Politické změny zasahují do našich životů více, než si často připouštíme
Jiří DrahošRedakce DR se obrátila na čtveřici prezidentských kandidátů s nabídkou, aby pro nás sepsali svou verzi novoročního projevu. Odpověděli tři z nich. Jiří Drahoš se ve svém textu obrací k srdci a rozumu českých občanů.
Milí přátelé,
Nastal čas, kdy se ohlížíme se za rokem uplynulým a vzhlížíme k tomu nadcházejícímu. Jako každý rok, i ten končící jistě znamenal pro mnohé z nás velké změny v osobních životech. Ty si prožíváme sami v sobě a s našimi blízkými, vnější svět je nám kulisou. Ve volebním roce se ovšem tato kulisa přibližuje, ať chceme nebo nechceme, politické změny zasahují do našich životů více, než si často připouštíme.
Volby v roce 2017 přinesly největší změnu naší politické mapy od listopadu 89. Bude velkou odpovědností demokratických stran, zda s mocí naloží tak, aby nás zasáhla jen v tom lepším slova smyslu. Česká republika potřebuje stabilní vládu, která se nebude muset opírat o mandáty extremistických stran, bude aktivně a kriticky hájit naše zájmy v Evropě a připraví nás na všechny výzvy převratné doby.
To už se ale stane v roce 2018. Uplyne 100 let od doby, kdy se začaly psát dějiny naší obnovené státní samostatnosti. Připomeňme si, že na počátku nejdelšího období nesvobody v této éře, v roce 1946, stály rovněž volby, i když už se odehrály s výběrem omezeným. Následujících léta pak byla zrůdná mimo jiné předstíráním demokratičnosti voleb.
Od roku 1989 můžeme opět spoléhat sami na sebe, jak si poměry v naší zemi uspořádáme. Pravda, často cítíme zklamání z těch, kterým jsme svůj hlas odevzdali, ale řečeno volně podle prezidenta Masaryka — má-li naše demokracie nedostatky, odstraňme ty nedostatky, nikoli demokracii.
Shodou okolností již v úvodu nastávajícího roku zvolíme novou hlavu státu. Kdo to bude, to hodně napoví o směru, jakým se naše krásná země vydá. Věřím, že příležitost spolurozhodnout o tomto směru využijete.
Až budete o svých kandidátech přemýšlet, zkuste se položit několik základních otázek. Opravdu si dokážeme vlastní bezpečí zajistit sami, jak nás někteří politici vehementně přesvědčují, nebo se opřeme o partnerství s těmi, kteří sdílejí naše základní hodnoty, náš způsob života, náš kontinent?
Opravdu se chceme dobrovolně vzdát místa u stolu, kde se rozhoduje o osudu Evropy, nebo se raději naučíme u tohoto stolu lépe hájit svoje názory? Chceme zůstat zemí, do níž si investoři chodí pro levnou a přitom kvalitní práci? Anebo vylepšíme náš vzdělávací systém natolik, že to budeme i my, kdo bude v době robotů a digitálních technologií spoluvytvářet pracovní trhy?
Zůstaneme společností, která se tématu stáří raději vyhýbá, nebo se postaráme o to, aby naši senioři mohli žít důstojný život? Chceme vnímat naši krajinu jen jako jakýkoli jiný výrobní prostředek, nebo jí přiznáme jedinečnou roli místa pro život? A osobní otázka — potřebujeme k něčemu dobrému hrubá slova a osočování svých kritiků z úst těch, kdo by měli být vzory, když už jejich portréty visí na školách a v úřadech?
Pokud vám připadají tyto otázky jako příliš návodné, musím přiznat, že jsou takto položeny úmyslně. Za pár dní se budu ucházet o vaše hlasy především pro svoji představu, jak bychom měli svoje věci spravovat, kam patříme a jak toho můžeme využít.
V úvaze k novému roku jsem chtěl, abyste měli alespoň v takto zhuštěné podobě příležitost slyšet, jaká ta moje představa je. Věřím, že Vaše srdce pozná, jaká je pro Vás co nejlepší odpověď, a že Váš rozum najde tu správnou cestu, to správné rozhodnutí.
Přeji Vám všem šťastný nový rok 2018.
"má-li ten náš reálný socialismus nedostatky, odstraňme ty nedostatky, nikoli socialismus"
"má-li ten náš feudalismus nedostatky, odstraňme ty nedostatky, nikoli feudalismus"
...
