Že se o celé řadě společenských debat, které vedou v sousedním Německu, buď z českých novin nedozvídáme vůbec, nebo s podivně uštěpačným a nadřazeným podtónem, co že to ti nenapravitelní němečtí sluníčkáři zase řeší, aniž by se těmto médiím zároveň kdy dařilo vystihnout podstatu diskutované problematiky či skutečnou náladu v zemi, na to jsme si bohužel již museli zvyknout.

Posledním takovým příkladem byla v uplynulých dnech diskuse našich sousedů o tom, do jaké míry je spravedlivé a důležité, aby oficiální texty výslovně zahrnovaly i ženy. Tato otázka se u nich totiž v krátkém čase řešila hned na dvou konkrétních případech: jednak před Spolkovým soudním dvorem ve sporu o to, zda musí spořitelna Sparkasse vedle dosavadního univerzálního oslovování mužskou formou nějak výslovně zohlednit v korespondenci i své zákaznice; a potom také v plánech spolkové zmocněnkyně pro rovnost pohlaví upravit státní hymnu tak, že z ní zmizí dvě v tomto směru problematická označení.

Debata to byla v posledních dnech pro Německo jedna z určujících. U nás, když už se někde zmínka vůbec objevila, tak ve formě noticky vyznívající jako upozornění na jakousi cizokrajnou bizarnost. Přímo pozvání pro naše spoluobčany a spoluobčanky v komentářových sekcích a na sociálních sítích absurdně povýšený, neinformovaný výsměch s gustem dokonat. Jedná se přitom o jednu z dobrých příležitostí pokusit se u i nás dosáhnout lepšího porozumění pro strukturální nerovnost mezi muži a ženami, která nabírá jak hmatatelných, materiálních, tak i podprahových, symbolických podob, kdy jedna z nich bez druhé dost dobře nejdou odstranit.

↗

Všestranná nedostatečnost žen v porovnání s muži a z ní plynoucí podřízenost je představa, ještě pořád všudypřítomná ve vědomí i nevědomí a zhmotňuje se v institucích a praktikách soukromých i veřejných. Ilustrace Pixabay

Že takové lepší pochopení máme nutně zapotřebí, ukázala například s německými případy úzce spjatá, poněvadž také „jazyková“ kauza Žáčkovy básničky reprodukující stereotypní představy o rolích žen a mužů ve společnosti. Pojďme se tedy zde na obě německé kauzy podívat blíže.

Až k vrchnímu německému soudu se se svým požadavkem být v korespondenci s bankou výslovně zohledněna jako osoba ženského pohlaví prosoudila nižšími instancemi osmdesátiletá Marlies Krämer. Vadilo jí, že je dosud standardně titulována jako zákazník, držitel konta a podobně. Její aktivita je jen logickým pokračováním života plného vybojované a žité rovnoprávnosti. Vzpomíná, že v době, kdy vyrůstala, ženy ještě ani nemohly mít vlastní konto. Po výborné maturitě se musela ohledně kariéry nejprve podvolit otci a vyučit se prodavačkou, aby později přece jen vystudovala sociologii. Na své čtyři děti zůstala po brzké smrti manžela sama a protloukla se s nimi jako pomocná síla v kuchyni.

Jde o ženu, která již jednou podobné změny dosáhla — to když v roce 1996 iniciovala úspěšnou petici za to, aby v kolonce pasu „podpis majitele“ byly zohledněny i majitelky dokladu. Nyní však Spolkový soudní dvůr její požadavek odmítl s odůvodněním, že používání takzvaného generického maskulina, tedy formálně mužského tvaru, kterým se ale významově rozumí obě pohlaví, je natolik vžité, srozumitelné a akceptované, že na něm není třeba nic měnit. A to zvlášť v situaci, kdy by změna byla spojena s vysokými náklady na zničení starých a vytvoření nových formulářů. Marlies Krämer již ohlásila, že se s rozsudkem nesmíří a požene celou věc před ústavní soud.

