Povinná docházka do základních škol, které často nesplňují představy rodičů je v České republice problematická už nyní, rozšíření povinnosti pro rodiče a děti na mateřské školy ještě zvětší tento základní problém. Pokud je něco povinnost a rodič a dítě mají minimální možnost zpětné vazby, jejich hlas ke kvalitě a péči je často nevyslyšen, pak je jde o "totalitní" a nefunkční povinnost. Dostupnost mateřských škol všude a zdarma pro všechny děti nejlépe už například od 3 let věku je naopak úžasná věc, o kterou bychom měli usilovat a rodinny, které dětem neposkytují dostatečné zázemí motivovat (ne povinností) podpůrným poradenstvím a sociálními službami a benefity.

Osobně vzpomínám na školku nerada a zrovna svoji konkrétní zkušenost bych nikomu nepřála. Na druhou stranu, není to podle mě důvod zanevřít na povinné předškolní vzdělávání - stačilo by právě zároveň zavést nějakou povinnost zpětné vazby, na kterou by vedení školky nebo zřizovatel museli reagovat.

Otázka je, jak by ty benefity a poradenství měly vypadat.

a podivit se nad tím, co tu autorka článku a jeden diskutující hlásají. Vše je ve znamení jakési svobody, která se ovšem vždy uplatněná ad absurdum stává chimérou a faktickou zničující nesvobodou.

Abych pravdu řekl, nezajímá mne, zda paní Recmanová vzpomíná na svou školku ráda nebo nerada (v mnoha státech světa děti v tomto věku nemají na co rády či nerady vzpomínat) nebo zda se jí chce nebo nechce starat o dítě. Péče o dítě není totiž věc malicherného rozhodnutí, ale životní úkol. ten však na sebe nemusí vzít všichni, nicméně měla by ho (umět) vzít převážná většina z nás. Je jedním z hlavních zdrojů životního smyslu.

Autorka hovoří také o vzdělaných matkách, které se starají několik let o děti jako o "zmařených investicích". Zde se slučuje jakýsi levicový anarchismus s důrazem na svobodu vlastně s ekonomickým vulgarismem tak, jak ho známe z anglické školy politické ekonomie nebo marxismu.

Chtěl bych podotknout, že snižování hranice vymahatelnosti práva na školku pod třetí rok věku by znamenal ohrožení osobnostního a emočního vývoje dítěte, protože jak známe s vývojově-psychologických poznatků, zpravidla až ve třetím roce je ukončen proces separace dítěte od blízké vztahové osoby - matky a jsou tím položeny základy zdravého vztahu dítěte k sobě a okolí. Dávat dvouleté nebo dokonce i mladší děti do školek či jesliček považuji za provinění na duši dítěte, za projev sobectví matky či obou rodičů.

Zatímco když dá matka dítě do školky "až" ve čtyřech letech věku, nenapáchá tolik škody dítěti (národní hospodářství mně v tuto chvíli nezajímá, protože harmonicky se vyvíjející jedinec ty dva roky společnosti v budoucnu vrátí i ekonomicky dvacetkrát) jako když dítě předčasně separuje ve dvou letech nebo v jednom roce. Chápu, že velké korporace a lidé typu paní Recmanové to považují za únik ekonomických investic.

Přestože autorka na konci článku píše o zájmech dětí, vůbec nevnímám, že by je svými názory brala v potaz. Tzv. "slaďování" rodinného a pracovního života totiž fakticky znamená, že stát má umožnit rodičům plně se věnovat pracovnímu životu a kariéře na úkor svých dětí. A to je jednoznačně špatný směr.

Zavádět povinnost předškolního vzdělávání, když aktuálně je nedostupné a často nekvalitní a neumí komunikovat s potřebami dětí a rodičů je minimálně předčasné. Navíc v sektoru MŠ už nyní působí vysoké procento podnikatelských aktivit, které pravděpodobně bude více dotovat stát (za nejasných záruk ušlechtilých motivů těchto zařízení), protože dostatečný počet veřejných školek možná do roka nevyčaruje. Pokud by se začalo rozšířením sítě veřejných školek, zvýšením počtu učitelek na skupiny dětí, zvýšením celkové kvality a modernosti, flexibility vůči rodičům, humanizací a otevření se spolupráci s rodinou, účinnou veřejnou kontrolou, tak pak pokud se to vše povede lze diskutovat o povinné docházce (proběhla tato radikální změna systému, která znamená mnoho stránek nových vyhlášek, skutečně dostatečnou veřejnou diskusí? Delší povinnou docházku by možná spíše v ČR potřebovali 15 letí absolventi základních škol, kteří nepokračují na střední škole nebo jsou na ní neúspěšní.