Těžko co dodat k vládnímu skandálu a speciálně k situaci Petra Nečase. Snad jen tolik, že ve své knize Mráz přichází z Hradu ( vyšla 2012) píše Michal Viewegh o paní Nagyové v podstatě to, co nyní vyšlo najevo z policejního vyšetřování. Stejně v této beletrii píše i to, jak dalekosáhle zasahuje do celé společnosti svými prsty muž jménem Roman Janoušek, pravděpodobně bezcitný násilník a gauner, považující se za nadčlověka nebo co. Té knížky se prodal poměrně slušný náklad a nic — to je zvláštní zpráva o tom, jakou váhu má v naší veřejnosti psané slovo, i takové, které vydá oblíbený a náruživě čtený miláček publika. Jasně, ta knížka nemá žádnou velkou hloubku, ale upozorňuje na ubožáctví „majitelů ctnosti“. Pokud Petr Nečas nevěděl o ředitelce svého úřadu to, co Michal Viewegh, pak se prostě musel zbláznit.

Pokud jde o špatnou práci médií, dovolím si připomenout, že poté, co řecká vláda vypnula rozhlas i televizi, žádný z našich sdělovacích prostředků veřejnosti nevysvětlil, v čem je rozdíl mezi státním a veřejnoprávním rozhlasem a televizí (který ministr Martin Kuba evidentně nezná). Český rozhlas a televize, ať už si o nich myslíme cokoli, nejsou státní, protože nejsou financovány ze státního rozpočtu. Na jejich provoz a program se skládají plátci koncesionářských poplatků. Vládnout nad rozhlasem usiloval ministr Kuba, když se k žádosti o projednání novely Zákona o rozhlasovém vysílání ve sněmovně (protože přidělení čtvrté celoplošné frekvence na VKV, kterou rozhlas kdysi přenechal vysílání BBC a teď by ji potřeboval pro plnohodnotné vysílání stanice mluveného slova, musí být zakotveno v zákoně), vyjádřil zamítavě s tím, že o  programu, rozpočtu a vysílacích frekvencích Českého rozhlasu by měla rozhodovat vláda a přidělení frekvence by ohrozilo konkurenční prostředí v neprospěch soukromých vysílatelů.

Teprve později mi došlo, že ona česká BBC Radiocom (dnes vlastněná Michalem Fleischmannem a společnosti Lagarde), s níž společně vysílalo veřejnoprávní Rádio Česko, pravděpodobně lobbuje u politiků dříve a lépe než Český rozhlas a tu stanici mluveného slova chce provozovat soukromě. Pod tíhou obav ministra obchodu a průmyslu o konkurenční prostředí jsem si našla statistiku ( z roku 2011), z níž vyplývá, jaký podíl na rozhlasovém trhu v evropských zemích mají soukromé a veřejnoprávní rozhlasové stanice. Zde je výsledek (z roku 2008, ale dnes to není jiné).

1. Rakousko  78 %

2. Dánsko  71 %

3. Švýcarsko  68,1 %

7. Německo  55,1 %

9. Velká Británie54,7  %

20. Česká republika  22,9 %

29. Španělsko  5,9 %

Zdroj: oddělení výzkumu Českého rozhlasu.

Jak je vidět, soukromá rádia mají široké pole působnosti.

Uplynul týden, politická scéna dostala nové téma a na webu Českého rozhlasu se konečně objevilo vysvětlení, jak to přijde, že v Řecku může vláda vypnout veřejnoprávní rozhlas a televizi. Je to tak, že Řekové sice platí rozhlasový a televizní poplatek, ten ale nejde přímo těm institucím, ale do státního rozpočtu, který pak financuje dotčená média dle svého uvážení. Může tedy klidně i uvážit, že se mu nezdají, že mají třeba moc zaměstnanců a malý výkon — a může je vypnout.

Mezitím se věci hnuly i v Řecku — řečtí novináři se sborem postavili za veřejnoprávní rozhlas a televizi a média (komerční výjimky asi byly, ale ne většinově) vstoupila do stávky a nevyšla.

Do politické krize kolem řecké veřejnoprávní televize a rozhlasu vstoupil správní soud. Rozhodl, že vysílání, které před týdnem pozastavila vláda, musí být okamžitě obnoveno. Zároveň však řecká justice záměr pravicového premiéra Antonise Samarase, který chce v rámci úspor vybudovat novou mediální společnost, levnější a s menším počtem zaměstnanců, neoznačila za protiprávní.

Návrat ERT do éteru hlasitě slavili lidé před athénským soudem.

„Soudní výrok potvrzuje, co jsme říkali od začátku. Že žádná vláda nemá právo zastavit veřejnoprávní vysílání, které dává Řekům informace i kulturu,“ komentoval večerní verdikt lídr socialistické strany PASOK Evangelos Venizelos.

