Zakleti v mýtech?

V druhém roce od mayského konce kalendáře se zdá, že namísto ohlašované duchovní změny je svět stále více zoufalý a hrůzný. Můžeme to sledovat na Ukrajině, v Gaze či na území Islámského státu.

Předloni do nás hustili, že 21. 12. 2012 je přelomové datum. Obvykle prý podle mayského kalendáře. Když už se datum blížilo a hrozilo, že to bude další ostuda, že se nic nestane, posouvaly se předpovědi od kosmické katastrofy směrem k údajné duchovní změně. Nový začátek.

Zase jednou to, co už v sedmdesátých letech minulého století bylo ohlašováno jako nový věk anebo raději anglicky, to lépe zní, new age. Tehdy a nedávno znovu měl přijít konec technického, racionálního, mocenského paradigmatu a mělo přijít myšlení (jednání) celistvé, intuitivní a hlavně přátelské k lidem a životu.

Druhý rok od mayského převratu se pomalu chýlí k záběru, je už za půlkou. Změnilo-li se něco v celkové náladě světa, tak opačným směrem, než předpovídali nadšenci. Svět těchto dnů je zoufalý a hrůzný.

Brzy po začátku roku došlo k převratu na Ukrajině. Násilí na kyjevském náměstí Nezávislosti a v přilehlých ulicích, ruská anexe části svrchovaného území Ukrajiny vyložená ruským prezidentem jako náprava totalitního bezpráví, pak vzpoura ve východních regionech země obývaných rusky mluvícím a zřejmě i rusky cítícím obyvatelstvem, pochopitelná ukrajinská obrana územní celistvosti a zároveň aktivity ukrajinských neonacistů, které hrozí obrátit se i proti vládě v Kyjevě, která dostala rozum a s těmito spojenci už nepočítá. Neuvěřitelná vlna násilí na civilním obyvatelstvu několika velkých měst a jejich hromadný exodus. Sestřelení civilního letadla omylem, který je pro takové situace charakteristický.


Izrael podnikl na pásmo Gazy útoky, při kterých počet civilních obětí včetně dětí přesáhl tisíc. Foto Rusty Stewart, flickr.com

Napětí mezi Izraelem a pásmem Gazy, které nemá pod kontrolou palestinská vláda. Život tam řídí hnutí, která vícekrát deklarovalo rozhodnutí zlikvidovat Izrael. Podle některých svědectví v této souvislosti zpochybňují holokaust, počítají s podporou té menší části západních neonacistů, která doposud nenávidí Židy a je ochotna proti nim použít Araby.

Izrael se v poslední době dokázal ubránit. Rakety včas detekuje a sestřeluje dříve, než napáchají fatální škody. Jenže s touto obranou se nespokojil a podnikl na pásmo Gazy, na hustě obydlené území přibližně o rozloze Prahy útoky, při kterých počet civilních obětí včetně dětí přesáhl tisíc.

Fundamentalisté popírající veškeré aspekty míru v tradici islámu, fanatici ignorující pokyn Koránu, že ve věci náboženství nemá být žádné donucování, vraždí ve jménu svého Boha, jsou oddaní Bohu totalitnímu diktátorovi země a celého kosmu. Ignorují varování islámských autorit a postupují na území Sýrie a Iráku. Tamní legální státní moc je proti nim téměř bezmocná. Západ, který byl ochoten okamžitě zasáhnout, když šlo o zájmy byznysu, chrání Kurdy různého vyznání a příslušníci náboženské menšiny jezídů velmi rozpačitě.

Světem jde v tomto roce vlna násilí. Na ni navazuje vlna strachu z toho, že kterýkoli z těchto lokálních konfliktů přeroste i proti vůli mocností v globální konflikt, který bude znamenat konec civilizace.

Hodnocení jednotlivých konfliktu v jednotlivých zemích je těžké. Někde je jasné, kdo je útočníkem a kdo obětí, jinde je to příliš složité.

Nejjasnější je to s takzvaným Islámským státem, jen je najednou nejisté, komu dát zapravdu v Sýrii, diktátorovi Bašárovi al-Asadovi a jeho socialistické lidové demokracii nebo Islámskému státu, který tvoří podstatnou část opozice na územích, která kontroluje, zavádí teror? Kdo z nich má pravdu?

