Jmenuje se Bodo Ramelow, začínal jako prodavač v Karstadtu, což není špatný obchod pro střední vrstvu, se specializací na zvěřinu a drůbež. Když o něm mluví ti, kdo nevědí, co si o rudém vedení Durynska mají myslet, uvádějí několik polehčujících okolností.

Nový durynský premiér pochází ze Západu, je původně odborář, je praktikující protestant a veskrze slušný člověk. Rudo-červeno-zelená koalice navíc disponuje většinou jednoho hlasu, takže jde o experiment, který si snad Durynsko a Německo může dovolit. Pozitivní komentář s trochu potutelným ostnem zněl: „Je povzbudivé, že jeden z výsledků pokojné revoluce před pětadvaceti lety představuje západoněmecký odborář v čele východoněmecké spolkové země.“

Bodo Ramelow se stal prvním zemským premiérem z Die Linke. Foto Internet Zeitung.

Politická mapa v Německu se překresluje

Instalaci nového durynského premiéra 5. prosince 2014 předcházela mimořádně důkladná politická práce a nevídaně intenzivní veřejná diskuse. V koaliční smlouvě výslovně stojí, že NDR byl stát bezpráví a omezování osobních svobod. Koaliční strany se zavázaly, že Durynsko nezadluží.

Média tematizovala i třeba zbrojní výrobu v Durynsku, kde má spolková země jedenáctiprocentní podíl. Utlumí se tato výroba, když Levicová strana (Die Linke) sestává z antimilitaristů? Jak se pak zdůvodní úbytek vysoce odborných pracovních míst, když Levicová strana je pro zaměstnanost?

Když se na durynské volební výsledky a novou koalici podíváme blíže, musíme konstatovat, že v reálném základu velkých politických debat jsou poměrně hubené vstupy. Volební účast v zemských volbách byla 52,7 %. Volby vyhráli křesťanští demokraté (CDU, 33,5 %, polepšili si o 2,3 %). Levicová strana byla druhá (28,2 %, polepšili si o 0,8 %).

Sociální demokraté na třetím místě docílili „pěkných“ 12,4 %, po předešlé velké koalici, kde tahali za konec o hodně kratší, spadli o 6,1 %. Liberálové se do zemského sněmu nedostali, zelení s 5,7 % se dostali o pár fousů, spadli o půl procenta. Antievropská a populistická strana Alternativa pro Německo, se kterou nikdo nechce do koalice, i v Durynsku dosáhla s 10,6 % dvouciferného výsledku.

Politická mapa v Německu se postupně překresluje, a když se přihodí tak špatný volební výsledek jedné z masových stran, jak se to stalo v Durynsku sociálním demokratům, otevírají se cesty k dosud nevyzkoušeným scénářům. Odchod liberálů (FDP) z německé politické scény uvolnil prostor pro koaliční dobrodružství.

Alternativa pro Německo prozatím sbírá voliče od krajní pravice až po krajní, po NDR nostalgickou, levici. V budoucnu asi bude krystalizovat do nové pravicové strany, a tak se možná křesťanským demokratům přihodí to, co se sociálním demokratům stalo už dvakrát (s příchodem zelených a Levicové strany). Křesťanským demokratům roste konkurence ve vlastní části politického spektra. Zatím nevyrostla, a jen ukusuje z volebního koláče.

Jak moc se v Erfurtu bojovalo o Brusel?

Bodo Ramelow je pragmatik, umí si svou autoritou udržet pořádek, a na jeho slovo je spolehnutí. V německém federálním systému výsledkem voleb v Durynsku vstoupila Levicová strana do Spolkové rady, tedy shromáždění, kde jsou reprezentovány jednotlivé spolkové země. A to, oč se zde hraje, není ani tak Durynsko, jako právě celoněmecká politika.

Levicová strana vyhrála volby na sociálních tématech a tématech vzdělání. První rok školky zadarmo patřil k nejvýraznějším volebním slibům.

Na celoněmecké úrovni jde o jiná témata. Levicová strana je proti NATO a proti současné hlavní vývojové linii EU. Kdyby se tentýž vývoj děl jinde než v nejsilnější ekonomice EU a v zemi, která kus Evropy platí a kus Evropy ideově a diplomaticky drží, bylo by to jedno.

Takto se dá říci, že německý experiment s Levicovou stranou může výrazně pocítit celá Evropa. Hlavní otázka durynských voleb asi je, jak moc se v Erfurtu bojovalo o Brusel.

