Ubíjející konkurz na antizemana jde do finiše

Petr Bittner

Zemanovi vyzyvatelé nepřekročili příkop mezi centrem a periferií. Kampaně jsou prázdné a totožné. Tvůrci veřejného mínění znovu stanovují hranice vkusu a šikanují Zemanův tábor falešným respektem. Nikdo se nepoučil a podle toho to dopadlo.

V letošní prezidentské volbě sledujeme ubíjející konkurz na univerzálního přemožitele Zemana. Proto se všechny kampaně tak podobají. Všichni kandidáti dobře vědí, že kromě skalních fandů si Zeman za svoje prezidentování vybudoval i obrovskou skupinu svých odpůrců. Je to dost různorodá skupina, jejíž sjednocení může ve druhém kole Zemana porazit.

Při pohledu na Zemanovy vyzyvatele se pak člověk nemůže zbavit dojmu, že všem dělá kampaň stejný člověk. V případě Drahoše, Horáčka, Hilšera i Fischera evidentně existují čtyři kopie téhož manuálu, jak se ve volbách postavit Miloši Zemanovi. Kandidátské spoty jsou úplně stejné a říkají to samé: slušnost, hrdost, jsem dost starý, ale ne na umření, objel jsem regiony a zjistil jsem, co vás trápí.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Kdykoli někdo o něčem mluví, kladu si otázku: kdyby byla pravda, co říkáš, proč bys to říkal? A tak zatímco všichni kandidáti mluví o tom, že objeli regiony, Zeman objíždí regiony. Ostatní jako by cítili, že ty regiony tak úplně neobjeli, že se spíš rozbil stánek a natočilo pár dynamických šotů. Zeman naplňuje kulturáky a spot vůbec nemá. Bojím se, že periferie je Zemanova ještě víc než minule.

Milosrdné rady demokratických bardů

Tvůrci veřejného mínění se i letos pokoušejí vnutit svou antizemanovskou perspektivu Zemanovým voličům. Tentokrát jim při tom dávají usilovně najevo, jak strašně moc je respektují, aby se jich náhodou nedotkli. Tím se však žádný příkop nepřekročí, ale naopak prohloubí.

Tito přemlouvači se ve skutečnosti odmítají utkat se zemanovci jako rovní s rovnými. Celou volbu nadále staví na nadřazeném „vy se mýlíte, my máme pravdu“ nebo ještě nadřazenějším „vy se mýlíte, my máme pravdu a ještě jsme tak skvělí, že vás respektujeme“. Zatímco posledně znělo nevyslovené motto protizemanovského tábora „jsme lepší“, letos se dočkalo upgradu na „jsme ještě lepší než minule“.

Tvůrci veřejného mínění se i letos pokoušejí vnutit svou antizemanovskou perspektivu Zemanovým voličům  Foto FB Zeman Znovu

Jsou to tito moderátoři politického diskurzu, kdo hloubí příkopy. Miloš Zeman je pak jen využívá. Máloco v lidech vzbuzuje chuť volit Zemana tolik, jako každý další pokorný rádcovský status importované bohorovnosti markeťáka z Emirátů.

Pokud Zemanovy voliče skutečně nepovažujete za blbce, jak se holedbáte, odpovězte si sami, jak asi s vaší milosrdnou radou naloží.

Krasosmutnění Praotce Krajča

Nešťastným (a přesto mým) kandidátem je Michal Horáček. Spousta lidí ho nesnese, nikdo se ale ještě nepokusil vystihnout, v čem je vlastně rozčiluje. Jeho emotivní vztah k „obyčejným lidem“ je skutečný a dlouhodobý. Jeho projev není hraný nebo prefabrikovaný, jak často zaznívá. Přesto z něj cítíme jistý afekt, něco úzkostného, přepjatého…

Vysvětlení hledám v Horáčkově uměleckém projevu, v jeho textech. Kamarádka ho jednou označila jako Praotce Krajča. Není náhodou, že jeho lyrika se našla v šansonu. Je trpitelská, sebelítostivá, hořkosladká. Horáček „krasosmutní“, má neskrývanou radost z vlastního dojetí. Když Horáček vyjadřuje svůj vztah k českému lidu, jsou jeho motivy upřímné, má rád obyčejné lidi a fascinují ho jejich osudy. Jestli ho ale něco fascinuje ještě víc, je to sama jeho fascinace.

Soucítí s lidmi, ale většinu času tráví mluvením o tom soucitu. Pokud si někdo užívá Horáčkovu kampaň, je to především Michal Horáček. Rozplývá se nad svou emocí, užívá si svoje přesvědčení a je na něj hrdý. Navzdory tomu je Horáček jediný, jehož program a tým poradců pootevřely náruč liberálně levicovým voličům.

Ne tak úplně svěží vítr Jiřího Drahoše

Budu volit hlavně proti Zemanovi. Při posledních volbách jsem byl aktu sebezapření schopen i v případě Karla Schwarzenberga, který byl toho času jedním z klíčových mužů asociální Nečasovy vlády. Pokud proti Zemanovi letos stane v podstatě kdokoli s výjimkou Mirka Topolánka, zapřu se znovu a hodím to ve druhém kole komukoli od Drahoše přes Horáčka a Fischera až k Hilšerovi.

„Můj tým třinácti poradců pokrývá velkou část toho, co by měl prezident ve své funkci konzultovat,“ prohlásil pět dní před volbami nejfavorizovanější vyzyvatel současného marastu Jiří Drahoš a kamera zabrala egyptologa Miroslava Bártu, odborníka na konec civilizace. Na představování se naopak nedostal Ladislav Angelovič, člen skupiny The Tap Tap, který má Drahošovi radit v otázce hendikepovaných, protože restaurace neměla bezbariérový přístup. Ohledně postižených bude Drahoš zjevně potřebovat radit úplně od nuly…

Drahošovým ekonomickým poradcem bude ultrapravicový libertarián Lukáš Kovanda, vždy připravený radit s vetováním nebezpečně sociálních zákonů. Tým pro jistotu doplní i stálice fosforeskujících jaderných zítřků Dana Drábová. Ta přitom figuruje i v seznamu poradců Michala Horáčka a v minulosti se netajila náklonností k Miloši Zemanovi, čímž se její úspěch stává jistým. Podporuje to mou hypotézu, že hnutí JZD (jádro, zbraně, dálnice) by dokázalo porazit Zemana s Babišem a Kalouskem dohromady.

