Německou společnost mění strach
Kateřina SmejkalováProč se západní společnosti přiklánějí k autoritářství, a konzervativnímu nacionalismu? Aktuální sociologické výzkumy v Německu již dokážou pojmenovat příčiny. Od analýzy ke změně je však dlouhá cesta — a my ji máme před sebou ještě delší.
V analýzách, co přesně se to aktuálně děje se západními společnostmi a z jakých důvodů, stojíme zatím na samém počátku. Region zažívá poměrně razantní a donedávna málokým předvídaný nástup nacionalisticky konzervativních nálad a příklon k autoritářství, které mají sice zemi od země trochu odlišnou, specifickou podobu, jinak je ale jasné, že se děje něco, co je v jádru společné Spojeným státům americkým i bývalému východnímu Německu, Maďarsku i Francii, skandinávským zemím i Rakousku. Národní specifika a rozdělení Evropy na Východ a Západ či Jih a Sever mají tedy očividně moc vysvětlit pouze drobné národní odchylky od obecnějšího trendu.
Skloňují se především dvě možná vysvětlení, totiž materiální a identitně kulturní. Podle prvního se k nacionalisticky konzervativním postojům utíkají ti materiálně a sociálně deprivovaní, podle druhého bez ohledu na své materiální postavení ti, kteří mají pocit, že se svět mění příliš rychle, staré společenské pořádky přitom ale měly své opodstatnění a je třeba je v případě nouze hájit klidně i pevnou rukou.
Pohled na voliče a voličky Donalda Trumpa nebo německé AfD dává zdánlivě za pravdu druhé hypotéze: zastoupeni jsou totiž mezi nimi lidé ze všech příjmových skupin, a tak by se mohlo zdát logické vyloučit materiální stránku věci jako rozhodující faktor. Za pozornost proto stojí hned tři německé analýzy situace z poslední doby. Ty naznačují, že takovýto závěr by byl mylný, a tím nesprávná i veškerá politická opatření, která by z něj snad chtěla vycházet. Zároveň ale ani nedávají za pravdu jednoduše pojatému materiálnímu vysvětlení.
První z výzkumů si od socioložky paderbornské univerzity Bettiny Kohlrausch nechal zpracovat think-tank německých odborů Hans-Böckler-Stiftung. Již jeho název „Strach ze sociálního propadu v Německu. Rozšířenost a důvody v časech pravicového populismu“ napovídá, že motivace materiálního charakteru pro určitý politický postoj nemusí být nutně dány pouze objektivní aktuální výší příjmu. Ukazuje se, že jestli je voličům a voličkám AfD napříč příjmovými i vzdělanostními skupinami něco společné, pak to je právě pocit sociálního znejistění a obava ze sociálního propadu.
Socioložka Kohlrausch provedla začátkem minulého roku reprezentativní šetření, aby oba tyto fenomény pro německou společnost lépe popsala. Odchýlila se přitom od do té doby běžného měření jejich rozsahu, totiž prosté otázky po strachu ze ztráty práce — tu v jejím průzkumu označila za urgentní nebo spíše urgentní asi „jen“ čtvrtina dotázaných. Výrazně rozšířenější jsou však jiné typy obav — 39 procent dotázaných udalo, že si dělají velké nebo obzvlášť velké starosti o svou finanční situaci, což implikuje, že zhoršení finanční situace se zčásti očekává i při zachování pracovního místa, a jde tak zřejmě na vrub obavě z prekarizace práce spíše než z její ztráty.
Ukázalo se opravdu, že ty původní tendence vytvořit lineární souvislost mezi chudobou a mezi krajně pravicovými postoji (především v souvislosti se vznikem hnutí jako "Pegida" apod.) byly příliš mechanické.
Ukázalo se opravdu, že - oproti původním předpokladům - typický člen či účastník těchto hnutí není prekarizovaný nezaměstnaný, nýbrž v naprosté většině má zaměstnání, anebo je relativně dobře situovaným příslušníkem středních tříd. "Maloburžoazie" by zněla ryze marxistická klasifikace.
