Že jsem člověk

Případ Magdaleny Karvayové je vzorem, na němž by se dalo vyučovat, jak si česká společnost zakládá na problémy v soužití s romskou menšinou sama: svými předsudky, které se surově promítají už do vzdělávacího systému.

Igor_demo20

Saša Uhlová

01.10.2014 08:00

„Na základce se mi jednou stalo, že mě jeden kluk na chodbě chytil a strčil mi hlavu do záchodu. Když jsem to říkala paní učitelce, tak mi odpověděla, ať si nestěžuju a poslala mě sednout.” Vzpomínky pětadvacetileté Magdaleny Karvayové na základní školu jsou plné rvaček a nadávek, že je tlustá špinavá cikánka, ze které stejně nic nebude.

Ve třetí třídě ji chtěli přeřadit do zvláštní školy, přestože neměla špatné známky. Rodiče to ale nedovolili, nesvolili ani k vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, natož k přeřazení. Věděli, že jedině vzděláním prorazí bludný kruh chudoby. Docházka do školy ji ale stresovala.

„Mlátili mě starší kluci, táta kvůli tomu pořád chodil do školy. Jednou mě drželi před školou za krk a škrtili mě, a kdyby můj táta náhodou pro mě nešel, tak nevím, jak by to dopadlo.“ Magdalena se musela naučit fyzicky se bránit, učitelé jí nepomohli.

Otec chodil vyjednávat s ředitelem, ale bez výsledku. „Začala jsem být agresívní a jakmile se na mě někdo křivě podíval, už jsem startovala.“ Dnes to vysvětluje tím, že si zvykla na agresivní prostředí.

Magdalena se dívala na seriály z prostředí multietnických škol a snila o tom, že by do podobné školy chodila. „Modlila jsem se každý den k pánubohu, abych mohla chodit do takové školy.” A to se jí splnilo.

Tolik lásky a pochopení
Když jí bylo jedenáct, doslechla se od známého Roma, že jeho sestra chodí na mezinárodní gymnázium Townshend International School v Hluboké nad Vltavou, kde veškerá výuka probíhá v angličtině. Vyučuje se v ní i čeština a jsou tam studenti z celého světa. Prostředí je úplně jiné. Jakmile se o škole Magdalena dozvěděla, chtěla okamžitě přestoupit.


Do kampaně proti segregaci ve školství se Magdalena Karvayová zapojila proto, že si sama prošla krušnými zkušenostmi.

V původní škole se jí smáli, že to nedokáže, že neumí ani slovo anglicky. Přestup do vzdálené školy pro ni také znamenal, že by se domů podívala jen občas.

Na pohovoru nezazářila, přesto jí dali šanci. Škola platila stipendium, ale i tak museli rodiče přispívat sedm tisíc korun měsíčně, což pro ně bylo hodně peněz, měli ještě dvě další děti.

Změnu prostředí dnes popisuje jako zázrak. Vstřícnost učitelů a vychovatelů, kteří jí pomohli překonat jazykovou bariéru, pro ni byl něco zcela nového. „Tolik lásky a pochopení! Naučila jsem se jinak reagovat a jednat. Cítila jsem, že jsem, že si mě váží, že jsem člověk. Před tím jsem se cítila jako špína,“ vypráví.

Když po třech měsících získala diplom pro nejlepšího studenta měsíce, tak ho otec na základku donesl ukázat a řekl jim: Podívejte se, že to jde!

Po maturitě chtěla pokračovat na Karlově univerzitě, ale když si podávala přihlášku, ptali se jí, proč je tak tmavá, jestli je cizinka.

To v ní vzbudilo neradostné vzpomínky na základní školu a rozhodla se, že už nechce podstupovat žádné ponižování. Místo vysvětlování a sebeobhajování se chtěla věnovat studiu. Přihlásila se tedy na angloamerickou univerzitu obor komparativní práva, který úspěšně dokončila, i když musela při studiu pracovat.

Nezapomenout, odkud jsem
Jsou Romové, kteří vystudují, ale zapomenou, odkud přišli. To není Magdalenin případ: „Musela jsem se starat o maminku a mladší sourozence. Sestru jsem si v jejích patnácti vzala z vesnice k sobě do Prahy, aby mohla chodit na gymnázium. Neměly jsme na oblečení. Někdy jsme neměly ani na chleba. Pekly jsme marikľe, takové placky z mouky a vody.“ Oba mladší sourozenci dnes studují na dobrých školách.

