V Německu jsou katolická a evangelická církev přibližně stejně významné. To se týká počtu věřících (katolíci 24.900.000, evangelíci 24.200.000), počtu zaměstnanců i ekonomické síly. V obou případech jde o velké počty a velkou sílu. I v mezinárodním srovnání patří obě k nejbohatším národním církvím světa a to i navzdory setrvalému ubývání věřících.

Čísla týkající se majetku nejsou oficiální, jsou to jen odhady. Podle nich mají obě církve včetně jejich institucí dohromady roční obrat kolem 125 miliard euro, o málo měně než koncern Volkswagen, asi trojnásobek českého státního rozpočtu, a jejich majetek se odhaduje na 500 miliard euro. Je ovšem obtížné dát dohromady celková čísla, protože v důsledku historického vývoje jsou obě velké církve organizovány podle zemského zřízení, které navíc ne vždy koresponduje se současným uspořádáním spolkových zemí. Velký ekonomický význam mají evangelická Diakonie a katolická Charita. Kromě toho existuje široká paleta dalších církevních zařízení a institucí. K největším svého druhu patří i církevní rozvojové agentury (Brot für die Welt a Evangelischer Entwicklunsdienst na evangelické straně a Misereor na straně katolické), které realizují stovky rozvojových projektů v desítkách zemí světa a organizují vzdělávací a osvětové kampaně v Německu.

Církevní příjmy se sbíhají z několika pramenů. Např. v roce 2009 získaly církve 9,5 miliardy euro z církevní daně, kterou na základě smluvního uspořádání vybírá stát spolu s ostatními daněmi a pak je převádí na církve. Každý, kdo je v Německu členem evangelické nebo katolické církve je povinen platit církevní daň (8-9% daně z příjmů). Tato úprava, týkající se církví, které jsou uznány jako veřejnoprávní instituce, je zakotvena v ústavě a této povinnosti se lze zbavit jen vystoupením z církve. Další příjmy plynou z darů, dědictví, výnosů z církevního majetku. Největší díl tvoří peníze, kterými stát církvím platí za služby, které konají pro veřejnost.

Velkou roli hrají obě církve v sociální péči, zdravotnictví a školství. Ve všech těchto veřejných systémech působí tisíce církevních zařízení, která jsou financována ze státního rozpočtu (stejně jako zařízení jiných zřizovatelů nebo státu samotného). Německo se v tom řídí principem subsidiarity: stát vytváří podmínky pro veřejné služby a realizuje je, ale tam, kde může i někdo jiný služby efektivně zajistit, poskytuje prostředky. Zejména v sociálních a zdravotních službách je zřejmé, že církve jsou schopné kromě odborné péče nabídnout i vysokou míru osobní motivace těch, pro které se nejedná jen o zaměstnání, ale kdo chápou svou službu i jako povolání. Díky tomuto uspořádání jsou Charita a Diakonie dohromady druhý největší zaměstnavatel po státu, celkem zaměstnávají kolem milionu lidí, mnohonásobně víc, než je míst v duchovní správě.