Kolem Ukrajiny na plné obrátky běží provokační a desinformační aktivity. O téže skutečnosti přicházejí protikladné informace. Člověk by přirozeně stál na straně slabšího, ale obavy o demokracii na Ukrajině a obavy z toho, jakou hrůzu bude pro tuto zemi znamenat její ekonomické podmanění Západem, činí člověka opatrným.

Izraelský krutý zásah lze vysvětlit, i když sotva ospravedlnit útoky Hamásu. Útoky Hamásu lze vysvětlit bezprávím vůči Palestincům ze strany izraelských úřadů, tím, že obyvatelstvu tohoto území byl násilně odejmut domov. Napřed individuální a skupinový teror proti civilnímu obyvatelstvu a po vzniku státu Izrael r. 1948 odsun Palestinců do sběrných táborů. Jedno násilí se omlouvá jiným dřívějším a mohli bychom pokračovat snad zpět až do biblických časů.

Někteří se nespokojíme s tím, že omezíme zájmy a angažovanost na malý český dvoreček nebo dokonce jen na soukromou sféru. Rádi bychom v mezích svých sil podpořili v každém z hořících konfliktů tu správnou stranu. Nespokojíme se s pouhým vyzýváním všech zúčastněných, aby upustili od násilí. Ale jak se prokopat houští desinformací a zastat se těch, kdo to potřebují, proti násilníkům. Co nám dá odvahu kritizovat adresně a neobávat se, že si nás nacionalističtí a náboženští fanatici najdou a vyřídí si to s námi tady?

Dlouho se za mocný nástroj analýzy situace pokládala historická věda. Ta zřejmě v této době dosáhla maximální přesnosti. Je schopna spolehlivě potvrdit, že se tam a tam tehdy a tehdy stalo to a to. Jenže na to by v podstatě stačila edice archivních materiálů.

Práce historika začíná tam, kde práce s dokládáním dějinných faktů končí. Tam, kde se určuje, které události jsou důležité a které nepodstatné, které typické a které atypické, jakým směrem se ubírá dějinný pohyb, k čemu směřuje a co opouští, v čem je smysl dějin a historické poučení pro současné politické rozhodování. Vypoukle je to viditelné na politickém diktátu historikům při zkoumání režimů označených za totalitní.

Historici, kteří si dají záležet na své věrohodnosti, opustili velké příběhy, vyhýbají se politickým dějinám a zajímá je spíše všednodennost různých dob a míst. Pěstují historickou antropologii. Preferují se skromné rozměry. Je to půvabné, důvěrné, ale je to resignace.

Kritika vědy, přesněji řečeno sebekritika vědy, s níž pro oblast spíše přírodovědnou přišel Tomas Kuhn a v níž přesvědčivě pokračovali v jedné linii Karl Popper a radikálněji Paul K. Feyerabend a paralelně s nimi Michel Foucault ukázala, jak je vědění (zejména v humanitních oborech) služkou moci a jak se metodologické (víceméně instituční) direktivy nemohou dobrat zdroje nepředpojaté objektivity.

Co potom znamená ten proklamovaný a oslavovaný přechod od mýtu k logu? Kde je radikální zlom mezi mýtem – vyprávěním, příběhem a logem – slovem, výpovědí? Sama slova naznačují, že představa o mohutném paradigmatickém zlomu ve vrcholné antice je sama mýtická.

Klasická politická historie, ty školské dějiny vladařů a válek nám nepomohou vyznat se a zaujmout občanský postoj. Kde tedy jinde hledat podněty a inspiraci? Jeví se mi možné a vhodné postavit proti represivním nacionalistickým a religiózním mýtům mýtus osvobození a tímto mýtem, tímto příběhem poměřovat to, co se kolem nás děje.

Tradiční evropský křesťanský mýtus vykoupení má vážné trhliny. Komu Ježíš platí výkupné, kdo byl našim otrokářem? Je příjemcem ceny zaplacené za nás otec zla, satan? To by byl divný obchod. Jsme vykoupeni z moci zla a podřízeni Bohu, který chce bezvýhradnou poslušnost, která se na nic neptá a plní zadané úkoly. Konverze má znamenat vdát se uvažování o sobě a světě a rozhodování o svém jednání ve světě. Nové otroctví, jen jaksi důstojnější.

