Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová nedávno představila chystanou revoluční změnu, která by začala platit od příštího školního roku. Povinná školní docházka by začínala už v pěti letech, čili rok před nástupem do školy. Prodloužila by se tak na deset let.

Jako důvody uvedla ministryně integraci dětí ze znevýhodněného prostředí a zároveň možnost skloubení kariéry a rodičovství. S tím jde ruku v ruce i to, že nově budou mít školky povinnost přijímat děti od čtyř let věku.

Názory se samozřejmě různí. Co se týče kritiky, vyvstaly otázky, jestli bude jeden rok sociálně znevýhodněným dětem stačit (na což poukázal například Tomáš Feřtek). Mnoho rodin navíc bude požadovat předškolní péči mnohem dříve než ve čtyřech letech věku svého dítěte.

Je pravda, že změna by mohla být radikálnější, alespoň k částečnému zlepšení na druhou stranu dochází. Ministryně se koneckonců sama vyjádřila, že plánuje postupně snižovat věk, od kterého bude nárok na mateřskou školu vymahatelný.

Takový krok je rozhodně správný. Vědecké studie potvrzují přímou úměru mezi absolvováním mateřské školy, úspěchem ve standardizovaných testech a úrovní dosaženího vzdělání — absolventi mateřských škol mají vyšší pravděpodobnost, že získají středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání. Děti, které školkou projdou, přitom mají zároveň nižší pravděpodobnost, že budou opakovat ročník, skončí ve speciální škole nebo se budou později věnovat kriminální činnosti. To platí pro děti ze všech socioekonomických zázemí.

↗

Ministryně Valachová se vyjádřila, že plánuje postupně snižovat věk, od kterého bude nárok na mateřskou školu vymahatelný. Foto umo3.plzen.cu

Mezi lidmi, kteří z návrhu naopak nadšení nejsou, je i Martin Fendrych z Aktuálně.cz. Ten se ptá, proč má mít kariéra přednost před dítětem:

„Všimněte si tichého, nenápadného kouzla, jež obsahují slova ‚slaďování rodinného a pracovního života‘. Starat se doma o dítě, dnes skoro výjimečně o více dětí, není vnímáno jako práce. Práce je chodit do fabriky, do firmy, na ministerstvo, do úřadu, na pole. Žena (velmi zřídka muž), která vychovává doma děti, ‚nepracuje‘. Rozuměj: nebuduje si kariéru, chudák jenom vychovává dítě. To je smutné poselství, jež nová ministryně školství sdělila Čechům na začátku školního roku.“

Je sice hezké, že pan Fendrych uznává, že péče o dítě je také práce. Na druhou stranu, je-li péče o dítě práce jako každá jiná, měl by mít člověk svobodu se rozhodnout také tuto práci nedělat, pokud nechce.

V české společnosti se investuje do vyššího vzdělávání, ve kterém ženy tvoří až třípětinový podíl absolventů. Pokud tyto ženy založí časem rodinu a společnost jim přikáže, aby se věnovaly tomu, čemu se věnovat nechtějí a čemu se ve své profesní přípravě nevěnovaly (několikaleté péči o děti), půjde jednak o zmařené investice, a zároveň o omezení svobody jedince.

Otázka je, jak by si pan Fendrych představoval, že se bude řešit problém těch lidí, kteří chtějí do práce a zároveň nemohou najít školku. Pokud by takoví lidé pobírali adekvátní sociální příspěvky, jejich finanční situace by se jistě zlepšila, ale nejspíš za cenu toho, že by ztratili kontakt s původní profesí. U jejich dětí by zároveň hrozilo, že by nepřišly do kontaktu se svými vrstevníky a měly by v některých oblastech horší šance než ty děti, které školkou prošly.

Pokud bychom ale nechali věci být tak, jak teď jsou, děti ze sociálně znevýhodněných rodin by bylo těžké do školky dotáhnout. Školky by zároveň — s ohledem na to, že předškolní vzdělávání je dobrovolné — ani neměly motivaci přijímat. A to je akutní problém, protože školky jsou dnes přeplněné.

Sečteme-li všechna pro a proti, můžeme přeci jen očekávat, že zmíněná opatření mohou vést k větší spokojenosti jak rodičů, tak i dětí.