Německý politik Oskar Lafontaine (1943) byl velkou část svého života členem německé sociálnědemokratické strany (SPD). V letech 1985—1998 byl ministerským předsedou spolkové země Sársko (odkud pochází), v roce 1990 — krátce po sjednocení — kandidátem své strany na kancléře, 1994—1999 straně předsedal. Ve vládě Gerharda Schrödra se stal v roce 1998 ministrem financí. V březnu 1999 se znenadání vzdal všech funkcí a od té doby je ostrým kritikem politického kursu své bývalé strany.

V roce 2005 vstoupil do nově založené Volební alternativy práce a sociální spravedlnosti (WASG), jež spojením s východoněmeckou Stranou demokratického socialismu (PDS) vytvořila stranu Die Linke (Levice). Byl spolu s Georgem Gysim v letech 2005—2009 předsedou její parlamentní frakce, 2007—2010 spolu s Lotharem Biskym předsedou celé strany.

Onemocnění rakovinou jej přinutilo vzdát se funkcí, od září 2009 je však předsedou frakce Die Linke v sárském zemském sněmu. Lafontaine zastával vždycky zásadně levicové postoje, vystupoval proti válce a aktivně se podílel na ekologickém hnutí. Následující článek publikoval v deníku Junge Welt letos 21. března. Redakční přátelé souhlasili s jeho překladem do češtiny a zveřejněním.

+++

V příštích měsících bude v Německu uváděna komedie. Kus se jmenuje volební boj táborů. Hlavními představiteli jsou Angela Merkelová a Peer Steinbrück. Ve vedlejších úlohách vidíme Horsta Seehofera, Sigmara Gabriela, Philippa Röslera, Jürgena Trittina a ostatní vedoucí personál CDU/CSU, SPD, FDP a Zelených. Pro Levici se v této revue vlastně nepředpokládá žádný výstup. Za pomoci úřadu Ochrany ústavy, médií náležejících koncernům a veřejnoprávních rozhlasových stanic bude zkoušeno všechno možné, aby se nepohodlná strana odehnala z jeviště kapitalismu.

Americký spisovatel Gore Vidal už před lety břitce formuloval: „Demokracie je zcela zřejmě místo, kde se odehrávají nesčetné volby za obrovských nákladů bez témat a se zaměnitelnými kandidáty.“ V USA podle něj neexistovalo několik stran, nýbrž „systém jedné strany se dvěma pravými křídly“, která zastupují zájmy velkých koncernů. Média považoval za nástroje propagandy k udržení společenských mocenských poměrů.

I kdybychom odbyli názor Gorea Vidala jako literární přehánění, je přenesení jeho soudu o americké politice na nastávající spolkové volby potvrzeno Heribertem Prantlem v Süddeutsche Zeitung: „Volební boj táborů je volební boj, který už vlastně neexistuje. /.../ Volební boj táborů je nevhodné slovo, i když pochází od Heinera Geisslera... Co tehdy chtěl Geissler označit, vskutku existovalo. Byly tu protichůdné pozice ve všech základních politických otázkách: v politice zahraniční, hospodářské, energetické a cizinecké. /.../ Podstatné rozdíly mezi stranami (s výjimkou Levice) zmizely.“

+++

Amerikanizace německé politiky vedla bezpochyby k tomu, že dnes máme i v Německu systém jedné strany se čtyřmi křídly, abychom zůstali v obraze Gore Vidala. Křídla se jmenují CDU/CSU, SPD, FDP či Zelení a někdy více, někdy méně zastupují zájmy bank a velkých koncernů, jak dokazuje daňová politika posledních let a mnohé záchranné deštníky.