Nesrovnatelně důležitější než lednová přímá volba prezidenta budou podzimní volby do Poslanecké sněmovny. To už zde 30. března psal Jakub Patočka. Zjevně si to uvědomují i politické strany. Potíž je v tom, že přes hlavu nám začíná přerůstat ten aspekt výběru hlavy státu všemi občany, který měl tento proces i politiku jako takovou lidem zatraktivnit. Stalo se: jsme svědky přehnané personifikace politiky, v jejímž rámci v očích mnohých volba prezidenta zastíní i rozhodování o příštím kabinetu.

Všechno kolem nás vnímáme jako reality show. Prožíváme hledání nejlepších zpěváků a showmanů, napodobujeme cizí hlasy, vyměňujeme si manželky, společně vaříme, hubneme i napravujeme hříšné hostinské. Také od politiky pak chceme, aby se před námi odehrávala on-line, přehledně, efektně, bez dlouhých diskusí a nesrozumitelných kompromisů.

Tvorbě programů a skládání koalic nerozumíme. Baví nás ale sledovat, jak to Babiš natře Sobotkovi, Kalousek Babišovi, Zeman médiím… Politika se simplifikuje a banalizuje.

Do toho přímá volba prezidenta skvěle zapadá. Řečeno s Cimrmanem, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Proto je nutné sledovat prezidentské klání a uvádět je do souvislosti s tím, co přináší kampaň sněmovní.

Že po rozdání poslaneckých mandátů může být všechno jinak i s hradní bitvou, už došlo i centrálám ANO a ČSSD. Babišovci odpověď na otázku, zda vytvoří spíš tandem s Milošem Zemanem, nebo nasadí do boje Martina Stropnického, odkládají na neurčito. Bohuslav Sobotka původně sliboval, že se sociální demokraté rozhodnou, koho podporovat, v červnovém referendu. Teď se možná nechal konečně přesvědčit kolegy, které ještě děsí vzpomínka na roky 2002 a 2003, a nikam nespěchá. Sympatie voličů se ještě můžou volně přesouvat, tak proč si vázat na nohu první mlýnský kámen, který se namane?

Snad jen naději Jakuba Patočky, že se třeba dohodne příští koalice na společném uchazeči či že nás ještě nějaké skvělé jméno překvapí ochotou do toho jít, nesdílím. Doba stranickým kandidátům nepřeje. A sotva se na tom něco změní po volbách — ani kdyby vznikla veskrze nebezpečná velká koalice ANO-ČSSD, natožpak nepopulární a veřejné mínění štěpící holport ČSSD-KDU-ČSL-STAN-TOP 09.

Přímá volba a agrofertizace země

Přední politické myslitele od kandidatury odrazuje aranžmá soutěže. Špína má navrch nad pozitivním přístupem, facky jsou víc než argumenty. Objíždět republiku, nechat se urážet pasáčky dnešních mocných, vyjadřovat se ke každé blbině, jako třeba jestli budete jmenovat komunistického premiéra… Kdo to má zapotřebí?

Leda jedinci neukojení životem anebo naivkové neuvědomující si, co je čeká. Připouštím ještě existenci třetí kategorie — mužů a žen, kteří nejsou bez ambicí, ale hlavně mají pocit, že jsou s to zastavit rozval, jehož jsme svědky. Do ní řadím i Jiřího Drahoše. A divil bych se, kdyby se — snad s výjimkou Martina Stropnického — před námi vylouplo atraktivnější jméno.

Bývalý šéf Akademie věd zatím nabízí skoro jediné: důstojnost, kterou jsme si druhdy naučili s prezidentským úřadem spojovat. Jenže i to málo je cenná deviza. O své (ne)schopnosti se pohybovat v politickém terénu nás teprve přesvědčí. Soudě podle jeho politických názorů, jež zatím nejpřesněji vyjevil 1. dubna v deníku Právo, vypadá jako kandidát liberálnější části KDU-ČSL. Pokřtěný, ale nepraktikující katolík z Těšínského Slezska, fanoušek EU a NATO, kritik Putinova Ruska, stoupenec sociální politiky a konce rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, vlažný zastánce církevních restitucí (jen možná ne v této výši)…

Je to málo? Možná pro ty, co si zvykli na formát Havla, Klause, Zemana. Jenže jejich zásluhou prezidentská funkce zvolna degeneruje. Proč chtít prezidenta aktivistického, potřebujícího šíbovat Českou republikou, Evropou, světem? Když ne v Německu, kde hlavu státu vybírá parlament, tak se zkusme inspirovat v Rakousku nebo na Slovensku. Přímo zvolení prezidenti tam měli a mají své mouchy, rozhodně k nim ale nepatří ambice ukusovat si větší kus mocenského koláče, než na jaký mají ústavní nárok.

Absolvoval jsem s Kroměřížskou výzvou první debatu adeptů, kteří se k ní hlásí. Drahoš, Zeman a Michal Horáček tedy chyběli. Pavel Fischer i Marek Hilšer se prezentovali postoji na pomezí vyvažující politiky a formulační diplomacie. Na třetím účastníkovi, Jiřím Pospíšilovi, byla nejvíce patrná politická praxe z první ligy. Pánové uměli zaujmout i neotřelými myšlenkami a zajímavými pointami svých názorů.

Přesto mám pořád pocit, že nároky veřejnosti, jež sdružuje dřívější Zemanovy nevoliče, znechucené voliče i sympatizanty, kteří by se možná nechali přesvědčit někým, kdo bude Zemanem s „lidskou tváří“, jsou větší. Ovšem ani ne tak směrem k politické kompetenci, jako spíš ke komunikativnosti, empatii, schopnosti se zajímat o zdánlivě podružné problémy jednotlivců, co se slévají ve společnost.

Při čtení textu Jakuba Patočky jsem si ale znovu uvědomil, jak je důležité pohlížet na prezidentskou volbu prizmatem hrozby „agrofertizace“ země. Andrej Babiš povede kampaň explicitně kritickou vůči politice, parlamentu, zažitým pravidlům, a implicitně i proti demokracii, od níž se všechny ty „komplikace“ odvíjejí. Příští prezident musí umět erudovaně vysvětlit, proč nás tato cesta vede do pekel. Ba co víc, musí umět se postavit těm, kteří by případně kormidlem liberální demokracie po sněmovních volbách ostře trhli.

Obávám se, že ti, co by to dokázali, jsou na štíru s popularitou, a ti, co jsou nebo by mohli být oblíbení, zase k artikulování stěžejního hodnotového střetu nemají vlohy či odvahu. Leč i na pozadí války o Sněmovnu by šlo borce, kteří by se takového úkolu nezalekli, vzdělávat a socializovat.