K nemnoha jasným sdělením v letos první české předvolební debatě na obrazovce ČT, jíž se ve středu zúčastnili vesměs zmatečně diskutující lídři stran kandidujících na Karlovarsku, patřila rada středolevicových politiků určená německé SPD (potažmo Zeleným) - nevstupovat do koaliční vlády s CDU/CSU.

Jde o typický rychlý soud pěchoty tuzemské politiky. Pravice je pravice, levice je levice a mezi nimi leží minové pole. Anebo ještě jinak: být juniorním partnerem v koaličním svazku je nevýhodné, silnější zpravidla převálcuje a pak vysaje slabšího, a tak ruce pryč od tohoto typu spolupráce.

Obecný zájem země se do těchto rovnic nevejde. Takovým zájmem přitom jednou může být kooperace stran přes politický střed při společném řešení problémů a podruhé zase férová soutěž odlišných ideových konceptů a konkrétních programů.

U nás to ale tak nebereme. Vedeme svaté války nikoli z přesvědčení, ale z pohodlnosti. Přesně tak jak velí úroveň politiky a kondice partají. Když dojde na lámání chleba, pravice i levice se uchýlí do nejvzdálenějšího kouta. Nejen že cítí potřebu formulovat co nejradikálnější poselství voličům, ale také se chovají paranoidně a na kritiku reagují jako zvíře zahnané do úzkých.

V České republice chybí kompetentní a srozumitelná ideová debata vedená z levicových a pravicových pozic. I na tom se projevuje absence kvalitní výchovy k občanství a podceňování politických nadací. Levice s pravicí pak válčí vysloveně primitivními zbraněmi, přitom jakmile se ukáže být opačná alternativa — zejména z hlediska jednotlivců - lukrativnější, na původní rozmíšky je zapomenuto.

To nic nemění na skutečnosti, že rozhodování německých sociálních demokratů, zda jít či nejít do koalice s křesťanskými demokraty, je bolestné a napovídá, že i německá politika může skončit v patové situaci. Nelze přitom pominout, že ani mezi voliči není velká koalice bůhvíjak populární.

Tandem CDU/CSU zvítězil ve volbách do Spolkového sněmu nezvykle přesvědčivě. Stačilo málo a mohl se obejít bez koaličních partnerů. Ti dosavadní, liberální FDP, v Bundestagu nezasednou. Pro většinu vládních mandátů je nyní nutné se domluvit s SPD či Zelenými.

Sociální demokraté si už koalici s CDU/CSU vyzkoušeli a vyšli z ní výrazně oslabeni. Přesto v Německu lze mluvit o programovém průniku největších stran. Angela Merkelová jakoby v mnoha bodech dokonce vědomě tunelovala program demokratické levice.

Fakticky se k ní sama přibližuje. To by sice mohlo nahrávat koaličnímu spojení, jenže řada Němců letos evidentně volila CDU jako stranu výrazně sociální a enviromentální, nadto s osobnostně atraktivní lídryní, a ke štěstí potom sociální demokraty nepotřebovala.

Zelení nejsou tak zakořenění jako sociální demokraté, pročež by s nimi koalice s CDU/CSU mohla zamávat jako s těmi českými ve vládě Mirka Topolánka.

Merkelová koaličního partnera potřebuje nejen kvůli parlamentní většině, ale také aby měla ve vládě případného spojence proti CSU vedené bavorským premiérem Horstem Seehoferem. Pro nás je zajímavý třeba tím, že usiluje o zavedení mýtného pro cizince na německých dálnicích, ovšem bodů, jimiž se chce odlišit od CDU, je mnohem víc.

Na levici zase SPD i Zelení odmítají spolupracovat s radikální Die Linke. Přijatelnější je pro ně pravý střed. Pro německý politický a ústavní systém je také příznačné, že Merkelová neuvažuje o menšinové vládě jako sociální demokraté v ČR.

Je snad německá politika konformní, nudná, předpojatá? Jenže k volbám přišlo na sedmdesát procent voličů a přes dvaačtyřicet procent volilo Merkelovou. Vědomě předvádí vlídnou a nekonfliktní politiku, ovšem populistkou není. Přitom Německo, jakkoli překonává krizi vyrovnaněji než zbytek Evropy, má vážné starosti například s rozevíráním sociálních nůžek.

Potíže má i Česká republika. Sedm let vládnoucí pravice je nezmírnila, ale naopak zostřila. Také proto u nás dopadnou volby jinak než v Německu. Vítězství podle všech průzkumů připadne sociálnědemokratické levici, která v duchu politické polarizace nechce o velké koalici ani slyšet. Nikdo se jí přitom nediví: TOP 09 i ODS předvedly v minulosti tolik asociálních vylomenin, že jsou minimálně na jedno volební období mimo hru.

Tím obě pravicové strany odvedly největší kus práce na kampani ČSSD. Její lídři snesou srovnání s lídry SPD, rovněž programy k sobě mají blízko. Co už k sobě pasuje méně, jsou útroby obou sociálně demokratických partají a poměry v nich.

Na rozdíl od ČR v Německu představují sociální demokraté skutečné společenské hnutí. Ovšem platí též, že v Německu byli sociální demokraté poraženi mazanými křesťanskými demokraty, zatímco zde představují naději po totálně znevěrohodněných konzervativcích.

Tyto paradoxy si každopádně zaslouží hlubší analýzu než jen knížecí rady českých politiků (a novinářů), kterými pěšinami by se nyní měly ubírat kroky jejich západních kolegů.