Přesto ale mýtus Člověka, který je božský, protože je se vším všudy plně lidský, mýtus člověka, který ukazuje cestu svobody Božích dětí, mýtus člověka osvobozeného od všemožných přírodních a dějinných božstev a přejímajícího za sebe odvážně odpovědnost, může být podnětný. Pomáhá vybabrat se z nekonečného sváru doktrín vnucovaných úplatnými a zbabělými mainstreamovými médii a jednat s jasnou myslí, statečně a soucitně.

Mýtus nás nedispenzuje od myšlení, jen nám ukazuje jeho meze. Čistá mysl je stejně důležitá jako planoucí srdce. Racionalita stejně jako imaginace. Jedno ani druhé nám nezabrání mýlit se a přijímat špatná rozhodnutí, ale doba nám nedovoluje strkat hlavu do písku a žádá si rozhodování.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 18.Srpna 2014, 10:01:29

Myslím si, že na náboženství je nakonec nejhorší právě to, že věřící člověk (tedy takový, který víru jen nepředstírá) většinou někoho doslovně poslouchá - ať už nějaký písemný pramen nebo jeho interpretaci jinými osobami. Přemýšlením se totiž ztrácí jistota víry a oni chtějí právě tu jistotu. Kvůli jistotě jsou někteří ochotní jít i přes mrtvoly, pokud k tomu dostanou pokyn.
Věřící, kteří jsou naopak nezávislí a umějí se sami rozhodovat o tom, co je správné (nevím, kolik jich je, možná méně než těch prvních), jsou na tom při přemíře informací v současném nepřehledném světě možná někdy lépe, než ateisté. Jistotu nakonec nemůže mít nikdo. Ale odvahu žít v nejistém světě a hledat pravdu, tu ano.

Petrasek Milan - penzista

Díky za pravé podněty k zamyšlení Pondělí, 18.Srpna 2014, 11:58:50

Spontáně mi napadá, zda teze.... Pomáhá vybabrat se z nekonečného sváru doktrín vnucovaných úplatnými a zbabělými mainstreamovými médii a jednat s jasnou myslí, statečně a soucitně.......... není ošidně formulovaná?
Ošidnost by mohla spočívat v dojmu akceptaci vůle po nutnosti konečného řešení sváru doktrín, a tím legalizaci tradice a stereotypu racionalizace důvodů vzájemného mordování.
Postmoderna nabízí v rámci svých defektní polopravd - vše je platné - přecijen i jistou porci efektivní plurality/"tolerance" .....................bych na okraj poznamenal.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 18.Srpna 2014, 12:25:41

Hledání pravdy je nebezpečné (možná tohle chcete naznačit, pane Petrásku?) protože se při tom lidé vystavují nebezpečí, že ji naleznou (nějakou tu konečnou pravdu).
Neméně nebezpečné je ovšem nehledání pravdy (a pasivní smíření se s tím, že neexistuje). Nehledání pravdy je možná dokonce nebezpečnější.

Vojtěch Pícha - Olomouc

Obrana historie Pondělí, 18.Srpna 2014, 14:30:18

To, kteří historici promýšlejí „velké příběhy“ (ve smyslu etiky, jak tu míní pan Štampach), a kteří rezignují a zabývají se půvabnými důvěrnostmi, je jen otázka proporce. Ale i ti druzí přispívají komplexnosti poznání a nemusí tím přisluhovat moci. Stejně jako matka nepřisluhuje moci tím, že krmí děti, místo aby stála na barikádách. Jinak mě článek chytl za srdce a za nos.

Petrasek Milan - penzista

Pravda je takjakotak nebezpečná paní Hájková Úterý, 19.Srpna 2014, 14:59:52

pokud není vystavena v potaz i jejím tvůrcem a i to je nebezpečné, jak jsem na vlastní kůži seznal jako absolvent druhé poloviny minulého století.
Příkladně -
- svůdnost pravdy postmoderny spočívala i spočívá v lepé trendy domněnce, že volnou soutěží pravd dojde - na principu výběru té nejvhodnější tržním mechanismem osvobozeným od věčně selhávajícího vlivu lidské nedokonalosti - k samočinné eliminaci destruktivních pravd.
- svůdnost pravdy Marxismu-Hellerismu spočívá v lepé domněnce, že svobodu jedince může nabídnout semknutý kolektiv v množině konkurujících kolektivů.
- svůdnost pravdy buddhismu spočívá v lepém slibu vysvobození z lidského egoismu bez nutnosti intelektuálních spekulací.
- svůdnost pravdy o nebezpečnosti pravdy nespočívá ve smíření se s tím, že neexistuje, ale že může sugerovat svůdný dojem řešitelnosti jedné antropologické konstanty - lidské destruktivity. Tak nás to učila postmoderna.
A teď tu stojíme a ptáme se, kdo třeba vyřeší jak zbavit pana Putina pravdy a přesvědčení, že se již nachází ve válce proti západu ................bych dodal.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 19.Srpna 2014, 17:22:37

