AfD v Sasku a Braniborsku nevyhrála, stále však sílí. Proč?
Kateřina SmejkalováNedělní volby ukázaly, že AfD zatím ani na východě Německa nevyhrává, oproti posledku si ale výrazně polepšila. Kateřina Smejkalová komentuje situaci a přibližuje mimo jiné, jak souvisí východoněmecká transformace s uprchlickou krizí.
Na včerejší volby do zemských parlamentů ve východoněmeckém Sasku a Braniborsku se poslední měsíce čekalo s velkým stísněným napětím. Dlouho dopředu totiž bylo jasné, že pokud se nestane zázrak, dosáhne v obou zemích mimořádně dobrých výsledků národovecky konzervativní Alternativa pro Německo (AfD). Zázrak se nestal — nicméně nedošlo ani na nejhorší. Navzdory některým volebním průzkumům se nakonec AfD ani v jedné zemi nestala nejsilnější politickou silou.
V Sasku tradičně vyhráli lidovci CDU, od minula si ovšem pohoršili o skoro osm procentních bodů na 32 procent voličské podpory. AfD je za nimi v nevelkém, ale jasném odstupu s 27,5 procenty, což nicméně znamená strmý nárůst podpory o skoro 18 procentních bodů. Desetiprocentní hranici ještě těsně překonala Levice, která si však také pohoršila skoro o půlku, do zemského parlamentu se dostanou i Zelení se skoro devíti procenty hlasů a sociální demokraté z SPD, kteří se umístili o procentní bod za nimi.
Pro Zelené jde o mírné zlepšení oproti minulým volbám, pro sociální demokraty o propad o skoro pět procentních bodů. Dosavadní velká koalice CDU s SPD tak nebude mít dostatek hlasů pro své pokračování a obě strany budou muset do vlády zřejmě přibrat Zelené, neboť spolupráci s Levicí i AfD vítězná CDU v Sasku kategoricky odmítá.
Už teď je jasné, že to bude koalice značně nesourodá, která zřejmě bude mít velké problémy už jen vzniknout — zejména CDU a Zelení jsou od sebe v mnoha otázkách, především co se opatření k ochraně životního prostředí a proti změně klimatu týče, velmi vzdálené. CDU je v Německu strana nejen hodnotově konzervativní, ale je také spolu s liberály z FDP tou stranou, která hájí zájmy byznysu.
V Braniborsku uhájila vítězství SPD, která — a to je ve východním Německu určitou kuriozitou — zde vládne nepřetržitě již od revoluce. Ztratila sice skoro šest procentních bodů, ale stále dosáhla na solidních 26 procent, což je o víc než deset procentních bodů víc, než jí aktuálně připisují průzkumy celostátně. I ji ale druhá AfD stíhá poměrně těsně — má jen o necelé tři procentní body míň. CDU se zastavila v Braniborsku na skoro 16 procentech, shodně bezmála 11 procent pak mají Levice a Zelení.
I zde se bude muset v důsledku rozdrobení voličské podpory rozšířit stávající koalice — SPD a Levice do ní pravděpodobně přiberou Zelené, což by mohlo představovat další „cvičení si spolupráce“, která již občas funguje právě na úrovni spolkových zemí či obcí, na centrální úrovni se k ní strany ale ještě neodhodlaly — což pravidelně výrazně snižuje koaliční potenciál zejména SPD a obecně hatí vyhlídky na převážně levicovou vládu. Celková politická situace nasvědčuje tomu, že po příštích celostátních volbách by však konečně mohla (či možná bude muset) být vážně ve hře.
Debata nad transformací
V Německu nyní panuje zvláštní směsice úlevy, že nejhorší bylo zažehnáno — ale zároveň také určitá strnulost z poznání, že AfD se očividně v partajním spektru definitivně usídlila a že dosavadní snahy její vliv alespoň umenšit se přinejmenším na východě země zatím fatálně míjí účinkem. Přitom bylo v posledních měsících vynaloženo v německé veřejné debatě již nemálo energie k tomu přestat, co se příčin její podpory týče, jen klouzat po povrchu a svalovat vinu na jakousi „demokratickou nevyspělost“ východu a prázdně apelovat na rozum, slušnost či bez dalšího vytáhnout nekompromisní antifašistickou kartu.
