Vše začalo před třinácti lety. Do Evropského parlamentu v Bruselu jsem přišel v lednu 2005 pracovat pro tehdejšího europoslance Libora Roučka (ČSSD). Půl roku po našem vstupu do EU se mi tak splnil sen žít a pracovat v mezinárodním prostředí a být součástí historického projektu evropské integrace.

Kdo si dnes vzpomene na rok 2005? Patnáct let od Sametové revoluce se pro Českou republiku vstupem do EU završil proces „návratu do Evropy“. „Bylo jasné, že bude potřeba ještě trpělivosti v podobě odstranění některých přechodných období (například sedm let na omezení volného pohybu pracovních sil), ale jinak panovala všeobecná shoda, že naše členství v EU je obrovským a nezpochybnitelným úspěchem a výdobytkem. Z toho také pramenil můj proevropský optimistický přístup, z dnešního pohledu hraničící až s nekritickým nadšením.

Mým úkolem tehdy bylo monitorovat evropské dění a pokud možno srozumitelně o něm informovat zpět do České republiky formou článků a textů určených zejména členům a sympatizantům ČSSD, čili středo-levicově smýšlejícím občanům České republiky. Tématem číslo jedna byla tehdy Evropská ústava. Ta byla výsledkem několikaleté práce Evropského konventu a jejím cílem bylo učinit EU demokratičtější (více pravomocí Evropskému parlamentu) a akceschopnější ve smyslu většinového rozhodování. Charta základních práv a svobod EU jako součást Evropské ústavy měla nabýt právní závaznosti.

Ještě dnes si živě vzpomínám na naše každodenní komunikační aktivity, na argumenty a vysvětlování všech výhod pro budoucnost EU, které se od schválení Evropské ústavy očekávaly. Pamatuji si na výpady Václava Klause vůči německému europoslanci Jo Leinenovi, přesvědčenému euro-federalistovi a zastánci Evropské ústavy, jehož jméno Klaus záměrně komolil na Lenina. (Možná zde se začalo v Klausově mysli rodit srovnání EU s RVHP, či přímo se Sovětským svazem, které pak v dalších letech dále rozvíjel.)

Jaké však bylo naše zklamání, když lidé nejdříve ve Francii a poté v Nizozemí ve dvou těsně po sobe jdoucích referendech Evropskou ústavu odmítli. Evropská unie se ocitla v krizi. To je dobré si připomenout a uvědomit, jelikož za dobu našeho členství v EU to nebyla krize jediná. Lépe řečeno se zdá, že EU klopýtá od jedné krizi k té příští. Bezradnost tehdy trvala relativně krátce. Nejpozději po nizozemském referendu bylo jasné, že Evropská ústava tak, jak byla navržena, v platnost nevstoupí, a že je tedy potřeba hledat jiné řešení.

To mělo přijít za dva roky v podobě návrhu Lisabonské smlouvy. Nejdříve však bylo nutné začít řešit jiný, mnohem vážnější problém, a to jak Evropskou unii více přiblížit jejím občanům. Na podzim roku 2005 proto švédská komisařka Margot Wallströmová jménem Komise předložila s napětím očekávaný dokument, takzvaný „Plán D pro dialog, demokracii a diskusi”. Jeho cílem bylo překlenout prohlubující se propast mezi EU a občany, vést s nimi dialog, a zejména naslouchat, jaké jsou jejich obavy, názory, očekáváni a představy o dalším vývoji evropského projektu. Výsledkem měl být soubor podnětů a návrhů, jakým směrem by se evropský integrační proces měl do budoucna ubírat. V euro-hantýrce měla být výstupem „cestovní mapa pro budoucnost Evropy“ (roadmap for the future of Europe).

O setkáních, konferencích, diskusích a mnohých dalších aktivitách, které se v rámci Plánu D odehrály, by se daly psát diplomové práce. Nemohu se však zbavit dojmu, že Plán D byl jen jakousi kouřovou clonou, za kterou se leadeři evropských institucí a vlád v poklidu stáhli za zavřené dveře, za kterými nerušeně a bez vetší pozornosti veřejnosti kuloárním způsobem debatovali a vyjednávali, až nakonec po dvou letech vyjednali dokument nazvaný Lisabonská smlouva.

Ta byla v porovnání s Evropskou ústavou v podstatě identickým dokumentem, s mírnými kosmetickými rozdíly, hlavně však pod jiným názvem. Co bylo však důležité, Lisabonskou smlouvu již nemuseli schvalovat občané v referendech. K její ratifikaci nyní stačily hlasy pouze národních parlamentů. Kromě Irska (ratifikace v referendu se tam po původním „Ne“ povedla až napodruhé, a to po řádném nerváku a masáži irských voličů; řeč tehdy byla dokonce o možném vystoupení Irska z EU) se již žádná další vláda občanů na jejich názor raději nezeptala.

Krize útočí