Mezi pravdou a přesvědčením (nebo názorem) je přece rozdíl, pane Petrásku. Přesvědčení je domněnka, že mám pravdu, že zkrátka vím, jak něco je nebo jak to má být. Může být samozřejmě mylné. Pravda (nebo její hledání) je nekonečný proces, protože lidské poznání je nekonečný proces. V důsledku toho žádná konečná absolutní pravda neexistuje a žádný marxista (ani Heller) to netvrdí. Existuje relativní pravda a prověřuje se v praxi. Někdy je ovšem problém o pravdě přesvědčit druhé lidi. Jak známo, vždycky se najde někdo, kdo nám nebude věřit.
Přesvědčení je ale taky důležité, a sice v praktickém životě. Člověk se totiž musí něčím řídit. Některé věci nám mohou být lhostejné, ale když se nás něco týká, musíme vždycky něco mít za pravdu, musíme něco pokládat za správné a podle toho jednat. Čas od času asi neškodí svá přesvědčení podrobit testům pravdivosti (nejlépe v praxi), ovšem vždycky záleží i na tom, čeho se přesvědčení týká a jak dalece má smysl být v tom či onom neustále skeptický.
Ale možná je hledání pravdy skutečně nebezpečné. Jako sám život. Jenže, co jiného můžeme dělat?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Osvobození - nová vůdčí idea? Středa, 20.Srpna 2014, 12:19:38

Velmi fundovaný a víceméně vyčerpávající rozbor onoho stavu ideové dezorientace, do kterého nás uvrhly naše dějiny na současném stupni svého vývoje.

Jenom to naznačené východisko se zdá být poněkud pochybné, či přinejmenším nejisté: má se nějakou takovou novou, obecně přijímanou vůdčí ideou stát postulát svobody?

Tady nám okamžitě vznikají kontroverze: jaký základní charakter má mít tato svoboda? Má to být v zásadě jenom o s v o b o z e n í se od něčeho (jak nám to sugeruje liberalismus, a na kteroužto kolej nakonec sklouzl i samotný marxismus)? Anebo to má být naopak svoboda pozitivní, naplněná nějakým konkrétním, živoucím obsahem? Jestliže by takovýmto živoucím obsahem měl být sám člověk - pak se nevyhneme otázce, čím tento člověk vlastně je, a jaký je základní smysl a účel jeho existence. - A tím máme okamžitě obnoveny všechny světonázorové a ideologické konflikty (a mýty), které se právě tato idea snažila překonat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pluralita pravd a Jedna pravda Středa, 20.Srpna 2014, 12:21:49

Pane Petrasku, a nemohlo by to případně být také zcela naopak: totiž že p r á v ě všechny ty jednotlivé, dílčí (polo)pravdy nám ve svém s o u h r n u poskytují v podstatě kompletní pravdu tohoto světa a našich životů - jenomže si nikdy nechce dát tu práci a námahu, tyto jednotlivé dílčí pravdy spojit v jeden jediný provázaný, syntetický celek?

Petrasek Milan - penzista

Já bych považoval akceptaci plurality pravd za menší zlo, neb Středa, 20.Srpna 2014, 14:28:43

všechny ty jednotlivé, dílčí (polo)pravdy nám ve svém s o u h r n u poskytují ne kompletní pravdu, ale pouze množinu polopravd, jako stavební základ procesu namáhavého konsenzu - smírného propojení dílčích (polo)pravd.
Tím se nedostaneme do konfliktu se základní podmínkou funkční liberální demokracie, která končívá usurpací moci na základě předstírání znalosti zastřešující jedné pravdy.
Otázka smyslu a účelu lidské existence zůstává trvale otevřena.
Osvobození se z područí cizích zájmů je pouhým procesem, který však nahrává zájmu o fundovanější postoj/odpověď ...... bych řekl.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Tak, pěkně jste to napsal pane Petrásku Středa, 20.Srpna 2014, 20:14:35

Já bych k tomu dodal snad jen to, že pluralitu pravd i trvalou otevřenost otázky smyslu lidské existence lze považovat za korelát konceptů svobody a vývoje (evoluce) s otevřeným koncem.