Právě Magdalenina složitá cesta ke vzdělání ji poznamenala i kladně. Rozhodla se věnovat vzdělávání romských dětí. Byla koordinátorkou programu lidská práva a vzdělání v nadaci Open Society Fund Praha, kde pracovala především na téma mladí Romové a částečně se podílela na advokačních aktivitách naplňování rozsudku D.H. a ostatní vs. Česká republika, tedy ve věci rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Pak se spolu s Jolanou Šmarhovyčovou stala koordinátorkou kampaně za kvalitní vzdělání pro romské děti v Ostravě. V práci s rodinami zdola vidí hluboký smysl.

Scházím se v Moravské Ostravě se dvaatřicetiletou Jolanou Šmarhovyčovou a s Juliem Mikou (25 let), účastníkem procesu D.H. a ostatní proti České republice. D. H. jsou iniciály jedné z dívek, která se soudila za své právo na rovný přístup ke vzdělání. Iniciály se používají proto, že Česká republika se v soudním sporu snížila k ponižování dětí, které ji žalovaly.

Jolana Šmarhovyčová dříve pracovala v občanském sdružení Vzájemné soužití. Tehdy ji oslovili lidé z Nadace OSF (Open Society Fund), zda by se nechtěla podílet na zvyšování právního povědomí Romů. Z toho se postupně vyvinula kampaň, do které se zapojili další lidé, jako Magdalena Karvayová. Očekávám, že se rozhovor bude týkat zejména praktických škol, ukazuje se však, že se problém posunul.

Za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace
Jaká je ale vlastně historie segregace romských dětí?

Zvláštní školy byly zřízeny po první světové válce pro děti vyžadující zvláštní péči, tedy i pro děti trpící mentálním nebo sociálním znevýhodněním.

Už v roce 1951 se ve zprávě Ministerstva vnitra O cikánské otázce, podávané ministrovi vnitra, psalo: „Otázku vzdělání cikánských dětí lze řešit velmi snadno podle dnešních platných předpisů. Do zvláštních (pomocných) škol sice nepatří, ale tam, kde nejde o velký počet dětí, bude toto opatření nejvhodnější. Při větším počtu dětí možno pro ně zřídit třídu pro mládež obtížně vychovatelnou, ovšem za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace.“

Počet žáků zařazovaných do těchto škol postupně rostl (z 23 000 v roce 1960 na 59 301 v roce 1988). Před rokem 1989 většina romských dětí navštěvovala zvláštní školy.

Po převratu v roce 1989 se situace změnila, začalo se o problému mluvit, postupně se upravovala legislativa ve prospěch romských dětí. Nejpodstatnější změna byla v novele školského zákona z iniciativy Moniky Horákové v roce 2000, díky které mohli absolventi zvláštních škol alespoň teoreticky pokračovat v dalším studiu.

V témže roce osmnáct romských dětí žalovalo Českou republiku. O sedm let později vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek, kterým potvrdil, že Česká republika nezajišťuje všem dětem rovný přístup ke vzdělání.

Tak zvaný rozsudek D.H. a ostatní proti ČR upozornil na to, že  se tu vyskytují případy, kdy jsou děti kvůli svému původu či prostředí, které je nějakým způsobem znevýhodňují, posílány do škol pro děti s lehkým mentálním postižením, ačkoliv žádné postižení nemají. Zvláštní školy se během procesu v roce 2005 přejmenovaly na praktické.

Situace dnes je trochu odlišná. Jolana vzpomíná na začátky kampaně: „Říkali jsme rodičům, jaký je rozdíl mezi základní a praktickou školou a zjistili jsme, že některé děti chodí na praktickou, ale rodiče si myslí, že chodí na školu základní. Anebo, což je čím dál častější, chodí na segregovanou základní školu.

Původním Jolaniným záměrem bylo, aby rodiče nedávali souhlas s přeřazením svých dětí na praktickou školu. Pak se ale ukázalo, že hlavním problémem jsou právě školy segregované.

