Prezidentské pravomoci jsou úzké. Tam, kde vyčnívají, například při navrhování ústavních soudců, přitom víc než na politickém umu záleží na charakteru hlavy státu a připravenosti si nechat poradit. Prezident je tu ale především proto, aby zvedal varovný prst, vetoval zhůvěřilosti a dobře reprezentoval v cizině.

Většina vyzyvatelů Miloše Zemana tyto role zastane. Že se nebude přetahovat s vládou, mávat na premiéra holí, intrikařit či šířit vulgarismy, novému prezidentovi jistě rádi odpustíme. Přehlédnout též můžeme, že nemá bůhvíjaké zkušenosti z vysoké politiky. Ty chyběly slovenskému Andreji Kiskovi i německému Joachimu Gauckovi — a jak si dokázali získat spoluobčany!

Kdybychom byli na adepty přísní, museli bychom připustit, že v jistých chvílích připomínají okresní přebor. Každý sází na nějaký stereotyp — muž z lidu, který se v Praze neztratil (Jiří Drahoš), sociální antropolog odmítající si hrát na „xenofoby“ a „sluníčkáře“ (Michal Horáček), oddaný stoupenec transatlantických vazeb (Pavel Fischer), věčný občanský aktivista (Marek Hilšer), nespokojený ranař v politické penzi (Mirek Topolánek), skladatel hitů a objevitel hvězd (Petr Hannig)…

Každý ze sebe ukazuje to lepší, to dá rozum. Protože ale nervozita stoupá, dokážou si vjet do vlasů i nejdemokratičtější z demokratických Zemanových oponentů. Některým se vyplácí maximální abstraktnost, jiní doplácejí na svoji upřímnost. Například když Pavel Fischer prohlásil, že by homosexuála nejmenoval ústavním soudcem, neodhalil jen svoje předsudky, ale také pokřivené vnímání obsazování soudcovských křesel. Nejspíš by z nominace kvůli možnému střetu zájmů vyloučil rozvedené muže (co kdyby se řešily nároky otců na děti?) nebo zahrádkáře (co kdyby si na nějaký zákon stěžovala tato organizovaná skupina?) — a to je špatně.

Miloš Zeman chce být za hvězdu a do pestrého pole uchazečů posílá do podhradí diskutovat svého mluvčího. Toho, jenž by stejně možná dřív nebo později místo churavějícího vladaře spravoval majestát. Je to nedůstojné a přezíravé k druhým. Zároveň jde ale o lišácký tah. „Co ti vědí o politice…,“ pomrkává na nás Zeman. Že je z jiného těsta, se nás pokusí přesvědčit těsně před hlasováním Sněmovny o důvěře Babišově vládě — a dva dny před zahájením voleb. Dobře se jistě připraví i na mezičas mezi prvním a druhým kolem prezidentského klání, pokud nebude rozhodnuto bleskově. Je to k nevíře, ale Zeman působí ze všech zájemců nejmotivovaněji. Děsivé, není-liž pravda… Druhé Zemanovo období by připomínalo vzrušující jízdu na tobogánu do vypuštěného bazénu.

Tím spíš mrzí, že řady jeho vyzyvatelů se nápadně podobají tápající sněmovní opozici vůči Andreji Babišovi. Ta se stejně bezradně postavila i k volbě prezidenta. Pro jistotu ji vypustila. Na jedné straně se partajím nedivím, že nenabídly vlastní kandidáty. Vnímají nechuť občanů k nim samotným a zohledňují zkušenosti z minulé volby. Uchazeč z ČSSD byl čtvrtý a adept z ODS až hluboko mezi poraženými. Navíc sociální i občanské demokraty by mohla debata o prezidentském kandidátovi štěpit. V ČSSD velká část členů dál tíhne k Zemanovi. V ODS byli zase zaskočeni zájmem místopředsedy Senátu Jaroslava Kubery o kandidaturu a různé pohledy tam jsou i na Mirka Topolánka. Proto šly strany pohodlnější cestou.

Jakkoliv to chápu, myslím si, že malé ambice stran jsou na škodu jim i nám. Pokud mají být časem opět pro občany atraktivní, musejí být schopny generovat osobnosti na různé politické pozice, včetně té prezidentské.

Bylo by však naivní si namlouvat, že když Babišovi nedokážou adekvátně oponovat straničtí lídři, zastane to prezident. Jeho posláním není válčit s premiérem. Argument levicových zastánců Zemana, že on jediný má váhu srovnatelnou s Babišem, ale neplatí: vždyť Zeman nejeví nejmenší snahu ukončit své spojenectví s českým Berlusconim. Kdyby někomu šlo skutečně jen o vyvážení Babiše, nechť si klidně volí Mirka Topolánka.

Ostatní si mohou vystačit s úvahou, zda si s prezidentovou rolí spojují víc uklidňující zásyp, nebo výbušný dynamit.