Oznámení záměru drobně změnit německou hymnu směřovala spolková zmocněnkyně pro rovnost žen a mužů při Spolkovém ministerstvu rodiny, žen, seniorů a mládeže Kristin Rose-Möhring symbolicky k mezinárodnímu dni žen začátkem března. Konkrétně se mělo jednat o zaměnění slova Vaterland, které znamená v doslovném překladu zemi otců, a podsouvá tím, že o Německo se zasloužili především muži, za v tomto ohledu neutrální podstatné jméno Heimatland, tedy domovská zem. Druhou zvažovanou změnou bylo nahradit v textu bratrské usilování o jednotu, spravedlnost a svobodu za usilování odvážné, které by nesugerovalo, že rozhodující je, jak se ke zmíněným hodnotám postaví němečtí muži. I tyto návrhy byly nakonec poslány k ledu — staronová kancléřka Angela Merkelová je odmítla s tím, že pro ně nevidí „žádnou potřebu“.

Žádný selský rozum

Při pozornějším sledování německé debaty i z kontextu obou rozhodnutí je třeba nejprve uvést na pravou míru, že jejich zamítnutí rozhodně nebylo nějakým většinovým vzedmutím selského rozumu proti výmyslům poblázněné minority, jak by se mnoha kritikům změn teď možná hodilo. Zejména rozsudek soudu ve věci spravedlivějších formulářů se setkal s širokou mediální kritikou napříč ideologickými afiliacemi jednotlivých novin pro své zpátečnictví (namátkou zde, zde nebo v konzervativním tisku zde).

Kritizováno také bylo, že představuje nesystémové zpochybnění přístupu, který se již v Německu bez kontroverzí uplatňuje — v textech veřejných institucí včetně zákonů už je zohledňování obou pohlaví delší dobu povinné. Probíhá přitom postupně, u starších materiálů se s těmito změnami čeká na další důvody pro úpravy. Podobný postup mohl soud uložit i v popisovaném případě a argument s náklady, které se někomu mohou zdát nepoměrně vysoké, by tak zcela odpadl. Rozhodnutí kromě toho není konečné, a právě vzhledem ke společenskému ovzduší vyjádřenému mnoha kritickými hlasy se zdá docela dobře možné, že Ústavní soud nakonec rozhodne ve prospěch žalující.

Co se změny hymny týče, její odmítnutí kancléřkou lze ze všeho nejspíše interpretovat jako snaha nerozpoutávat zbytečně podobnou debatu v okamžiku ustavování nové vlády nebo jako krok pro upokojení své sílící vnitrostranické konzervativní opozice, který s sebou nenese větší politické náklady. Určitě neznamená, že by na něm byla v Německu celospolečenská shoda, a není také vyloučeno, že se na odteď opět sociálně demokraticky vedeném příslušném úřadě brzy znovu dostane na přetřes. Podobným směrem se již koneckonců vydalo třeba Rakousko nebo Kanada.

Argumenty, které se v německé debatě objevovaly proti oběma změnám, jsou celkem předvídatelné a známe je dobře i u nás. Konzervativní politička Julia Klöckner se ve věci změny hymny nechala slyšet, že se jedná o marginálii a že na práci jsou v agendě rovnosti žen a mužů důležitější věci. Toto tvrzení za prvé sugeruje, že by se změně hymny snad německé úřady věnovaly do budoucna s větší urgencí než kupříkladu domácímu násilí nebo odstranění platových nerovností, což tak samozřejmě není.

Z úst političky se jedná o klasickou manipulativní figuru delegitimizující z konzervativních pozic boj za podobné reformy. Má jisté tuzemské paralely s obviňováním levicových liberálů, že jim jde kupříkladu jen o práva homosexuálů, jakkoli nikdy nikdo neřekl, že by to snad mělo jít na úkor snahy o vyšší mzdy či důchody.

Co je však důležitější, tato argumentace vědomě či nevědomě využívá velmi rozšířeného nepochopení pro fungování stěžejních sociálních mechanismů. Jako jedinci i společenské skupiny jednáme na základě sdílených představ o rolích, které kdo z nás hraje, a ty mezi námi zase zakládají různé nepsané vztahy a hierarchie. Vládnoucí představy o tom, v jaké pozici se ve společnosti nacházejí ženy — onen bájný patriarchát — by se ve zkratce daly popsat jako všestranná nedostatečnost v porovnání s muži a z ní plynoucí podřízenost.

Tato představa je ještě pořád všudypřítomná, a to ve své vědomé i podvědomé formě. Zhmotňuje se v generickém maskulinu, které se v žádném případě jako tvar reprezentující všechny neustálilo nějakou náhodou; v selektivní historické paměti, která jako v německé hymně vyzdvihuje předně zásluhy mužů, jakkoli se najde spousta žen, které se uměly vzepřít podřízeným rolím jim tehdy vyhrazeným ještě přísněji než nyní; ale právě i v mužském násilí na ženách či horším finančním ohodnocení práce žen.

