Bezprostředně po prvním kole volby Prezidenta republiky jsem na sociálních sítích radostně sdílel s přáteli svůj hlas pro Jiřího Drahoše. Odezva byla skvělá, mezi souhlasnými reakcemi byli jak přátelé ze sociální demokracie tak i mimo ni. Jeden můj známý, lidovec, si však neodpustil tento komentář: „Volbu Zemana před pěti lety tím neodčiníš.“ A doplnil takzvaný „hashtag“ #pokání.

To mě citově zasáhlo a vedlo k hlubšímu zamyšlení. Má spontánní odpověď, že Miloš Zeman před pěti lety byl lepší volbou než Karel Schwarzenberg, jenž by jen umožnil pokračovaní zlodějské Nečasovy a Kalouskovy vlády, přivolala však jen další reakce. Že prý indicií na to, jakým směrem se Zemanovo prezidentování bude ubírat, byla celá řada, a že byly jasně viditelné a předvídatelné.

Tím se celá záležitost pro mě stala osobní věcí, kterou jsem již nemohl nechat takzvaně bez komentáře. Osobní v tom smyslu, že zasahuje samu podstatu mojí identity dlouholetého člena sociální demokracie, jenž členství ve straně bytostně spojuje s hodnotami demokracie, svobody, solidarity, rovnosti, tolerance, sociální spravedlnosti a rovných příležitostí pro všechny. Výsledkem je tato moje osobní zpověď, kterou jsem se rozhodl tímto sdílet se všemi členy sociální demokracie.

V náboženském kontextu je pokání úkonem, kterým dotyčný dává najevo, že pochybil, a že svého činu lituje. Toho, že jsem před pěti lety volil Miloše Zemana, v žádném případě nelituji. Za svou volbou — v rámci tehdejší situace a doby — si stojím a jsem nadále přesvědčen, že to byla tenkrát lepší varianta než pan Schwarzenberg.

Po desetileté přestávce na Vysočině se na podzim roku 2012 Miloš Zeman vrátil na scénu ve velkém stylu. Neztratil nic ze své dřívější břitkosti, skvělém úsudku a elokvenci, jinými slovy schopnosti jasně argumentovat a srozumitelně formulovat své myšlenky.