Prázdné křeslo zatížené k prasknutí
Jan ŠíchaPo abdikaci německého prezidenta Christiana Wulffa se z formálně nejvyššího úřadu v zemi stává noční můra sousedních politiků. V celém zamotaném příběhu za pozornost stojí hlavně jeho kulturní rovina. O politiku tu jde až v druhé řadě.
Paní německé prezidentové to moc slušelo, když stála vedle pana manžela, který u pultíku četl, že odstupuje. Kostýmek námořnických barev modré a bílé mi připomněl někdejší oblíbené oblečky měšťanských dětí. Paní prezidentová se tvářila nesmutně i nedrze, vypadala prostě výborně.
Odstoupení prezidenta je pro Němce událostí kulturní, přestože se jejich média tváří, že politickou. Pro paní prezidentovou je to i událost rodinná. Kdybych měl z její tváře číst po způsobu bulvárních českých médií a s příměsí zdejší hrubosti, vyšla by mi přibližně věta: „Budeme mít víc času na sebe, a peněz také máme dost.“
Christian Wulff byl německým prezidentem 598 dní, obvyklá doba mandátu je pět let. Do úřadu se dostal jako politik vládní křesťansko-demokratické strany. Sedm let byl premiérem v Dolním Sasku, kde má tradičně průmysl blízko politice (v této spolkové zemi sídlí například Volkswagen).
Wulffovo odstoupení je už druhou prezidentskou nehodou CDU. Jeho předchůdce Horst Köhler také odstoupil, poté, co jedním dechem mluvil o vojenských misích a ekonomických zájmech své země, což se v komentářích zásadně nelíbilo.
A tak si německá politika momentálně dost láme hlavu s úkolem, jak vyspravit pověst prezidentského úřadu nominací někoho, kdo tam chvíli vydrží. Hledá se cosi jako státní svatý, což je prekérní, protože za normálních okolností se má prezidentský úřad v Německu používat na podávání rukou a kladení věnců. A na chytré projevy, na ty hlavně.
My se vydejme po stopě prezidentských lapálií a patálií jako kulturní události. Bude to trochu jako z oblíbených seriálů o tom, že bohatí mají také problémů nad hlavu.