Když v roce 1985 Joschka Fischer v teniskách přišel na přísahu jako první zelený ministr životního prostředí koalice sociálních demokratů a zelených, také všichni psali, že na spolkové úrovni je stejná koalice vyloučená. A nebyla, ku prospěchu Německa i Evropy.

Heribert Prantl v Süddeutsche Zeitung konstatoval, že vláda sociálních demokratů a zelených před třiceti lety v Hesensku trvala jen čtrnáct měsíců. Přesto znamenala politický průlom.

Levicovou stranu v Německu lze považovat za zajímavou a inovativní v sociálních otázkách a v reflexi situace člověka v současné civilizaci. Zásluhou této strany se po reformě pracovního trhu v Německu začalo mluvit o prekérních pracovních podmínkách, až vzniklo slovo charakterizujícící současné poměry — prekariát.

To je třída lidí, kteří pracují, ale mzda jim nestačí k důstojnému životu. V otázkách bezpečnostní a evropské politiky považuji Levicovou stranu v Německu za destruktivní a ve střednědobém výhledu nepoužitelnou, a to ani jako politické zpestření.

Na sklonku roku 2014 se tedy v Durynsku otevřel prostor pro široké politické fantazie. Levicové straně, která prošla řadou zemských vlád, se otevřel prostor pro cestu k odpovědnosti, která získanou moc provází.

Německo potřebuje výhled za období silné kancléřky Angely Merkelové. Rudo-zelená koalice to byla po období silného kancléře Kohla. Dnešní rudá Levicová strana tehdy neexistovala. Červeno-rudo-zelená koalice sociálních demokratů, levicové strany a zelených je možnou perspektivou pro Německo.

Situace v pravé části spektra po odchodu liberálů se teprve tříbí. Středolevá koalice ale musí zvládnout spoustu politické práce. Chtělo by se říci, že Němci mají štěstí, že jim nynější velká koalice na spolkové úrovni ještě poskytuje trochu času připravit se na příští, patrně daleko bouřlivější období.

A co se změní v Durynsku?

Zbývá položit si otázku, jaký dopad má koalice v Durynsku na místní společnost. Právě v Erfurtu východoněmecká opozice jako první v NDR v roce 1989 obsadila centrálu Státní bezpečnosti. Bylo u toho hodně žen, takže jedna z posledních zpráv, které dle disidentské legendy erfurtská centrála vyslala, bylo hlášení: „Obsazují nás Amazonky.“

Východoněmecká opozice byla vlevo a získala si sympatii oživené společnosti. Spojení Německa ale neproběhlo jako srůst dvou živých společností. Šlo o veskrze byrokratický děj připojení východu k západu.

V Erfurtu proběhla den před volbou prvního premiéra Levicové strany demonstrace, kterou svolali lidé z někdejší východoněmecké opozice, kteří se léta angažovali v sociální demokracii, i jako poslanci Spolkového sněmu. Takže šlo i o demonstraci proti vlastní straně.

Tito lidé se nedokáží smířit s tím, že v Levicové straně demokratickou a tajnou volbou prošlo tolik poslanců zatížených spoluprací s bývalým režimem. Protože mám mezi východoněmeckými disidenty dost přátel, chtěli, aby na demonstraci přijeli i Češi.

Rok 1989 máme společný. Nejel jsem mluvit na demonstraci do Erfurtu, protože politický pohyb, který se tam děje, možná přerůstá horizont osobní zkušenosti i naší někdejší solidarity. Když jsem v televizi viděl dva bývalé dederáky, které si jeden ze zvolených aparátčíků zval pravidelně na kobereček a šikanoval je ještě v roce 1989 jako odpůrce režimu, došlo mi, jak jsou mi ti samorosti, co to vydrželi, i po pětadvaceti letech blízko. A jak v obličeji, pohybech i chůzi vypadají jinak než ten aparátčík.

Myslím si, že někteří lidé z aparátů autoritativního režimu neměli pokračovat v politice, přestože jsou jistě ukáznění a znají řemeslo. Kletba nepatří do politiky, ale dovolím si politický text zakončit zvoláním „Ať těm hajzlům utlačovatelským vypadají zuby, vlasy a slezou nehty. Nárok na důstojný život ve svobodě jim nikdo nebere, ale v politice se znemožnili.“

Svět je složitější, milí východoněmečtí přátelé, než tenkrát býval, tak alespoň takto. Levicová bude jen taková vláda, která dokáže integrovat lidi svobodného ducha. Snad to dost ví i nově zvolený premiér v Durynsku.