Dožít se toho, že se to tu změní

Seriál reportáží Saši Uhlové o možnostech příznivě proměnit vztahy mezi Romy a bílou většinou končí příběhem setkání po mnoha letech: s někdejšími mládenci z bývalého smíchovského ghetta, s nimiž se autorka setkávala během svých studií.

Venku je ještě tma a lezavá zima. Uvnitř vozu je příjemné teplo. Je skoro noc, aspoň pro ty, kteří nevstávají každý den v půl páté. Projíždíme kolejemi Hvězda velkým popelářským autem. V kabině jsou kromě mě tři muži, jeden za volantem, druzí dva co chvíli vyskakují ven do zimy a vysypávají obsah popelnic do kontejneru auta.

Jezdí společně každý den a jsou moc rádi, že mají tuhle krásnou, svobodnou i dobře placenou práci. Jejich spokojenost kalí jen obava z nejisté budoucnosti, v lednu se možná bude v jejich firmě propouštět. 



Popelář je práce snů.

Ve službě městu
Nejmladší z party jednatřicetiletý Robert Chramec, kterému všichni říkají už od dětství Bobeš, pracuje u firmy nejdéle, téměř devět let. Je vyučený čalouník dekoratér, ale povolání vystřídal několik: uklízel a pracoval i u kameníků, až nastoupil k popelářům, což je zjevně práce snů: „Neměnil bych, za ty prachy a za ten čas, a taky za to, že když si potřebuju dojít na záchod, tak můžu, nikdo mě nebuzeruje, jako jinde.“

Bobeš je ženatý, jeho žena dokončila střední školu managementu cestovního ruchu, má maturitu, začala dokonce studovat na vysoké, ale tu nedokončila. Mají dvě malé děti. Měsíčně si chlapi z party přijdou na víc jak dvacet tisíc čistého a domů se vracejí dříve, než lidé jiných profesí, ovšem začíná se brzy ráno.

Asi po hodině přijíždíme k místu, kde se vysypává odpad, když se kontejner vozu zaplní odpadky. Dovnitř vjíždí jen řidič a my máme chvíli na to, abychom si v klidu promluvili. Bobešův kolega, osmačtyřicetiletý Ladislav Gorol, už před tím pracoval v jiné konkurenční firmě, školu žádnou nevychodil, pracuje totiž od patnácti let.

Zaměstnání vystřídal za život několik, ale tady se mu líbí ze všeho nejvíc. Stejně jako Bobeš si chválí dobrý plat i podmínky. Ostatně tuto práci lze získat jen na doporučení přes známé, z ulice tady neberou.

Řeč se po chvíli stočí k nepřehlédnutelné skutečnosti, že si o nich jako o Romech velká část společnosti myslí, že jsou líní, nepracují a zneužívají sociální dávky. „Na pracáku jsem byl zaplaťpánbůh jen několik týdnů, jinak jsem celý život pracoval. Nemarodil jsem léta letoucí, a když jsem byl před lety nemocný, připadal jsem si jako vězeň. Chtěl jsem do práce, ale doktor mi řekl, že ještě nemůžu, musíte to vydržet, pane Gorol, říkal, to bylo tehdy hrozný,“ vypráví pan Ladislav. 


Ladislav Gorol pracuje od svých patnácti let.

Smutně dodává, že o Romech, kteří žijí na dávkách, ví. Střídavě je omlouvá, že třeba nemůžou sehnat práci, tak co mají dělat, a střídavě se na ně zlobí, že se dost nesnaží. Každopádně je zřejmé, že on sám s tím nezmůže nic.

Opět nastupujeme do auta a Bobeš mi ve chvílích, kdy zrovna nevyskakuje z auta, vypráví o tom, že mají dva kolegy, kteří chodí na demonstrace Dělnické strany sociální spravedlnosti, jeden z nich je dokonce ve straně aktivní. Bobeš to zjistil, když si prohlížel fotografie z demonstrací na internetu: „Oni se tady s námi normálně baví, jakože jsou naši kamarádi, jíme spolu svačinu, a pak zjistím tohle,“ rozčiluje se Bobeš.

Když se jich na to Bobeš ptal, mlžili a vymlouvali se. Ten aktivnější dokonce tvrdil, že je ve straně jen kvůli penězům, že proti Cikánům nic nemá. Víc to Bobeš nekomentuje, jen pokrčí rameny. Co na to taky říct. 


Jedí s námi svačinu a pak demonstrují s nácky.

Kontroluj, koordinuj, řiď
Ve vyhřáté kanceláří svítí obrazovky počítačů, na kterých je vidět, co se děje v celém nákupním středisku, i na parkovištích. Dvaatřicetiletý Václav Procházka má před sebou dvě vysílačky, a co chvíli se v nich ozve chraplavý hlas. Václav odpovídá, že rozumí a zároveň na obrazovkách sleduje, co se kde šustne. 


