Zdá se, že rozhodnutí o zrušení druhého důchodového pilíře v Parlamentu co nevidět projde — důchodci budou od Nového roku dostávat k penzím navíc každý měsíc v průměru symbolickou stokorunu díky indexaci penzí o míru inflace plus třetinu růstu reálných mezd.

Aby tato ani ne jednoprocentní — skoro Kalouskova — valorizace tak nebolela ani důchodce (zasloužili by po předchozím zmrazení v průměru aspoň 200 korun), ani státní pokladnu (skoro 7 miliard by těžko unesla), vláda našla kompromis v podobě jakéhosi finančního „předkrmu“ ještě letos: jednorázového přilepšení v prosincové výplatě 2015 důchodcům na letošní Vánoce ve výši 600 korun.

To jsou v kostce první hmatatelné výsledky poměrně jednoznačných doporučení vzešlých ze spousty jednání „velké“ Potůčkovy důchodové komise a tří „malých“, již ne „komisí“, ale dělných pracovních skupin. V nich jsou kromě desítek expertů také poslanci ze všech parlamentních stran. A jedná se opravdu usilovně. Dilemat k rozhodnutí je pořád spousta, nastiňme jen některá.

První pracovní tým dořešil způsob, jak s minimálním rizikem a s co nejmenšími náklady ukončit experiment s dobrovolným důchodovým spořením v tzv. druhém pilíři. Není však ještě úplná shoda na možnostem zlepšení fungování pilíře třetího, tedy pilíře tzv. doplňkových penzí.

V poslední době se diskuze vedou hlavně o způsobu, jak co nejlépe skloubit náklady a efekty prvního, státního, pro všechny občany povinného pilíře, jehož výstupem jsou státní penze, s náklady a efekty pilíře třetího. Ten je naopak spravován zcela soukromě, je dobrovolný, a budoucí výplata nároků z penzijního připojištění bude tvořit účastníkovi doplňkový starobní důchod.

Jde o to, že oba pilíře mají své přednosti i slabiny. Zatímco státní penze je velmi rovnostářská, kdy osoby s dříve velmi nízkými platy dostávají penzi prakticky stejnou, jako měli plat (či jen o málo nižší), tak ti průměrně vydělávající se musí spokojit s penzí ve výši asi 40 % předchozích příjmů. U lidí s dříve hodně nadprůměrnými příjmy pak není výjimkou ani 25 či dokonce jen 20 % tzv. náhradového poměru případně méně.

Navíc je doplňkový důchod věcí čistě osobního rozhodnutí občana. Záleží jen na něm, v jakém věku si smlouvu s penzijním fondem (ponovu s penzijní společností) uzavře, zda si na svůj účet pošle měsíčně jen pár stokorun či snad tisícikorun a zda se dohodne s firmou, u které je zaměstnán, na přiměřeně vysokém příspěvku.

Kromě toho účastník třetího pilíře — a jde o skoro 5 milionu občanů starších 18 let — dostává od státu spoustu daňových úlev včetně nezdaněných podílů na finančních výnosech až do doby čerpání penze.

Protože již máme dvacetileté zkušenosti s třetím pilířem, víme, že osoby, které do něj vstoupily hned v letech 1994 a 1995, mají nyní na svém účtu naspořeny částky od desítek tisíc až po půl milionu korun. Jestliže teď odcházejí do starobního důchodu, tak si na doživotně vyplácené dodatkové starobní penzi od svého penzijního fondu přijdou na pěkných pár tisíc korun měsíčně. A to byl a pořád je smysl třetího pilíře, protože na tyto úspory se nevztahuje žádné solidární přerozdělení (tedy přesný opak prvního pilíře).

První tým usilovně hledá optimální kombinaci principu zásluhovosti ve vztahu k nivelizovanému prvnímu pilíři. Třetí pilíř musí být zároveň stabilní a přitom dál chránit většinu svých klientů před investičním rizikem. Tyto požadavky se — aspoň v krátkém čase — prakticky vylučují, protože systém garancí (roční kladná nula) třetí pilíř hodně prodražuje.

Pokud by se navíc třetí pilíř učinil pomocí dalších daňových úlev pro klienty ještě výnosnějším, naruší tím dál tržní prostředí a odevzdá klienty životním pojišťovnám. Zrušení státní podpory a úlev by zase oslabilo motivaci lidí k žádoucímu spoření na důchod v dlouhodobém horizontu.

Balancujeme jak investiční riziko, tak riziko, že hodnota úspor ztratí v delším čase reálně hodně ze své hodnoty v situaci, kdy se v globálním měřítku odtrhává finanční kapitál od reálné ekonomiky, neboť jde tvrdě za výnosnými finančními spekulacemi. To se ukázalo být pro penzijní úspory fatálním hned zkraje globální finanční krize ve většině zemí.