Řecký ministr financí Jannis Stournaras mluví jako náš Kalousek (že by to byla součást kvalifikace ministrů financí?): „Vláda musí udržet odvahu k radikálním reformám, to je naše priorita. Vláda chce navrhnout jakýsi náhradní plán na přechodné fungování s jiným týmem novinářů, s jiným týmem lidí.“ Ano, pravděpodobně s takovým, který bude stát pevně a neochvějně za státní škrtovou politikou a jeho reformami, které se bezpochyby (vždyť to jinak ani nejde) dotýkají nejslabších členů společnosti.

Řecký rozhlas a televize, ty bandy nevyzpytatelných lenochů, však dál ilegálně vysílaly po internetu z budovy televize , vedly se debaty o politické situaci v zemi, ve studiu se  střídali politici, hlavně levicoví. Debatuje se o ekonomických otázkách včetně propouštění ze státního sektoru.

Ve vládní koalici se mezitím vede pře o podobu budoucího rozhlasu a televize. Na konci týdne řecká koaliční strana Demokratické levice (DIMAR) odchází z vlády. Strana svým krokem reaguje na neúspěch jednání o veřejnoprávní televizi a rozhlasu ERT, šéf DIMAR Fotis Kuvelis po schůzce s premiérem Antonisem Samarasem oznámil, že předseda vlády jeho návrh na reformu stanice odmítl. Návrhy jednotlivých koaličních stran řecké vlády jsem na internetu ve mně srozumitelných jazycích nenašla, řecky neumím.

Zato se trochu vyznám v problematice veřejnoprávních médií, takže na mě na celé záležitosti zapůsobilo několik věcí.

1. Že se celá řecká novinářská obec solidárně postavila za veřejnoprávní rozhlas a televizi. Co by se stalo u nás, kdyby k něčemu takovému došlo? (Podle zákona by to nemělo být možné, ale však ani v Řecku nezrušil předseda vlády veřejnoprávní média podle zákona.) Vyšli by lidé do ulic, a nevyšly by naopak ani noviny?

2. Že se v řecké vládě vyskytl koaliční partner, který byl schopen takového gesta jako je odejít kvůli rozhlasu a televizi z vlády (zatímco u nás se v ní drží každá strana zuby nehty, včetně té, která vůbec zvolena nebyla).

3. Že zpravodajská stanice, která by vysílala bez hudby na VKV vlnách celoplošně, je velmi žádanou akvizicí, o niž usilují i komerční rádia. Chtěla bych při té příležitosti připomenout, že médium, které žije z reklamy, nikdy nebude vysílat všechno, vždycky bude, ať má jakkoli čestné a ambiciózní redaktory, brát ohled na zadavatele reklamy. Největšími jsou dnes automobilky, obchodníci s vodou, obchodní řetězce. Bylo by sice hezké odvysílat investigativní relaci o hnusných praktikách takového třeba Hornbachu nebo firmy Mattoni a doprovodit to jeho reklamou, posluchači by to určitě ocenili jako dobrou kompozici, ale pochybuju, že by takový kontrapunkt ocenil třeba ten Hornbach nebo Mattoni Veřejnoprávní média prostě máme proto, aby jejich vysílání obsahově neovlivňovala ani vládnoucí garnitura, ani byznys. Je to těžké a nedaří se to úplně, ale jsou k tomu alespoň zákonné předpoklady. Až bude celodenní zpravodajsko-publicistické vysílání produkovat rádio, živé z reklamy, bude nás kapitál mít už definitivně na lopatě.

4. Že v oné kauze řeckého veřejnoprávního rozhlasu a televize jde o cca 2 200 zaměstnanců, kteří mají být v rámci úsporných opatření propuštěni ze státních služeb (vlastně už byli, jen vlna protestů to zatím zvrátila). Řecko má cca jedenáct a půl milionu obyvatel . Pro srovnatelný počet obyvatel vysílá Český rozhlas s přibližně polovičním počtem zaměstnanců, kolik má zaměstnanců televize, nevím, ale určitě to dohromady dá nejméně stejně, jako obě ta média v Řecku (dá to víc). Co z toho, co zajišťují zaměstnanci, je pro řeckou vládu luxus, vyhozené peníze, proflákaný čas? (by mě zajímalo).

5. Že z poslední předvolební kampaně do Poslanecké sněmovny si ještě pamatujeme „strašení Řeckem“. Je to dobrá metoda, české pravicové koalici tenkrát pomohla do vládních křesel. Strašení Řeckem by se mohlo zkusit znovu, když už se to tak osvědčilo. Třeba: „ještě jedno takové antidemokratické, asociální a vůči obyvatelstvu urážlivé opatření, a máte tu vzpouru jako v Řecku.“

Třeba už opravdu přichází čas pro jinou politiku.