Většina romských dětí chodí do základních škol, kam chodí výhradně romské děti. Při každé sociálně vyloučené lokalitě v Ostravě jedna taková je. Někde se dokonce učí podle vzdělávacího programu LMP (lehké mentální postižení).

Nicméně se stále nejedná o praktické školy. Úroveň vzdělání není však o mnoho vyšší a segregace vzájemnému soužití také nenahrává.


Zase chcete výhody
Poté, co si Jolana uvědomila, že hlavním problémem je prostá segregace v základním školství, rozhodla se ke změně:

„Kampaň jsme změnili a dělali jsme zápisy do prvních tříd v nesegregovaných školách. Začali jsme s deseti rodinami z Hrušova a s deseti z Liščiny, to byli rodiče, které jsme znali a věděli jsme, že mají zájem o vzdělání svých dětí.”

Kampaň se postupně rozrůstala. Rodiče mluvili s příbuznými, sousedy, známými a přiváděli další rodiče.

Loni v listopadu už na schůzku přišlo sedmdesát rodičů. Děti byly před zápisem do prvních tříd nebo ve věku od první do třetí třídy, kdy je největší riziko přeřazení na praktickou školu.

„Seznámili jsme je se školským zákonem, aby věděli, co musí, co nemusí. Na co mají nebo nemají právo. Formou scének jsme je na zápis připravovali.“ Cílem bylo, aby věděli, jestli může ředitel navrhnout dítěti odklad, ale také co pro odklad potřebují, jak poznají, jestli je dítě zralé. A jak reagovat, kdyby ředitel navrhl přeložení dítěte na praktickou školu.

Rodiče vybrali pro své děti kvalitní základní školu ve spádové oblasti a děti se připravovaly na zápis. Když byly připravené, přišla externí pedagožka, která děti přezkoušela a řekla, jestli jsou zralé nastoupit do první třídy, nebo jestli jim něco chybí.

S připravenými dětmi se vydali na zápis do sedmi škol. Koordinátoři kampaně šli spolu s nimi, aby rodiče podpořili a průběh zápisu monitorovali. Ve škole, kterou monitorovala Jolana, se ředitel bránil přijetí romských dětí. Předem se snažil zabránit tomu, aby vůbec přišly k zápisu. Tvrdil, že budou brát jen žáky s nejlepšími vysledky, a to ještě před tím, než děti vůbec viděl. Domluvil jim dokonce možnost nástupu do vzdálené segregované školy s tím, že je tam bude vozit autobus, na který ta škola má finanční prostředky.

Při zápisu učitelka dětem, které potřebné dovednosti měly, zapsala do hodnocení nula bodů. Jolana požádala o přezkoušení, u kterého chtěla být, a pedagožka opáčila: „Zase chcete výhody?“ Vystresované děti při přezkoušení sice dostaly lepší hodnocení, nicméně je nakonec nepřijali z kapacitních důvodů.

Ředitelů většinových škol, kteří mají obavu z přijímaní romských dětí, je v Ostravě celá řada, s některými se ale dá vhodnou komunikací přijetí domluvit. Ostatně účelem kampaně není vytvořit z nesegregovaných základních škol školy segregované. Je tedy i v zájmu rodičů, aby počet romských žáků nebyl příliš vysoký. Pak totiž rodiče dětí z majority začnou své potomky přihlašovat do jiných škol.


Jolana Šmarhovyčová má radost, že rodiče, kteří se zapojili do kampaně, zvýšili nároky na své děti. Dříve si představovali, že se vyučí, teď někteří uvažují i o vysoké škole.

Navzdory takovýmto obtížím se ale všechny děti podařilo zapsat do dobrých základních škol. Letos se akce účastní už sto rodin. Koordinátorky kampaně se chtějí zabývat i zápisem do mateřských škol, neboť segregace začíná často právě tam.

V boji proti segregaci pomáhají i evropské struktury. Právě minulý týden se Evropská komise formálně obrátila na Českou republiku s žádostí o informace ohledně diskriminace romských dětí v přístupu ke vzdělávání.

Česká republika musí do dvou měsíců Bruselu odpovědět. Tam se potom rozhodne o dalším postupu. Řízení může skončit až u Soudního dvora EU.