...
Myslím, že i pro vás je demokracie hodnotou, která přece jen za opečovávání stojí.
Nevím, jestli T. G. Masaryk vyzval k odstraňování nedostatků demokracie čistě aforisticky, nebo to byl závěr podrobnější analýzy, ve které ukázal, že nedostatky demokracie jeho doby jdou proti její podstatě. Stejně jako nedostatky demokracie naší doby nebo nedostatky socialismu doby normalizace. Jakož i nedostatky tehdejší demokracie.
Odstranit nedostatky feudalismu znamenalo odstranit feudalismus, protože jeho největším nedostatkem byl on sám. Přesněji řečeno nedostatky feudalismu, jako dědičná vláda úzké skupiny lidí a zásadní omezení svobody většiny ostatních, byly součástí jeho podstaty. Totéž dnes platí o nedostatcích kapitalismu (ostatně vývoj dnešního kapitalismu spěje zrovna k jakémusi novofeudalismu).
Takový "humanismus" by byl protiústavní.
A ono to mnohdy opravdu vůbec není jednoduché, takovéto rozlišení dokázat provést.
Připomeňme si: ještě v reformním roce 1968 (jehož kulaté výročí nám právě nastává) nebylo vůbec a naprosto jasné, zda socialismus je ze své vlastní podstaty vadný a deformovaný, anebo všechny ty excesy s ním spojené byly - právě jenom excesy. Či spíše naopak, v tom osmašedesátém se ještě naprosto většinově věřilo, že socialismus je ve své podstatě dobrý; právě proto to tehdejší obecné nadšení z pokusu ho reformovat, vrátit ho jeho původnímu humánnímu poslání.
Proč jsem celou tu záležitost natolik přiostřil: právě proto že lidé znovu a znovu odmítají kriticky myslet. Že se vždy znovu a znovu slepě přikloní k nějaké - v dané době právě populární - ikoně, tuto ikonu obdaří všemi možnými pozitivními predikáty, a pak už odmítají a odpírají ji jakkoli kriticky přezkoumávat.
I kdyby demokracie nakrásně byla opravdu tím konečným a optimálním státně-politickým uspořádáním - už jenom ten fakt, že se stala přesně takovouto ikonou, jasně naznačuje, že je zase všechno špatně.
Že už lidé zase přestali kriticky myslet. Že namísto neustálého přezkušování toho, co opravdu je a co není dobré, že namísto toho už zase jenom začali vyvolávat hesla.
Jakmile se někdy přestane kriticky myslet, je konec. Bez myšlení kritického není vůbec žádné myšlení. I ta zdánlivě nejušlechtilejší idea se nevyhnutelně stává prázdným a strnulým dogmatem, když není znovu a znovu konfrontována se samotným životem, s jeho neustále novým směřováním a hledáním.
Demokracie se (už) nepoměřuje na životě, nýbrž život na demokracii. A když se něco z toho života nevejde do těch ustrnulých schémat zfetišizované demokracie, pak se bohorovně prohlásí: "Tím hůř pro život!"
Já se tady nechci hlouběji pouštět do této problematiky (k tomu bude zapotřebí časem samostatného textu); tady Vám mohu odpovědět - a potvrdit - jenom tolik, že pro mě je v každém případě trvalou a nezpochybnitelnou hodnotou d e m o k r a t i s m u s.
Demokratismus jako zcela zásadní postoj a vztah k druhému člověku, který toho druhého člověka respektuje, který mu přiznává jeho nezpochybnitelnou hodnotu, a tedy i jeho nezpochybnitelná osobnostní práva. Takovýto demokratismus je svým způsobem jenom jiným označením pro humanismus.
Takže, paní Zemanová, takto pojatý demokratismus je i pro mě opravdu základní a trvalou hodnotou; ale co se konkrétních p o l i t i c k ý c h systémů a modelů týče, tady je jak už řečeno nutno být krajně opatrný a krajně kritický, abychom zase neupadli do sladkého vábení té či oné ideologie.
Je třeba přestat s řečněním a aktivizovat se.
Souhlasím i s panem Patočkou (v jiném jeho článku), že ostatní z té čtveřice přijatelných kandidátů mohou tomuto scénáři zabránit, ale pravděpodobně to bohužel neudělají.