Nedělní zemské volby v Durynsku a Braniborsku spolu s volebním kláním v Sasku před dvěma týdny stále více opravňují k tvrzení, že německá politika je na prahu nové éry.

Na první pohled vypadá všechno klasicky: v Braniborsku vyhrála sociální demokracie (SPD) s téměř třetinou všech hlasů, zatímco durynská SPD se musela spokojit pouze s dvanácti procenty. Vítězství v této středoněmecké zemi může naopak se 33,5 procenta slavit CDU, leč o pět procentních bodů jí dýchá na záda postkomunistická Die Linke, která má šanci utvořit levicovou koalici s SPD a Zelenými a nominovat dokonce premiéra.

Zdá se tedy, že nakonec obě spolkové země dostanou programově levicové koalice, neboť i v Braniborsku má SPD a Die Linke těsnou většinu, a tudíž mohou pokračovat ve vládní spolupráci i v následujících pěti letech.

Ona nová éra ale zdaleka netkví v možnosti nástupu levicových koalic. Především úspěch strany Alternativa pro Německo (AfD), která v Durynsku získala deset a v Braniborsku dokonce přes dvanáct procent platných hlasů, musí všichni ostatní začít brát na vědomí. Pokud ji nerozloží vnitřní spory, má AfD nakročeno k tomu stát se novým a trvalým aktérem v německé stranické krajině.

Strana zatím boduje u voličů se směsí eurokriticismu a populismu v pravém smyslu toho slova. Populismu coby obrany „tradičních hodnot“, nikoliv coby „slibů všeho všem“, jak se tento termín často mylně chápe.

Podle politologa Oskara Niedermayera z Freie Universität Berlin by měl být program AfD především lákavý pro ekonomické liberály a hodnotové konzervativce. Tedy pro většinového voliče liberální FDP. Ta po této neděli již v nových spolkových zemích po bývalé NDR nemá jediného zemského poslance.

Analýzy zemských voleb v Sasku však ukazují, že voliči liberálů volili spíše konzervativní CDU kancléřky Merkelové, nebo zůstali doma. Daleko více voličů AfD tvoří naopak bývalí příznivci CDU. A výsledky z Braniborska a Durynska potvrzují, že Alternativa zde odlákala i nemalou část někdejších voličů Die Linke a sociálních demokratů (SPD).

Více než vlastní obsah programu AfD tedy zjevně láká jeho protestní obal a image nadějného nováčka. Tuto tendenci vidí Niedermayer — a spolu s ním i mnozí další pozorovatelé — jako důkaz ještě zrychleného rozpadu tradičních voličských milieu a doposud stabilnějších vazeb mezi občanem a konkrétní politickou stranou či názorovým proudem. O rozvolnění vazeb vypovídá na druhé straně i rostoucí počet nevoličů: v Durynsku přišlo k urnám jen 52 a v Braniborsku dokonce jen 47 z každého sta oprávněných voličů.

Právě ale odpor vůči euru a Schengenskému prostoru (jenž podle AfD může za zvýšenou vlnu imigrace do Německa) sráží koaliční potenciál AfD k nule. A to i na zemské úrovni. Spolkové předsednictvo CDU již koncem srpna sáhlo k dosud nevídanému usnesení, kterým všem zemským organizacím strany zakazuje s AfD vládnout. CDU tak oproti SPD ztrácí výhodu kooperativního politického spektra na pravici. Dostává se tak do podobné pozice, v jaké byla a na spolkové úrovni nadále je SPD ve vztahu k Die Linke, strany vzniklé z post-komunistické PDS a odpůrců Schröderových reforem z řad SPD.

Otevírání se na levici

Doposud rezervované vztahy sociálních demokratů k postkomunistům mohou nicméně právě po této neděli významně polevit. Alespoň v Durynsku, kde již v únoru vyjádřili sociální demokraté a Zelení svou ochotu ke koalici s Die Linke. Bodo Ramelow by se tak stal po zeleném Winfriedu Kretschmannovi z Badenska-Württemberska v moderních dějinách Německa teprve druhým premiérem, jenž by nebyl nominantem CDU/CSU či SPD.

SPD v Durynsku se sice může rozhodnout i pro pokračování velké koalice s CDU, tento vládní blok s CDU by ale měl stejně jako předpokládaná rudo-zelená trojkoalice většinu pouhého jednoho hlasu, čímž není pro vládnutí o nic komfortnější.

Durynští sociální demokraté budou teď těžit z postavení jazýčku na vahách a v následujících koaličních jednáních zvyšovat svou cenu. Chuť po změně a odsunutí CDU po 24 letech do opozice se ovšem zdá v Durynsku větší. Svědčí o tom i rozhodnutí durynských Zelených účastnit se vládní spolupráce s SPD pod vedením Die Linke, ačkoli mezi členy Zelených je mnoho aktivistů proti někdejšímu východoněmeckému režimu.

„Jakkoli je u durynských Zelených nezanedbatelné číslo odpůrců Die Linke, převáží nakonec pragmatismus“, řekl mi již v květnu lídr zelené kandidátky do erfurtského zastupitelstva Alexander Thumfart. A historickým resentimentem netrpí ani místopředsedkyně zemského parlamentu a před rokem 1989 také členka evangelické podzemní církve Astrid Rotheová-Beinlichová. Podle ní je „starých struktur“ více než hojně i v řadách CDU, proto pro ni nebude představovat možná vládní angažmá Die Linke z tohoto hlediska závažnější problém.

Navíc sám volební lídr durynské Die Linke a možný příští premiér Bodo Ramelow rozhodně žádnou nostalgií netrpí. Například bývalou NDR Ramelow považuje za „maloměšťáckou, rasistickou zemi“ a u vládní praxe CDU identifikuje „odér ze stájí východoněmecké SED“. I toto tak může být dobrý signál pro překonání prvního strachu z kontaktu při koaličních rozhovorech.

Posun k Rakousku?

Jak patrně Durynsko, tak nakonec i pravděpodobně opět rudo-rudé Braniborsko mohou v budoucnu nicméně představovat spíše výjimky z pravidla, a to jak pro zemskou, tak pro spolkovou úroveň.

Jestliže totiž bude pravicově populistická AfD nadále dosahovat dvouciferných výsledků, SPD zůstane na „svých“ a Zelení budou paběrkovat mezi pěti a osmi procenty, může být alternativních koalic jako šafránu. CDU s SPD pak na sebe jako koaliční partneři prostě zbudou.

Pokud jednotlivé strany a jejich představitelé tedy nepřekročí svůj stín a nebudou ochotny k dosud neortodoxním řešením, bude německá politická scéna čím dál více podobat poměrům v Rakousku, kde moří křesťanské a sociální demokraty vládní odpovědnost již mnoho let, přičemž antievropsky a xenofobně orientovaní populisté v opozici jen sbírají body u voličů a zvolna ukusují z rudo-černé většiny.