„Pro nerovnost v platech mužů a žen máme na rozdíl od jiných genderových nerovností dostatek údajů a dat a můžeme ji díky tomu změřit,“ uvedla křest studie Aktuální rozdíly v odměňování mužů a žen v ČR jedna z autorek Alena Křížková. Studie vznikla v rámci projektu 22 % k rovnosti ve spolupráci Sociologického ústavu Akademie věd a ministerstva práce a sociálních věcí. Svým záběrem je u nás jedinečná, nabízí mezinárodní a historické srovnání, shrnuje příčiny i důsledky jevu a nabízí možná řešení vládě, zaměstnavatelům či inspekci práce.

Říjnová statistika Eurostatu ukázala, že rozdíl mezi platy mužů a žen je v České republice po Estonsku druhý nejvyšší v Evropské unii, téměř dvacet tři procent. Unijní průměr je přitom šestnáct procent. O trochu vyšší jsou rozdíly v soukromém sektoru, kde lze nerovnost platů vyčíslit na dvacet pět procent — ale i stát jako zaměstnavatel platí ženám o dvacet procent méně než mužům.

Alarmujících čísel nabízí studie víc. Průměrnou mzdu pobírá polovina mužů, ale necelá třetina žen. Nejvyšší rozdíly mezi platy obou pohlaví, téměř třicet procent, jsou ve věkové skupině mezi třiceti pěti a čtyřiceti devíti lety, kdy na ženy nejvíce dopadá péče o děti. Ve finančním sektoru dokonce panuje platová nerovnost padesát procent — obecně se nejvyšší rozdíly týkají právě nejlépe placených povolání či lidí s vysokoškolským vzděláním (téměř třicet procent). Ale ač jsou v nejhůře placených pracích rozdíly nejmenší, dopadá nižší ohodnocení žen nejhůře právě na nízkopříjmové rodiny.

Ženy tráví domácími pracemi 22 hodin týdně

Zásadní příčinou jsou kulturní zvyklosti, protože ženy jsou tradičně považovány za hospodyňky a pečovatelky, kdežto muži za živitele rodiny. Rozdíl mezi platy pak v důsledku model ještě utužuje. „Nižší ohodnocování mezd omezuje partnery ve svobodě rozhodování, kdo z nich bude dělat placenou práci a kdo zůstane doma s dítětem, tím spíš je pak rozdělení rolí vnímáno jako neměnné a dokonce přirozené,“ upozorňuje Křížková. Mimochodem, neplacenou prací v domácnosti stráví ženy průměrně dvacet dva hodin týdne. Muži sedm.

Tuto příčinu je přitom možné legislativně řešit, jak upozorňují autorky. Stát může zkrátit dobu, po níž je možné čerpat rodičovskou podporu a obecně učinit dlouhou a špatně ohodnocenou rodičovskou dovolenou flexibilnější. Může zvýšit slevu na dani za umístění dítěte do školky, snížit daně pro druhého živitele nebo zavést otcovskou dovolenou. Nezbytným krokem je zvýšení kapacit zařízení péče o děti, a to nejen školek, ale i mikrojeslí nebo dětských skupin.

Další příčinou jsou pozice, které ženy zastávají — daleko méně totiž figurují na vedoucích pozicích. Zatímco v Evropské unii pracuje na manažerských postech třetina žen, u nás je to čtvrtina. Zato ženy častěji vykonávají nekvalifikované práce na základě prekérních smluv. Výše minimální mzdy je tak ovlivňuje více než muže.

Neděje se tak ale proto, že by ženy měly nižší vzdělání — vysoké školy u nás dlouhodobě absolvuje více žen než mužů. Stejně tak vyvracejí autorky jako možnou příčinu nižší množství odpracovaných hodin — průměrně ženy pracují méně maximálně o pět hodin měsíčně. Platové nerovnosti se navíc dějí i na stejných pozicích — nedávno vyšlo najevo, že nastupující učitelky berou průměrně o dva tisíce korun méně než nastupující učitelé.

Pokračování v nerovném ohodnocování umožňuje i nízká míra transparentnosti, kterou měla zvýšit evropská směrnice z roku 2013. „Zaměstnanec má právo zaměstnavatele žádat o informace o platech, pomoci mohou firemní audity nebo pravidelné vydávání zpráv o platech. Česká republika však nevyužívá ani jedno z těchto opatření,“ vysvětluje Pavlína Žáková, která na křtu zastupovala Evropskou komisi.

Rovnější příjmy znamenají méně násilí mezi partnery

Přestože ve věkové skupině nad šedesát let jsou rozdíly mezi platy nejnižší (devět procent), rozdíl už ženy nikdy nedoženou a jejich důchody jsou nižší o osmnáct procent. Chudobou je ohroženo osm procent mužů, ale jedenáct procent žen a s nimi i patnáct procent dětí. Ve vztahu, v němž berou partneři vyrovnané platy, má žena lepší vyjednávací pozici a méně častěji v nich dochází k násilí. Rozdíly se podepisují i na sociálním a pracovním klimatu ve firmách, kde vedou k frustraci a neférovým vyjednávacím strategiím. „Na dopady platové nerovnosti se upozorňuje málo. Přitom díky nim vzniká provázaný řetězec dalších nerovností,“ poukazuje Křížková.

„Rovnost odměňování je prioritou Evropské komise. Přesto se jí v posledních letech nedaří snižovat. Pokud to půjde stejným tempem, budeme mít vyrovnané platy na začátku dalšího tisíciletí,“ dodává za Evropskou komisi Žáková.

„Problém musí pochopit i lidé mimo tuto místnost. Tohle jsou tvrdá čísla, nikoliv ideologie, jak je nám občas podsouváno. Studie bude samozřejmě pokračovat,“ komentuje ministryně práce Michaela Marksová (ČSSD), „nemůžeme ale čekat, že něco změní soukromý sektor. Musíme to řešit na politické úrovni.“