Když jsem před více než dvaceti lety přijel v sobotu dopoledne do Dessau a zeptal se na poloprázdné ulici, kde najdu Bauhaus, místní muž mě poslal do obchodu s nářadím a stavebním materiálem, který se tak i u nás jmenuje, a jako reklamu používá slogan: „Když se to má podařit.“ Dnes už by v Dessau naopak někoho, kdo potřebuje fanku a fartáč, poslali do krásně opravené budovy od Waltra Gropia.

Sté výročí umělecké školy Bauhaus, líhně modernismu, v roce 2019 se stihlo ještě před koronavirem. Do Dessau výročí přivedlo tisíce a tisíce lidí z celého světa. Televizní seriál Bauhaus — Nová doba, běžel i u nás. V Dessau, kromě hlavní budovy Bauhausu, jsou k vidění i skvostně opravené „funkcionalistické“ vily — Domy mistrů.

Sasko-Anhaltsko mi připadá podobně pomalé jako Čechy. Po sjednocení Německa se některé jeho regiony hodně vylidnily, jsou tam vesnice, které zčásti padají, a celé regiony, kde se slušný dům dá sehnat i pod milion, ne eur, ale korun.Lidé v Sasku-Anhaltsku nadávají na poměry podobně jako u nás. O volbách mluví, jako by už bylo po nich. Alternativa pro Německo, pravicová strana s nacistickými prvky, bude mít přes pětadvacet procent, otázka je jen o kolik víc, než pětadvacet. Počítá se s tím, že Křesťanští demokraté mírně oslabí, ale příští koalice bez nich postavit nepůjde. Linke oslabí hodně, sociální demokracie trochu, Zelení a liberálové posílí.¨

Zeptám se: „Čtvrtka hlasů pro fašisty, a nic se neděje?“ Dostanu zdejší odpověď, typicky zdejší, protože se před ní mávne rukou: „Nemají kam dál růst, nemají ani co nabídnout, když si počkáme, časem spadnou. Lidi nejsou hloupí napořád.“

Minulost a tvrdohlavci

Sasko-Anhaltsko jsem shodou příjemných náhod projezdil a dál pracovně projíždím křížem krážem. Místa spojená s Lutherem se postupně zas dostávají do celoněmeckého povědomí, a samozřejmě opravují.

Quedlinburg je krásný asi jako Český Krumlov, co do intenzity zážitku, ne co do stavebního stylu. Místní vám v hospodě povídají o tom, jak to celé málem spadlo, a teď to vypadá docela slušně. Až sérií otázek se dá dostat k tomu, že se k subvencím musí dodat hodně vlastní práce, aby někdejší nádhera ožila, a že ani pak není jednoduché přežít, protože o práci je pořád nouze, a platy se se západními nedají srovnat.

V Halle jsme s kamarádem přednášeli o komunismu ve stejném vězení, kde na něj východoněmecká státní bezpečnost dvanáct hodin v kuse řvala. Oni se samozřejmě střídali. Mladší lidé, kteří odešli do Lipska, protože už nezaplatili Berlín, teď prý táhnou do Halle. Staří lidé jim tu vyprávějí, že tak duhové jako jsou dnes vlajky při průvodech LGBT tu dřív byly bubliny na jinak fialové řece.

Ve Stendhalu už dvacet let na hlavní třídě výborně italsky vaří dvě úplně místní ženy. Když se zeptám, co je nového, dostanu odpověď, že divadlo i dobré knihkupectví se pořád drží. Zní to hrdě a navazuje na rozhovor, který jsme tu vedli, kdo ví kdy.

Nad městem, v kasárnách po Rusech je dobrá škola, která připravuje na reálný život, a v ní velmi živý a vždy zvědavý učitel dějepisu. V Halbestadtu je kromě neuvěřitelné katedrály také spolek starších žen, které se scházejí, aby pečovaly o staré zvyky, a dovídaly se nové věci. Když se objevili uprchlíci, začaly jim zcela samozřejmě pomáhat.

Sasko-Anhaltsko má jen 2,2 milionu obyvatel. Dálnice nad Stendhalem přesto vzniká ve srovnání s námi raketovým tempem, jako kdyby k hlavnímu městu Magdeburgu měla připojit nějaké důležité území, odkud najede pracovní síla, která předčí všechna přání a zláme všechny rekordy. Jenže přesně to je mentalita uplynulého času. Kdo neodešel doteď, sedí a zůstane. Pohyb bude pomalý, žádné rekordy nepadnou, není proč.

Minulost táhne nahoru, chlapík v Dessau už ví, že Bauhaus není jen fanka, fartáč a heslo „když se to má podařit“. Ten Bauhaus v Dessau prohrál, nacisté na něj vyvěsili vlajku s hákovým křížem hned po převzetí moci a zřídili tam školu na zaručeně tradiční ruční práce. Z nacistů ale zbyly mrtvoly, trosky, hákové kříže, a po Bauhasu křesla, jejichž obdoby dobnes prodává Ikea, a obrazy, které na plakátech visí i v dnešních studentských kolejích.