Totální defenziva

Všichni Zemanovi vyzyvatelé vyprazdňují svá sdělení do netušených hlubin nicoty. Jsou v totální defenzivě a strachují se, aby někoho nenaštvali. Je to smutný pohled pro všechny, kdo se snaží celoročně měnit věci k lepšímu, aniž by se těšili takové mediální a ekonomické pozornosti.

Zasloužilí pánové kandidáti se zjevili odnikud a kážou demokracii, ačkoli po nich v turbulencích posledních let nebylo ani vidu, ani slechu, a dožadují se našeho hlasu, protože Zeman. Nic víc nedokázala zdejší liberální scéna za pět let soustředěného hledání antizemana vyprodukovat.

Vypadá to, že česká společnost uvízla ve smyčce, ve které budou Miloše Zemana neustále vyzývat marketingoví správci politického modelu STAN: nikoho neurazit, soustředit se na PR a vyfotit se s Drábovou.

    Diskuse
    FT
    January 10, 2018 v 19.26
    Ta připomínka k Drahošově partičce není vůbec od věci. Ještě doplním, že mimo zmíněné osoby je členem Drahošových poradců i vědecký inkvizitor Jiří Grygar. Pavel Šplíchal napsal na a2larmu, že souboj Zeman-Drahoš bude bojem nudy a ničeho proti lži a nenávisti. Po představení Drahošových poradců jsem znejistěl, jestli se za nudou a ničím neskrývá něco, co nechceš.
    HZ
    January 10, 2018 v 22.29
    Pane Trampoto,
    mne by znejistělo, kdyby se mezi Drahošovými lidmi objevil místo astronoma, kterého jste nazval vědeckým inkvizitorem, astrolog.
    PK
    January 11, 2018 v 10.5
    Je zajímavé, že ateističtí přívrženci spolku Sisyfos
    se Grygarovi pošklebují kvůli jeho víře, čímž mimochodem hrubě porušují samotné základní pravidlo spolku Sisyfos.
    Přitom odmítají vzít na vědomí, že Sisyfos je Grygar, a Grygar je Sisyfos, ať se jim to líbí nebo nelíbí.

    Označení "vědecký inkvizitor" je ovšem také zajímavé, a připomíná lepší stránky svaté inkvizice, která se vždy stavěla a bojovala proti lidovým pověrám.
    PK
    January 11, 2018 v 10.9
    Jinak moc nerozumím tomu
    proč bude pan Bittner vlastně volit "hlavně proti Zemanovi". Z jeho článku to naprosto nevyplývá. Naopak z něj vyplývá, že volba Zemana je přinejmenším stejně dobrá jako volba kohokoliv jiného.
    Ad pan Trampota: ano, prožívám dosti podobné pocity. Až doposud jsem Drahoše považoval za sice nevýrazného, ale alespoň solidního a seriózního protikandidáta vůči Zemanovi. Ale pokud má ve svém týmu opravdu ty uvedené osoby, pak i o té solidnosti by bylo možno mít určité pochybnosti.
    MP
    January 11, 2018 v 23.37
    Pánové Trampoto a Poláčku,
    a kdo je vhodnější kandidát než Drahoš? Koho a proč budete volit vy?
    IH
    January 12, 2018 v 10.50
    Šťastnou ruku při volbě
    J. Grygar je pro mne bezproblémový, D. Drábová, M. Bárta i L. Kovanda nikoli. Přesto si myslím, že je třeba volit a zvolit prezidentem Jiřího Drahoše. Pokud takového spíše asi mírně nepravděpodobného výsledku dosáhneme, budeme později zřejmě zklamáni. Pokud zvítězí opět Miloš Zeman, zklamání si odbudeme hned. Míním však , že lepší je zklamat se, než být ponořen do smutku z další, taktickými zřeteli navíc již neovlivňované, sebeprezentace současného prezidenta.
    FT
    January 12, 2018 v 10.53
    Michal Horáček, pane Plevo. Protože jako jediný si uvědomil, že nechce být kýčařským sjednotitelem společnosti, ale chce moderovat společenský konflikt. Tento jeho postej je to jediné, co mě z prezidentské debaty zaujalo. Zbytek byl vyplněn plky, kýčem a ničím. I Marek Hilšer je podle mě ĺepší než Drahoš, protože nemá okolo sebe právě ten tým poradců, který výstižně popsal Petr Bittner. Až do představení svých poradců byl pro mě Drahoš přijatelným ničím, ale už není.
    PK
    January 12, 2018 v 10.59
    Ubíjející články chytrolínů jdou do finiše?
    Většina prezidentských kandidátů jsou normální lidi, kteří ovšem už něco v životě dokázali. Slovo "normální" je velmi důležité. Znamená, že to zkrátka nejsou psychopati. To už v české politice znamená velmi mnoho.

    Tito lidé kandidují na prezidenta poprvé v životě, a dělají to, jak nejlépe dovedou. Tu dobře, tu s různými drobnými nebo i většími chybami. Přejme si, aby se jeden z nich stal prezidentem, a abychom si mohli aspoň trochu oddechnout.

    Ubíjející komentáře a články různých chytrolínů musíme holt zatím přežít. Řekněme si otevřeně: těmto chytrolínům vadí právě to, že kandidáti jsou normální. Na nic jiného než na psychopaty nejsou zvyklí, tak to zkrátka musíme tak brát.
    Ad pan Pleva: k nějaké volební urně jsem se naposled dostavil někdy v devadesátých létech minulého století, kdy jsem svůj hlas dal německým Zeleným, kteří v té době ještě dokázali vzbudit dojem, že by mohli mít určitý potenciál trochu oživit zatuchlou německou politiku, a vůbec celou společnost.

    Od té doby co jsem poznal svůj tehdejší omyl nespatřuji sebemenšího smyslu se ještě k nějakým volebním urnám vůbec obtěžovat: není koho volit, a především není c o volit.

    Pokud vůbec ještě existuje nějaká šance na to změnit tento svět k lepšímu, pak se to musí dít v každém případě jiným způsobem, nežli prostřednictvím nějakých kroužků a křížků na kusu papíru.

