Vše začalo před třinácti lety. Do Evropského parlamentu v Bruselu jsem přišel v lednu 2005 pracovat pro tehdejšího europoslance Libora Roučka (ČSSD). Půl roku po našem vstupu do EU se mi tak splnil sen žít a pracovat v mezinárodním prostředí a být součástí historického projektu evropské integrace.

Kdo si dnes vzpomene na rok 2005? Patnáct let od Sametové revoluce se pro Českou republiku vstupem do EU završil proces „návratu do Evropy“. „Bylo jasné, že bude potřeba ještě trpělivosti v podobě odstranění některých přechodných období (například sedm let na omezení volného pohybu pracovních sil), ale jinak panovala všeobecná shoda, že naše členství v EU je obrovským a nezpochybnitelným úspěchem a výdobytkem. Z toho také pramenil můj proevropský optimistický přístup, z dnešního pohledu hraničící až s nekritickým nadšením.

Mým úkolem tehdy bylo monitorovat evropské dění a pokud možno srozumitelně o něm informovat zpět do České republiky formou článků a textů určených zejména členům a sympatizantům ČSSD, čili středo-levicově smýšlejícím občanům České republiky. Tématem číslo jedna byla tehdy Evropská ústava. Ta byla výsledkem několikaleté práce Evropského konventu a jejím cílem bylo učinit EU demokratičtější (více pravomocí Evropskému parlamentu) a akceschopnější ve smyslu většinového rozhodování. Charta základních práv a svobod EU jako součást Evropské ústavy měla nabýt právní závaznosti.

Ještě dnes si živě vzpomínám na naše každodenní komunikační aktivity, na argumenty a vysvětlování všech výhod pro budoucnost EU, které se od schválení Evropské ústavy očekávaly. Pamatuji si na výpady Václava Klause vůči německému europoslanci Jo Leinenovi, přesvědčenému euro-federalistovi a zastánci Evropské ústavy, jehož jméno Klaus záměrně komolil na Lenina. (Možná zde se začalo v Klausově mysli rodit srovnání EU s RVHP, či přímo se Sovětským svazem, které pak v dalších letech dále rozvíjel.)

Jaké však bylo naše zklamání, když lidé nejdříve ve Francii a poté v Nizozemí ve dvou těsně po sobe jdoucích referendech Evropskou ústavu odmítli. Evropská unie se ocitla v krizi. To je dobré si připomenout a uvědomit, jelikož za dobu našeho členství v EU to nebyla krize jediná. Lépe řečeno se zdá, že EU klopýtá od jedné krizi k té příští. Bezradnost tehdy trvala relativně krátce. Nejpozději po nizozemském referendu bylo jasné, že Evropská ústava tak, jak byla navržena, v platnost nevstoupí, a že je tedy potřeba hledat jiné řešení.

To mělo přijít za dva roky v podobě návrhu Lisabonské smlouvy. Nejdříve však bylo nutné začít řešit jiný, mnohem vážnější problém, a to jak Evropskou unii více přiblížit jejím občanům. Na podzim roku 2005 proto švédská komisařka Margot Wallströmová jménem Komise předložila s napětím očekávaný dokument, takzvaný „Plán D pro dialog, demokracii a diskusi”. Jeho cílem bylo překlenout prohlubující se propast mezi EU a občany, vést s nimi dialog, a zejména naslouchat, jaké jsou jejich obavy, názory, očekáváni a představy o dalším vývoji evropského projektu. Výsledkem měl být soubor podnětů a návrhů, jakým směrem by se evropský integrační proces měl do budoucna ubírat. V euro-hantýrce měla být výstupem „cestovní mapa pro budoucnost Evropy“ (roadmap for the future of Europe).

O setkáních, konferencích, diskusích a mnohých dalších aktivitách, které se v rámci Plánu D odehrály, by se daly psát diplomové práce. Nemohu se však zbavit dojmu, že Plán D byl jen jakousi kouřovou clonou, za kterou se leadeři evropských institucí a vlád v poklidu stáhli za zavřené dveře, za kterými nerušeně a bez vetší pozornosti veřejnosti kuloárním způsobem debatovali a vyjednávali, až nakonec po dvou letech vyjednali dokument nazvaný Lisabonská smlouva.

Ta byla v porovnání s Evropskou ústavou v podstatě identickým dokumentem, s mírnými kosmetickými rozdíly, hlavně však pod jiným názvem. Co bylo však důležité, Lisabonskou smlouvu již nemuseli schvalovat občané v referendech. K její ratifikaci nyní stačily hlasy pouze národních parlamentů. Kromě Irska (ratifikace v referendu se tam po původním „Ne“ povedla až napodruhé, a to po řádném nerváku a masáži irských voličů; řeč tehdy byla dokonce o možném vystoupení Irska z EU) se již žádná další vláda občanů na jejich názor raději nezeptala.