Za ta léta jsem v Sasku-Anhaltsku zažil hodně tvrdohlavců, čemuž se myslím politicky korektně říká — veřejně činných představitelek a představitelů občanské společnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že kombinace oprášené minulosti a kritického množství tvrdohlavců v této nám podobné, málo významné spolkové zemi zajistí rozumnou a důstojnou budoucnost.

Nebýt epidemie a jejích afér, které v Německu byly co do kriminální energie někde o řád níže než u nás, ale s o řád vyšší mediální pozorností, náckové by ztratili už letos. I kdyby 6. června dostali čtyřicet procent, profil společnosti v Sasku-Anhaltsku je jiný.

Sasko-Anhaltsko přežije i další volební období postupného odchodu nácků a postupného růstu zelených jako dominantní síly levého středu. Když odtud odjíždím, zůstávají mi obrazy románských kostelů, vily mistrů v Dessau, a lesy blikajících červených světýlek na vrcholu větrníků.

Lidé volili na jistotu

Publicistika na internetu umožnuje v jednom článku korigovat vlastní názory publikované včera a pídit se po původu nepřesností. Před volbami se o Sasku Anhaltsku v německých médiích psalo jako o zemi neomezených možností, protože zde byly myslitelné na německé poměry hodně pestré koalice. Po volbách se pro změnu mluví o zemi, která vždy dokáže překvapit.

Křesťanští demokraté, CDU, si polepšili o neuvěřitelných 6,8 procent, AfD navzdory očekáváním neposílila, ale spadla o 2,5 procenta. Optický odstup, o který v těchto volbách hodně šlo, je nakonec 36,6 procent pro CDU a 21,8 procent pro AfD, což na grafech vypadá výborně, zvláště když uvážíme, jaké byly předpovědi.

Levice, Die Linke spadla více, než se čekalo, o 5,4 procenta, sociální demokraté o 2,4 procenta a Zelení posílili jen o jedno procento. Do parlamentu se dostali liberálové, FDP, kteří v posledních volbách pětiprocentní hranici těsně minuli.

Kamarád mi na otázku, jak to, že volby dopadly takto, odpověděl po místním zvyku lapidárně a krátce: „Lidé volili na jistotu a premiéra odměnili za výkon v pandemii.“

Při druhé části lapidárního sdělení mi málem vypadlo z ruky sluchátko, protože představa premiéra odměňovaného za výkon v pandemii je mi z české perspektivy vzdálená asi jako představa lva, co se stane veganem. Staronový premiér spolkové země Sasko Anhaltsko, Reiner Haseloff, je hrdinou dne a hrdinou příběhu CDU, která nutně, téměř zoufale, potřebuje dobré zprávy před podzimními celoněmeckými volbami.

Tato zpráva by ale neměla překrýt pohled na společnost v Sasku Anhaltsku, která se trochu podobá té naší. Největší německé nebulvární noviny Süddeutsche Zeitung přinesly povídání s Davidem Bergrichem ze spolku Miteinander, což znamená Společně. Spolek měl v minulosti existenční problémy, spoluzaložil ho první předseda Zelených v zemském sněmu, který za NDR patřil ke vzpurným evangelickým farářům.

David Bergrich popsal působení AfD v zemském sněmu. V první části volební periody AfD střídala provokace a lámala tabu. Přitahovala pozornost a jevila se po svém zábavná. Narazila ale po nějakém čase na protitlak občanské společnosti, včetně žalob za pomluvy.

Ostatní strany v zemském parlamentu přestaly AfD sedat na lep a věcně ukazovaly, která tabu jsou nepřekročitelná. AfD změnila taktiku a sázela na vyvolávání kulturních válek. AfD vyvolala protitlak, v Sasku Anhlatsku je při letošních volbách mnohem jasnější, kde kdo stojí.

Pro české prostředí můžeme konstatovat, že AfD na západě Německa reprezentují profesoři, kteří vysvětlují, proč je pro Německo nevýhodná společná měna. Na východě Německa jsou to lidé menšího vzdělání, někdy dost pestré minulosti, kteří opakují rasistické a neonacistické řeči, kde jen mohou.

V Sasku-Anhaltsku rozhoduje každý spolek i každá jednotlivá osobnost. I v tom jsme si podobní. Lokální samorosti často vzdorují výsledkům politiky AfD efektivněji než velké instituce.

Překvapivě dobrý výsledek voleb v Sasku-Anhaltsku by neměl zakrýt nadále nepříjemná fakta. AfD má ve venkovském prostředí společenské zázemí složené z různých proudů extrémní pravice, které jsou schopné vytvářet informační bubliny i pomocné sítě. Cedule „Tady bydlí občan Říše“, je tu možné po vesnicích vidět docela často. Jeden ze směrů ultrapravice tvrdí, že Německo nikdy formálně neuznalo válečnou porážku, Říše tedy podle nich trvá.

Těžko se mi věří, že ze Saska-Anhaltska bude v dohledné době něco jiného než poloopuštěná provincie. Tuto provincii ale nemusí obsadit náckové a populisté. Může to být dost příjemné, klidnější, místo k životu. V Sasku-Anhaltsku už to po zkušenostech s AfD ví víc lidí, než se obecně čekalo. To je po epidemii moc dobrá zpráva.