Bezprostředně po prvním kole volby Prezidenta republiky jsem na sociálních sítích radostně sdílel s přáteli svůj hlas pro Jiřího Drahoše. Odezva byla skvělá, mezi souhlasnými reakcemi byli jak přátelé ze sociální demokracie tak i mimo ni. Jeden můj známý, lidovec, si však neodpustil tento komentář: „Volbu Zemana před pěti lety tím neodčiníš.“ A doplnil takzvaný „hashtag“ #pokání.

To mě citově zasáhlo a vedlo k hlubšímu zamyšlení. Má spontánní odpověď, že Miloš Zeman před pěti lety byl lepší volbou než Karel Schwarzenberg, jenž by jen umožnil pokračovaní zlodějské Nečasovy a Kalouskovy vlády, přivolala však jen další reakce. Že prý indicií na to, jakým směrem se Zemanovo prezidentování bude ubírat, byla celá řada, a že byly jasně viditelné a předvídatelné.

Tím se celá záležitost pro mě stala osobní věcí, kterou jsem již nemohl nechat takzvaně bez komentáře. Osobní v tom smyslu, že zasahuje samu podstatu mojí identity dlouholetého člena sociální demokracie, jenž členství ve straně bytostně spojuje s hodnotami demokracie, svobody, solidarity, rovnosti, tolerance, sociální spravedlnosti a rovných příležitostí pro všechny. Výsledkem je tato moje osobní zpověď, kterou jsem se rozhodl tímto sdílet se všemi členy sociální demokracie.

V náboženském kontextu je pokání úkonem, kterým dotyčný dává najevo, že pochybil, a že svého činu lituje. Toho, že jsem před pěti lety volil Miloše Zemana, v žádném případě nelituji. Za svou volbou — v rámci tehdejší situace a doby — si stojím a jsem nadále přesvědčen, že to byla tenkrát lepší varianta než pan Schwarzenberg.

Po desetileté přestávce na Vysočině se na podzim roku 2012 Miloš Zeman vrátil na scénu ve velkém stylu. Neztratil nic ze své dřívější břitkosti, skvělém úsudku a elokvenci, jinými slovy schopnosti jasně argumentovat a srozumitelně formulovat své myšlenky.

Po prvním kole volby, ve kterém oficiální kandidát ČSSD Jiří Dienstbier získal úctyhodných šestnáct procent hlasů, jež však na postup do druhého kola nestačily, vyslovilo předsednictvo ČSSD naprosto logicky a správně podporu Miloši Zemanovi pro druhé kolo. Varianta Kalouskem nastrčeného Knížete byla pro demokratickou levici z pochopitelných důvodů nepřijatelná.

Jistě i proto pak Miloš Zeman jako čerstvě zvolená hlava státu dorazil na sjezd sociální demokracie do Ostravy v březnu 2013, kde pronesl projev, jenž nejen pro mě zůstane navždy nezapomenutelným a vysoce emotivním zážitkem. Po jeho vstřícném a smířlivém vystoupeni následovaly minuty trvající ovace vstoje a na mnoha tvářích přítomných bylo vidět nadšení i dojetí.

Nabyl jsem tehdy dojmu, ze byl tímto aktem završen doslova návrat ztraceného syna, návrat Miloše Zemana zpět do sociální demokracie. Zeman tehdy prohlásil, že si přeje úspěch sociální demokracie a nabízí jí svou spolupráci. Víc jsem nepotřeboval slyšet.

Avšak již v říjnu téhož roku Miloš Zeman tato svá slova popřel, a to při takzvaném lánském puči, kdy se někteří členové snažili domluvit svržení předsedy strany a budoucího premiéra Bohuslava Sobotky. Tomu pak prezident Zeman škodil při mnoha dalších příležitostech, což vyvrcholilo v květnu 2017 v podobě trapných scén a zmatků na Pražském hradě v rámci ohlášení demise vlády. Pokud ne dřív, tak v tomto momentě se jasně ukázalo, že Miloš Zeman přeje úspěch ne ČSSD, ale Andreji Babišovi.