Ministerstvo školství se v tiskové zprávě brání, že se jedná o legislativu minulých vlád, a že chystá nápravu. Připravuje totiž novelu s řadou proinkluzivních kroků. Návrh novely nicméně způsobil pozdvižení mezi občanskými organizacemi, které se vzděláváním romských dětí zabývají. Konkrétně se jednalo o bod, který sporné vzdělávání dětí ve speciálních třídách zařadil mezi podpůrná integrační opatření.

Podle občanských organizací by to znamenalo snazší přeřazování romských dětí do praktických škol. Kateřina Valachová, ředitelka sekce Legislativní rady vlády, naopak tvrdí, že cílem novely bylo jasné zakotveni přednosti vzdělávání dětí v hlavním vzdělávacím proudu. Podle Valachové, která již reaguje na mohutnou kritiku opatření, však „lze sporný bod vypustit bez újmy návrhu, budou-li zachovány ostatní jeho části.” Jak to dopadne, uvidíme.


Ty se stejně nic nenaučíš
Jak strašně důležité je mít dobré vzdělání si uvědomuje i účastník procesu D. H. vs. Česká republika Julius Mika, který se dnes také aktivně podílí na práci s romskými rodinami. Důvodem jsou i jeho zkušenosti z dětství.

Na zvláštní školu ho přeřadili poté, co v jeho třídě začala učit nová učitelka. Vzpomíná na to, jak se k romským dětem chovala. „Byl jsem jako kluk hodně malý a seděl jsem v předposlední lavici. Prosil jsem ji, aby mě přesadila a ona mi odpověděla: Ty se stejně nic nenaučíš.“


Julius Mika přeřazení do zvláštní školy zažil na vlastní kůži. Dnes pracuje na tom, aby se dařilo lépe nejen jeho vlastním dětem.

Když ostatní děti viděly, jak k romským žákům učitelka přistupuje, začaly se k nim chovat také špatně. Ze zvláštní školy se sice vrátil do základní, ale ztratil kvůli tomu několik let. Juliovy děti chodí ale už do nesegregovaných škol, protože on sám dobře ví, jak moc je to důležité.

Jeho mladší bratr bohužel vychodil jen praktickou školu. Ač není retardovaný, nenaučil se číst a psát. Když měl nastoupit do učení, bránil se, protože se bál dojíždět. Vždyť já si ani nepřečtu jízdní řád, vysvětloval svým rodičům.

Vědomí o důležitosti vzdělání je mezi ostravskými Romy dnes větší než dřív. Svou roli v tom hraje proces D. H. vs. Česká republika, jehož účastníci se stále stýkají a šíří povědomí o důležitosti kvalitního vzdělání. Podstatnou měrou se ale informovanost zvětšila i díky kampani, která zatím nemá žádný oficiální název.


Jolana (vlevo) s Magdalenou (uprostřed) vysvětlují rodičům, jak postupovat proti segregaci. 

Pokud chceme podle Magdaleny Karvayové změnu ve společnosti, nemůže se snažit jednotlivec sám za sebe, musí o ni usilovat komunita. Práce na kampani pro ni i pro Jolanu neznamená dělat cokoli za rodiče, ale zplnomocnit je, aby mohli bitvu bojovat sami.

„V ten moment, kdy jsme se začali setkávat s rodiči a poskytovali jim informace, pochopila jsem, že je to správná cesta. Rodiče chápali: ano, teď máme informace a můžeme jít bojovat,” uzavírá Magdalena Karvayová. Ona sama svou bitvu už vybojovala.



A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Filip Šimeček - Brno

integrace Středa, 1.Října 2014, 10:21:18

Článek je hezký, odkládání dětí na zvláštní školy skutečně není dlouhodobé řešení. Je tu ale jedno velké ALE. Pokud totiž nejsou peníze na asistenty (což je ve školství opravdu problém), slabší žáci žel stahují dolů celou třídu a snižují tak šance na střední školy i těm, kteří by za jiných okolností vynikali.