Byť se nám totiž politické postoje části východních Němců nemusí líbit, jsou celkem dobře vysvětlitelné úplně jinými proměnnými. A právě ty konečně začaly v Německu v posledních měsících zaznívat.
A sice třeba to, jak náročný přerod z plánovaného státního hospodářství na ekonomiku volnotržní vlastně byl, že enormní úsilí stál v podstatě všechny východní Němce — a že si řada z nich nakonec nutně nepolepšila. Práci minimálně dočasně ztratilo až osmdesát procent lidí z východu, někteří zůstali celé léta nezaměstnaní, což mělo o to fatálnější důsledky i tím, že v bývalé NDR stabilní pracovní kolektiv tvořil jednu z hlavních společenských jednotek.
A autorka má pravdu zřejmě i v tom, že nakonec ty psychologické faktory působí ještě více nežli faktory materiální. (I když zčásti je to ovšem spojeno; právě lidé z ekonomicky nejzaostalejších regionů mají ovšem také nejsilnější pocit, že se "na ně kašle".)
Co člověka už na první pohled zarazí: že se s touto - přinejmenším latentně fašistoidní - partají s naprostou samozřejmostí identifikují i lidé, kteří napohled nijak jako náckové nepůsobí; naopak, působí dojmem v zásadě slušných, usedlých lidí, které by člověk neměl problém mít za sousedy.
Musí tu tedy být něco, co i tyto o sobě slušné lidi žene do náruče této partaje.
A opravdu bych se klonil k tomu, že je to především pocit celkové "upozaděnosti" občanů bývalé NDR, jejich pocit že s bývalým západním Německem nebyli ve skutečnosti sjednoceni, nýbrž jím pohlceni, který je tady tím hlavním faktorem.
Ještě nejsou k dispozici podrobné analýzy "voličského vandrování" z ostatních stran do AfD. Ale ukazují se přece jenom určité trendy:
- za prvé zřejmě ve prospěch AfD ztratila CDU; celkem logický proces, od strany umírněně pravicové ke straně vyhraněně pravicové
- ovšem stejně tak se zdá, že se tento masivní posun k AfD uskutečnil také velice citelně na úkor "Die Linke". Která právě na východě Německa dlouho platila jako tamější protestní strana, proti politickému establišmentu. Podle všeho Die Linke teď tuto svou úlohu zástupce frustrovaného východu ztratila, ve prospěch AfD. Jinak řečeno: protestní potenciál na východě se přesunul od levice na pravici.
- a konečně, volební úspěch AfD čerpal především z její schopnosti aktivovat dosavadní nevoliče. Tedy právě z rezervoáru těch, kteří se cítili být natolik opuštěni a frustrováni oficiální politikou (a vůbec samotnou demokracií), že k volbám vůbec nechodili. A teď najednou mají pocit, že je tu někdo kdo jim "dává hlas", kdo je bere vážně, jehož prostřednictvím se mohou artikulovat.
Kateřina Smejkalová píše naprosto správně, že to obsazení klíčových pozic ve východoněmeckém hospodářství a státní správě mělo své objektivní a faktické důvody, a že jeho cílem nebylo nějak si ty východní Němce podřídit. Ale - faktem je, že nakonec to přesně tento efekt mělo.
A především - ten poukaz na ty "zneuznané biografie" bude asi opravdu klíčový. Ti západoněmečtí - dozajista obecně kompetentnější - odborníci a činovníci tehdy do východního Německa přicházeli jako svého času evropští kolonizátoři někam do Afriky. (A za tu svou ochotu se tam přestěhovat či dojíždět dostávali dokonce zvláštní příplatek, kterému se už tehdy cynicky říkalo "Buschzulage", čili něco jako "příplatek za ochotu vydat se do buše", do divočiny.)
