Tak vlažnou, nevýraznou volební kampaň Německo snad ještě nezažilo. Za nudnou ji považuje plných 57 procent Němců. „Společně k úspěchu“, „Za silnou ekonomiku“ jsou volební hesla, která lze vidět na ne příliš četných volebních plakátech. Obecněji už to nejde. Jisté je snad jedině to, že Angela Merkelová chce za každou cenu zůstat spolkovou kancléřkou.

Výhradně na její osobu je také soustředěna celá volební kampaň, jiného špičkového výrazného politika dnes taky CDU nemá. O to se postarala právě Merkelová, když stranu vyčistila ode všech, kteří jí mohli dělat konkurenci.

Přes její stabilně první místo v žebříčku oblíbenosti německých politiků absolutní většiny ve volbách nedosáhne, CDU/CSU ve volbách získá kolem 41 procent hlasů, a bude muset uzavřít koalici s některou z jiných stran. A tady je právě ono slabé místo, pro které Merkelová přes patnácti procentní náskok před SPD může volby nakonec prohrát.

Jazýčkem na vahách je, tak jako už mnohokrát, dosavadní koaliční partner FDP, jehož volební prognózy se pohybují kolem šesti procent hlasů. Jestliže ale FDP pěti procent hlasů nutných pro vstup do parlamentu nedosáhne, což se zdálo být na jaře téměř jisté, ale dnes už to tak jisté není, bude Merkelová těžko hledat koaličního partnera, který by jí v parlamentu zajistil většinu alespoň několika hlasů; zvláště poté, co SPD velkou koalici definitivně odmítla.

Co by setrvání černo-žluté koalice představovalo? Pokračování politiky od jednoho rozhodnutí k druhému, jak se to právě hodí, bez jakékoliv dlouhodobější koncepce, o vizi budoucnosti Německa a Spojené Evropy ani nemluvě. Jenže právě takovou politiku onoho „dál jako dosud“ si většina Němců ve svém tradičním strachu před možným „chaosem“ a společenskými nepokoji přeje a neuvědomuje si, že právě ta k nim dřív či později musí vést. Přitom kritika a nespokojenost se současným stavem a ztráta důvěry v politiku je všeobecná.

Všichni vědí, že na finanční krizi a německých zárukách za pomoc krizovým zemím EU vydělají nakonec banky a finanční kapitál a zaplatí ji ze svých kapes daňoví poplatníci. Lidé jsou znepokojeni rostoucími sociálními rozdíly, erozí středního stavu a růstem tzv. prekariátu (lidí, kteří se nemohou uživit ze svých výdělků) a korupce, jak o tom denně píší noviny a jak to tematizují pořady veřejnoprávní televize a rozhlasu.

Roste i kritika politiky dominované neoliberální ideologií, která se jako nákaza rozlézá do všech oblastí života a podrobuje je krátkodechým ekonomickým měřítkům. To je ona s trhem konformní demokracie Angely Merkelové, která je de facto podřízením politiky moci finančního kapitálu a jeho hráčů.

Ve srovnání se zeměmi jižní Evropy, se Španělskem, Řeckem a Itálií se ale Německu stále vede výborně a i to možná budí strach, že by to s ním jednou mohlo dopadnout podobně. Paradoxně právě to oslabuje pozici kandidáta SPD Peera Steinbrücka, jehož kancléřství by znamenalo přece jen politický pohyb a otázku sociální spravedlnosti postavilo do jeho centra.

Ve své volební kampani je ale Angela Merkelová skutečným fenoménem v tom, s jakou suverenitou obchází a svou rétorikou mlží všechny podstatné neúspěchy své vlády, řadu demisí, korupční aféry, nesplněné sliby omezení moci finančního kapitálu, nejnovější aféru s americkými odposlechy, jako by nebyly a její vláda byla, samozřejmě za jejího vedení, tou neúspěšnější za posledních dvacet let a k níž neexistuje alternativa, což je vedle tržně konformní demokracie její další oblíbené slovo.

A přitom to byl jen pohyb ode zdi ke zdi, pytlačení v politických programech sociálních demokratů a zelených a oportunní přizpůsobování se tomu, co se právě ukázalo jako nutné. Kdeže se této rétorice, která, aniž co řekne, se vším souhlasí, Angela Merkelová naučila? Snad prý ve FDJ, východoněmeckém svazu mládeže.

Alternativy ovšem jako vždycky existují, nejenom k černo-žlutou koalicí provozované politice, ale i ke kancléřce Angele Merkelové. Nositelkami skutečných politických demokratických alternativ jsou dnes v Německu mimochodem opět dvě ženy, Sahra Wagenknechtová a Katja Kippingová ze strany Die Linke.

Jejich nezastupitelné místo je dnes ovšem v opozici, ale to ještě není všechno. I když Peer Steinbrück a sociální demokrati volby určitě nevyhrají, může se stát, že nové pravicové politické seskupení „Alternativa pro Německo“, založené v únoru 2013 a dnes už s organizacemi ve všech spolkových zemích, svým populárním politickým programem žádných dalších půjček Řecku, návratu k evropským měnám a posílení suverenity států v EU odčerpá, i když se do parlamentu sama nedostane, CDU/CSU, především ale FDP tolik hlasů, že ta laťku pěti procent přece jen nepřeskočí.

Angela Merkelová tu jako představitelka nejsilnější politické strany bude stát bez koaličního partnera. A pak by přece jen mohla přijít chvíle Peera Steinbrücka a šlo by jen o to, zda by se jako kancléř svou politikou stal alternativou k Angele Merkelové.