Zakleti v mýtech?
Ivan ŠtampachV druhém roce od mayského konce kalendáře se zdá, že namísto ohlašované duchovní změny je svět stále více zoufalý a hrůzný. Můžeme to sledovat na Ukrajině, v Gaze či na území Islámského státu.
Předloni do nás hustili, že 21. 12. 2012 je přelomové datum. Obvykle prý podle mayského kalendáře. Když už se datum blížilo a hrozilo, že to bude další ostuda, že se nic nestane, posouvaly se předpovědi od kosmické katastrofy směrem k údajné duchovní změně. Nový začátek.
Zase jednou to, co už v sedmdesátých letech minulého století bylo ohlašováno jako nový věk anebo raději anglicky, to lépe zní, new age. Tehdy a nedávno znovu měl přijít konec technického, racionálního, mocenského paradigmatu a mělo přijít myšlení (jednání) celistvé, intuitivní a hlavně přátelské k lidem a životu.
Druhý rok od mayského převratu se pomalu chýlí k záběru, je už za půlkou. Změnilo-li se něco v celkové náladě světa, tak opačným směrem, než předpovídali nadšenci. Svět těchto dnů je zoufalý a hrůzný.
Brzy po začátku roku došlo k převratu na Ukrajině. Násilí na kyjevském náměstí Nezávislosti a v přilehlých ulicích, ruská anexe části svrchovaného území Ukrajiny vyložená ruským prezidentem jako náprava totalitního bezpráví, pak vzpoura ve východních regionech země obývaných rusky mluvícím a zřejmě i rusky cítícím obyvatelstvem, pochopitelná ukrajinská obrana územní celistvosti a zároveň aktivity ukrajinských neonacistů, které hrozí obrátit se i proti vládě v Kyjevě, která dostala rozum a s těmito spojenci už nepočítá. Neuvěřitelná vlna násilí na civilním obyvatelstvu několika velkých měst a jejich hromadný exodus. Sestřelení civilního letadla omylem, který je pro takové situace charakteristický.
↗
Izrael podnikl na pásmo Gazy útoky, při kterých počet civilních obětí včetně dětí přesáhl tisíc. Foto Rusty Stewart, flickr.com
Napětí mezi Izraelem a pásmem Gazy, které nemá pod kontrolou palestinská vláda. Život tam řídí hnutí, která vícekrát deklarovalo rozhodnutí zlikvidovat Izrael. Podle některých svědectví v této souvislosti zpochybňují holokaust, počítají s podporou té menší části západních neonacistů, která doposud nenávidí Židy a je ochotna proti nim použít Araby.
Izrael se v poslední době dokázal ubránit. Rakety včas detekuje a sestřeluje dříve, než napáchají fatální škody. Jenže s touto obranou se nespokojil a podnikl na pásmo Gazy, na hustě obydlené území přibližně o rozloze Prahy útoky, při kterých počet civilních obětí včetně dětí přesáhl tisíc.
×
Diskuse
August 18, 2014 v 10.01
Myslím si, že na náboženství je nakonec nejhorší právě to, že věřící člověk (tedy takový, který víru jen nepředstírá) většinou někoho doslovně poslouchá - ať už nějaký písemný pramen nebo jeho interpretaci jinými osobami. Přemýšlením se totiž ztrácí jistota víry a oni chtějí právě tu jistotu. Kvůli jistotě jsou někteří ochotní jít i přes mrtvoly, pokud k tomu dostanou pokyn.
Věřící, kteří jsou naopak nezávislí a umějí se sami rozhodovat o tom, co je správné (nevím, kolik jich je, možná méně než těch prvních), jsou na tom při přemíře informací v současném nepřehledném světě možná někdy lépe, než ateisté. Jistotu nakonec nemůže mít nikdo. Ale odvahu žít v nejistém světě a hledat pravdu, tu ano.
Věřící, kteří jsou naopak nezávislí a umějí se sami rozhodovat o tom, co je správné (nevím, kolik jich je, možná méně než těch prvních), jsou na tom při přemíře informací v současném nepřehledném světě možná někdy lépe, než ateisté. Jistotu nakonec nemůže mít nikdo. Ale odvahu žít v nejistém světě a hledat pravdu, tu ano.
