Jakub Patočka mluví o čtveřici havlovských kandidátů, kteří se mezi sebou příliš neliší — takže jim přímo doporučuje domluvit se mezi sebou, aby tři odstoupili ve prospěch jednoho.

Nejvýrazněji z havlovské čtveřice vystupuje Marek Hilscher tím, že je nejmladší — což mu také dává v českém prostředí, kde velká část voličů spojuje představu prezidenta s obrazem starého „moudrého‟ muže, nejmenší šance. Přestože mládí po čtyřicítce je dosti relativní, Marek Hilscher je často dává najevo, někdy sympaticky živým a pružným vystupováním, jindy vystupováním pohříchu hloupě pubertálním.

Výrazněji osobitým kandidátem je i Michael Horáček, první, kdo vyhlásil kandidaturu, a také první, kdo nasbíral potřebný počet podpisů. Jako textař proslavený především spoluprací s Petrem Hapkou je také z havlovských kandidátů nejznámější a přízeň voličů se snaží získat poukazováním na to, že kampaň si platí z vlastní kapsy, takže není zavázán žádným pochybným sponzorům, jenomže původ jeho majetku dělá jako bývalého hazardního magnáta pochybným jeho samotného.

Nejlepší vyhlídky dávají předvolební průzkumy Jiřímu Drahošovi, jedinému z kandidátů kromě Michaela Horáčka (a Miloše Zemana), kterému se podařilo sesbírat pro kandidaturu dostatek podpisů od řadových občanů. Ten vděčí za svou podporu pohříchu především své nevýraznosti, na jakou v minulé prezidentské volbě sázel Jan Fischer, ale jako zaměstnanec Akademie věd, jejímž předsedou Jiří Drahoš byl, ho pokládám za obstojného kandidáta. Osvědčil se jako ředitel Ústavu chemických procesů i jako předseda Akademie věd, když na předsedu Akademie kandidoval, jeho stoupenci vyzdvihovali především jeho férovost, díky níž můžeme očekávat, že jako prezident bude skutečně prezidentem všech, ne kyjem svých voličů na všechny ostatní, a možná by měl ve své kampani více zdůraznit, že je veteránem boje Akademie věd o přežití proti průmyslovým lobbistům a politikům ODS. Jako hlavní favorit volby je hlavním terčem útoků Miloše Zemana a jeho Ovčáčka, a ti se v zoufalé snaze vyhrabat na něj nějakou špínu pokoušejí využít toho, že k hlavním zastáncům Akademie věd v parlamentu patřil, pro mě poněkud překvapivě, Miroslav Kalousek — vznikla tím ovšem zajímavá situace, která podle mého soudu mluví také ve prospěch Jiřího Drahoše jako prezidentského kandidáta: v boji o přežití Akademie věd mu pomáhali ve velmi neobvyklém spojení TOP 09 a KSČM.

Nu a pak je tu ještě Pavel Fischer. Důstojný starý pán, podobně jako Jiří Drahoš, s vynikajícím profesním životopisem, podobně jako Jiří Drahoš, zaručujícím způsobilost pro výkon vysoké politické funkce o něco málo lépe než profesní životopis Jiřího Drahoše. Vyjadřuje se zpravidla diplomaticky, někdy možná až příliš opatrně, jak sám o sobě říká, je někdy až příliš velký diplomat — což je přesně největší chyba Jiřího Drahoše, který se snaží vyhýbat sporům, nikoho neurazit a vyjednat všechno po dobrém, z bojů o přežití Akademie věd možná příliš zvyklý, že vyhrocené spory vede a veřejné skandály vyvolává „Fórum Věda žije!‟, od kterého on se může kdykoliv distancovat. Pavel Fischer je v diplomatickém vyjadřování občas trochu obratnější než Jiří Drahoš, jako když v DoXu na otázku ke kampani MeToo dokázal dát najevo, že ví, oč jde, zatímco Jiří Drahoš se tak usilovně snažil neurazit „odborníka‟ z reklamní agentury, až svým alibismem urazil všechny ženy a oběti sexuálních útoků. Přesto Pavel Fischer několikrát nepříliš obratně zaujal poněkud vyhrocené a značně sporné postoje.

A tak se ptám: Co přesně má Pavel Fischer, co nemá Jiří Drahoš? Tedy kromě těch několika hloupých předsudků a trapných mezer ve znalosti ústavy, o kterých Jan Šícha věří, že by se jich jako prezident snadno a rychle zbavil.

Dohoda, kterou navrhuje Jakub Patočka, nebude. Brání tomu jak osobnosti jednotlivých kandidátů, tak historie jejich kandidatury a složení, zájmy a názory táborů jejich stoupenců. Podobně se ve francouzských prezidentských volbách nespojili a ani nemohli spojit Benoît Hamon a Jean–Luc Mélenchon, přestože dnes občas Mélenchon zalituje, že kdyby býval Hamon odstoupil v jeho prospěch, mohl být dnes Mélenchon prezidentem a Hamon jeho premiérem.

Co by mohlo být, kdyby se naši čtyři havlovští kandidát dohodli tak, jak se nikdy dohodnout nemohou?

Prezidentem by se stal Jiří Drahoš. Michal Horáček by zaujal funkci jeho tiskového mluvčího, Marek Hilscher by se stal kancléřem a Pavel Fischer šéfem protokolu.