Venku je ještě tma a lezavá zima. Uvnitř vozu je příjemné teplo. Je skoro noc, aspoň pro ty, kteří nevstávají každý den v půl páté. Projíždíme kolejemi Hvězda velkým popelářským autem. V kabině jsou kromě mě tři muži, jeden za volantem, druzí dva co chvíli vyskakují ven do zimy a vysypávají obsah popelnic do kontejneru auta.

Jezdí společně každý den a jsou moc rádi, že mají tuhle krásnou, svobodnou i dobře placenou práci. Jejich spokojenost kalí jen obava z nejisté budoucnosti, v lednu se možná bude v jejich firmě propouštět. 

Popelář je práce snů.

Ve službě městu

Nejmladší z party jednatřicetiletý Robert Chramec, kterému všichni říkají už od dětství Bobeš, pracuje u firmy nejdéle, téměř devět let. Je vyučený čalouník dekoratér, ale povolání vystřídal několik: uklízel a pracoval i u kameníků, až nastoupil k popelářům, což je zjevně práce snů: „Neměnil bych, za ty prachy a za ten čas, a taky za to, že když si potřebuju dojít na záchod, tak můžu, nikdo mě nebuzeruje, jako jinde.“

Bobeš je ženatý, jeho žena dokončila střední školu managementu cestovního ruchu, má maturitu, začala dokonce studovat na vysoké, ale tu nedokončila. Mají dvě malé děti. Měsíčně si chlapi z party přijdou na víc jak dvacet tisíc čistého a domů se vracejí dříve, než lidé jiných profesí, ovšem začíná se brzy ráno.