PM
Spontáně mi napadá, zda teze.... Pomáhá vybabrat se z nekonečného sváru doktrín vnucovaných úplatnými a zbabělými mainstreamovými médii a jednat s jasnou myslí, statečně a soucitně.......... není ošidně formulovaná?
Ošidnost by mohla spočívat v dojmu akceptaci vůle po nutnosti konečného řešení sváru doktrín, a tím legalizaci tradice a stereotypu racionalizace důvodů vzájemného mordování.
Postmoderna nabízí v rámci svých defektní polopravd - vše je platné - přecijen i jistou porci efektivní plurality/"tolerance" .....................bych na okraj poznamenal.
Ošidnost by mohla spočívat v dojmu akceptaci vůle po nutnosti konečného řešení sváru doktrín, a tím legalizaci tradice a stereotypu racionalizace důvodů vzájemného mordování.
Postmoderna nabízí v rámci svých defektní polopravd - vše je platné - přecijen i jistou porci efektivní plurality/"tolerance" .....................bych na okraj poznamenal.
August 18, 2014 v 12.25
Hledání pravdy je nebezpečné (možná tohle chcete naznačit, pane Petrásku?) protože se při tom lidé vystavují nebezpečí, že ji naleznou (nějakou tu konečnou pravdu).
Neméně nebezpečné je ovšem nehledání pravdy (a pasivní smíření se s tím, že neexistuje). Nehledání pravdy je možná dokonce nebezpečnější.
Neméně nebezpečné je ovšem nehledání pravdy (a pasivní smíření se s tím, že neexistuje). Nehledání pravdy je možná dokonce nebezpečnější.
VP
To, kteří historici promýšlejí „velké příběhy“ (ve smyslu etiky, jak tu míní pan Štampach), a kteří rezignují a zabývají se půvabnými důvěrnostmi, je jen otázka proporce. Ale i ti druzí přispívají komplexnosti poznání a nemusí tím přisluhovat moci. Stejně jako matka nepřisluhuje moci tím, že krmí děti, místo aby stála na barikádách. Jinak mě článek chytl za srdce a za nos.
PM
pokud není vystavena v potaz i jejím tvůrcem a i to je nebezpečné, jak jsem na vlastní kůži seznal jako absolvent druhé poloviny minulého století.
Příkladně -
- svůdnost pravdy postmoderny spočívala i spočívá v lepé trendy domněnce, že volnou soutěží pravd dojde - na principu výběru té nejvhodnější tržním mechanismem osvobozeným od věčně selhávajícího vlivu lidské nedokonalosti - k samočinné eliminaci destruktivních pravd.
- svůdnost pravdy Marxismu-Hellerismu spočívá v lepé domněnce, že svobodu jedince může nabídnout semknutý kolektiv v množině konkurujících kolektivů.
- svůdnost pravdy buddhismu spočívá v lepém slibu vysvobození z lidského egoismu bez nutnosti intelektuálních spekulací.
- svůdnost pravdy o nebezpečnosti pravdy nespočívá ve smíření se s tím, že neexistuje, ale že může sugerovat svůdný dojem řešitelnosti jedné antropologické konstanty - lidské destruktivity. Tak nás to učila postmoderna.
A teď tu stojíme a ptáme se, kdo třeba vyřeší jak zbavit pana Putina pravdy a přesvědčení, že se již nachází ve válce proti západu ................bych dodal.
Příkladně -
- svůdnost pravdy postmoderny spočívala i spočívá v lepé trendy domněnce, že volnou soutěží pravd dojde - na principu výběru té nejvhodnější tržním mechanismem osvobozeným od věčně selhávajícího vlivu lidské nedokonalosti - k samočinné eliminaci destruktivních pravd.
- svůdnost pravdy Marxismu-Hellerismu spočívá v lepé domněnce, že svobodu jedince může nabídnout semknutý kolektiv v množině konkurujících kolektivů.
- svůdnost pravdy buddhismu spočívá v lepém slibu vysvobození z lidského egoismu bez nutnosti intelektuálních spekulací.
- svůdnost pravdy o nebezpečnosti pravdy nespočívá ve smíření se s tím, že neexistuje, ale že může sugerovat svůdný dojem řešitelnosti jedné antropologické konstanty - lidské destruktivity. Tak nás to učila postmoderna.
A teď tu stojíme a ptáme se, kdo třeba vyřeší jak zbavit pana Putina pravdy a přesvědčení, že se již nachází ve válce proti západu ................bych dodal.