    P.S. Jenom a jedině v tom případě, kdyby stav mezi M. Zemanem a J. Drahošem byl absolutně patový, a kdyby to byl právě můj jediný hlas, který by národ, stát i tento svět mohl zachránit od další přítomnosti současného prezidenta v jeho úřadu, bych od této zásady byl ochoten učinit výjimku.
    JN
    January 12, 2018 v 14.1
    Zbitečně se vzrušujeme, volové :-)
    Slišel sem, že k prvnímu kolu vubec chodit nemusíme, náš kandidát má totiž z tytulu svý prezidenský fukce účast v druhym kolu zákonitě (jakože asi zákonem) zajištěnou (proto taky nechodí na ty debaty).

    Takže šetřete nohy, volové, a nikam zbytečně nechoďte.
    PK
    January 12, 2018 v 14.49
    Jenomže jelikož ta banda zločinců dobře zná "inteligenci" svých voličů,
    vydala oficiální dementi s hrozbou postihu za "fake news":

    http://www.mvcr.cz/clanek/prohlaseni-ministra-vnitra-k-volbe-prezidenta.aspx
    JN
    January 12, 2018 v 15.15
    Tak to je zlý, pane Kolaříku.
    Že bych k těm volbám nakonec přece jenom musel?

    (Přece to nenecháme nějakejm marťanům.)
    MP
    January 12, 2018 v 15.37
    Podivná figura
    Protože levice nemá v těchto volbách kandidáta, je potřeba co nejvíc nadávat na nelevicové kandidáty a vyčíst jim kdeco, včetně Grygara (jinak bychom museli diskutovat o našem selhání).
    A ze stejného důvodu ještě je potřeba kandidáta, jehož politickou pozici lze identifikovat, znectít ve prospěch kandidátů nečitelných.

    Chvílemi tento postoj upadá do sprostoty (Šplíchal), chvílemi jen nudí (Bittner), směšný je vždy.
    Prohlášení ministra vnitra působí jako implicitní zneuctění skupiny osob.

    Cožpak si může o někom opravdu myslet, že je tak blbý a nerozezná satirický pořad od reality?
    MP
    January 13, 2018 v 10.40
    P. Poláčku,
    to jste u mě hodně klesl.

    Víte, nejlepším filozofováním je někdy čin.
    Pane Plevo, to si skutečně myslíte, že udělat si malou sobotní procházku a na kusu papíru někde udělat nějaký křížek - že je tohle opravdu významný čin člověka vědomě tvořícího své vlastní dějiny?

    Není to daleko spíše jenom alibismus - jenom pokračující pěstování té pohodlné iluze, že právě jenom tím jediným křížkem je možno nahradit vědomé a odpovědné formování světa člověkem?
    January 14, 2018 v 10.44
    Panu Poláčkovi
    Tohle měl na fejsbuku Michael Hauser:
    "Alain Badiou: Nechoďte k volbám
    Rozhovor s Alainem Badiou, který nedávno vyšel v časopisu LeftEast. Badiou radí nevolit, protože volby pouze prodlužují agonii dnešního parlamento-kapitalismu. Nesouhlasím však s tím, že volby nikdy nezměnily společenský systém směrem ke společenskému vlastnictví. Jsou tu nejméně dva protipříklady:
    -Chile v době Allendeho, která na základě svobodných voleb byla na pokraji přechodu k postkapitalismu
    -Československo v roce 1948. Ve volbáh v roce 1946 KSČ získala drtivou většinu hlasů (43%), a to jí umožnilo nastolit mocenskou a vlastnickou přeměnu směrem k egalitární společnosti v únoru 1948 (bude to brzy 70 let). Vše proběhlo v zásadě podle tehdejšího ústavního pořádku. Tato společenská přeměna sice obsahovala rozpory a antinomie, ale ve své době to byl krok k emancipované společnosti v limitech tehdejšího světa.
    Z toho důvodu ještě nemusejí být volby historicky překonanou formou rozhodování, třebaže momentálně to tak vypadá.
    http://www.criticatac.ro/left…/alain-badiou-of-its-opponent/ "
    JP
    January 14, 2018 v 17.3
    Volby a substanciální změny
    Ta námitka od Hausera jde ovšem mimo věci; Badieu má zjevně na mysli s o u č a s n ý stav (a současnou agónii) stávajícího systému (pan Vaculík to slovo "stávající" nemá rád; já sám ovšem opravdu nevím, jakým příhodnějším bych ho nahradil;-) ). Zatímco Hauser jako argument používá zcela jiné, historicky přelomové situace.

    Nevím jak Badieu, ale já v žádném případě netvrdím, že by volby principiálně nemohly za určitých okolností přivodit určité změny. Já jenom tvrdím: neoddávejte se iluzím že skutečný čin a skutečný postoj můžete nahradit jenom namalováním několika křížků na volebním lístku.

    Jsou samozřejmě situace, kdy i ten křížek na volebním lístku může sám být činem - například za podmínek diktatury je hlas pro opozičního kandidáta, respektive dejme tomu přeškrtnutí jediné povolené kandidátky relevantním aktem odporu; ale takovéto situace jsou opravdu jenom výjimečné.

    Je ovšem myslitelná i situace, kdy by ta účast na volbách byla naprosto legitimní: to by bylo za situace, když už by bylo dosaženo opravdu humánního světa, obývaného odpovědnými a moudře a inteligentně rozhodujícími občany. Za takovýchto okolností by nebylo možno proti účasti ve volbách naprosto nic namítat.

