Německý politik Oskar Lafontaine (1943) byl velkou část svého života členem německé sociálnědemokratické strany (SPD). V letech 1985—1998 byl ministerským předsedou spolkové země Sársko (odkud pochází), v roce 1990 — krátce po sjednocení — kandidátem své strany na kancléře, 1994—1999 straně předsedal. Ve vládě Gerharda Schrödra se stal v roce 1998 ministrem financí. V březnu 1999 se znenadání vzdal všech funkcí a od té doby je ostrým kritikem politického kursu své bývalé strany.

V roce 2005 vstoupil do nově založené Volební alternativy práce a sociální spravedlnosti (WASG), jež spojením s východoněmeckou Stranou demokratického socialismu (PDS) vytvořila stranu Die Linke (Levice). Byl spolu s Georgem Gysim v letech 2005—2009 předsedou její parlamentní frakce, 2007—2010 spolu s Lotharem Biskym předsedou celé strany.

Onemocnění rakovinou jej přinutilo vzdát se funkcí, od září 2009 je však předsedou frakce Die Linke v sárském zemském sněmu. Lafontaine zastával vždycky zásadně levicové postoje, vystupoval proti válce a aktivně se podílel na ekologickém hnutí. Následující článek publikoval v deníku Junge Welt letos 21. března. Redakční přátelé souhlasili s jeho překladem do češtiny a zveřejněním.

+++

V příštích měsících bude v Německu uváděna komedie. Kus se jmenuje volební boj táborů. Hlavními představiteli jsou Angela Merkelová a Peer Steinbrück. Ve vedlejších úlohách vidíme Horsta Seehofera, Sigmara Gabriela, Philippa Röslera, Jürgena Trittina a ostatní vedoucí personál CDU/CSU, SPD, FDP a Zelených. Pro Levici se v této revue vlastně nepředpokládá žádný výstup. Za pomoci úřadu Ochrany ústavy, médií náležejících koncernům a veřejnoprávních rozhlasových stanic bude zkoušeno všechno možné, aby se nepohodlná strana odehnala z jeviště kapitalismu.

Americký spisovatel Gore Vidal už před lety břitce formuloval: „Demokracie je zcela zřejmě místo, kde se odehrávají nesčetné volby za obrovských nákladů bez témat a se zaměnitelnými kandidáty.“ V USA podle něj neexistovalo několik stran, nýbrž „systém jedné strany se dvěma pravými křídly“, která zastupují zájmy velkých koncernů. Média považoval za nástroje propagandy k udržení společenských mocenských poměrů.

I kdybychom odbyli názor Gorea Vidala jako literární přehánění, je přenesení jeho soudu o americké politice na nastávající spolkové volby potvrzeno Heribertem Prantlem v Süddeutsche Zeitung: „Volební boj táborů je volební boj, který už vlastně neexistuje. /.../ Volební boj táborů je nevhodné slovo, i když pochází od Heinera Geisslera... Co tehdy chtěl Geissler označit, vskutku existovalo. Byly tu protichůdné pozice ve všech základních politických otázkách: v politice zahraniční, hospodářské, energetické a cizinecké. /.../ Podstatné rozdíly mezi stranami (s výjimkou Levice) zmizely.“

+++

Amerikanizace německé politiky vedla bezpochyby k tomu, že dnes máme i v Německu systém jedné strany se čtyřmi křídly, abychom zůstali v obraze Gore Vidala. Křídla se jmenují CDU/CSU, SPD, FDP či Zelení a někdy více, někdy méně zastupují zájmy bank a velkých koncernů, jak dokazuje daňová politika posledních let a mnohé záchranné deštníky.

Bez omezení přitakávají hospodářskému řádu, v němž se nerovné rozdělování bohatství, majetku a moci uskutečňuje tak, že menšina pro sebe nechává pracovat většinu a tato menšina upírá většině plný výnos její práce, jenž jí patří ve formě mezd a zaměstnaneckých podílů.

Na rozdíl od jednotné německé strany říká Levice: Majetek by měl vznikat pouze vlastní činností, vlastní prací, a nikoliv tím, že necháváme pro sebe pracovat jiné. Dokud se velké majetky a z toho vyplývající společenská mocenská struktura vytvářejí tak, že menšina „vykořisťuje“ práci většiny, logicky se nemohou prosazovat zájmy většiny. Jinými slovy: Demokracie, to znamená společenský řád, v němž se prosazují zájmy většiny, ztroskotává na mocenských strukturách, zacementovaných německou jednotnou stranou.

Dokud se struktur nikdo nedotkne, smějí se vybojovávat předstírané boje a na vedlejších bojištích vést prudké střety. Čím méně se od sebe liší zásadní politická stanoviska, tím hlasitější musí být pokřik, aby bylo zachováno zdání volebního boje táborů. K tomu ještě jednou Heribert Prantl: „Pravděpodobně navzdory povyku, který se tropí kolem důchodové politiky, existuje v Německu jenom tisíc lidí, kteří mohou vysvětlit rozdíly mezi CDU a SPD. Podobně je tomu u jiných otázek.“

Také Frankfurter Allgemeine Zeitung hovoří o „falešném volebním boji táborů“. (Zatímco Süddeutsche Zeitung je deník výrazně liberální, Frankfurter Allgemeine Zeitung, FAZ, je deníkem vysloveně konzervativním; pozn. překl.)

Nesmíme se také dát zaslepit rudozelenou „plagiátní aférou“. Sociální demokraté a Zelení velmi pečlivě opsali a pozměnili politické návrhy Levice, aby dali zapomenout na společenské zhovadilosti způsobené svou vládní politikou — prekérní pracovní poměry, nízké mzdy, chudobu ve stáří, zničení systémů sociálního zabezpečení.

