↗

Jeden ze série volebních billboardů saské AfD pro letošní volby. Zacílení zde zřejmé. Foto AfD Sachsen, Twitter

Na včerejší volby do zemských parlamentů ve východoněmeckém Sasku a Braniborsku se poslední měsíce čekalo s velkým stísněným napětím. Dlouho dopředu totiž bylo jasné, že pokud se nestane zázrak, dosáhne v obou zemích mimořádně dobrých výsledků národovecky konzervativní Alternativa pro Německo (AfD). Zázrak se nestal — nicméně nedošlo ani na nejhorší. Navzdory některým volebním průzkumům se nakonec AfD ani v jedné zemi nestala nejsilnější politickou silou.

V Sasku tradičně vyhráli lidovci CDU, od minula si ovšem pohoršili o skoro osm procentních bodů na 32 procent voličské podpory. AfD je za nimi v nevelkém, ale jasném odstupu s 27,5 procenty, což nicméně znamená strmý nárůst podpory o skoro 18 procentních bodů. Desetiprocentní hranici ještě těsně překonala Levice, která si však také pohoršila skoro o půlku, do zemského parlamentu se dostanou i Zelení se skoro devíti procenty hlasů a sociální demokraté z SPD, kteří se umístili o procentní bod za nimi.

Pro Zelené jde o mírné zlepšení oproti minulým volbám, pro sociální demokraty o propad o skoro pět procentních bodů. Dosavadní velká koalice CDU s SPD tak nebude mít dostatek hlasů pro své pokračování a obě strany budou muset do vlády zřejmě přibrat Zelené, neboť spolupráci s Levicí i AfD vítězná CDU v Sasku kategoricky odmítá.

Už teď je jasné, že to bude koalice značně nesourodá, která zřejmě bude mít velké problémy už jen vzniknout — zejména CDU a Zelení jsou od sebe v mnoha otázkách, především co se opatření k ochraně životního prostředí a proti změně klimatu týče, velmi vzdálené. CDU je v Německu strana nejen hodnotově konzervativní, ale je také spolu s liberály z FDP tou stranou, která hájí zájmy byznysu.

V Braniborsku uhájila vítězství SPD, která — a to je ve východním Německu určitou kuriozitou — zde vládne nepřetržitě již od revoluce. Ztratila sice skoro šest procentních bodů, ale stále dosáhla na solidních 26 procent, což je o víc než deset procentních bodů víc, než jí aktuálně připisují průzkumy celostátně. I ji ale druhá AfD stíhá poměrně těsně — má jen o necelé tři procentní body míň. CDU se zastavila v Braniborsku na skoro 16 procentech, shodně bezmála 11 procent pak mají Levice a Zelení.

I zde se bude muset v důsledku rozdrobení voličské podpory rozšířit stávající koalice — SPD a Levice do ní pravděpodobně přiberou Zelené, což by mohlo představovat další „cvičení si spolupráce“, která již občas funguje právě na úrovni spolkových zemí či obcí, na centrální úrovni se k ní strany ale ještě neodhodlaly — což pravidelně výrazně snižuje koaliční potenciál zejména SPD a obecně hatí vyhlídky na převážně levicovou vládu. Celková politická situace nasvědčuje tomu, že po příštích celostátních volbách by však konečně mohla (či možná bude muset) být vážně ve hře.

Debata nad transformací

V Německu nyní panuje zvláštní směsice úlevy, že nejhorší bylo zažehnáno — ale zároveň také určitá strnulost z poznání, že AfD se očividně v partajním spektru definitivně usídlila a že dosavadní snahy její vliv alespoň umenšit se přinejmenším na východě země zatím fatálně míjí účinkem. Přitom bylo v posledních měsících vynaloženo v německé veřejné debatě již nemálo energie k tomu přestat, co se příčin její podpory týče, jen klouzat po povrchu a svalovat vinu na jakousi „demokratickou nevyspělost“ východu a prázdně apelovat na rozum, slušnost či bez dalšího vytáhnout nekompromisní antifašistickou kartu.

Byť se nám totiž politické postoje části východních Němců nemusí líbit, jsou celkem dobře vysvětlitelné úplně jinými proměnnými. A právě ty konečně začaly v Německu v posledních měsících zaznívat.

A sice třeba to, jak náročný přerod z plánovaného státního hospodářství na ekonomiku volnotržní vlastně byl, že enormní úsilí stál v podstatě všechny východní Němce — a že si řada z nich nakonec nutně nepolepšila. Práci minimálně dočasně ztratilo až osmdesát procent lidí z východu, někteří zůstali celé léta nezaměstnaní, což mělo o to fatálnější důsledky i tím, že v bývalé NDR stabilní pracovní kolektiv tvořil jednu z hlavních společenských jednotek.