    Od takovéhoto světa jsme ale na míle vzdáleni; a za současných podmínek je účast v těchto volbách (snad s výjimkou voleb čistě lokálních) jenom jenom konzervováním té iluze, že nějakých zásadních změn je možno dosáhnout jenom tím, že si "tam nahoru" zvolíme tu správnou politickou figuru respektive partaj.
    A ostatně: ani v Únoru roku osmačtyřicátého u nás, ani v Chile nakonec právě NErozhodly volby - nýbrž hrubá síla. Buďto síla ozbrojené moci komunistické strany, anebo síla tanků generála Pinocheta.
    January 14, 2018 v 17.56
    Hrubá síla ovšem může rozhodnout kdykoliv. Ale vždycky jenom na čas.
    HZ
    January 14, 2018 v 18.12
    Paní Hájková,
    je to sice zdánlivě irelevantní k naší dnešní situaci, ale myslím, že není od věci připomenout, jak to v únoru 48 "v zásadě proběhlo podle tehdejšího ústavního pořádku".
    Když ozbrojené hlídky obsazovaly sekretariáty nekomunistických stran, rozhlas i redakce novin a docházelo k prvním zatýkáním potencionálních odpůrců převratu, byly zároveň obšancované poštovní úřady, nádraží a další důležité body.
    Na shromáždění, která komunisté zorganizovali na svou podporu, se kromě prověřených skupin nikdo bez povolení nedostal. Opozice neměla sebemenší šanci sdělit veřejnosti, co se ve skutečnosti děje a jaký je postoj demokratických politiků k převratu. Jediná interpretace událostí, jediný hlas, který zato pořádně unisono burácel, patřil Gottwaldovi a jeho soudruhům.
    Poslanci parlamentu i prezident republiky se stali bezmocnými rukojmími. Komunistům se pak "ústavnost" převratu lehce podařilo protlačit do učebnic.
    January 14, 2018 v 18.48
    Já jsem jenom citovala M. Hausera, paní Zemanová. Celý ten výše uvedený příspěvek (z 10:44:32) je doslovným přepisem toho, co Hauser napsal k Badiouovu výroku o tom, že volby pouze prodlužují agonii dnešního parlamento-kapitalismu.
    HZ
    January 14, 2018 v 19.23
    V pořádku, paní Hájková.
    Já vždycky vyskočím jako čertík z krabičky, když čtu "Únor" a "ústavnost", ať je autor kdokoliv.
    MP
    January 14, 2018 v 20.18
    Já myslím, že ve větší agónii než "parlamento-kapitalismus"
    je (ta část) radikální levice, která pořád pošilhává po nějakém Únoru...

    Proč jste uvedla ten citát, paní Hájková? Vy k němu cítíte nějakou sympatii?
    January 14, 2018 v 21.29
    K Badiouovi jistou sympatii cítím, nicméně nevím, zda v tomto ohledu má pravdu. Podobně soudím o Hauserovi.
    Ten citát jsem uvedla, protože pan Poláček naznačil, že poslední dobu k volbám nechodí, jelikož není koho volit a vhozením lístku do urny se nic nezmění. Chtěla jsem jen upozornit na zajímavost, že Badiou nevolit dokonce radí.
    Musím napsat, že já sama, přestože jsem volila Drahoše, si naprosto nejsem jistá, jestli jsem udělala dobře nebo špatně. Vůbec si nejsem jistá, zda je lepší k volbám chodit nebo ne. A protože já sama si jistá nejsem, neodsuzuji ani druhé, ať už volí tak či tak anebo vůbec.
    IH
    January 14, 2018 v 22.10
    Co se týče únorového převratu
    je třeba konstatovat především, že politické strany nebyly schopné čelit KSČ hlavně v důsledku zahraničněpolitického faktoru. Stalin byl již velmi netrpělivý...
    January 15, 2018 v 9.50
    Když už je řeč o tom Únoru, zde je zajímavý článek o živé paměti, která údajně sahá až 60 let před naše narození a obsahuje paměti přímých účastníků historických událostí, s nimiž jsme měli možnost mluvit, především našich blízkých, ale i dalších osob. Je jasné, že tu živou paměť má každý jinou.
    http://casopisargument.cz/2017/12/30/historie-ziva-a-psana/
    January 15, 2018 v 10.33
    Badiou má pravdu v tom, že volby jsou stabilizujícím prvkem politického systému. V tom je také jejich smysl. Demokracie je na rozdíl od monarchie či diktatury mnohem stabilnější, protože umožňuje drobné či postupné změny bez použití násilí.

    I u nás uvidíme, zda demokratické mechanismy jako Senát a Ústavní soud zafungují a zabrání přeměně demokracii v diktaturu.

    Co do našeho Února je Badiou špatně informován. Kdyby byly další svobodné volby, Československo by asi bylo silně levicové, došlo by znároďňování ale ne k celoplošné kolektivitizaci zemědělství,likvidaci živnostníků. Republika by asi spíše lavírovala mezi východem a západem jako Finsko než aby se stal vazalem Sovětského svazu.. O skutečných plánech KSČ vědělo jen málo lidí, protože o nich komunisté lhali.

    Alternativou k demokracii je především občanské válka. Tu si ovšem Badiou přeje.
    HZ
    January 15, 2018 v 10.36
    Je to tak, paní Hájková.
    Například moje "živá paměť", týkající se roku 1948, se opírá o slova mého otce, který tu dobu prožíval jako člen výboru sociální demokracie na pražské filosofické fakultě, mj. o vzpomínku, jak musel z výborové místnosti vypochodovat s rukama nad hlavou před hlavněmi namířených pušek.
    O některých věcech, které ho potkaly v následujících letech, ale nemluvil vůbec.
    January 15, 2018 v 10.51
    Paní Zemanové
    Můj otec, dělník a komunista, se zase v Únoru 1948 radoval, že komunisté zvítězili a on ani jeho děti nebudou už nikdy nezaměstnaní.
    A vidíte, teď tady spolu klidně diskutujeme, ačkoliv má každá z nás jinou paměť.
    HZ
    January 15, 2018 v 11.45
    Ano, je to fajn,
    že spolu můžeme takhle veřejně diskutovat, i když naše rodinné kořeny jsou různé.
    Aspoň něco tedy překonání odkazu Vítězného února přineslo.
    PK
    January 15, 2018 v 11.54
    Současnost budou různí lidé také popisovat různě
    Stejně jako dnes popisují různě třeba rok 1989.
    January 15, 2018 v 12.9
    Panu Kubičkovi
    O našem únoru se Badiou nevyjadřuje. To říká Hauser (není to asi z odkazu zcela patrné).
    Nemyslím si, že Badiou by chtěl občanskou válku (ač v mládí byl maoistou). Aspoň se mi tak, podle toho, co o něm vím, nejeví. Myslím si, že tu revoluci a zjevení události - pravdy (které nastanou až už to nepůjde dál), si představuje spíš jako nenásilnou záležitost. Možná i trochu romantickou. Zatímco Hauser je v tom asi střízlivější, tak preferuje volby.
    January 15, 2018 v 12.14
    Paní Zemanové
    Možná je to fajn, ačkoliv já to vidím spíš jako nutnost.
    January 15, 2018 v 13.29
    Maa Badiou obdivuje dodnes.

    https://www.versobooks.com/blogs/2033-alain-badiou-mao-thinks-in-an-almost-infinite-way

    Odkaz na celý rozhovor přestal fungovat, hlásí se v něm také k Leninovi. Miliony Maových obětí nepovažuje za něco z hlubšího filosofického hlediska důležitého.
    JP
    January 15, 2018 v 13.34
    Různost pohledů
    Nevzpomenu si už bohužel přesně kdo to byl, ale mám takový pocit že to byla jedna příslušnice rodu Mašínů - jak známo velice angažovaných v boji proti komunistickému režimu.