Bez nároku na úplnost to platí pro minimální mzdu, návrhy na skromné zvýšení důchodů, zvýšení sazby u zákona Hartz IV, poplatky u lékaře, poplatky za studium, najímanou práci, smlouvy o dílo, nejvyšší daňovou sazbu, majetkovou daň, daň z odškodného, daň z finančních transakcí, omezení nájemného, omezení cen energie, strop úroků ze splátkových úvěrů, dlužní úpisy v euru, odebírání licencí bankám, podporu daňových zpronevěr, systém oddělených bank, omezení manažerských platů, věřitelské ručení a promíjení dluhů, máme-li uvést jenom několik příkladů. (Zákony nazvané podle svého iniciátora „reformovaly“, tj. zhoršily německý sociální systém. Čtvrtý „stupeň“ upravuje podporu v nezaměstnanosti; pozn. překl.)

Tato krádež myšlenek nemůže zakrýt, že SPD a Zelení právě tak jako CDU/CSU a FDP se projeví, když na to přijde, jako systému věrné útvary jednotné německé strany. Jednotný souhlas s dluhovou brzdou v ústavě, s evropskou fiskální smlouvou a různými záchrannými deštníky ukazuje, že „levicový tábor“, jenž se skládá z SPD a Zelených, se neodloučil od své politiky Hartz IV a Agenda 2000.

Fiskální smlouva je potvrzením této brutální škrtací politiky pro celou Evropu. SPD a Zelení mají jenom proto drzost uvádět se jako evropské strany, protože se ztotožnily s Evropou volného trhu a koncernů jako jedině možnou skutečností.

+++

Měříme-li sociální skutečnost vyhlášeným politickým záměrem, není příliš tvrdý úsudek, označíme-li oba „levicové“ protagonisty nastávajícího „volebního boje táborů“ za slepé náboje. Rada Evropy se v prosinci 2000 v Lisabonu usnesla ve spolupráci s rudozeleným kancléřem Gerhardem Schrödrem, že učiní „Evropskou unii nejkonkurenceschopnějším a nejdynamičtějším hospodářským, o vědu se opírajícím prostorem — prostorem, jenž bude s to dosahovat trvalý růst s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržností.“

Byl to vznešený záměr. A jak vypadá skutečnost? Když to dnes čtou mladí Evropané, kteří se rostoucí měrou stávají nezaměstnanými, pochybují asi oprávněně o soudnosti vedoucích státníků.

Kdy pochopí politici jednotné německé strany, že hospodářský systém, jehož cílem je maximalizace zisku a majetku menšiny, musí nutně vyvolávat poměry, které dnes můžeme v Evropě pozorovat? Na tomto pozadí je špatný vtip, když CDU/CSU, SPD, FDP a Zelení chtějí do centra „volebního boje táborů“ postavit sociální spravedlnost.

Je rovněž logické — poněvadž systému vlastní —, že oba „tábory“ zvolily války za lidská práva jako podstatný nástroj zahraniční politiky. Jádro této nové éry německé zahraniční politiky shrnul nenapodobitelným způsobem princ Harry na první straně deníku Bild: „Zabíjet, aby byl zachráněn život, o to jde.“ V této souvislosti je bezpochyby pozoruhodné, že politici SPD a Zelených ostře kritizovali Merkelovou a Westerwelleho, že se spolková vláda nezúčastnila války v Libyi.

+++

Levice, a to ví velká většina jejích stoupenců a členů, má existenční oprávnění jen tehdy a jen tehdy se může úspěšně udržet ve volebních bojích, nestane-li se dalším křídlem jednotné strany. Charakteristickým znamením jejího ojedinělého postavení je, že doporučuje hospodářský řád, v němž každému připadá plný výnos jeho práce.

Toto hospodářské uspořádání vede k demokratickým podnikům řízeným zaměstnanci, a nikoliv k autoritářským hospodářským strukturám s pronajímanou prací, smlouvami o dílo, nízkými mzdami a částečnými špatně placenými úvazky. Vede k mírové zahraniční politice, která si suroviny zajišťuje obchodem a boji za lidská práva.

Na tomto pozadí je zřejmé, proč SPD a Zelení už léta příkře odmítají nabídku Levice ke spolupráci. Politici německé jednotné strany chtějí zůstat mezi sebou. Odmítají strukturální reformy, jež by změnily stále rostoucí nerovné rozdělování blahobytu a životních příležitostí v Německu. Volební programy SPD a Zelených, do nichž byly přejaty zcela nebo v zeslabené formě návrhy Levice, slouží pouze k zamlžení skutečnosti.

Voličky a voliči nemají poznat, že za těmito sděleními není žádný úmysl realizovat je. Jak to řekl někdejší velmistr sociálnědemokratických volebních kampaní Franz Müntefering: Není slušné měřit strany po volbách podle volebních slibů.

Slovy vyvolávaný volební boj táborů je fraška. Voličky a voliči budou mít zážitek čehosi, co tu už bylo. Po volbách bude Německo takové jako před volbami, bez ohledu na to, kteří politici a která frakce jednotné strany utvoří spolkovou vládu. Kupodivu dávají zástupci německého hospodářství potajmu přednost rudozelené spolkové vládě.

Bývalý šéf Svazu německého průmyslu Keitel nedávno řekl: „Musí-li země provést hospodářskopolitické reformy, je lépe, nemá-li vláda politickou barvu, která ji činí podezřelou, že zvýhodňuje podniky.“

Článek vyšel v Listech 3/2013. V DR jej zveřejňujeme v rámci spolupráce obou redakcí.