Mnohokrát mě napadlo, že je třeba udělat za minulostí definitivní tečku. Minulost je něco, co už vlastně neexistuje, tak proč ji pořád tahat za sebou jako kouli na noze? Říct si: Teď jsme v bodě nula a když se nebudeme ohlížet zpátky, tím nadějnější se nám otevře budoucnost. Ale nakonec musím uznat, že to nelze.

Minulost totiž není něco, co by stálo úplně mimo nás. Její fragmenty (a některé mají ostré hrany) jsou v nás trvale obsaženy, jsou zkrátka součástí přítomnosti. Vyoperovat je nelze a nebrat na vědomí také ne. Ale minulost v nás nemusí vždycky znamenat jen přítěž. Může to být i něco velmi cenného.

Ve vztahu k historii bychom ostatně měli upustit od dvou druhů iluzí: První je taková, že minulost lze vědecky prostudovat a naprosto objektivně popsat na základě dostupných historických pramenů (čímž odhalíme obecně platnou a nevyvratitelnou historickou pravdu).

O nemožnosti dokonalého poznání historie se zmiňuje Ivan Štampach v článku Zakleti v mýtech? Druhá představa je, že minulost musí být souzena a odsouzena, že je třeba z ní vyvodit důsledky a mravní pokyny pro naše budoucí jednání (čímž zajistíme trvalou spravedlnost).

První jako by říkala, že minulost se nás bezprostředně netýká (je to jen objekt našeho nezaujatého výzkumu), druhá chce použít minulost jako odstrašující příklad. Oba přístupy k historii se občas mohou navzájem kombinovat či doplňovat, ale oba jsou nesprávné, protože jsou nepolitické. Dalo by se říct, že první je (nebo se aspoň snaží být) objektivně vědecký, kdežto druhý pohled je moralizující.

↗

Tradice by neměly být předávány mechanicky, ale mají se žít. Jenom tak bude žít ona kultura, skupina či hnutí. Foto Wikimedia Commons

Nežijeme ovšem v jednotné harmonické společnosti. Existují tady různé (často i protichůdné) zájmy a jim odpovídající politické proudy (Carl Schmitt prý řekl, že politika předpokládá existenci nepřítele, ale mluvme raději o protivnících). Už z tohoto faktu vyplývá, že pohledy na dějiny mohou být značně odlišné a naprostá objektivita je nemožná. Na druhé straně - moralizující, jakoby nepolitický přístup může být politicky dobře využitelný.

Poznatky o minulosti samy o sobě nedávají žádný smysl. Ten v nich člověk teprve musí objevit. Pak se minulost může stát cenným zdrojem, který je možné využít jako podpůrný prostředek při činnosti, jíž tvoříme budoucnost, podobně jako využíváme suroviny v průmyslové výrobě, tím, že je přetavujeme do nových výrobků. Tím nechci říct, že s historií lze zacházet zcela libovolně (ono to nelze ani se surovinami).

Jedním ze způsobů, jakým se lze k minulosti vztahovat, je udržování tradic. Tradice jsou mezigeneračním předáváním minulých poznatků a vzorců chování, které se dějí v určité kultuře nebo skupině. Je to taková pojistka proti zániku (kultury, skupiny či hnutí). Tradice máme tedy vždycky s někým společné. Tradice by neměly být předávány mechanicky jako knihy, které si prostě naskládáme do police, ale mají se žít. Jenom tak bude žít ona kultura, skupina či hnutí. Tradice jsou zrcadlem, které nám říká, kdo jsme.

Žijeme ovšem v moderním světě, kde kulturní, národní či náboženské tradice nejsou povinné ani neměnné. Tradice, které udržovaly to, co bylo (a nebylo to vždycky jen dobré), podléhají erozi, rozpadají se a stejně tak se rozpadají skupiny, kultury a hnutí, které se k nim hlásily. Pokud má čas plynout a svět se měnit, musí ostatně vždycky něco umřít, aby něco nového mohlo vzniknout. I zaniklou tradici lze obnovit, ale zároveň je možné vytvořit tradici novou. Nové zrcadlo, které nám bude říkat, kdo jsme.

Existují také politické tradice. V tomto textu jde konkrétně o levicové tradice, přesněji řečeno o tradice politických subjektů usilujících o nápravu či změnu světa zdola a o emancipaci. K tradicím patří připomínání konkrétních historických událostí, osobností a historických hnutí, k nimž se členové dnešních levicových politických hnutí navenek hlásí jako ke svým dějinným předchůdcům.

Samozřejmě, pokud je k tomu zároveň vedou i vnitřní pohnutky, což se nikdy neděje automaticky. Připomínání událostí, osobností a hnutí může být buď společné a veřejné (i když levice by asi neměla pořádat žádné pompézní oslavy různých výročí) nebo osobní (čteme si o nich a občas na ně myslíme).

Vztahování se k minulosti není útěkem od politiky, jak by se snad mohlo někomu zdát. Naopak, ve vztahu k minulosti je možná daleko víc politična než v celé dnešní impotentní reálné politice, která funguje na principu výběru menšího zla. Uvědomme si, že cesta k cíli (pokud nějaký máme) nezačala až dnes. Ta začala už velmi dávno a dá se k ní počítat leccos. Třeba i události časově hodně vzdálené.