    A kupodivu - byla to právě ona, která svého času bez jakékoli osobní zaujatosti konstatovala, že postoj k režimu je u mnoha lidí podmíněn tím, v jakém sociálním prostředí respektive životních podmínkách žili.

    Je to logické: asi jiný vztah ke komunistickému respektive socialistickému režimu měl někdo, komu byl zabrán rodinný statek - a někdo, kdo na tomto statku musel sloužit, s tím že jeho pán ho může kdykoli vyhodit na ulici.

    Takže - i když riskuji že tím podráždím paní Zemanovou ;-) - nedá se nic dělat, ale ten "komunistický puč" opravdu nebyl jenom nějakým palácovým převratem respektive činem komunistických bojůvek, nýbrž opíral se o srozumění a souhlas nemalé části obyvatelstva.
    January 15, 2018 v 13.40
    Panu Kubičkovi
    Tak to je škoda. Já jsem četla jen knihu, která u nás vyšla a byla jsem na přednášce, kterou měl v Praze. Působil na mě sympaticky.
    K Leninovi se moji rodiče (a vlastně dříve i já) hlásili také, ale k Maovi nikdy.
    Zajímavé, že v té jeho knize (Svatý Pavel) jsou uvedeni lidé, kteří se nějak zasloužili o její vydání a je tam myslím i pan Dolejš. Ačkoliv netuším, jestli ji kdy četl.
    HZ
    January 15, 2018 v 14.6
    Pane Poláčku,
    k podrážděnosti nemám důvod.
    Je pravda, že volby v roce 1946 ukázaly, že komunistům důvěřuje velká část voličů. Ta důvěra ale byla získána mimo jiné tím, že Gottwald a spol. nebyli upřímní a své skutečné cíle nevybalili. Na samém konci roku 1947 proběhl první a na dlouhou dobu i poslední průzkum veřejného mínění, který se vší pravděpodobností /organizátoři už nestihli výsledky uveřejnit a podklady byly zničeny/ ukázal, že preference komunistů klesají a že by v červnových volbách na předchozí zisk hlasů nedosáhli. Načasování únorového mocenského zásahu měl tedy možná toto pozadí.
    V dalších měsících a letech nezazníval jiný hlas než o bezvýhradné podpoře lidu Gottwaldově politice. Jenže ani nebylo možné, aby zaznělo něco jiného. Lidé, kteří měli k novému režimu výhrady či dokonce odpor, ať už tvořili menšinu či většinu, se nakonec podvolili a přizpůsobili, aby mohli nějak existovat.
    Připomínám taky, že represe nového režimu směřovaly i vůči lidem levicového smýšlení, kteří po válce věřili v možnost nastolení sociálně spravedlivé společnosti. I to má "živá paměť" potvrzuje na příkladu mého otce, který se celý život hlásil k marxismu. Přesto ho komunistický režim málem zabil, protože jakýkoli náznak názorové plurality byl považován za ohrožení.
    DU
    January 15, 2018 v 17.35
    Při hodnocení Února 1948 zapomínáme,
    že občanský případně národní stát si volí nejen určitý program, v případě Československa to byla již od 30. let cesta k jakémusi národně-humanistickému a demokratickému socialismu, ale také má zodpovědnost za mezinárodní zajištění a praktickou realizaci tohoto režimu. Na to Češi zapomněli, možná z historických důvodů sehrálo roli plebejství a absence státní (národní v západním smyslu) šlechty. Finové, Rakušané, ale ani Maďaři a Poláci na to nezapomněli. Koneckonců i Slováci věděli, že nejprve potřebují federalizaci a potom až demokracii.

    V případě dějin Československa ve 20. století se ukazuje, že po roce 1918 nebyla reprezentace schopna získat pro svůj "národní program" mezinárodněpolitickou podporu. Někteří si myslí, že to bylo možné, ale nebyla k tomu zvolena správná cesta, jiní zase (včetně mě), že již v základu koncepce československého státu i českého národa byla konstituční chyba, která to znemožňovala.
    DU
    January 15, 2018 v 17.46
    Ale zpět k prezidentským volbám
    Článku pana Bittnera rozumím, i když taky souhlasím s panem Profantem, že levice si může sama za to, že tu není žádný levicový kandidát. Vím, že nejsme v Rakousku 60. a 70. let, ale zkusme se zamyslet, proč tam byl nepřímo zvolen několikrát kandidát sociální demokracie (2x moravského původu!) na prezidenta. Myslíte si, že bez konsenzuálního pojetí politiky by to bylo možné? Vím, jsme v jiné době.

    Chápu, že to, co Zemanovci označují "pražskou kavárnou" a tlakem na nezvolení Zemana včetně opovrhování svobodnou volbou mnoha voličů je velmi těžko snesitelné. V tomto s panem Bittnerem souzním.

    Ale člověk by si měl v demokratické volbě srovnat priority. Zda regionální rozpory jsou řešitelné v situaci, kdy stát bude součástí východní, prokremeleské zóny. A jestli lze zvolit kandidáta, který levicovost jen předstírá a falešně se stylizuje do boje proti establishmentu.

    Miloš Zeman nic pro regiony a nižší sociální vrstvy nic neudělal. Tak abych mohl klidně spát, půjdu volit proti němu, i kdyby se mnou volil kdokoli. Třeba sochař David Černý nebo pan Bakala i kníže pekelný, pokud bude volit prof. Drahoše.
    January 15, 2018 v 21.40
    Členem fanklubu Karla Schwarzenberga jsem nikdy nebyl,
    ale označovat ho za knížete peklelného mi přijde trochu přepjaté.
    January 15, 2018 v 21.41
    Ale možná pan Unger myslel někoho jiného.
    DU
    January 15, 2018 v 22.52
    Já jsem Karla Schwarzenberga ve 2. kole minulých prezidentských voleb volil,
    a tím knížetem pekelným jsem myslel opravdového Knížete pekelného (Lucifera), omlouvám se, asi česky by to mělo být správně s velkým písmenem. Nevadilo by mně zkrátka, kdyby J. Drahoše volil i Kníže pekelný, a budu ho ve 2. kole volit, i když jsem v prvním kole podpořil jiného proevropského a konzervativního kandidáta.