Druhý tým řešil hlavně problematiku valorizace penzí a stanovení optimální věkové hranice nároku občana na pobírání starobního důchodu. A to hlavně tak, aby se reagovalo na prodlužující se průměrný věk. Hledá se řešení, které by jednak zohlednilo mezigenerační spravedlnost chápanou tak, že by měl každý občan prožít v pozici důchodce přibližně stejný díl svého života jako jeho rodiče či prarodiče, a aby byl tento systém v zásadě neměnný i pro generaci následující.

Současně se v této souvislosti testují různé parametry, které ozřejmují (ne)udržitelnost důchodového systému v dlouhém časovém období (na desítky let dopředu), případně vyčíslují příspěvek důchodového systému k udržitelnosti veřejných financí jako celku.

V poslední době je schodek mezi odvody na účet státních důchodů a jejich roční výplatou asi 40 — 50 miliard korun, tj. cca 10 % z objemu účtu. Nedoplatek se pravidelně kryje z výnosů daní.

Tento deficit důchodového účtu by nemusel být zásadním problémem, pokud by byla zachována celková vybilancovanost veřejných financí. Ty ale vyrovnány dlouhodobě nejsou — schodek činí asi 80 — 100 miliard korun ročně.

Potíž je v tom, že další subsystémy výdajů veřejných financí (zdravotnictví, sociální péče) nejsou se subsystémem výdajů na důchody komplementární, ale jsou konkurenční. Přitom víme, že stárnoucí česká populace bude mít souběžné negativní finanční dopady na ně všechny — více důchodců bude vyžadovat více a nákladnější lékařské péče, více domovů pro seniory a obecně více sociální starostlivosti. To všechno bude stát spoustu peněz.

Proto druhý pracovní tým požaduje zpracování výhledu finančních dopadů stárnoucí populace do výdajů veřejných financí aspoň v horizontu nejbližších 10 až 30 let proto, aby bylo možné formulovat výchozí požadavek na velikost rozpočtových příjmů nutných ke krytí nákladů stárnoucí populace.

Je jasné, že škrty a „úspory“ v podobě zhoršení valorizačních schémat v principu nic neřeší, naopak. Navíc je načase říct i politikům nahlas to, co makroekonomové dobře vědí — důchodci představují podstatnou část národohospodářské domácí poptávky jako přirozeného generátora ekonomického růstu. A pokud české důchody porovnáme třeba s německými, pak je jasné, jak velký potenciál k ekonomickému růstu tady leží netknut.

Kvantifikace požadavků na velikost rozpočtových příjmů nicméně zřejmě již brzy povede k ještě mnohem tvrdšímu postupu vůči všem formám nekalé „daňové optimalizace“, či docela obyčejnému zatajování příjmů (aby se z nich nemusely platit daně), ke ztížení odchodu firem do daňových rájů apod.

Nejde o primitivní zvýšení daní, ale o férové a tržně komfortní zvýšení daňové výtěžnosti, a to je něco zcela jiného. Že to bude konfliktní, ukazuje právě nabíhající střet o elektronickou evidenci tržeb, kdy menšina živnostníků správně tuší, že jim končí doba hájení. To proto tolik křiku.

Konečně třetí pracovní tým se věnuje komplexním systémovým analýzám, zásluhovosti a finančním transferům. Pod tímto hodně nesrozumitelným označením se skrývají dlouhé a složité diskuze hlavně o tom, zda a jak je vůbec možné čelit dlouhodobě nízké porodnosti. V této souvislosti se mluví třeba o úpravě sazeb na sociální pojištění, či o rozšíření množiny oprávněných pojištěnců pro uplatnění slevy na pojistném (nejen na manžele, ale obecně na všechny rodiče a osoby v obdobném právním postavení, jež vychovávají děti ve společné domácnosti a podobně).

Padají však i návrhy radikálnější, než jen bonifikovat rodiny s více dětmi nižší sazbou odvodu a u bezdětných (resp. nevychovávajících děti) sazby naopak zvýšit — třeba sloučit stávající pojistné (11 % ze mzdy) s daní z příjmu ze závislé činnosti.

Při všech různicích, kterých není málo, je však vcelku shoda na tom, že je třeba vládě a zákonodárcům předložit smysluplné návrhy jak řešit spousty dilemat, a to poměrně rychle, protože třeba z čistě demografického hlediska bychom neměli promeškat stále ještě poměrně příhodnou dobu, kdy tu máme kohortu relativně silných ročníků potenciálních matek v plodném věku (narozených koncem 80. let).