Moje vlastní zkušenost - mám ve třídách několik ADHD, dyslektiků, dysgrafiků i žáky se sníženým IQ či z horšího socioekonomického prostředí. Pokud bych učil dle standardních nároků, tito žáci by absolutně nezvládali tempo. Musím tedy výrazně ubrat, nicméně snížím tak nároky na všechny žáky. Co s tím?

Aaaprofil

Saša Uhlová - Redaktorka a reportérka DR, Praha 3

priority Středa, 1.Října 2014, 10:45:57

Dobrý den, nepopírám, že to, co píšete, problém je. Sama jsem učila, umím si to tedy dost živě představit.

Základní problém ale vidím v tom, že se problémové (i neproblémové) děti dělí právě podle etnicity a sociálního statusu rodičů. V praxi to znamená, že dítě s diagnózou, které má vzdělané bílé rodiče, má mnohem vyšší šanci uspět, než dítě se stejným typem problémů tmavých nevzdělaných rodičů.

A nehraje v tom roli pouze aktivita rodičů. Pomohly by třídy s menším počtem žáků, více asistentů, prostě víc peněz do školství. Nevěřím, že peníze nejsou. Je to, jako ostatně vše, otázkou priorit, které si naše společnost zvolí. A že by se nám tato investice opravdu vyplatila, je myslím nad slunce jasné.

Chybi mi tu pohled deti. Středa, 1.Října 2014, 13:24:6

Pridavam vlastni zkusenost. Na prvnim stupni zakladni skoly jsme meli i romske spoluzaky. Vzpominam si, ze rada z nich na tom byla spatne s hygienou a nekteri meli i nehezke kozni vyrazky. Pri ruznych spolecnych akcich, se jich nikdo nechtel drzet za ruku. Obavam se, ze to u mnoha mych spoluzaku polozilo zaklad k jakemusi podvedomemu rasismu. Co s tim ?

Tomáš Tožička - Praha

Zrušit školství? Čtvrtek, 2.Října 2014, 11:15:47

Ivan Illich už před čtyřiceti lety napsal, že je třeba odškolnit společnost. Všeobecné školství, které se maskuje prosazováním rovnosti a svobody, je jen nástrojem, jak třídní i rasovou segregaci utvrzovat a jak disciplinovat mladé mozky, aby ochotně opakovaly segregační a svobodu omezující mantry vládnoucího establishmentu. Příspěvky pod článkem jsou bohužel ukázkou úspěchu tohoto procesu. Místo vzdělávání k pochopení, jen výmluvy vlastní neschopnosti a prohlubování nenávistí .

Petr Litschmann - M.Žižkov

Pink! A neměl školu.. Čtvrtek, 2.Října 2014, 13:42:40

Stejně asi není nutné (pokud taková kratochvíle člověka sama o sobě neba) chodit až tam k opiovému asketovi Ivanovi Illichovi, když na budoucí pokolení zanechává aspoň malý vliv spíše cihličky Rogera Waterse: https://www.youtube.com/watch?v=yj3dIo8PDjs

Aneb: My máme pravdu, oni mají dál-nici.



Filip Šimeček - Brno

re Pátek, 3.Října 2014, 08:20:40

Tak co se týče rasistických projevů, ty jsem u nás v nějaké závažnější míře nezaznamenal. Spíše jde o to, že nadanější děti jsou naštvané na ty méně nadané, že se kvůli nim nic nenaučí.

Petr Litschmann - M.Žižkov

0-A-B-C-D-E---X Pátek, 3.Října 2014, 10:33:25

Panu Šimečkovi:
Od jakého věku myslíte, že dokáže být žák/žačka naštvaný/á na ty méně nadané spolužáky, že je brzdí v učení ( ... či snad v nadějně se rozvíjející kariéře) ?
A od kdy na učitele? - doplnil bych.