    Ale pokud pan Kubička vytkl v mém příspěvku jen toto jediné, mohu doufat, že se mnou v podstatě souhlasí.
    MP
    January 15, 2018 v 23.58
    D. Ungerovi
    Zajímalo by mě, jestli budete volit Drahoše i v tom případě, že se (silněji) přihlásí k odkazu TGM (což on asi udělá).
    MP
    January 16, 2018 v 0.3
    P. Hájkové
    Myslím si, že levice svou neschopnost často maskuje radikalismem, dnes už často jen radikalistickými řečmi...
    Volby jsou (mnohdy) důležité, často je zakazují a manipulují jimi právě proto, že mohou leccos změnit.

    Ostatně i ten Únor by nemohl proběhnout tak, jak se to stalo, kdyby předtím nezvítězila KSČ ve volbách. Volby vynesly k moci Hitlera. Atd., atp. Takže někdy jsou volby důležité až fatální, v negativním slova smyslu.
    January 16, 2018 v 4.39
    Panu Ungerovi
    S Vaším příspěvem souhlasím. Myšlenku, že K:S. je kníže pekelný, jsem Vám podložil z úpřimné zlomyslnosti. Na tom spojení Karel Schwarzenberg, kníže pekelný je něco nádherného, čemu nedokážu odolat.
    January 16, 2018 v 5.59
    Panu Plevovi
    Já myslím, že Hauser hlavně chtěl tím výšeuvedeným příkladem o důležitosti voleb srovnat náš Únor, před nímž se dostala radikální levice, tehdy KSČ, k moci, s Allendeho obdobím v Chile. I tam se levice dostala legálně k moci a začala provádět společenské reformy k obrazu svému. Jenomže ze slušnosti či z humanistického přesvědčení nezorganizovala žádný "Únor" a umožnila tím naopak Allendeho puč. Možná tím chtěl něco naznačit, něco jako se říká ve fotbale: "nedáš - dostaneš". Ale to je jen můj dohad.
    Já se domnívám, že radikální levice u nás dnes vlastně neexistuje, i když se o ní často mluví. Existují jen lidé s více nebo méně radikálně-levicovými názory.
    January 16, 2018 v 6.20
    Ale stejně je Hauser asi idealista a věří, že jednou se nějaká radikální levice přece jen zorganizuje, vyhraje volby a provede levicové reformy bez "února", protože s ní celá společnost bude souhlasit. A proč by nevěřil? Člověk by měl věřit, že jednou to půjde.
    January 16, 2018 v 6.24
    A mezitím připravovat půdu.
    Já si myslím, paní Hájková, že Hauser Allendeho Chile a Gottwaldovo Československo nesrovnával. Jen je uvedl jako příklady, kdy volby daly levici příležitost k pokusu o revoluční změny. Kdyby srovnával, musel by najít víc rozdílů než podobností.
    Allendeho pozice byla ústavně dost vratká, parlament ho uznával pouze podmíněně a neposkytoval mu programovou podporu, což se Allende rozhodl řešit prezidentskými dekrety. Oporu mu k tomu hodlaly poskytnout revoluční gardy.
    Situace v Československu se od této tragické kapitoly chilských dějin lišila hlavně tím, že Gottwald a spol. se nemuseli obávat žádného Pinocheta, stojícího za bukem a řídícího se filosofií "nedáš - dostaneš".
    January 16, 2018 v 8.8
    Paní Zemanové
    Daly by se samozřejmě rozebírat rozdíly historické, geografické, ekonomické politické a další. Ale co třeba – netradičně- rozdíly psychologické?
    U nás dělali převrat lidé, kteří možná za vším vidí bubáky. Nebezpečí. A tak si hleděli tu budoucnost pojistit. Samozřejmě lze poukázat na vliv Ruska, jak se o tom zmiňuje pan Horák. Ale v Rusku možná žijí právě titíž lidé, jací u nás dělali ten Únor. Zatímco Latinoameričané jsou lidé jiného ražení. Lidé, kteří možná ty bubáky na každém rohu nevidí. Nevím vlastně, jakého původu byl Allende, ale asi nebyl dělník jako Gottwald. I to může hrát roli.
    Ještě se vrátím k tomu vašemu tatínkovi, který, jak píšete, další vzpomínky zamlčel. Neznám jeho důvod, ale lidé to často dělají, když jsou ty vzpomínky nějak traumatizující. A ten stupeň traumatizace se nedá určit objektivně či z vnějšku, v závislosti na událostech, které se staly – např. ten člověk zažil takovou a takovou událost, a proto musí být tak a tak traumatizován. Někdo je schopen zpracovat i velmi těžké zážitky, někoho naopak traumatizují zážitky, které se jeho okolí vůbec nezdají nijak strašné.
    Já sama jsem v dětství nebo mládí z hlediska jiných lidí nic hrozného nezažila, a přece pro mě jsou vzpomínky určitým způsobem traumatizující. Člověk je totiž musí umět nějak zpracovat, zařadit, dát jim smysl. Což je těžké.
    V každém případě je mi líto, co se v minulosti stalo. I vašeho tatínka, samozřejmě. Ale nepovedená minulost určitě nemůže znamenat: zapomeňte raději na sny a smiřte se s realitou. Takové myšlení totiž zabíjí ducha.
    PK
    January 16, 2018 v 8.12
    Paní Hájková
    A jestli se mohu zeptat, v čem je vlastně ta realita tak nesnesitelná?
    January 16, 2018 v 8.49
    Já jsem něco takového napsala?
    Zmínila jsem se jenom o svých osobních prožitcích, které nejsou nijak důležité. Proč bych o nich tady měla psát?
    Ale jinak, samozřejmě, na světě existuje mnoho lidí, kteří zažívají nějaké hrůzy.
    January 16, 2018 v 10.1
    Mediálně přitažliví revoluční intelektuálové
    Badiou a Žižek jsou "revoluční" intelektuálové, kteří říkají věci, které se mohou stát mediální senzací. Třeba před americkými volbami Źižek doporučoval volbu Trumpa s tím, že to může pomoci americkému proletariátu v uskutečnění revoluce. Americký proletariát zvolil Trumpa a tím to skončilo. Jen byl Žížek několik dní na předních stránkách světových médií, i u nás se o něm psalo. Takže nemám nic proti tomu, aby Žižek a Badiou veřejně sdělovali své názory, ale doporučuji je brát asi tak vážně jako naše novináře.
    PK
    January 16, 2018 v 10.7
    Ano, napsala jste "Ale nepovedená minulost určitě nemůže znamenat: zapomeňte raději na sny a smiřte se s realitou."

