Že se o celé řadě společenských debat, které vedou v sousedním Německu, buď z českých novin nedozvídáme vůbec, nebo s podivně uštěpačným a nadřazeným podtónem, co že to ti nenapravitelní němečtí sluníčkáři zase řeší, aniž by se těmto médiím zároveň kdy dařilo vystihnout podstatu diskutované problematiky či skutečnou náladu v zemi, na to jsme si bohužel již museli zvyknout.

Posledním takovým příkladem byla v uplynulých dnech diskuse našich sousedů o tom, do jaké míry je spravedlivé a důležité, aby oficiální texty výslovně zahrnovaly i ženy. Tato otázka se u nich totiž v krátkém čase řešila hned na dvou konkrétních případech: jednak před Spolkovým soudním dvorem ve sporu o to, zda musí spořitelna Sparkasse vedle dosavadního univerzálního oslovování mužskou formou nějak výslovně zohlednit v korespondenci i své zákaznice; a potom také v plánech spolkové zmocněnkyně pro rovnost pohlaví upravit státní hymnu tak, že z ní zmizí dvě v tomto směru problematická označení.

Debata to byla v posledních dnech pro Německo jedna z určujících. U nás, když už se někde zmínka vůbec objevila, tak ve formě noticky vyznívající jako upozornění na jakousi cizokrajnou bizarnost. Přímo pozvání pro naše spoluobčany a spoluobčanky v komentářových sekcích a na sociálních sítích absurdně povýšený, neinformovaný výsměch s gustem dokonat. Jedná se přitom o jednu z dobrých příležitostí pokusit se u i nás dosáhnout lepšího porozumění pro strukturální nerovnost mezi muži a ženami, která nabírá jak hmatatelných, materiálních, tak i podprahových, symbolických podob, kdy jedna z nich bez druhé dost dobře nejdou odstranit.

↗

Všestranná nedostatečnost žen v porovnání s muži a z ní plynoucí podřízenost je představa, ještě pořád všudypřítomná ve vědomí i nevědomí a zhmotňuje se v institucích a praktikách soukromých i veřejných. Ilustrace Pixabay

Že takové lepší pochopení máme nutně zapotřebí, ukázala například s německými případy úzce spjatá, poněvadž také „jazyková“ kauza Žáčkovy básničky reprodukující stereotypní představy o rolích žen a mužů ve společnosti. Pojďme se tedy zde na obě německé kauzy podívat blíže.

Až k vrchnímu německému soudu se se svým požadavkem být v korespondenci s bankou výslovně zohledněna jako osoba ženského pohlaví prosoudila nižšími instancemi osmdesátiletá Marlies Krämer. Vadilo jí, že je dosud standardně titulována jako zákazník, držitel konta a podobně. Její aktivita je jen logickým pokračováním života plného vybojované a žité rovnoprávnosti. Vzpomíná, že v době, kdy vyrůstala, ženy ještě ani nemohly mít vlastní konto. Po výborné maturitě se musela ohledně kariéry nejprve podvolit otci a vyučit se prodavačkou, aby později přece jen vystudovala sociologii. Na své čtyři děti zůstala po brzké smrti manžela sama a protloukla se s nimi jako pomocná síla v kuchyni.

Jde o ženu, která již jednou podobné změny dosáhla — to když v roce 1996 iniciovala úspěšnou petici za to, aby v kolonce pasu „podpis majitele“ byly zohledněny i majitelky dokladu. Nyní však Spolkový soudní dvůr její požadavek odmítl s odůvodněním, že používání takzvaného generického maskulina, tedy formálně mužského tvaru, kterým se ale významově rozumí obě pohlaví, je natolik vžité, srozumitelné a akceptované, že na něm není třeba nic měnit. A to zvlášť v situaci, kdy by změna byla spojena s vysokými náklady na zničení starých a vytvoření nových formulářů. Marlies Krämer již ohlásila, že se s rozsudkem nesmíří a požene celou věc před ústavní soud.