A ještě na okraj okraje. Nedávno jsem opět pročítal 1000 plošin a tam je velice zajímavě formulován koncept státu jakožto "aparátu zajetí":

"Jednooký vládce-kouzelník svým jediným okem vysílá znaky, které nás na dálku zajímají a svazují, Jednoruký král-právník zvedá jedinou ruku coby prvek práva a techniky, zákona a nástroje. A tito dva státníci se neustále vměšují do záležitostí války. Povšimněme si přitom, že oba jsou to mrzáci, a že právě takové státní aparát potřebuje na svém vrcholu a ve svém základu. Zmrzačení je důsledkem války, ale zároveň podmínkou, předpokladem státního aparátu a organizace práce."

A jak že tohle souvisí s otázkou pravdy? Je totiž vládce-kouzelník, který se nás snaží svázat nějakou pravdou, která překódovává vše ostatní a dává světu i lidskému životu jasný smysl!

"Uzel, pouto, zajetí však prodělává dlouhou historii: nejprve je objektivním, imperiálním kolektivním poutem; potom různými subjektivními osobními pouty; a konečně Subjektem poutajícím sebe sama, a obnovujícím tak tu nejmagičtější operaci, 'kosmopolitní energii bořící veškeré hranice a pouta, aby samu sebe nastolila jako jedinou univerzalitu, jedinou hranici a jediné pouto'.“

Petrasek Milan - penzista

Jak na to koukám pane Holubče, tak Středa, 20.Srpna 2014, 23:26:54

se tu setkali dva, kteří přestože vědí, že kde je stát tam není svoboda, ochotně a státuvstřícně platí daně.
A to s vědomím, že tím podporujeme stabilizaci systému v jehož područí se nacházíme.
A přesto jsme svobodně otevřeni životním formám dosud neznámých pojmenování...........bych nás samochválil.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konsens polopravd? Sobota, 23.Srpna 2014, 13:51:35

Pane Petrasku, máte samozřejmě plnou pravdu v tom, že ty - neutrálně formulováno - částečné pravdy které tu v podobě těch či oněch konkurujících ideologií a světonázorů leží kolem nás, že ve své s y r o v é podobě jsou pouhými polopravdami.

To znamená, jenom jejich pouhá suma nám sama o sobě nedává nějakou pravdu komplexní, pravdu vyššího řádu.

Ovšem: jestliže bychom chtěli opravdu jít jenom cestou čirého konsensu - pak je sotva možné dojít k nějakému optimističtějšímu závěru, že se od všech těch polopravd nedostaneme ani o krůček dál.

Zásadní deficit - mírně řečeno - všech těchto polopravd sestává totiž v tom, že každá z nich se považuje (a prohlašuje) za pravdu c e l o u.

Jestliže by se tedy od těchto částečných a relativních pravd přece jenom mělo jednou pokročit někam dále, směrem k pravdě komplexní, integrativní, pak to v žádném případě nepůjde jinak, nežli že se zarputilému setrvávání na těchto - velmi pohodlných - polopravdách vyhlásí nesmiřitelný boj. Že se ve společenském vědomí prosadí něco takového jako absolutní, neporušitelné biblické "jedenácté přikázání": nebudeš nikdy ideologickou polopravdu vydávat za pravdu skutečnou!

Jde prostě o to, panující společenské paradigma převrátit tak, aby takovýto ideologický fundamentalismus zcela všeobecně platil za přinejmenším společenské faux pas, jehož původce by se před ostatními okamžitě ztrapnil, přinejmenším v kultivované společnosti.

Dnes totiž máme stále stav přesně opačný: ideologická podjatost a omezenost platí za zcela normální, všeobecně akceptované jednání, a jen velice málokdo se vůbec namáhá jednat a argumentovat jinak.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 23.Srpna 2014, 14:32:18

Věřím, že mýtus je v lidském životě docela důležitý a pokud si jej člověk vytváří nebo vybírá sám, může osvobozovat. Stejně jako pravda. A koneckonců takový mýtus nikomu nebrání pravdu poznávat. Kdyby člověk něčemu nevěřil (například tomu, že jeho vlastní život má nějaký smysl), mohl by ho kdekdo lehce vyvést z míry.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.