Ještě bolestnější pro mě bylo přihlížet tomu, jak se Miloš Zeman v návaznosti na takzvanou uprchlickou krizi (prohloubenou německým postupem bez koordinace s evropskými partnery, v jehož důsledku dnes vidíme bezprecedentní rozpolcení EU) stále více vzdaloval sociálně demokratickým hodnotám. Ano, v sociální demokracii můžeme otevřeně a demokraticky diskutovat prakticky o všem, avšak postavit se na jedno podium u příležitosti výročí 17. listopadu po bok lidí, jako je pan Konvička, do slušné společnosti nepatří. A pokud vím, sociální demokracie chce být stranou slušných lidí pro slušnou společnost.

Jeho bonmoty, i když s nimi nemusel každý souhlasit, patřily neoddělitelně k Zemanovi a pro mě osobně se staly doslova součásti kulturního dědictví oněch 90. let, kdy byl Zeman úspěšným leaderem opozice a pak též předsedou vlády. Arogantní heslo ODS z volební kampaně v roce 1996 „Dokázali jsme, že to dokážeme“ mě neuvěřitelným způsobem pobuřovalo. Tvrdá Zemanova opoziční rétorika z té doby pro mě byla balzámem na duši a nadějí, že zlo nezůstane nepotrestáno.

Zejména pak během čtyř let Zemanovy vlády (1998—2002) se podařily ty nejzásadnější věci, které vytýčilo již hlavní heslo Sametové revoluce: „Zpátky do Evropy“. Za Zemanova vládnutí (podpořeného opoziční smlouvou, tolik kritizovanou a mnohými nenáviděnou) Česká republika vstoupila do NATO a úspěšně se dotáhla přístupová vyjednávaní o vstupu do Evropské Unie.

Zeman byl tehdy státníkem evropského formátu, vítaný a respektovaný partnery v Evropě i ve světě. Jeho výrok při návštěvě u Gerharda Schrödera v Bonnu v roce 1999 o tom, že Benešovy dekrety jsou vyhaslé, byl vstřícným a na české poměry dodnes poměrně odvážným gestem, jež významně přispělo k rozvoji česko-německých vztahů.

Je pro mě proto velkým zklamáním přihlížet Zemanovu příklonu k populismu a nacionalismu, kterým zrazuje nejen sociálnědemokratické hodnoty, nýbrž i náš bytostný národní zájem, kterým je pevné zakotvení České republiky v evropských a euro-atlantických strukturách. Namísto posilovaní české role v Evropě a našeho zapojení do řešení společných evropských problémů nás svou politikou zatahuje do sfér vlivu, kam naše země, s výjimkou čtyřiceti let násilné vlády komunistů, historicky nikdy nepatřila!

Pro mnohé sociální demokraty byl Miloš Zeman doslova ikonou, pro některé jí zůstává i nadále. Respektuji to. Jeho zásluhy o vzestup ČSSD v 90. letech korunované první sociálně-demokratickou vládou, jež musela napravovat mnohé z pravicových excesů Klausových vlád, jsou neoddiskutovatelné.

Jako vysokoškolák jsem byl v té době mezi svými kolegy a kamarády se svými názory prakticky izolován. Všichni totiž volili pravici. Nevadilo mi to. Věřil jsem ve správnost směrovaní, které Zeman jako leader sociální demokracie reprezentoval.

To, že jeho lavírovaní v jeho vůbec první prezidentské volbě (v roce 2003) přispělo k jeho neúspěchu, si Zeman jistě nikdy nepřiznal. Následně pak opustil sociální demokracii a zanechal ji již tehdy rozpolcenou, se silnou skupinou svých věrných příznivců uvnitř. Slova pronesená deset let poté na výše zmíněném ostravském sjezdu o tom, že sociální demokracii přeje úspěch, z dnešního pohledu nemají žádnou důvěryhodnost.

V posledních letech se cesty sociální demokracie a Miloše Zemana definitivně rozešly. Být sociálním demokratem je velký závazek: hodnoty tolerance, solidarity, mezinárodni spolupráce a rovných příležitostí pro všechny jsou pilířem sociální demokracie jako progresivního politického hnutí.

Vše, co Miloš Zeman v posledních letech říká a dělá, je s tím v zásadním rozporu. Proto Miloše Zemana již volit nemůžu a nebudu. Člověk, kterého jsem kdysi tolik respektoval, již nenávratně zmizel v minulosti. Moje hodnoty v letošní prezidentské volbě nejlépe ztělesňuje Jiří Drahoš, a proto mu dám hlas i ve druhém kole.