Odpovědnost má Václav velkou, ale práce ho těší. 

Pracuje tu už devátým rokem a má velkou odpovědnost. Je dispečerem, do jehož kompetence spadá chod celé budovy: protipožární systém, kamerový systém, zabezpečovací systém i technika, jako jsou výtahy a eskalátory. Šéfuje patnácti lidem.

„Jak každej říká, my Cigáni říkáme, že práci nelze sehnat, tak moje zkušenost je jiná, důležité je, jak toho člověka, který ti tu práci nabízí, oslovíš, jak s ním budeš jednat,“ popisuje. Taky podle něj záleží na tom, jak je člověk oblečený a ukazuje na svou košili a kravatu. A záleží hlavně na prvním oslovení: „Když přijdeš a řekneš: ‚Hele čau more!‘ tak je jasný, že tu práci nedostaneš,“ směje se.

Toto zaměstnání nicméně získal na doporučení známých, což je podle něj dnes jediný způsob, jak se dostat k dobré práci. Je zde zaměstnancem, z čehož plynou i výhody v podobě dovolené a stravenek. A v práci je pochopitelně spokojený.


Situace ve společnosti se zlepšila. 

Otec tří dcer s vyloženě neromským příjmením vyrostl na pražském Smíchově v sociálně vyloučené lokalitě stejné jako Bobeš. Učil se na kuchaře číšníka, jednu dobu se vařením i živil, ale zaměstnání zpočátku střídal, než zakotvil tady. Manželka pracovala na soudu jako soudní zapisovatelka, později vedoucí kanceláře, teď je na mateřské s nejmladší dcerkou.

Václav vzpomíná i na dobu, kdy se více setkával s předsudky: „Když jsem byl mladší, tak mi to problémy dělalo, když jsme si šli někam sednout s kamarády, ale i na ulici. Často jsme potkali skiny, to se ale zlepšilo.“

Celkově mu připadá atmosféra ve společnosti vůči Romům méně nepřátelská, i když připouští, že to může být i tím, že se pohybuje vlastně jen v práci a doma. A v práci má výborný kolektiv i vztahy, takže žije v klidu a spokojeně.

Jeho dvě starší dcery chodí do školy, která se jmenuje po válečném hrdinovi, tudíž se tam otázky fašismu a nacismu hodně tematizují. Kromě toho je to škola složením žáků nadobyčej multikulturní. Dcera má ve třídě Rusa, Ukrajince, Číňana, Makedonku, odlišná etnicita zde tudíž není problémem, učitelky jsou výborné a tolerantní.

Navíc jen jedna dcera je tmavooká a tmavovlasá, a příjmení mají po otci „české“. Jednu z dcer dokonce mrzí, že není tmavá, protože je hrdá na to, že je Romka a není to na ní vidět.

Dvanáct hodin sedm dní v týdnu
Poslední ze tří kamarádů z dětství, kteří se i po letech stýkají, je dvaatřicetiletý David Demeter. Je také šťastně ženatý a šťastně zaměstnaný. Každý den ve čtyři ráno začíná uklízet v Motole. „Mám tam úsek, musím úklidovou mašinou projet celý barák, zhruba sedmnáct kilometrů, to dělám každý den, i o víkendech, i na Štědrý den, na Silvestra, prostě pořád,“ nadšeně vykládá David.

Když skončí jeho šichta v Motole, buď pokračuje v dalším úklidu, nebo pro svého šéfa dělá další práci. Rozváží palmový olej, kontroluje uklízečky a jezdí uklízet obchodní domy. Už skoro čtyři roky neměl dovolenou, a dva roky neměl den volna. Domů se vrací v pět, šest, někdy i později.

Svého šéfa si velice váží: „Poznal jsem, že i když je od vás, od bílejch, tak je to super člověk, opravdu moc hodnej. On je majitel firmy a pak mám nad sebou šéfovou, a ta je taky strašně hodná, skvělý člověk,“ popisuje své úžasné nadřízené. Pracuje tam patnáct let.

„Udělám cokoli proto, abych si tuhle práci udržel, dělám to kvůli dětem, tu práci bych nepustil,“ vysvětluje, a jeho snažení má důvod. Dřív měl totiž zkušenosti s diskriminací.

Nejvíce ponižující byla zkušenost, když se přihlásil na brigádu v Tescu. Přišlo tam tehdy ve smluvený termín několik desítek lidí, kteří měli začít hned ten den pracovat, a jen jeho jediného si zavolali a řekli mu, že ho neberou.

