Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) uspořádala ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung (FES) v minulých dnech konferenci „Slaďování pracovního, rodinného a soukromého života: Výzva současnosti“, na které vystoupili zástupci a zástupkyně odborů, státní správy, vědeckých institucí a neziskových organizací.

Mnohokrát se diskuse stočila k otázce rodičovské dovolené. (Termín rodičovská dovolená bude dále v textu nahrazen pouhým slovem rodičovská, neboť dovolenou se obvykle rozumí všechno jiné než celodenní náročná práce.)

Rodičovská je v našich podmínkách stále doménou žen, přestože nic formálně nebrání tomu, aby o děti pečovali i otcové. Podle dostupných statistických údajů odchází na rodičovskou v průměru necelá dvě procenta českých mužů.

↗

Otec i matka mohou čerpat rodičovskou k prohloubení péče o dítě. Matka na ni může nastoupit po skočení mateřské, otec ji může využít od narození dítěte. Zdroj: wallpapers.mi9.com

Ženy v České republice tráví na rodičovské s jedním dítětem v průměru tři a více let. Což je nejen evropský, ale takřka i světový unikát. S návratem do pracovního procesu se u nás nespěchá a většina matek se přiklání k tomu, že do práce by se měly vracet nejdříve po čtyřech a více letech. Pouhých několik procent z nich by se rádo vrátilo do práce po roce či dvou.

Návrat do práce však často znemožňuje absence dostatečné kapacity zařízení péče o děti předškolního věku. Současně prodlužování rodičovské mnohdy vychází z nemožnosti sehnat práci. Dalším důvodem je společenský tlak, který „nutí“ ženy — jakožto dobré matky — zůstávat s dětmi doma co nejdéle. Chybí rovněž nabídka různých flexibilních forem práce. Český model je zkrátka v evropském kontextu významně zastaralý.

Příklady dobré praxe

Náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí pro rodinnou a sociální politiku Zuzana Jentschke Stöcklová ve svém konferenčním příspěvku jako jedno z opatření, které by mohlo přispět ke slaďování pracovního života a rodičovství, zmínila dělení rodičovské mezi otce a matku. Tento podnět takřka před dvěma lety vnesl do českého prostoru Oranžový klub, jehož je Jentschke Stöcklová předsedkyní.

V Desateru Oranžového klubu se mimo jiné psalo: „Mateřství a rodičovství by měly být jednou z nejvyšších společenských hodnot. […] Větší zapojení otců v období rodičovské by přitom pomohlo vyřešit hned několik problémů — diskriminaci žen na trhu práce kvůli mateřství, ztrátu kontaktu ženy s prací, s tím spojenou ztrátu odbornosti, stále rostoucí ženskou nezaměstnanost a feminizaci chudoby. Zaměstnání by nemělo být překážkou v péči o dítě a rodičovství by nemělo být překážkou při získání a udržení zaměstnání.“

Sdílená rodičovská by měla být jedním z nástrojů, jak zmírnit společenskou nerovnost mezi ženami a muži.

Tento model funguje dlouhodobě například v Norsku, kde byl uzákoněn již v roce 1977. Rodičovská trvá rok, přičemž je možnost si zvolit čtyřicet sedm týdnů s plným platem, nebo padesát sedm týdnů s osmdesáti procenty platu. Otcové jsou na rodičovské ze zákona tři měsíce, pokud na ni nenastoupí, rodinné dávky jim propadnou. V posledních letech nastupuje v Norsku alespoň na desetitýdenní rodičovskou přes devadesát procent otců.

„V norské společnosti se neobjevuje názor, že žena, která dá své dítě do školky v roce, je krkavčí matka. Spíš naopak: když nenastoupí do práce, může se setkat s názorem, že by se měla víc zajímat o svou kariéru,“ říká psycholožka Barbora Šindelářová, která v Norsku žije osm let.

Těžkosti aplikace

Nicméně přenášet fungující zahraniční modely do českého prostředí se neobejde bez obtíží. Muži v České republice na rodičovskou dovolenou neodcházejí, neboť mají vyšší příjmy. Lze samozřejmě namítnout, že vyšší příjmy mají právě proto.

Za současného stavu, by povinné dělení rodičovské mohlo spoustu nízkopříjmových rodin existenčně omezit. Neboť by přišly na několik měsíců o mužův vyšší příjem. Samozřejmě by se rodina mohla rozhodnout rozdělení rodičovské nevyužít, což by však mohlo být spojeno s propadnutím rodinného příspěvku. Je ale i otázkou preferencí, co by takové rodiny zvolily.

Zavedení dělené rodičovské by ve stávající situaci mohlo nadělat více škody než užitku. Lze totiž předpokládat, že většina mužů by z ekonomických důvodů nezačala pečovat. Jistě by se našli takoví, kteří by tuto možnost využili, a podíl pečujících mužů ve společnosti by se zvýšil.

Jednalo by se ovšem o otce z rodin, které „si to mohou dovolit“ a drobný finanční výpadek je neohrozí. Zkrátka na zavedení tohoto typu rodičovské bez dalších sousledných opatření by vydělali především bohatí. A socio-ekonomické nůžky by se zase o kus pootevřely.

Jako varování může sloužit příklad „neúplné genderové revoluce“, tj. kapitalismem deformovaného feministického projektu. V důsledku vymezení se feministického hnutí proti patriarchálnímu modelu státu, který udržoval ženy mimo veřejný prostor, sice došlo k jejich zapojení do pracovního procesu. Zjednodušené pojetí emancipace žen jako zaměstnanosti však přineslo nové nerovnosti. 

Osobní se nestalo politickým. Osobní bylo komodifikováno. Služby, které doposud stát poskytoval, byly privatizovány. S péčí se začalo obchodovat na trhu. Což uvrhlo ženy z nízkopříjmových skupin a jejich rodiny do ještě tíživějších podmínek, než v kterých se doposud nacházely.