    Tak se ptám, co máte na mysli.
    January 16, 2018 v 10.21
    Mám na mysli nepovedený pokus o překonání kapitalismu, který začal říjnovou revolucí a skončil "reálným socialismem" a následně rokem 1989. Neznamená to, že kapitalismus musí být navěky, že nikdy víc nebude možná jiná forma socialismu, který by ale nemusel být zaveden či držen násilím.
    PK
    January 16, 2018 v 10.26
    Dobře, děkuju, s touto odpovědí jsem spokojen :-)
    JP
    January 16, 2018 v 11.4
    Únor a převrat
    Ale jistě, paní Zemanová, s tím vylíčením před- i poúnorové situace v tehdejším Československu máte naprostou pravdu.

    Ale na co jsem chtěl já poukázat: v tehdejší čs. společnosti existovala skutečně vysoká názorová polarizace. Natolik vyhraněná, že už nebyla možná tak daleko od stavu, který předchází občanské válce. A v občanské válce vždycky mají obě strany pravdu - tu svou vlastní. A rozhodne se pak čistě mocensky, která z obou stran nabude vrchu - a tu svou vlastní pravdu pak instaluje jako tu "jedině správnou".

    Samozřejmě, komunisté - svou vlastní "zásluhou" - ztráceli na popularitě, a ty následující volby by sice možná stále ještě relativně vyhráli, ale už by neměli sílu dominovat státní orgány. (Svým způsobem by se dostali do podobné pozice jako dnes Babiš.)

    Jenže - ti tehdejší komunisté měli prostě větší impuls, větší energii nežli bezvýrazní, slabí a svým způsobem naprosto naivní lídři občansko-demokratických stran. Ano, my samozřejmě můžeme plným právem počínání komunistů (ani ne tak v okamžiku převzetí moci, jako v jejich následném instalování diktátorských metod) označit jako nedemokratické; ale na straně druhé jak řečeno oni za sebou měli - alespoň v tom okamžiku převzetí moci - za sebou stále ještě velkou část národa. A oni sami byli přesvědčeni - a to zase ne tak docela neprávem - že prosazují práva té doposud znevýhodněné části lidu, námezdně pracujících a vůbec jinak sociálně znevýhodněných, proti bohatým a privilegovaným.

    Takže ještě jednou: ano, komunisté už ztráceli většinu; ale reálná historie se jen málokdy ptá na to, zda byly dodrženy zákony mravnosti, nýbrž ptá se na to, kdo je v danou chvíli schopen uchopit otěže řízení státu. A opakuji ještě jednou: tehdejší českoslovenští občansko-demokratičtí politici 1. naprosto selhali, a především 2. i když za sebou snad měli čistě aritmetickou většinu národa, byla to většina pasivní, slabá, bez energie a bez jasného, rozhodného programu.

    Svým způsobem by se dalo říci: i když tehdy komunisté nezvítězili po právu, tak nicméně frakce občansko-demokratická byla po právu poražena. Za neschopnost a slabost se v politice platí; naprosto stejně jako v džungli. To je prostě zákon přirozeného výběru.
    Za neschopnost a slabost se platí i v boxu, přesto by byl doživotně diskvalifikován borec, který po vhození ručníku do ringu svého poraženého soupeře nakope do zubů a zpřeráží mu ruce.
    Dávám přednost tomu, aby se politika přece jen více podobala sportu, třeba i drsnému, než džungli.
    January 16, 2018 v 13.24
    A koho byste chtěla diskvalifikovat, čili vyřadit ze hry, paní Zemanová? Právnickou osobu (čili stranu) nebo konkrétní fyzické osoby? Pokud stranu, například rozpuštěním, mohly by přece fyzické osoby (její členové) založit jinou podobnou stranu, třeba pod jiným názvem.
    Přemýšlím nad vaší otázkou, paní Hájková. Takhle jsem vůbec neuvažovala, protože mi šlo pouze o to, abychom alespoň v našem civilizačním okruhu nevnímali politiku jako džungli, kde vítězí hrubá síla. A ctili pravidla, která chování ve stylu predátorů omezují.
    Mohu uvažovat o vylučování z hlediska voliče. Pokud například nějaká strana nebo jednotlivý kandidát jeví sympatie ke stylu převzetí a udržování moci, o jakém jsme se tu bavili /rok 1948 u nás, Pinochetův puč v Chile/, jsou pro mě diskvalifikováni a vylučuju je z okruhu volitelných.
    Pokud by specifickou propagací tohoto stylu /případně kroky k jeho praktickému napodobování/ naplnili znaky trestného činu, byla by to jiná záležitost a vylučování ze hry už by nebylo jen na mně.
    January 16, 2018 v 14.43
    Ale v tom sportu o diskvalifikaci rozhodují nezávislí soudci. Vy chcete, aby nezávislými soudci v politice byli všichni občané. To je dost nadlidské očekávání.
    Mohla bych to chtít od všech občanů, paní Hájková, ale tak nerealistická nejsem.
    Tady mluvím za sebe. A vždycky se mohu pokusit ovlivnit své okolí, případně pár vstřícnějších jedinců v internetových diskusích. Ale tomu druhému způsobu moc nadějí taky nedávám.:-)
    January 16, 2018 v 15.28
    Ale stejně jste nanesla zajímavé téma. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby třeba ve fotbale byli soudci zrušeni a o vylučování ze hry by demokraticky rozhodovali sami diváci.
    January 16, 2018 v 16.39
    Soudci zbaveni reálné moci nad pravidly hry by se pak museli omezit na pronášení morálních soudů nejen na adresu nečestných hráčů, ale i na adresu diváků, kteří by v hlasování o vylučování hráčů za fauly nebyli dost objektivní.