Krize útočí

Za další dva roky, na podzim 2009, skončil ratifikační proces a Lisabonská smlouva vstoupila v platnost. Kde však byli po celou tu dobu lidé, občané EU? Ti se stávali skrze sdělovací prostředky, a stále intenzivněji též díky sociálním mediím, svědky nejrůznějších krizi a otřesů, které Evropskou unii postupně zasahovaly. Mnozí z nich byli těmito krizemi i přímo zasaženi. Finanční a ekonomická krize a s ní související krize Eurozóny srazily na kolena Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Kypr a způsobily s různou intenzitou nebývalý pokles životní úrovně, nezaměstnanost a ztrátu naděje a perspektivy pro široké vrstvy společnosti, zejména pro mladou generaci.

Evropská unie se v očích mnohých stala součástí problému, nikoliv součástí řešení. EU jako neoliberální projekt, jehož hlavni prioritou jsou úsporná opatření a fiskální disciplína, se musela mnohým jevit jako chladný technokraticko-byrokratický konstrukt, jenž není schopen řešit každodenní sociální a ekonomické problémy lidí. České republice se tato krize z větší části vyhnula, vedla však spolu s narůstajícím populismem našich politických „elit” k prohlubování skepse vůči EU. Není to tak dávno, kdy prezident Zeman zopakoval, že je sice pro přijetí eura, avšak nikoliv za podmínek, kdy bychom museli přispívat na splátky řeckých dluhů. Takové povýšenecké vyjádření případnému zavedení eura v českých zemích příliš velkou reklamu nedělá.

Často jsem se v tomto období ve svých myšlenkách a úvahách vracel do roku 2005, k Plánu D, k tomuto dobře míněnému projektu, jehož cílem bylo zapojit lidi do evropského rozhodování. V následujících letech se v EU stalo jakousi „mantrou“ přiblížení se občanům, překonání prohlubující se propasti mezi EU a jejími občany. Anglický výraz „closing the gap“ či německý „Bürgernähe“ byly mottem tohoto úsilí a výzvou zároveň. Všechny významnější texty Komise, Rady či Evropského parlamentu skloňovaly tuto tezi ve všech pádech.

Začátkem roku 2015 pak nový předseda Evropské komise Juncker představil legislativní návrhy (takzvanou zprávu pěti předsedů) k dokončení ekonomické a měnové unie, které měly EU vyvést z této permanentní krize. Ta, jak se ukazuje dodnes, byla a je především krizí důvěry, důvěry občanů v evropskou integraci. Ilustrativní je, že většina ze zmíněných návrhů nebyla dosud schválena ani uvedena v praxi. Příčiny této situace jsou evidentní: vnitřní nejednota EU a neshody mezi členskými státy (v tomto případě proti sobě stojí „sever a jih“ EU), které výrazně komplikují, či dokonce znemožňují nalezení kompromisu.

Úspěchy extremistů

Tato krize důvěry vytvořila živné podhoubí pro všemožné populisty a nacionalisty prakticky ve všech státech EU. Uprchlická krize, jež se po prohlášení kancléřky Merkelové na přelomu léta a podzimu 2015 o tom, že „to dokážeme“, začala nekontrolovatelně šířit do mnoha států EU, na čas zbavila evropské leadery jakékoliv kontroly nad procesem ‘obnovování důvěry’ a vytvořila novou dělicí čáru — tentokrát mezi západem a východem EU. Obrovský a akcelerující nárůst populismu způsobil paniku, jíž začali propadat dokonce i ti nejvyšší reprezentanti EU. Jak z úst předsedy Komise Junckera, tak třeba předsedy Evropské rady Tuska zaznívaly poplašné výroky v tom smyslu, že pokud se EU co nerychleji nezkonsoliduje, může se do tří měsíců či do půl roku rozpadnout.

Volební úspěchy extremistických stran přicházející skoro ze všech zemí EU tak jen prohlubovaly pocit, že je Evropská unie doslova krůček před kolapsem. Brexit v červnu 2016, zvolení Trumpa prezidentem na podzim téhož roku (jedním z jeho prvních kroků bylo odstoupení od rozjednané smlouvy mezi EU a USA o volném obchodu, takzvané TTIP) a hrozba toho, že se extremisté dostanou k moci ve Francii, Nizozemí a Rakousku (zde se jim to bohužel podařilo), potvrzovaly dojem, že tento rozjetý vlak už nejde zastavit. Občané, jak se zdálo, se k Evropské unii definitivně obrátili zády.

Jako „bruselského insidera“ mě v tomto období liknavost a bezradnost našich leaderů na evropské i národní úrovni doháněly takřka k nepříčetnosti. Kolik ještě takových drsných probuzení ve formě červených karet od občanů bude potřeba, aby se na záchranu evropského projektu zmobilizovali a zaktivizovali? Kolik politických katastrof a kolik dalších volebních úspěchů populistů bude zapotřebí, aby se demokratické elity sešikovaly k obraně evropských hodnot?

Je poptávka po evropských hodnotách?