Kdo to s odstraněním této nerovnosti myslí vážně, nemůže tvrdit, že jeden její projev je méně důležitý, protože nerovnost je to pořád jedna a tatáž. Naopak by se dalo říct, že právě její subtilnější projevy jsou o to nebezpečnější, že hierarchii betonují podvědomě. Zkrátka: dokud ženy nebudou fakticky i symbolicky uznány jako plnohodnotné členky společnosti, nemá cenu si dělat naděje na významnější pokroky třeba u domácího násilí či sexuálního obtěžování. Argument s řešením marginálií na úkor opravdu důležitých věcí je tak nejen falešný, ale i kontraproduktivní.

O nic přece nejde

V německé diskusi zejména na sociálních sítích bylo dále typické, že se k problému zamítavě ozývali především muži. Jistě není v pořádku tvrdit, že právo vyjadřovat se ke společenským otázkám mají výhradně ti, kterých se dotýkají. Naprosto nereflektovaný nedostatek jisté zdrženlivosti a ochoty naslouchat těm, se kterými mají projednávané kauzy bezprostředně co do činění, tedy ženám, člověka přesto v prvním okamžiku prostě zaskočí.

I mezi těmito muži-diskutéry kraloval argument s řešením hloupostí, aniž by přitom nahlédli rozpor mezi jejich urputným odporem vůči změnám na straně jedné a popíráním důležitosti problému, který se jich notabene vůbec bezprostředně netýká, na straně druhé. Mimo to jsme se od těchto diskutérů také zhusta dozvídali, že je přece všechno v pořádku, že na generickém maskulinu je shoda a oni nerozumí tomu, co na něm ženám vlastně vadí. Že o nic nejde a mohlo by to klidně třebas být naopak.

Zde si stačí ke zpochybnění tohoto tvrzení krátce představit diskomfort, který by většině z nich způsobovalo, kdyby byli oslovováni generickým femininem, tedy formálně vzato žensky. Přitom čistě jazykově minimálně v němčině ženská forma (například die Richterin pro soudkyni) tu mužskou (der Richter) opravdu obsahuje, zatímco naopak tomu není. Kořen tohoto mužského diskomfortu je již popsán výše — zatímco méněhodnotné ženy docela dobře může zastupovat nadřazené mužské označení, mužům je označení ženskými jmény proti srsti, protože je kvůli hierarchii mezi oběma pohlavími vlastně ponižuje a společensky degraduje (podobně jako funguje například ponižující označení baba pro kluka, který se bojí).

Urputnost a agresivita, se kterou se návrhy podobné těm zde pojednávaným u řady mužů setkávají, jsou tak rázem jednoduše vysvětlitelné — reformy jsou totiž navzdory jejich argumentaci pravým opakem nedůležitosti. Tito muži velmi dobře ví, či alespoň cítí, že jde o mnoho, že si ženy říkají o spravedlnost na všech frontách, kvůli které se mnozí z nich budou muset hnout ze svých neopodstatněně privilegovaných pozic.

Samostatnou kapitolou jsou pak protestující ženy, protože i takové se samozřejmě našly. Je to jako obvykle, když jde o jakékoli feministické požadavky, pestrá směsice debatérek, které buď přeceňují domnělé výhody stávajícího systému (například možnost využívat takzvané ženské zbraně nebo se nechat galantně hýčkat) a podceňují či nezažívají tolik jeho nevýhody, či si vše nedokážou spojit do systémovějšího chápání celé situace.

Výzkumy dokázáno každopádně je, že kupříkladu takovým označením profese ve vypsání pracovního místa výhradně v mužském tvaru klesá počet žen, které se na něj přihlásí. Ačkoli ženy tedy z nejrůznějších důvodů mohou tvrdit opak, faktem je, že generickým maskulinem skutečně mají tendenci necítit se osloveny, a to tak na ně skutečně má vylučující a diskriminující efekt.

Škoda, že u nás se recepce této komplexní, zásadní debaty scvrkla na pošklebování se nad zblbnutými Němci, kteří už neví, co za hloupost by si ještě vymysleli. Progresivní reformní potenciál měla totiž daleko větší a v Německu ho navzdory dílčímu neúspěchu dost možná v blízké budoucnosti ještě rozvine.