A ti východoněmečtí občané byli opravdu fakticky ovládáni jako nějací domorodci, kteří nemají žádné ponětí, a kterým ten velký bílý pán teprve musí ukázat, jak se věci mají pořádně udělat.
Něco takového ale pálí velice hluboko v duši; a svým způsobem je jenom logické a přirozené, že tento pocit vlastního ponížení si nakonec našel způsob svého ventilování.
Ti západní Němci svého času udělali vlastně přesně to, čemu byli celý svůj život naučeni: tedy že to jediné na čem opravdu záleží, je fungující ekonomika a fungující státní správa. A že nějaké lidské city jsou něčím zcela vedlejším a nepodstatným.
No, a teď se jim to přehlížení citové stránky lidského života vrací jako bumerang.
A oni se tomu ještě diví.
Ovšem - jestliže jeho autorka ze všeho nejvíce staví do popředí právě ty sociální nejistoty, pak by bylo zapotřebí vysvětlit, proč tolik propadla "Die Linke". Která - jak autorka sama tvrdí - by měla v tomto ohledu voličům co nejvíce nabídnout. Adéla Jurečková tento "paradox" sice konstatuje, ale nijak nevysvětluje.
http://casopisargument.cz/2019/09/03/die-linke-jako-protestni-strana-minulosti/
Proč všechno uvedené působí intenzívněji a intenzívněji 30 let po začátku procesu sjednocení/připojení (při němž převládala euforie), v době kdy hlavní nesnáze byly již překonány? Situace v ČR se jeví jako v něčem obdobná. Sedmiprocentní růst mezd (z ekologického pohledu ovšem zlo) je nahlížen (i novináři) jako neprosperita, ne-li almužna.
Podle mne bychom si měli uvědomit tři věci. Zaprvé, že význam rčení "chudoba cti netratí" je širší než by se mohlo zdát. (Viz např. příspěvek o dobré škole v Tachově v jiném diskusním "vlákně".) O roli „zdivočelého měšťáka“ v historii leccos víme.
Zadruhé, aspoň několik století platí, že vlny určitých společenských pohybů obíhají už vlastně celý svět (ať už jde o revoluce, revolty, restaurace atp.). Není zajisté náhodou, že v Rusku dnes vládne Putin, v USA Trump, v Británii (reálně) Johnson, v Izraeli Netanjahu, či v Brazílii Bolsonaro. V Číně, Polsku, na Filipínách, také v Indii (!) se tomu nemá zrovna jinak. V 21. stol. je svět natolik propojen, že lze klidně říci, že východní Němci, volící AfD, vědí, že to takhle chtějí taky. A totéž platí o nemálu Čechů.
Zatřetí, lidé volí podle toho, jak volí lidé. Z toho plyne úplně jiné nadšení a svody, když subjekt má 5% a když má 25%. Představme si, jak jinak by se vyvíjela situace u nás po listopadu 1989, kdyby se Sládkovi podařilo utvrdit své potenciální voliče v názoru, že je jich 25%. Snažil se o to, ale média byla proti a hlavně k tomu ještě chyběl onen mezinárodní kontext. Přišel brzy. I Sládek, mohl být jinačí politickou hvězdou a celebritou.
Jsem přesvědčen, že kdyby lidé mohli ve volbách atakovat kapitalismus, mnozí by se o to snažili. Jestliže však toto nikde neprobíhá, nepřejí místo toho (slabým) politickým institucím a silám, oceňujícím (nanicovaté) hodnoty liberální demokracie.
Za prvé: doposud ti východní Němci pro ventilování své frustrace měli právě svou "Die Linke". Která teď ztratila na popularitě (o důvodech v příštím vstupu); takže si teď ti frustrovaní východní Němci hledají jinou alternativu. Respektive Alternativu.