August 19, 2014 v 17.22
Mezi pravdou a přesvědčením (nebo názorem) je přece rozdíl, pane Petrásku. Přesvědčení je domněnka, že mám pravdu, že zkrátka vím, jak něco je nebo jak to má být. Může být samozřejmě mylné. Pravda (nebo její hledání) je nekonečný proces, protože lidské poznání je nekonečný proces. V důsledku toho žádná konečná absolutní pravda neexistuje a žádný marxista (ani Heller) to netvrdí. Existuje relativní pravda a prověřuje se v praxi. Někdy je ovšem problém o pravdě přesvědčit druhé lidi. Jak známo, vždycky se najde někdo, kdo nám nebude věřit.
Přesvědčení je ale taky důležité, a sice v praktickém životě. Člověk se totiž musí něčím řídit. Některé věci nám mohou být lhostejné, ale když se nás něco týká, musíme vždycky něco mít za pravdu, musíme něco pokládat za správné a podle toho jednat. Čas od času asi neškodí svá přesvědčení podrobit testům pravdivosti (nejlépe v praxi), ovšem vždycky záleží i na tom, čeho se přesvědčení týká a jak dalece má smysl být v tom či onom neustále skeptický.
Ale možná je hledání pravdy skutečně nebezpečné. Jako sám život. Jenže, co jiného můžeme dělat?
Přesvědčení je ale taky důležité, a sice v praktickém životě. Člověk se totiž musí něčím řídit. Některé věci nám mohou být lhostejné, ale když se nás něco týká, musíme vždycky něco mít za pravdu, musíme něco pokládat za správné a podle toho jednat. Čas od času asi neškodí svá přesvědčení podrobit testům pravdivosti (nejlépe v praxi), ovšem vždycky záleží i na tom, čeho se přesvědčení týká a jak dalece má smysl být v tom či onom neustále skeptický.
Ale možná je hledání pravdy skutečně nebezpečné. Jako sám život. Jenže, co jiného můžeme dělat?
JP
Velmi fundovaný a víceméně vyčerpávající rozbor onoho stavu ideové dezorientace, do kterého nás uvrhly naše dějiny na současném stupni svého vývoje.
Jenom to naznačené východisko se zdá být poněkud pochybné, či přinejmenším nejisté: má se nějakou takovou novou, obecně přijímanou vůdčí ideou stát postulát svobody?
Tady nám okamžitě vznikají kontroverze: jaký základní charakter má mít tato svoboda? Má to být v zásadě jenom o s v o b o z e n í se od něčeho (jak nám to sugeruje liberalismus, a na kteroužto kolej nakonec sklouzl i samotný marxismus)? Anebo to má být naopak svoboda pozitivní, naplněná nějakým konkrétním, živoucím obsahem? Jestliže by takovýmto živoucím obsahem měl být sám člověk - pak se nevyhneme otázce, čím tento člověk vlastně je, a jaký je základní smysl a účel jeho existence. - A tím máme okamžitě obnoveny všechny světonázorové a ideologické konflikty (a mýty), které se právě tato idea snažila překonat.
Jenom to naznačené východisko se zdá být poněkud pochybné, či přinejmenším nejisté: má se nějakou takovou novou, obecně přijímanou vůdčí ideou stát postulát svobody?
Tady nám okamžitě vznikají kontroverze: jaký základní charakter má mít tato svoboda? Má to být v zásadě jenom o s v o b o z e n í se od něčeho (jak nám to sugeruje liberalismus, a na kteroužto kolej nakonec sklouzl i samotný marxismus)? Anebo to má být naopak svoboda pozitivní, naplněná nějakým konkrétním, živoucím obsahem? Jestliže by takovýmto živoucím obsahem měl být sám člověk - pak se nevyhneme otázce, čím tento člověk vlastně je, a jaký je základní smysl a účel jeho existence. - A tím máme okamžitě obnoveny všechny světonázorové a ideologické konflikty (a mýty), které se právě tato idea snažila překonat.
JP
Pane Petrasku, a nemohlo by to případně být také zcela naopak: totiž že p r á v ě všechny ty jednotlivé, dílčí (polo)pravdy nám ve svém s o u h r n u poskytují v podstatě kompletní pravdu tohoto světa a našich životů - jenomže si nikdy nechce dát tu práci a námahu, tyto jednotlivé dílčí pravdy spojit v jeden jediný provázaný, syntetický celek?