(přimlouval bych se za rozlišování stupňů škol/ek)

Dana_h

Dana Havlenová - Ostrava - jih

My mimozemšťani se nestačíme divit... Pátek, 19.Prosince 2014, 09:46:32

Článek mne těší už proto, že existují lidé, kteří dokážou překonávat společenské překážky, které jim coby "většina" tak cpeme pod nohy. Navíc opět potvrzuje dávné pravidlo, že je nejprve třeba problém vytvořit a pak se tvářit, že je neřešitelný. Musím říci, že mne zarážejí některé mýty, které už zakořenily, nebo spíš které už se nám tu zabetonovaly. Tak tedy - "nadanější děti jsou naštvané na ty méně nadané, že se kvůli nim nic nenaučí" - to je myšleno vážně? Chodila jsem do školy zhruba od poloviny šedesátých let, nebyla jsem nějak výjimečně nadaná, přesto jsem zvládala být mezi premianty. To mne samozřejmě dost poznamenalo, dodnes mi moji synové s velkým despektem říkají - ty jsi byla děsnej šprt. Je pravda, že už tehdy se tvořily škatule, do kterých nás naše okolí začalo vtěsnávat, dnes bych si nedovolila označit kohokoli ze svých spolužáků za nenadaného, protože každý byl a je nějak nadán. Nikdy mne ale ani nenapadlo, že bych se mohla naštvat na nějakého svého méně "našprtaného" spolužáka jen proto, že měl zrovna jiné zájmy než školu. Ono to možná bylo i v tom, že jsme se učili přesně to, co jsme v dalším životě mohli uplatnit. Měla jsem fantastické kantory, dodnes na ně vzpomínám a moc nechápu, proč mezi učiteli mých dětí nebyly takové osobnosti. Ono je hezké vyčleňovat malé Romy za to, že "neumí", kamsi mimo běžné školství, ale má to školství doopravdy co nabízet? Myslím něco skutečně pro život podstatného. Zajímalo by mne, kdy se někdo začne zabývat tím, že současné školství nejspíš ze všeho moc neumí nebo nemůže učit. Tady jsem se dočetla, že chybí asistenti - a k čemu? Proč? Pokud už máme doktory, kteří neumí léčit, učitele, kteří neumí učit, stavitele, kterým padají mosty, vysokoškoláky, kteří se neumí normálně vyjádřit česky, co vlastně nutíme školáky, aby se ve škole učili? Naše školství stojí – navzdory všem možným i nemožným reformám - za starou bačkoru, i kdyby bylo bílé jako toaletní papír. Ale odpověď je tu někde také - pokud budou učit sebelepší kantoři 30 žáků ve třídě, tak kloudně nenaučí nikoho nic. Chápu, že v aktuálním systému není žák člověk, ale účetní položka. Ale to by se mělo změnit také, to je totiž další z velmi krásně dlážděných steziček do pekla. Opravdu to není "jen" romský problém. Jde jen o to přestat přežvykovat nesmysly, které se hodí. Pokud už byl jmenován nějaký ředitel školy, který se vůči malým Romům nezachoval právě vhodně, pak zmíněný ředitel měl především problém etický a osobnostní. Co takový člověk dělá v tak zásadní funkci? A jde o mýty nebo o podstatu? Jak chceme Romy přesvědčovat, že se mají přizpůsobovat našim normám, když jim zcela bez ostychu vnucujeme takovou "spravedlnost" pro jejich nejmenší děti?
Měla jsem kdysi v práci dvě kolegyně, sestry, obě byly Romky. Pracovaly jako středoškolačky a bylo s nimi s oběma prima, patřily k nám a nikdo se nad ničím nepozastavoval, ani nemohl, protože by vypadal jako blbec. Chápu, že i tehdy byly svým způsobem výjimka, ale byly tu a daly mi právě tuhle zkušenost na celý další život. Neumím právě díky setkávání s nimi generalizovat v negativním smyslu, jako se to dělo během nedávné, poměrně nechutné předvolební kampaně. Co se tedy stalo někdy v druhé polovině 90. let, dávno po normalizaci? Odkdy opět dělíme na „nás“ a „Romy“? To neplatí, že v každé lidské skupině jsou takoví a onací a všichni tam patří? To jsme jednu netoleranci nahradili jinou, daleko ohavnější, protože tolerovanou státem a povzbuzovanou školstvím a dalšími resorty? Je smutné poslouchat frustrované terénní sociální pracovníky, kteří nemohou pomáhat, jak by bylo třeba, protože systém je nastaven tak, že to prostě nejde. Ale to by bylo téma pro jiný článek. To slovo – systém – je smutné a podstatné zároveň. Ne lidé, ale systém…

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.