A právě o evropské hodnoty tu jde v první řadě. Již několik let v EU vládnou autokraté jako Viktor Orbán či Jaroslaw Kaczynski pošlapávající základní evropské hodnoty pluralismu, svobody a demokracie, aniž by EU na jejich excesy výrazněji reagovala. Může si Evropská unie vnitřně i navenek vůči okolnímu světu zachovat důvěryhodnost a morální integritu, bude-li tolerováno oklešťování svobody médií, politické vměšování do nezávislosti soudnictví a budou-li omezovány liberální svobody, jako svoboda projevu, práva žen, práva menšin?

Otázkou je, zda je po těchto hodnotách stále poptávka? V zemích Visegrádské Čtyřky, což bohužel smutně ilustrovala i opětovná volba Miloše Zemana prezidentem republiky, se může zdát, že nikoliv. Jinde to tak špatné není. Macronovo vítězství ve Francii či nárůst podpory pro španělskou liberální stranu Ciudadanos (podle některých průzkumů veřejného mínění by nyní vyhrála volby) ukazují, že evropské liberální hodnoty mají přese všechno silný appeal. Ano, je pravda, že sociální demokracie, která tyto hodnoty reprezentuje na levé straně demokratického politického spektra, prochází v mnoha evropských zemích krizí. Její síla proevropskému proudu momentálně chybí a teprve čas ukáže, zda se tato síla dokáže obnovit.

Co je však zřetelné díky Macronovu pro-evropskému úspěchu ve Francii či Corbynovu charismatickému oživení britské Labour Party, je skutečnost, že sepisovat plány na dialog a diskusi s občany jen tak do šuplíku už nestačí. Ať už to může znít naivně, či banálně, šance na společnou evropskou budoucnost bude existovat pouze tehdy, budou-li politici na národní i evropské úrovni občany vtahovat do diskuse a debaty, naslouchat jejich názorům, neúnavně je přesvědčovat a získávat si jejich důvěru.

Tuto disciplínu v posledních letech opanovali populisté. Mainstreamové strany platí daň za svůj podíl na vládnutí v těchto krizových obdobích i předtím. Cestou k (znovu)získání voličů určitě není přebírání programových idejí od extrémní pravice ani spolupráce s ní, jak to bohužel vidíme u některých tradičních středopravicových stran, například u rakouských lidovců nebo švédských křesťanských demokratů. A cestou určitě nejsou ani referenda, která mohou mít své opodstatnění na lokální úrovni, avšak v otázkách národního zájmu se vyplatí spoléhat se na instrumenty zastupitelské demokracie. Bývalý francouzsky prezident Giscard d’Estaing označil referendum k Evropské ústavě v roce 2005 za obrovskou chybu. K brexitu není potřeba cokoliv dodávat.

Jak na to

Jak tedy na to? Politici a politické strany, pokud chtějí, aby se evropský projekt dále rozvíjel, budou muset vyjít ven ze svých bublin a ze svého pohodlí, ať už parlamentních lavic, nebo stranických sekretariátů, a budou muset začít komunikovat přímo s lidmi. Budou jim muset nalít čistého vína a říct jasně, jaké jsou alternativy.

1) Buď společná evropská budoucnost založená na otevřenosti a na hodnotách svobody, demokracie, lidských a občanských práv, rovnosti a tolerance, spolupráce a solidarity a rovných příležitostí pro všechny,

2) anebo cesta národní založená na uzavřenosti do sebe a na nacionalismu, autoritářství, omezování občanských práv a svobod, nenávisti, sobectví, protekcionismu a klientelismu.

Pokud má evropský projekt přežít, budou muset všechny demokratické proudy spojit své síly a jasně se postavit za první variantu.

Stejně jako demokracie není zcela bezchybná forma vlády (nikdo zatím nic lepšího nevymyslel), tak i Evropská unie, jak zde bylo popsáno, má svoje mouchy a má co zlepšovat. Migrační krize se vymkla kontrole, když Evropané jednali nejednotně. Hospodářská krize se dále prohloubila, protože pro Němce bylo snazší uvalit na jižní státy EU drakonické utahování opasků než je finančně podpořit. Namísto solidarity podlehli evropští leadeři strachu z toho, jak to všechno vysvětlí doma svým voličům. Namísto společného evropského postupu získaly navrch úzkoprsé obavy, jež zmíněné krize jen více prohloubily a prodloužily.

Přestože je taková vizitka EU zklamáním, lepší alternativa než Evropská unie neexistuje. Stačí studovat naši historii a zamyslet se nad osmičkovými milníky, jakými byly Mnichovská dohoda, Vítězný únor nebo pražské jaro. Česká republika patří do Evropy! Opusťme proto zcestné diskuse o „czexitu“ a raději usilujme o to, abychom byli v EU sebevědomými a konstruktivními partnery, kteří budou aktivně přispívat k utváření jednotné Evropy založené na společných humanitních hodnotách.

Tento citát si mohou návštěvníci přečíst v Domě evropských dějin v Bruselu: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.” Pochází od T. G. Masaryka.

 Autor děkuje kolegovi Lukáši Veselému za kritické připomínky a podněty.