PM
August 20, 2014 v 14.28
Já bych považoval akceptaci plurality pravd za menší zlo, neb
všechny ty jednotlivé, dílčí (polo)pravdy nám ve svém s o u h r n u poskytují ne kompletní pravdu, ale pouze množinu polopravd, jako stavební základ procesu namáhavého konsenzu - smírného propojení dílčích (polo)pravd.
Tím se nedostaneme do konfliktu se základní podmínkou funkční liberální demokracie, která končívá usurpací moci na základě předstírání znalosti zastřešující jedné pravdy.
Otázka smyslu a účelu lidské existence zůstává trvale otevřena.
Osvobození se z područí cizích zájmů je pouhým procesem, který však nahrává zájmu o fundovanější postoj/odpověď ...... bych řekl.
Tím se nedostaneme do konfliktu se základní podmínkou funkční liberální demokracie, která končívá usurpací moci na základě předstírání znalosti zastřešující jedné pravdy.
Otázka smyslu a účelu lidské existence zůstává trvale otevřena.
Osvobození se z područí cizích zájmů je pouhým procesem, který však nahrává zájmu o fundovanější postoj/odpověď ...... bych řekl.
August 20, 2014 v 20.14
Tak, pěkně jste to napsal pane Petrásku
Já bych k tomu dodal snad jen to, že pluralitu pravd i trvalou otevřenost otázky smyslu lidské existence lze považovat za korelát konceptů svobody a vývoje (evoluce) s otevřeným koncem.
A ještě na okraj okraje. Nedávno jsem opět pročítal 1000 plošin a tam je velice zajímavě formulován koncept státu jakožto "aparátu zajetí":
"Jednooký vládce-kouzelník svým jediným okem vysílá znaky, které nás na dálku zajímají a svazují, Jednoruký král-právník zvedá jedinou ruku coby prvek práva a techniky, zákona a nástroje. A tito dva státníci se neustále vměšují do záležitostí války. Povšimněme si přitom, že oba jsou to mrzáci, a že právě takové státní aparát potřebuje na svém vrcholu a ve svém základu. Zmrzačení je důsledkem války, ale zároveň podmínkou, předpokladem státního aparátu a organizace práce."
A jak že tohle souvisí s otázkou pravdy? Je totiž vládce-kouzelník, který se nás snaží svázat nějakou pravdou, která překódovává vše ostatní a dává světu i lidskému životu jasný smysl!
"Uzel, pouto, zajetí však prodělává dlouhou historii: nejprve je objektivním, imperiálním kolektivním poutem; potom různými subjektivními osobními pouty; a konečně Subjektem poutajícím sebe sama, a obnovujícím tak tu nejmagičtější operaci, 'kosmopolitní energii bořící veškeré hranice a pouta, aby samu sebe nastolila jako jedinou univerzalitu, jedinou hranici a jediné pouto'.“
A ještě na okraj okraje. Nedávno jsem opět pročítal 1000 plošin a tam je velice zajímavě formulován koncept státu jakožto "aparátu zajetí":
"Jednooký vládce-kouzelník svým jediným okem vysílá znaky, které nás na dálku zajímají a svazují, Jednoruký král-právník zvedá jedinou ruku coby prvek práva a techniky, zákona a nástroje. A tito dva státníci se neustále vměšují do záležitostí války. Povšimněme si přitom, že oba jsou to mrzáci, a že právě takové státní aparát potřebuje na svém vrcholu a ve svém základu. Zmrzačení je důsledkem války, ale zároveň podmínkou, předpokladem státního aparátu a organizace práce."
A jak že tohle souvisí s otázkou pravdy? Je totiž vládce-kouzelník, který se nás snaží svázat nějakou pravdou, která překódovává vše ostatní a dává světu i lidskému životu jasný smysl!
"Uzel, pouto, zajetí však prodělává dlouhou historii: nejprve je objektivním, imperiálním kolektivním poutem; potom různými subjektivními osobními pouty; a konečně Subjektem poutajícím sebe sama, a obnovujícím tak tu nejmagičtější operaci, 'kosmopolitní energii bořící veškeré hranice a pouta, aby samu sebe nastolila jako jedinou univerzalitu, jedinou hranici a jediné pouto'.“
PM
se tu setkali dva, kteří přestože vědí, že kde je stát tam není svoboda, ochotně a státuvstřícně platí daně.
