Otevřené dopisy o začleňování učitelů do rozhodování, o kariérním řádu a způsobech inkluze mi připomíná jednu věc, která se po roce 1989 v oblasti školství nikdy nestala. Nepodařilo se vést (udržet, moderovat, podporovat) transparentní a otevřený veřejný dialog osob s rozhodujícími pravomocemi s učiteli, rodiči, dětmi, studenty ve školách. Není to chyba roztříštění profesních sdružení učitelů, sdružení rodičů, dětí a dalších skupin, kterých se týká vzdělávání. Roztříštění (nebo malý zájem veřejnosti se angažovat dobrovolně) je pochopitelné po devastaci demokracie za totality a po divokém posttotalitním období individualistického soutěžení. Co není pochopitelné je již 25 letá neschopnost osob s rozhodovacími pravomocemi v naší demokratické zemi nabízet dialog, moderovat dialog a využívat ho pro rozvoj sektoru vzdělávání. Úřady všeho typu v oblasti vzdělávání jsou uzavřeny sami do sebe, do interních problémů (zájmy učitelů, rodičů a dětí je zajímají jen jako "zdroj"), zájmy klíčových národních, regionálních a místních autorit ve vzdělávání jsou netrasparentně proplateny se zájmy ziskových nebo zdánlivě neziskových organizací, projektů, služeb. Kdo by chtěl organizovat veřejný dialog? Snad nová ministryně bude chtít takový dialog, který umožní méně otevřených dopisů. (K těm obavám v článku výše ze způsobů inkluze ještě otázka: mnoho učitelů a rodičů podporují současnou snahu o větší inkluzi, vedete pane Sotoláři i s nimi dialog?)