A je fakt, že v této sociální skupině skutečně převládá pocit znejistění; pocit že nejsou politickou garniturou odpovídajícím způsobem reprezentováni.
Tolik tedy fakta. S jejich výkladem to ovšem - jako vždy - bude možná trochu složitější.
Že by za tento pocit existenční nejistoty mohl neoliberalismus? - Nelze to vyloučit; je dost dobrých důvodů pro tuto tézi. Já sám jsem ještě v Německu zažil ten přelom od původního (sociálnědemokratického) sociálního státu ve stát neoliberální. Přesněji řečeno, já jsem do Německa přišel právě v tom okamžiku zlomu. A vždy jsem pak znovu a znovu slyšel: Přišel jsi pozdě.
Doposud byly všude peníze, stačilo natáhnout ruku. Stipendia, podpory, atd.atd.
To všechno se opravdu velice silně osekalo; především ta podpora v nezaměstnanosti.
Na straně druhé: zároveň s tím nástupem neoliberalismu dramaticky poklesla samotná nezaměstnanost. V současné době víceméně každý, kdo má odpovídající kvalifikaci, si může být jistý že bez potíží najde dobře placené zaměstnání.
Takže tedy: pramení ty pocity nejistoty čistě z vytlačení sociálního státu státem neoliberálním? - Jak řečeno pro tuto tézi jsou velmi dobré důvody; ale její naprostou platností bych si nebyl tak úplně jistý.
Je nutno si připomenout, že nástup neoliberalismu nebyl tím jediným traumatem, s kterými se musel průměrný Němec (či Západoevropan) vypořádávat v posledních létech respektive dekádách.
Byly tu opakované těžké hospodářské krize. Byla a je tu akutní krize ekologická: jestliže průměrný občánek toho předchozího sociálního státu mohl ještě blaženě užívat svůj konzum, pak ten současný sice stále ještě konzumuje co mu hrdlo stačí, ale tak nějak v podvědomí se mu asi už přece jenom usadilo temné poznání, že si tím (a hlavně svým dětem) sám podřezává větev. Je tu krize migrační - kdy leckterý starousedlík skutečně propadá pocitu, že ztrácí svůj vlastní domov.
Zkrátka: na současného Evropana/Němce se skutečně valí celá vlna nejistoty.
V titulu článku stojí psáno, že "německou společnost mění strach". Nemyslím si, že je to zcela vhodný termín. Místo "strach" se daleko příhodnější, výstižnější a adekvátnější jeví to konstatování nejistoty.
Nejistoty, co vlastně bude s tímto světem, kam se to všechno valí a jak to nakonec dopadne. Ta existenčně-sociální nejistota neoliberalismu - to se zdá být jenom jedním aspektem z celé této vlny nejistot.
-------------------------------------------
Takže, co se té závěrečné věty článku týče - "radikální levicová politika s důrazem na materiální zajištění a participaci" - ano, to je zajisté koncept který se nabízí sám od sebe.
Ale: to "materiální zajištění" by bylo nutno nějak financovat - klasicky přes státní zadlužení. A ve svém důsledku by to mohlo vést k návratu k tomu prapůvodnímu, výše popsanému stavu: všestranné materiální zabezpečení, ale dramaticky vysoká nezaměstnanost.
A co se té "participace" týče: na čem může vlastně občan-člověk současného světa participovat? Jaké procesy může reálně spoluřídit? Může snad nějak kontrolovat vysoce komplexní, anonymní procesy mezinárodně alokovaných koncernů a neprůhledných finančních toků? Těch procesů v kapitalismu, o kterých už Marx napsal, že naopak produkují trvalé odcizení člověka od výsledků jeho vlastní práce?!...
Takže, tak jednoduché asi řešení zase nebude.
(P.S. Poznámka pro autorku: "Hartz" se skutečně píše s -tz.)