Mnoho podniků při přerodu hospodářství řízeném ze západu zkrachovalo, přičemž u řady z nich dodnes není jasné, zda na tom byly skutečně tak špatně, či zda si západ jen chtěl pohlídat konkurenci. U zbytku svého společného majetku východní Němci sledovali totální výprodej, a to v drtivé většině do západoněmeckých rukou.

Ze západu na východ sice tekly masivní veřejné subvence, ale také byla odtud východu nařízena taková bezskrupulózní privatizační kůra, která by v té době na západě v žádném případě nebyla ani v náznaku politicky myslitelná a jejíž důsledky doteď subvence nezvládly vykompenzovat. Kromě toho je také nutné dát vyplacenou podporu do souvislosti s tím, kolik majetku i dobře dotovaných vysokých postů na východě přešlo do západních rukou.

Tvrdá transformace byla následovaná zničujícím dopadem Schröderových neoliberálních reforem trhu práce, která na vysokou nezaměstnaností sužované východní Německo dopadly o řád tvrději než na západ země, hned nato udeřila finanční a hospodářská krize. V důsledku východní Německo do současnosti za západem výrazně zaostává skoro v každém socioekonomickém ukazateli.

Psychologické důsledky

Psychologická úroveň celé věci však váží možná ještě víc než faktické materiální zaostávání. Východní Němci se — navzdory tomu, že si svobodu entuziasticky vybojovali ve fascinujícím vzepětí občanské společnosti — obratem stali dějinnými losery, kteří pomýleně vkládali naděje do „zvráceného“ a nefunkčního systému.

To předurčilo faktické i symbolické rozložení sil v nově společném státě: západ určoval dění, východ se měl hlavně rychle a poslušně přizpůsobit a doučit. Tak byly zneuznány miliony obyčejných biografií těch, kteří nebyli ani funkcionáři ani disidenti, i jednotlivé výdobytky východoněmeckého systému. Pro co se v němčině používá vznešené slovo „znovusjednocení“, bylo v mnohém ohledu fakticky připojení, ne-li obsazení.

Tato interpretace se vnucuje nejen s pohledem na vlastnickou strukturu hospodářství, ale i na zastoupení východních Němců nejen na rozhodujících postech v celostátní politice, které představuje asi jen desetinu toho, co by jim náleželo podle počtu obyvatel, ale i ve svém vlastním regionu. Žádná východoněmecká univerzita není vedena východním Němcem, na východoněmeckých manažerských pozicích připadají na jednoho výchoďáka dva zápaďáci a celkově je ve vedoucích pozicích na východě jen méně než čtvrtina lidí odtud.

Jistěže řada popsaných faktů mohla mít původně věcné odůvodnění a neděla se s primárním cílem ponížení a marginalizace východu — před otázku, odkud brát soukromý kapitál na privatizace v zemi, kde žádný neexistuje, jsme byli postaveni také. A pokud padne rozhodnutí převzít určitý systém, dává zase smysl jeho zaváděním pověřit lidi, kteří se v tom vyznají.

Přesto má celá věc dramatický dopad na to, jak se východní Němci cítí a co z toho odvozují pro své politické postoje. A to o to víc, o co se příběh německého sjednocení z těchto perspektiv teprve velmi pomalu vyprávět začíná — dosud v centrální politice i médiích, dominovaných ze západu, takto vyprávěn nebyl. Východní Německo dosud platilo zejména za stále ještě trochu necivilizovaného nevděčníka, který si přece zásluhou západu oproti své trapné výchozí situaci tak polepšil.

Při pohledu na tyto reálie není vysvětlit si inklinaci východu k AfD žádný složitý myšlenkový výkon.

↗

Mladým být, mladým zůstat. Stará východoněmecká reklama propagující jízdu na kole. Repro NA, WmC

Faktor uprchlíci

Lidé zkrátka vždy usilují o uznání, které má svou symbolickou a materiální složku, a potřebují si před ostatními, ale také sami před sebou, udržet pocit jakés takés důstojnosti. A uznání ani důstojnosti se východním Němcům v posledních dekádách příliš nedostalo, a na tom nějaké relativní zlepšení v určitých ukazatelích či dobré skóre ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi bohužel moc nezmění, takto sociálně psychologické dynamiky nefungují.

Není divu, že v průzkumech pravidelně vychází, že se většina z nich cítí jako „občané druhé kategorie“. Nahromadil se vztek, frustrace a hluboké znejistění, jejichž hráz se protrhla s uprchlickou krizí v roce 2015. Mnoho hovoří pro to, že urputný odpor proti přijetí uprchlíků byl zčásti motivován strachem o zachování vlastního skromného statutu quo, zčásti obavou před dalšími změnami, se kterými bude třeba se vyrovnat, a zčásti jistým typem žárlivosti, že západ už hodlá integrační energii upřít jiným směrem, když vlastní integrace zdaleka ještě uspokojivě dokončená není.

