K nemnoha jasným sdělením v letos první české předvolební debatě na obrazovce ČT, jíž se ve středu zúčastnili vesměs zmatečně diskutující lídři stran kandidujících na Karlovarsku, patřila rada středolevicových politiků určená německé SPD (potažmo Zeleným) - nevstupovat do koaliční vlády s CDU/CSU.

Jde o typický rychlý soud pěchoty tuzemské politiky. Pravice je pravice, levice je levice a mezi nimi leží minové pole. Anebo ještě jinak: být juniorním partnerem v koaličním svazku je nevýhodné, silnější zpravidla převálcuje a pak vysaje slabšího, a tak ruce pryč od tohoto typu spolupráce.

Obecný zájem země se do těchto rovnic nevejde. Takovým zájmem přitom jednou může být kooperace stran přes politický střed při společném řešení problémů a podruhé zase férová soutěž odlišných ideových konceptů a konkrétních programů.

U nás to ale tak nebereme. Vedeme svaté války nikoli z přesvědčení, ale z pohodlnosti. Přesně tak jak velí úroveň politiky a kondice partají. Když dojde na lámání chleba, pravice i levice se uchýlí do nejvzdálenějšího kouta. Nejen že cítí potřebu formulovat co nejradikálnější poselství voličům, ale také se chovají paranoidně a na kritiku reagují jako zvíře zahnané do úzkých.

V České republice chybí kompetentní a srozumitelná ideová debata vedená z levicových a pravicových pozic. I na tom se projevuje absence kvalitní výchovy k občanství a podceňování politických nadací. Levice s pravicí pak válčí vysloveně primitivními zbraněmi, přitom jakmile se ukáže být opačná alternativa — zejména z hlediska jednotlivců - lukrativnější, na původní rozmíšky je zapomenuto.