A to s vědomím, že tím podporujeme stabilizaci systému v jehož područí se nacházíme.
A přesto jsme svobodně otevřeni životním formám dosud neznámých pojmenování...........bych nás samochválil.
A to s vědomím, že tím podporujeme stabilizaci systému v jehož područí se nacházíme.
A přesto jsme svobodně otevřeni životním formám dosud neznámých pojmenování...........bych nás samochválil.
JP
Pane Petrasku, máte samozřejmě plnou pravdu v tom, že ty - neutrálně formulováno - částečné pravdy které tu v podobě těch či oněch konkurujících ideologií a světonázorů leží kolem nás, že ve své s y r o v é podobě jsou pouhými polopravdami.
To znamená, jenom jejich pouhá suma nám sama o sobě nedává nějakou pravdu komplexní, pravdu vyššího řádu.
Ovšem: jestliže bychom chtěli opravdu jít jenom cestou čirého konsensu - pak je sotva možné dojít k nějakému optimističtějšímu závěru, že se od všech těch polopravd nedostaneme ani o krůček dál.
Zásadní deficit - mírně řečeno - všech těchto polopravd sestává totiž v tom, že každá z nich se považuje (a prohlašuje) za pravdu c e l o u.
Jestliže by se tedy od těchto částečných a relativních pravd přece jenom mělo jednou pokročit někam dále, směrem k pravdě komplexní, integrativní, pak to v žádném případě nepůjde jinak, nežli že se zarputilému setrvávání na těchto - velmi pohodlných - polopravdách vyhlásí nesmiřitelný boj. Že se ve společenském vědomí prosadí něco takového jako absolutní, neporušitelné biblické "jedenácté přikázání": nebudeš nikdy ideologickou polopravdu vydávat za pravdu skutečnou!
Jde prostě o to, panující společenské paradigma převrátit tak, aby takovýto ideologický fundamentalismus zcela všeobecně platil za přinejmenším společenské faux pas, jehož původce by se před ostatními okamžitě ztrapnil, přinejmenším v kultivované společnosti.
Dnes totiž máme stále stav přesně opačný: ideologická podjatost a omezenost platí za zcela normální, všeobecně akceptované jednání, a jen velice málokdo se vůbec namáhá jednat a argumentovat jinak.
To znamená, jenom jejich pouhá suma nám sama o sobě nedává nějakou pravdu komplexní, pravdu vyššího řádu.
Ovšem: jestliže bychom chtěli opravdu jít jenom cestou čirého konsensu - pak je sotva možné dojít k nějakému optimističtějšímu závěru, že se od všech těch polopravd nedostaneme ani o krůček dál.
Zásadní deficit - mírně řečeno - všech těchto polopravd sestává totiž v tom, že každá z nich se považuje (a prohlašuje) za pravdu c e l o u.
Jestliže by se tedy od těchto částečných a relativních pravd přece jenom mělo jednou pokročit někam dále, směrem k pravdě komplexní, integrativní, pak to v žádném případě nepůjde jinak, nežli že se zarputilému setrvávání na těchto - velmi pohodlných - polopravdách vyhlásí nesmiřitelný boj. Že se ve společenském vědomí prosadí něco takového jako absolutní, neporušitelné biblické "jedenácté přikázání": nebudeš nikdy ideologickou polopravdu vydávat za pravdu skutečnou!
Jde prostě o to, panující společenské paradigma převrátit tak, aby takovýto ideologický fundamentalismus zcela všeobecně platil za přinejmenším společenské faux pas, jehož původce by se před ostatními okamžitě ztrapnil, přinejmenším v kultivované společnosti.
Dnes totiž máme stále stav přesně opačný: ideologická podjatost a omezenost platí za zcela normální, všeobecně akceptované jednání, a jen velice málokdo se vůbec namáhá jednat a argumentovat jinak.
August 23, 2014 v 14.32
Věřím, že mýtus je v lidském životě docela důležitý a pokud si jej člověk vytváří nebo vybírá sám, může osvobozovat. Stejně jako pravda. A koneckonců takový mýtus nikomu nebrání pravdu poznávat. Kdyby člověk něčemu nevěřil (například tomu, že jeho vlastní život má nějaký smysl), mohl by ho kdekdo lehce vyvést z míry.
+ Další komentáře