Nedělní volby do Spolkového sněmu dopadly i nedopadly překvapivě. Německý volič znovu prokázal svůj konzervativní a opatrný přístup k politickým nováčkům, zároveň ale celkové rozložení sil znemožňuje jakoukoli doposud vyzkoušenou většinu — kromě velké koalice mezi křesťanskými a sociálními demokraty.

Po dnešku je zjevné, že v osmnáctém volebním období Bundestagu budou krom tzv. Unie křesťanskodemokratických stran CDU a CSU zastoupeni už jen sociální demokraté z SPD, důslední levičáci z Die Linke a zelení z Bündnis 90/Grüne. Liberálové z FDP ze Spolkového sněmu odcházejí, a to po třiašedesáti letech, kdy byli — s výjimkou éry sociálně-liberální kancléřů Brandta a Schmidta — tradičním koaličním partnerem křesťanských demokratů.

Černé koně letošního klání — eurokritická a konzervativní Alternativa pro Německo a ještě před půl druhým rokem nadějní Piráti — nakonec pětiprocentní hranici nepřekonali. Už skoro etablovaný a mnohými obávaný systém pěti stran tedy pro následující období přestane platit.

Co to znamená prakticky? CDU/CSU nemá — navzdory vynikajícímu výsledku — bez FDP většinu. Nemá ji ale tradiční schröderovsko-fischerovský svazek mezi SPD a zelenými. Vláda levicové koalice SPD, zelených a Die Linke se jeví stále nepravděpodobná. Jako nejrealističtější se tak vypadá resuscitace velké koalice CDU/CSU a SPD z let 2005 — 2009.

Zde pro příslušný závěr čtyři nejpodstatnější důvody:

1. CDU/CSU a SPD se přiblížili — programem i stylem

Výsledek křesťanských demokratů pod vedením kancléřky Angely Merkelové přesahující 42 procent odevzdaných hlasů je nesporným úspěchem její dosavadní politiky. Ta do sebe absorbovala vedle konzervativních akcentů (např. odmítání kvót pro ženy ve vedení podniků) i sociálnědemokratická a zelená témata jako otevření debaty o zavedení minimální mzdy, výstavbu jeslí a školek, vyškrtnutí školného na vysokých školách z programu strany, zrušení poplatku za návštěvu lékaře či přijetí tzv. energetického obratu, to jest odklonu od jaderné energetiky směrem k obnovitelným zdrojům energie. Zároveň ale kancléřka dovedla ve svých posledních vystoupeních umně použít rétorickou figuru „zodpovědnosti“ v evropské politice, když důrazně odmítla zavedení eurobondů, společných dluhopisů v rámci eurozóny.

Sociálnědemokratický protikandidát Peer Steinbrück se sice k eurobondům přihlásil, když se přimlouval za „druhý Marshallův plán“ pro Řecko; na štít ve střetu s CDU si ovšem SPD tuto ambici nadala. Sociální demokraté se navzdory občasně ostré rétorice ocitli v tematické defenzivě a během celé kampaně působili tak, že se směrem nastaveným Merkelovou v podstatě souhlasí a jen nabízejí jeho kompetentnější a důslednější provedení.

Více si ze sociálnědemokratických sdělení volič odnést nemohl, protože v dalším sledu se volební manažeři SPD soustředili přímo na osobu lídra — opět po vzoru konkurence. Peer Steinbrück byl prezentován jako někdo, kdo na rozdíl od Merkelové „mluví jasnou řečí“. Jestli bude zásadní dělítko mezi křesťanskými a sociálními demokraty vedeno nadále v této rovině, pak jejich koaliční spolupráci opravdu nestojí nic v cestě.

2. Merkelová SPD potřebuje

I přes rozpačitou kampaň dosáhla SPD lepšího výsledku než při loňských volbách, a to o téměř tři procenta. V roce 2009 ovšem utrpěla historickou porážku s pouhými 23 procenty a dnes na CDU/CSU téměř 16 procent ztrácí. Do jednání o možné velké koalici tak sociální demokraté vstupují z mnohem slabší pozice než v roce 2005, kdy rozdíl mezi CDU/CSU a SPD nedosahoval ani dvě procenta.

