Mnohokrát mě napadlo, že je třeba udělat za minulostí definitivní tečku. Minulost je něco, co už vlastně neexistuje, tak proč ji pořád tahat za sebou jako kouli na noze? Říct si: Teď jsme v bodě nula a když se nebudeme ohlížet zpátky, tím nadějnější se nám otevře budoucnost. Ale nakonec musím uznat, že to nelze.

Minulost totiž není něco, co by stálo úplně mimo nás. Její fragmenty (a některé mají ostré hrany) jsou v nás trvale obsaženy, jsou zkrátka součástí přítomnosti. Vyoperovat je nelze a nebrat na vědomí také ne. Ale minulost v nás nemusí vždycky znamenat jen přítěž. Může to být i něco velmi cenného.

Ve vztahu k historii bychom ostatně měli upustit od dvou druhů iluzí: První je taková, že minulost lze vědecky prostudovat a naprosto objektivně popsat na základě dostupných historických pramenů (čímž odhalíme obecně platnou a nevyvratitelnou historickou pravdu).

O nemožnosti dokonalého poznání historie se zmiňuje Ivan Štampach v článku Zakleti v mýtech? Druhá představa je, že minulost musí být souzena a odsouzena, že je třeba z ní vyvodit důsledky a mravní pokyny pro naše budoucí jednání (čímž zajistíme trvalou spravedlnost).

První jako by říkala, že minulost se nás bezprostředně netýká (je to jen objekt našeho nezaujatého výzkumu), druhá chce použít minulost jako odstrašující příklad. Oba přístupy k historii se občas mohou navzájem kombinovat či doplňovat, ale oba jsou nesprávné, protože jsou nepolitické. Dalo by se říct, že první je (nebo se aspoň snaží být) objektivně vědecký, kdežto druhý pohled je moralizující.

Nežijeme ovšem v jednotné harmonické společnosti. Existují tady různé (často i protichůdné) zájmy a jim odpovídající politické proudy (Carl Schmitt prý řekl, že politika předpokládá existenci nepřítele, ale mluvme raději o protivnících). Už z tohoto faktu vyplývá, že pohledy na dějiny mohou být značně odlišné a naprostá objektivita je nemožná. Na druhé straně - moralizující, jakoby nepolitický přístup může být politicky dobře využitelný.