Skeptik pochopitelně může jakoukoli spřízněnost s minulostí smést ze stolu tvrzením, že v současné době jde o něco naprosto jiného. Tím bychom se ale neměli nechat mást. Tradice vždycky napomáhaly boji. Co je ostatně politika jiného, než boj? Tak jako se o válce říká, že je pokračováním politiky jinými prostředky (tedy zbraněmi), tak se může o politice říct, že je pokračováním války jinými prostředky (tedy beze zbraní). Politikou nemyslím jen profesionální politiku. Naopak!

Jednou z největších chyb levice po roce 1989 je například to, že přehlíží emancipační náboj ruské revoluce 1917. Ačkoliv věříme, že se v budoucnosti vyhneme revolučnímu násilí, tak zavrhnout odkaz této revoluce znamená zavrhnout ideu spravedlivého řádu a smířit se trvale s kapitalismem.

Politika by měla vycházet z idejí

Každé přirovnání kulhá, ale konec konců ani křesťané nezavrhli Starý zákon, přestože je plný násilí; nepřestali se k němu hlásit, i když vznikl Nový zákon, který násilí odmítá. Bez Starého zákona by totiž Nový zákon byl naprosto nemyslitelný. Analogicky tomu je nemyslitelné radikální levicové hnutí, které by se od revoluční minulosti zcela distancovalo.

Je ostatně falešné odsuzovat revoluční násilí, když víme, co k němu v historii vedlo. Pokud budeme na revolucionáře nahlížet jako na své předchůdce, uděláme dobře, seznámíme-li se důkladně s historickými podrobnostmi a koneckonců se můžeme z našich vlastních dějin (pokud je uznáme za naše vlastní) také poučit, i když nebudeme moralizovat. Zatím se z nich, bohužel, poučili především naši protivníci.

Někteří levičáci možná namítnou: K čertu s revolučními tradicemi. Bojujme za své zájmy. Jenže umíme ty své zájmy aspoň přesně formulovat? V článku Překoná někdy levice roztříštění? jsem se zmínila o tom, že levice nikdy nedobude větších úspěchů, pokud se nesjednotí. Bez toho, aby se levicoví intelektuálové spojili s dělníky, žádné významnější levicové hnutí nevznikne. O tom, jak velký je to problém, se v článku píše také a nechci to opakovat.

Levicových intelektuálů je méně než dělníků, ale na druhé straně jsou vzdělanější, informovanější a většinou ochotnější se pro levici nějakým způsobem angažovat. O politiku se aktivně zajímají možná častěji než dělníci. Ti bývají ve vztahu k politice pasivnější. Žádná z obou stran však není dost organizovaná ani sama o sobě (i odbory jsou slabé), natož aby se spojily dohromady.

Občas se dokonce zdá, že mezi nimi vládne nepřekonatelný odpor, který se ventiluje někdy zcela nepochopitelným způsobem. Přesto jejich eminentním zájmem je, aby se dokázali spojit, protože to je předpokladem budoucí zásadní společenské změny. Aby k tomu došlo, museli by se ovšem jedni i druzí dost změnit.

Jako musí raketa při svém startu překonat zemskou přitažlivost, tak musí subjekt společenské změny přemoci svou bezvolnost nebo svůj egocentrismus, aby se dostal někam dál. Nestačí definovat společné zájmy, je třeba umět je také ideově odůvodnit. K tomu by obnova spojení s minulostí mohla aspoň částečně napomoci. Objevit smysl dějin, uvědomit si, kdo jsme, vztáhnout minulost k přítomnosti i k budoucnosti...

Politika by měla vycházet z idejí, ne pouze z materiálních zájmů. Měli bychom nejen vést politický boj, ale také ideový boj. Na prvním místě je třeba mít na paměti a neopouštět ideu spravedlivé společnosti. Levice nepotřebuje jen osobnosti pro politickou praxi, ale také - bojím se to slovo říct, protože je zprofanované - ideology, kteří budou na lidi ideově působit.

Jenže jaké slovo místo toho použít? Říct, že potřebujeme tvůrce, udržovatele či nositele idejí? A jak se vlastně vrátit k ideovosti v době překypující individualismem a konzumismem? V době počítačových her, televize, internetových sítí a zábavního průmyslu, které jsou dnes tím pravým „opiem lidu“? To je velmi těžko řešitelný problém.

Spojitost levicového hnutí s jejich ideovými předchůdci má podobný význam jako spojitost potomků s předky: Následujeme jejich dobrý příklad a poučujeme se z jejich omylů. A víme, že k nim patříme. Pokud se my, kteří chceme změnu, nebudeme vztahovat k levicovým tradicím, budeme na tom pořád stejně: jednou za deset let trochu vzepětí, pár větších demonstrací proti vládě (nebo proti něčemu jinému) a opět pád do nicoty a zapomnění, včetně smíření se s nespravedlivým systémem.