Taky je nutno si uvědomit: ti východní Němci byli zpočátku opravdu doslova "převálcováni" vývojem. Z vlastní zkušenosti vím, jak velice obtížné to je, sžít se se zcela novým typem společnosti. Takže oni v první době spíš jenom tak pasivně seděli a hleděli, co se z toho všeho vyklube. Svou niternou frustraci zčásti vyjadřovali prostřednictvím Die Linke; zčásti ale se ještě mohli identifikovat s tradičními, velkými lidovými stranami. Ovšem - sociální demokracie se v současné době nachází stejně tak v trvalém ústupu (spíše pádu) z dřívějších pozic jako její česká sesterská strana. A CDU Angely Merkelové zřejmě ztratila na východě popularitu především v důsledku její vstřícnosti vůči migrantům.
Takže AfD: ta má tu výhodu že zatracuje celý současný politický establishment, a zároveň se verbálně bere za "malého člověka" z ulice - dokonalé předpoklady pro to aby se stala tím vítaným ventilem pro frustraci především východoněmecké populace.
V tom článku je vyjmenováno mnoho - bezpochyby správně konstatovaných - faktorů pro ústup strany Die Linke z dřívějších pozic na teritoriu bývalé NDR.
Ale jeden faktor jsem v tom rozboru postrádal - a to faktor dosti klíčový. Die Linke je totiž evidentně postižena tou samou "nemocí" jako sociální demokracie - totiž že ve fakticky nemá (a mít nemůže) žádný reálný koncept na řešení problémů současné (kapitalistické) společnosti.
Zčásti to ovšem souvisí s tím co je v tom článku zmíněno: že totiž Die Linke utrpěla tím, co je vlastně vrcholným cílem každé politické partaje - totiž svou účastí ve vládě (lokální).
Do té doby totiž Die Linke mohla používat toho samého populismu jako dnešní AfD: sugerovat volebnímu lidu, že "jakmile MY bychom se dostali k vládě, to bychom to všem ukázali, jak se to má dělat!"
Jenže, ta jejich účast ve vládě ukázala, že reálně toho mohou ukázat a dokázat jenom velice málo. Byly zmíněny "nevyhnutelné kompromisy" - jenže ty kompromisy byly nutné nejen vůči politickým partnerům, ale i docela prostě vůči holé ekonomicko-sociální realitě. Ta vzletná hesla radikálně levicových stran se jen velice málokdy "potkají" s realitou všedního dne.
Svým způsobem nejjednodušší způsob, jak se zbavit AfD, by bylo právě tohle: přepustit jim vládní odpovědnost. A ono by se i v tomto případě ukázalo velice rychle, že i AfD kromě velkohubých hesel nemá nakonec co nabídnout. Ovšem koaliční potenciál fašistoidní AfD je (naštěstí) ještě daleko nižší, nežli u Die Linke. Což ovšem povede k tomu, že se ještě nějaký čas může profilovat jako jediná autentická protestní strana; nežli se časem rozpadne zčásti z nedostatku vlastního nosného programu, zčásti v důsledku vnitřních třenic a bojů o moc.
Oproti Die Linke má ovšem AfD ještě jednu jedinečnou výhodu: totiž svou vyhraněnou xenofobii. Xenofobní je - to se nedá nic dělat - víceméně celý postkomunistický Východ; a z toho AfD může vytřískat velký potenciál. U těch východních Němců se zřejmě dohromady spojily jejich frustrace sociální, frustrace lokální ("pohlceni západními Němci"), a jejich xenofobie. Všechno dohromady, živná půda pro AfD.
Bingo. Počátek konce francouzských komunistů byl v jejich volebním úspěchu a účasti 4 komunistických ministrů v první Mitterandově vládě (1981-84, premiér Mauroy).
Rakouští Svobodní jsou v zásadě liberální strana; jenom na rozdíl od německé FDP, která je stranou liberálního středu, jsou rakouští Svobodní pravicoví liberálové.
Je fakt, že po nějaký čas se rakouští Svobodní dokázali etablovat i ve velké politice; jenže právě v současné době je dohání jejich minulost, respektive jejich podstata. Tedy to že nejsou žádnou "normální" stranou, nýbrž spíše jenom volným spolkem politicky frustrovaných hochštaplerů.