AfD se při střízlivém pohledu pro východní Němce ukazuje nakonec jako celkem logická volba: Strana se urputně brání jakýmkoli progresivním snahám od zrovnoprávnění pohlaví přes akceptování migrace v globalizovaném světě až po přechod na udržitelný způsob hospodaření, tedy dalším a dalším společenským změnám, kterých má už východ po krk, protože je za jejich zvládnutí v uplynulých dekádách stejně nikdo neocenil.

Skrze „obecný“ nacionalismus, ale i různé cílené vyzdvihování specificky východních Němců (třeba jako těch s obzvláště dobrým selským úsudkem) jim poskytuje — jakkoli pochybné — uznání. No a tvrdě se zároveň vymezuje proti dosavadnímu (západoněmeckému) establishmentu, který východ v jejich očích dostal tam, kde je.

Co čekat dále

Jakkoli se v měsících před volbami takovéto nosné interpretace východu již celkem zhusta objevovaly, naposledy v minulém vydání týdeníku Der Spiegel, a některé tradiční strany se s nimi před volbami už snažily celkem zdařile pracovat, tedy směřovat je jiným než národoveckým, konzervativním směrem, jako třeba saská SPD, je jasné, že se jedná o pomyslný běh na dlouhou trať. Nejde jen o správný volební marketing, ale fundamentální systémové a mocenské otázky — periferie v kapitalismu koneckonců neexistují jen z rozmaru či nemilého opomenutí, ale protože je centra přesně v takovém postavení potřebují.

I kdyby se tedy podařilo v Německu střednědobě vyřešit otázky rovnosti a spravedlnosti na symboličtější úrovni včetně uznání různých křivd a zneuznání, otázka materiálních nerovností včetně vlastnických poměrů a rozložení politické moci zůstanou zřejmě komplikované a konfliktní na neurčito.

Nezřejmé také je, do jaké míry situaci prospějí politické kroky, které se bezprostředně po volbách v obou spolkových zemích rýsují — tedy vznik trojkoalic místo dosavadních dvoukoalic. Ty mají již z principu obtížnější vládnutí, jsou nuceni k bezpohlavnějším kompromisům — a mohou rychle ve voličích AfD jen zintenzivnit dojem, že tak mají být jen za každou cenu dál marginalizováni a nevyslyšeni.

Situace je samozřejmě obtížná — AfD, která má na východě výrazně národovečtější rétoriku než její západní křídlo, do vlády pustit nelze, to v Německu s jeho historickou zkušeností platí o to víc. Jenže co dělat, když zřejmě mnoho voličů volí AfD národovecké rétorice navzdory, a ne kvůli ní, jen aby svému protestu — či volání o pomoc — propůjčili náležitý důraz?

Opatrný je také třeba zůstat, co se určitého úspěchu donedávna marginálních Zelených v obou včerejších volbách týče. Vzhledem k tomu, že němečtí Zelení zatím nekladou vyloženě jednoznačný důraz na sociální a mocenský rozměr nutných reakcí na klimatickou krizi, jedná se možná jen o další krok směrem k přetočení klasického pravolevého konfliktu, který v realitě v žádném případě nezmizel, ba právě naopak, do kulturní roviny střetu progresivců a konzervativců.

Ta je s velkou pravděpodobností fatální politickou slepou uličkou, která společnosti rozvrací, a odvrací přitom pozornost od skutečného rozložení moci a charakteru jednotlivých zájmů. Německo by nebylo první, kdo se do této slepé uličky vmanévroval, podobný mustr se už koneckonců jasněji rýsuje i na západě země i jinde po Evropě a světě.

Zbývá také vyčkat, co budou výsledky zemských voleb znamenat pro celostátní politiku. Východ Německa čekají koncem října ještě jedny, v Duryňsku, i zde je hrozba významného úspěchu AfD velká a realistická. Ve stejný čas si SPD zvolí nové vedení — poprvé v historii strany přímou volbou členů a genderově smíšené duo — a zároveň si vládnoucí velká koalice naplánovala přehodnocení svého fungování, ze kterého dost dobře může vzejít její konec a tím pádem i konec kancléřky Angely Merkelové, která už znovu kandidovat nebude.

Při nových volbách by se otázka bezradnosti tradičních stran s fenoménem AfD, zejména pak jejího úspěchu na východě země, kladla znovu. Bude zajímavé sledovat, kam se debaty a hlavně politické reakce po opatrně slibném startu budou dál ubírat. Nejde přitom jen o politické prospívání našeho důležitého souseda — paralel našeho vývoje s vývojem a rozpoložením východního Německa je očividně víc než dost.