Dne 13. srpna zemřel na následky úrazu Lothar Bisky, čelný politik strany Die Linke a v posledních letech poslanec Evropského parlamentu a předseda Evropské levicové strany.

Bisky (narozen 1941 v Pomořanech v dnešním Polsku) po válce utekl s rodiči do americké okupační zóny Německa a podobně jako někteří další levicově smýšlející mladí západní Němci a Rakušané emigroval v roce 1959 do NDR, což později vysvětloval i finanční náročností gymnaziálních studií ve Spolkové republice.

Bisky v NDR vystudoval filosofii a kulturologii, vědecky se orientoval na problematiku médií a působil jako vysokoškolský učitel. Do Sjednocené dělnické strany vstoupil v roce 1963. V roce 1986 získal profesuru na Vysoké škole filmu a televize v Postupimi a záhy se stal jejím rektorem.

Jeho tehdejší studenti ho oceňovali za otevřenost a ochotu bránit jedince, kterým hrozilo vyloučení ze studia z politických důvodů. Ačkoli byl podobně jako mnozí jiní východoněmečtí akademici v 90. letech obviňován z „neoficiální spolupráce“ se Stasi, zdá se, že v ní šlo pouze o tehdy běžné psaní zpráv o zahraničních návštěvách na Západě.

Je také známo, že v květnových volbách roku 1989, které probíhaly ještě ve starém stylu s jednotnou kandidátkou, byl Bisky jeden z mála, který prosadil na své škole instalaci plent ve volebních místnostech, což vedlo ke zcela odlišným volebním výsledkům v tomto okrsku.

Hvězdná hodina Biskyho přišla pět dní před pádem berlínské zdi, 4. 11. 1989, kdy hovořil na pětisettisícovém shromáždění na Alexandrově náměstí v Berlíně, prvním svého druhu povoleném vládou a volal zde po udržení NDR a její reformě směrem k demokratickému socialismu. Na této demonstraci hovořili mimo jiné spisovatelé Christa Wolf a Stefan Heym, nebo další vycházející politická hvězda, právník Gregor Gysi, ovšem i vysocí představitelé režimu, kteří byli vesměs vypískáni.

Tento okamžik Biskyho kariéry se snad dá srovnávat s řečí Miloše Zemana na Letenské pláni. Bisky, jako představitel minulostí nezkompromitovaného a reformě-orientovaného směru ve straně, získal okamžitě velký vliv na tvorbu nové identity SED, která se ještě v prosinci přejmenovala na Stranu demokratického socialismu (PDS), a rychle postupoval v její hierarchii, aniž by se zdálo, že o to příliš usiluje. Prý vstoupil do politiky s tím, že to je „jen na pár měsíců“.

V květnu 1990 se stal poslancem Lidové komory NDR, po zániku NDR poslancem zemského parlamentu v Braniborsku, v roce 1991 se stal předsedou Braniborské zemské organizace PDS. V roce 1993, poté co se nejpopulárnější politik PDS a její předseda Gysi rozhodl plně věnovat parlamentní činnosti, byl Bisky jako kompromisní a umírněný politik zvolen jeho nástupcem.

Ve své činnosti se hlavně snažil balancovat mezi jejím fundamentalistickým a realistickým křídlem (fundis, realos). Když unaven vnitřními boji předal v roce 2000 vedení strany mladší Gabriele Zimmer, rozhořel se boj frakcí znovu naplno, což přispělo k neočekávané porážce a vypadnutí PDS ze Spolkového sněmu v roce 2002.

Bisky, známý ze svého předchozího působení jako obratný manažer v době krize, byl znovu povolán k vedení strany a rozhodujícím způsobem se podílel na obnovení její jednoty, návratu do parlamentu v roce 2005 a později v roce 2007 na její fúzi s Volební alternativou práce a sociální spravedlnosti vedenou bývalým čelným politikem SPD Oskarem Lafontainem. Ačkoli Bisky zůstal v době fúze obou subjektů skryt za známějším a charizmatičtějším Lafontainem a Gysim, je jeho přínos k integraci obou dvou subjektů nepochybný.

Postupem doby se nicméně ukázalo, že Die Linke přes Biskyho snahu zůstala pokusem spojit příliš rozdílné politické proudy. S jistou mírou zkreslení jde tyto proudy charakterizovat jako západoněmecké autoritářské a tradicionalistické sociální demokraty a odboráře, západoněmecké levicové radikály, východoněmecké levicově emancipační intelektuály a funkcionáře bývalé SED a FDJ.

Tato rozdílnost proudů mohutně přispívá ke stagnujícím volebním výsledkům strany, její neschopnosti prosadit se na západě země a ohrožuje její setrvání v německém parlamentu po volbách, které se mají konat letos v září.

Bisky se v posledních letech stále více dostával do sporů s Lafontainem, který se rychle stával předákem tradičně levicového a radikálního křídla strany usilujícího o jednotu i za cenu omezení svobody vnitrostranických diskusí, čemuž Bisky stále odporoval.

Kvůli sporům s Lafontainem se Bisky po roce 2007 stále více orientoval na evropskou politiku. V roce 2007 byl zvolen předsedou Evropské levicové strany a v roce 2009 se stal vedoucím kandidátem Die Linke do Evropského parlamentu.

I když byl Bisky Der Spieglem charakterizován jako mizerný řečník, mohu říci, že by strčil většinu českých politiků do kapsy. Sympaticky také působilo jeho skromné a dobrosrdečné vystupování a jeho schopnost sám ze sebe si dělat legraci.

Spolustraníci na něj vzpomínají jako na dobrosrdečného profesora, který se s nimi rád napil (odtud přezdívka Bisky-Whisky) a působil lidštěji než často velkohubý tribun Lafontaine nebo mazaný právník Gysi nežijící ničím jiným než politikou. Biskyho krédo bylo respektované i jeho protivníky: „Es geht um die humane Linke“.