    To vůbec není kritika demokracie. Domnívám se totiž, že demokracie je nutností a není jiné cesty než demokracie.

    Přitom si myslím, že při amatérské sportovní hře s omezeným počtem diváků, kde se vlastně všichni znají a o nic nejde, by hráči i diváci mohli o případném porušování pravidel rozhodovat společně a spravedlivě. Ale při masových hrách by to rozhodování bylo asi horší.
    Sudí ve sportu se řídí přesnými pravidly a každý sporný zákrok jimi poměřuje.
    Civilizovaná společnost obdobně vymyslela ústavu a tou se ve vlastním zájmu musí řídit, pokud se nechce stát společností necivilizovanou.
    Ovšem vy jste taky přišla se zajímavým námětem, paní Hájková. A tím je aplikace přímé demokracie v oblasti sportu. Například řešit pokaždé referendem, jestli obránce fauloval nebo jestli hráč zahrál rukou - to by byla věc. Obecenstvo by se každopádně kupovalo hůř než soudce, ale možná by to mělo i své mouchy.
    January 16, 2018 v 17.43
    Já se vám přiznám, paní Zemanová, že vlastně přesně nevím, co v naší ústavě je. Já vím, je to ostuda, ústavu by měl občan znát jako když bičem mrská, ale je to tak. Nějak jsem zatím neměla potřebu se s ní seznamovat.
    DU
    January 16, 2018 v 19.8
    Pane Kubičko,
    I mě to spojení "kníže pekelný" v souvislosti s K.S. napadlo a je to vskutku velmi nádherné označení. To beru.
    DU
    January 16, 2018 v 19.22
    K panu Plevovi
    Představte si, že pana Drahoše budu volit i tehdy, pokud se bude hlásit k odkazu TGM. Myslím, že jste nepochopil, že já TGM nevnímám výhradně negativně a historie pro mě není černobílá.

    TGM si vážím zejména za jeho práci politickou i filozofickou před světovou válkou (sociologická habilitace, Rukopisy, Hilsneriáda). Potom se podle mě dopustil strategické chyby, ale svou prezidentskou roli (s monarchistickými prvky, asi nutnými) zvládl velmi dobře. Mimochodem, byl to jediný náš prezident (vedle dr. Háchy) k jehož zvolení nepomohli komunisté. Ale za zmínku stojí i kořeny prvního prezidenta. Matka německy mluvící Moravanka, otčím Slovák hned ze Záhoří, pravý otec židovského nebo habsburského původu, kdo ví.

    Ale je také zajímavé srovnat mozaiku prezidentů narozených na jižní Moravě. Od TGM (Hodonín) a rakouských sociálních demokratů Karla Rennera (Dolní Dunajovice) a Adolfa Schärfa (Mikulov) přes gen. Ludvíka Svobodu (Hroznatín) až po Klému Gottwalda (Heroltice u Vyškova). Ti poslední dva komunističtí prezidenti proti sobě bojovali možná i u Zborova. Svoboda na straně rusko-legionářské, Gottwald za císaře pána. To jsou dějinné paradoxy.
    JP
    January 17, 2018 v 12.15
    Politika, morálka a džungle
    Přesně tuhle námitku jsem očekával, paní Zemanová. Že tedy v politice by morálka měla vítězit nad džunglí.

    Jistě bychom si to všichni přáli; jenže právě proto já jsem pak ještě přidal tu zmínku o evoluci a přirozeném výběru.

    My totiž opravdu nejsme v situaci, kdy bychom si mohli nalinkovat nějaká morální pravidla a pak očekávat (právem), že se reálný život bude řídit podle toho.

    Ještě jednou: ti občansko-demokratičtí politici v Únoru selhali naprosto. Zčásti díky své čistě osobní neschopnosti, zčásti právě proto, že se slepě spoléhali na pravidla.

    Jenže - od té doby se i ti demokraté dokázali poučit. A přece jenom pochopili - právě na základě svých zkušeností s jednáním s komunistickými režimy - že takového slepé spoléhání se na pravidla je prostě příliš naivní, a příliš pohodlné. A že když se budou jenom spoléhat na pravidla, která jejich protivník zásadně nerespektuje, tak že to vždycky prohrají. A tak se poučili, že v zápase s medvědem musí sami používat síly. Oni tedy nakonec dokázali obstát v té evoluční zkoušce: napravili své původní selhání, změnili se, a dneska už jsou něčím jiným, nežli čím byli dříve.

    To za prvé. A za druhé - opakuji ještě jednou, že to tehdy opravdu nebylo tak, že na straně demokratů byla jenom ryzí pravda, a na straně komunistů jenom nepravda.

    Ano, komunisté svůj boj dozajista nevedli v rámci těch pravidel které stanovili demokraté; už přestávali (komunisté) reprezentovat většinu, a byli už jenom reprezentanty menšiny.

    Znamená to ale bez dalšího, že ve svém boji za sociální spravedlnost neměli i nadále určitou pravdu?

    Václav Havel při jednom z výslechů na Státní bezpečnosti - když tato zase jednou přišla s "argumentem", že chartisté jsou prý jenom malá skupinka samozvanců - na to odpověděl tím, že i kdyby se v nějakém státě činilo bezpráví jenom jednomu jedinému člověku, že to bude i tak stát nespravedlivý.

    A ta demokracie - a připomeňme, že je tu stále řeč o demokracii za podmínek kapitalismu - tak tato demokracie neustále produkuje ne snad jednoho jediného, ale celé zástupy sociálně i jinak znevýhodněných a vyloučených. Komunisté tedy měli velmi mnoho dobrých důvodů pro to, celý ten systém buržoazního parlamentarismu a partajnictví považovat za systém principiálně nespravedlivý a nehumánní, z čehož odvozovali své právo ho změnit, a to třeba i navzdory těm formálním pravidlům politického boje, která si určili jejich protivníci.

    Paní Zemanová - já v žádném případě nepopírám nutnost a potřebnost respektování základních pravidel morálky v politice. Ale jde o to uvědomit si, že reálný život je opravdu mnohem více, nežli jenom souhrn nějakých regulí, byť i těch nejušlechtilejších. A někdy je tomu i tak, že co platilo jako morálně čisté včera, už jako takové nemusí platit zítra.
    + Další komentáře