Negativních zkušeností měl celou řadu, takže teď je rád, že může pracovat a jeho šéfovi vůbec nevadí, že je Rom. Práci získal díky tomu, že tam nejprve dělala jeho žena, na které není tolik vidět, že je Romka, a ta ho doporučila. „A tak poznali, že jsem normální. Dokud mě ty lidi neznají, ty první dojmy jsou prostě špatný, to je katastrofa,“ vysvětluje mi.

V rámci své práce David jezdí po obchodních domech, a doprovází jej kolega, který je také tmavý. Reakce nebývají zrovna přátelské: „Vylezeme z auta, dva cikáni, tak ty obličeje, co na nás dělají a ptají se nás: co tady děláte? A pak přijde šéf a řekne jim, že jsme v pohodě, podá nám ruku a přivítá nás,“ popisuje své zkušenosti, které ho utvrzují v tom, že se má své práce držet, protože novou by sháněl těžko. Navíc si vydělá, když se zadaří, i devatenáct, dvacet tisíc, což považuje za slušný plat. 


David pracuje pořád.

David pochází z rodiny uhlíře a uklízečky, je vyučený kuchař číšník. Jeho žena také uklízí a má podle Davida velké štěstí, protože víkendy má volné. Mají dvě děti. Starší dcera se letos hlásí na víceleté gymnázium, mladší syn chodí na jazykovku. Oba se výborně učí a David doufá, že vystudují a budou se mít v životě dobře.

Na dětech jejich romství není příliš vidět, proto David nikdy nechodí do školy na třídní schůzky, ani při jiných příležitostech, aby se to ve škole kvůli jeho vzhledu neprovalilo. Tyto záležitosti obstarává manželka s výrazně světlejší pletí.

S dětmi se snaží o současné situaci mluvit, protože i oni si to uvědomují. Dcera musí poslouchat různé poznámky, například její paní učitelka občas řekne „tady je bordel jak u cikánů,“ přitom dcera chodí na návštěvy ke svým spolužačkám a ví, že mnohdy mají doma méně uklizeno, než je u nich.

„Ale já jí říkám, že ji to nesmí štvát, protože inteligentní lidi to nenaštve. Mojí šéfový dcera studuje medicínu a má spolužáka Roma a ona o něm říká, že ho tyhle poznámky nevyvedou z míry,“ snaží se David svou dceru podporovat. „Říkám jim oběma, ať se za to nestydí, že kdyby se prošli brzy ráno po městě, viděli by Romy, jak zametají, začínají kopat, jak dělají dlaždičky, takový ty těžký práce.“

Nálady ve společnosti se Davida i jeho ženy dotýkají: „Taky jsme naštvaný, když vidíme ty osady, anebo co někteří Romové provádějí. Taky na to máme vztek, ale co s tím máme dělat? Proč nás házejí do jednoho pytle? To je přeci u bílejch taky. Blbost je, že se neozveme. Kolikrát mě gadžové zbili, ale neozval jsem se a pak někde nějaký Rom někoho zmlátí a už je to na Primě,“ zoufale popisuje David.

Téma rasismu na něj těžce doléhá. Myslí si ale, že se tu změní atmosféra až za mnoho let, že se toho už on sám nedožije. „Když koukáme na Primu, už máme strach, když tam vidíme nějakou reportáž, jak někdo někoho zmlátil, nebo někdo někoho okradl, už se bojíme a říkáme si s manželkou, to zas bude! A někdy si říkáme: oni nás tady jednou pozabíjej.“


Snad jen práce může dát zapomenout některým smutným zkušenostem.

Vracím se ze schůzky s Davidem a jdu kolem místa, kde jsem se se třemi kamarády před sedmnácti lety seznámila. Dívám se nahoru ulicí, kterou jsem tak často chodila, v některých obdobích i denně. Sociálně vyloučenou lokalitu se před víc než deseti lety rozhodlo město pod vedením starosty Jančíka rozprášit a za pakatel domy prodali developerům, prý proto, aby se renovovaly. 


Ulice, kterou jsem dříve denně chodila.

Dnes to tu vypadá ještě hůř než tehdy, jen tu už skoro nikdo z původních obyvatel nebydlí. Někteří si polepšili, jako Bobeš, Vašek a David, jiní skončili na ubytovnách, další žijí podobně jako před tím.

Z generace mladých, se kterými jsme trávili odpoledne, víkendy a jezdili na tábory, skončili někteří jako narkomani, drogy zde tehdy bylo možné koupit jako v samoobsluze, žádnou školu nedodělali, jsou dnes nezaměstnaní. Jiní ale odolali svodům ghetta a strašně se snaží, víc už dělat nemohou. Na rozdíl od těch, kteří mají problémy, vlastně nikoho nezajímají.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.