Přesto má podpora strany pro CDU/CSU vysokou cenu. Sociální demokraté totiž vládnou ve většině spolkových zemí, čímž jsou i odpovídajícím způsobem silní ve  Spolkové radě — orgánu působícím jako de facto druhá komora parlamentu. To činí z SPD pro pravděpodobnou třetí vládu Angely Merkelové nepostradatelného partnera, který se ostatně osvědčil už v uplynulém období — i v letech 2009 — 2013 sociální demokraté (spolu se zelenými) nejednou pomohli kancléřce proti euroskeptikům z řad CDU/CSU a FDP, například při hlasování o tzv. eurovalu.

Podobný odpor se může v řadách křesťanských demokratů vzedmou kdykoli v budoucnu znovu, bude-li potřeba nový balíček záruk a půjček tzv. jižnímu křídlu eurozóny. Nějaká forma spolupráce s SPD je pro vedení CDU a kancléřku tedy nevyhnutelná, i kdyby byli křesťanští demokraté získali těsnou absolutní většinu.

3. Nechuť zelených ke spolupráci s CDU/CSU

Zelení skončili s osmi procenty hlasů hluboko pod svým očekáváním, a patří tak k poraženým letošních voleb. Ztrácet začali ostatně už dvěma roky — po krátkém období po katastrofě ve Fukušimě a řadě vítězství v zemských volbách, kdy jejich preference dosahovaly až třicetiprocentní hranice.

V letošní předvolební kampani zelení nedokázali srozumitelně artikulovat výhrady vůči nové vládní energetické koncepci ani přijít s úspěšným tématem. Pokus o obrat doleva s návrhem zavedení milionářské daně či povinného bezmasého dne v podnikových a školních jídelnách je zahnal do silné defenzívy, když jim začala média předhazovat přílišnou restriktivnost a vzdalování se jejich „původnímu poslání“, tedy ochraně životního prostředí.

Uvnitř strany ale současně trvá principiální odpor vůči koalici s CDU. Od 80. let byl sice poněkud obroušen — v Hamburku dokonce konzervativně-zelená koalice jistou dobu fungovala —, v nynější situaci by však byl vstup do Merkelové vlády pro zelené riskantní. Jednak by tak popřeli část předvolební rétoriky postavené právě na zmíněné milionářské dani či na podpoře manželství osob stejného pohlaví, čímž by se stali ještě více nečitelnými, a jednak by tím patrně ještě více vyhrotili tradiční vnitřní spor mezi jejich tzv. fundis a realos.

O jisté nejednotě u zelených se ostatně mohl volič dozvědět už bezprostředně po oznámení předběžných výsledků — vztah k výsledku, resp. k CDU formulovali zcela rozdílně místopředsedkyně Steffi Lemke a zelený premiér Bádenska-Württemberska Winfried Kretschmann, jenž platí za zastánce konzervativního křídla strany. Pobyt v opozici s nadějí na rudo-zelenou koalici v roce 2017 se tak zdá v tuto chvíli jako mnohem racionálnější.

4. Nechuť SPD ke spolupráci s Die Linke

Pro SPD je spolková koalice s Die Linke stále nepřijatelná. Peer Steinbrück to řekl několikrát před volbami a zopakoval i po oznámení výsledků. Die Linke je podle jeho slov zcela jinde v otázce „evropské, zahraniční a hospodářské politiky“ a odpor strany vůči balíčkům na pomoc jižnímu křídlu eurozóny, misi Bundeswehru v Afghánistánu, důchodové reformě a všem reformám Hartz IV je pro SPD i dnes nepřekonatelný. K tomu přistupuje i osobní nechuť vedení SPD spolupracovat s bývalými sociálními demokraty, kteří do Die Linke odešli s Oskarem Lafontainem.

Ani Die Linke přitom o koalici se sociální demokracií, zdá se, příliš nestojí. Vstupem SPD do velké koalice se z Linke stane nejsilnější opoziční frakce v parlamentu. Volební lídr strany Gregor Gysi sice po oznámení výsledků „varoval“ SPD pře vládnutím s CDU, současně ale nenabídl alternativu. Linke má jistě na paměti i osud liberálů z FDP, kteří se před čtyřmi lety vrátili do vládních lavic s ostrou rétorikou a až příliš velkými sliby.

Tyto čtyři důvody tedy hovoří pro to, že v Německu pro následující volební období vznikne velká koalice. Zatím však „vyčkejme a pijme čaj“, jak praví jedno německé rčení, neboť „míč je teď na straně hřiště paní Merkelové“, jak v neděli večer prohlásil Peer Steinbrück.