Je to takový paradox. Prezident Zeman vzbuzuje vášně, má zavilé příznivce, zapřisáhlé odpůrce a kolem sebe skupinu hochštaplerů. Hodně lidí si myslí, že otázka, kdo bude prezidentem na Hradě, je důležitější než ta, kdo usedne do premiérského křesla ve Strakovce. Přesto se politické strany starají o jiné věci. Chystají se na sněmovní volby a ty prezidentské nechávají na potom. A dvě hlavní strany ANO a ČSSD dokonce dělají, že se jich prezidentská volba netýká. Všichni přitom vědí, že obě volby, jak do sněmovny, tak na Hrad, se budou prolínat. Billboardy prezidentské i stranické budou stát vedle sebe, ale nebude to zrovna symbióza.

Politické strany bez zájmu

Politické strany mají své důvody. Hnutí ANO by samozřejmě mohlo postavit vlastního kandidáta. Dalo by se to očekávat od strany, která aspiruje na vítězství ve všech směrech. Ve volbách minulých vytlačilo na okraj takzvanou zavedenou pravici, což je eufemistické označení pro politický koncept, který u nás platil od začátku 90. let donedávna. Označoval situaci, kdy dominovala ODS, ale vedle ní byl ještě prostor pro menší pravicovou stranu, takovou tu lepší a slušnější, ať už to byla ODA, US, nebo nakonec TOP 09. Tento vlivný koncept dvojí pravice nicméně skončil v troskách po korupčních skandálech Topolánkovy i Nečasovy vlády v roce 2013. Na scéně se objevil Andrej Babiš a hnutí ANO, které zavedenou pravici marginalizovalo.

↗

Akademik prezidentem, to není špatný nápad. Foto FB Jiřího Drahoše

Nechutenstvím ale hnutí ANO netrpí. Nyní má zálusk na pozici dominující české politické scéně sakumprásk. Začalo lovit voliče na levici, oslabuje sociální demokracii, ani komunistické hlasy nevadí. Budiž, tak to v politice chodí, ale proč se zastavit před branami Hradu? Proč nenavrhnout vlastního kandidáta, který by Miloše Zemana docela jistě ohrozil? Demokratické skrupule to asi nebudou, co ANO činí zdrženlivým. Buď je to příliš velké sousto, anebo, a to je pravděpodobnější, by ANO nenašlo lepšího kandidáta, než je Miloš Zeman. Andrej Babiš a Miloš Zeman si prostě padli do oka. Lépe řečeno, oba se docela potřebují.

Nezájem sociální demokracie o prezidentskou volbu již v DR dobře vysvětlil Jan Gruber. Ani přesvědčivé vítězství na sjezdu ČSSD neumožňuje předsedovi strany Bohuslavu Sobotkovi, aby do volby prezidenta aktivně vstoupil, neboť Zemanovci s velkým „Z“ jako strana sice neuspěli, ale zemanovcům s malým „z“ se v ČSSD daří, a tak na nějaký konflikt s Milošem Zemanem nemá sociální demokracie sílu. Letargie ale v politice nebývá vítěznou strategií. Nakonec tento pohnutý vztah může skončit tím, že se o přízeň prezidenta Zemana bude ČSSD přetahovat s ANO.

Lidovci mají aktuálně jiné plány. Spolu se starosty chystají předvolební koalici, a to je sousto větší než veliké. Koalice musí ve volbách získat více než 10 procent hlasů, přičemž stávající výzkumy, v nichž obě strany ovšem figurují samostatně, připisují lidovcům jejich 7 procent, avšak starostové se pohybuji na hranici viditelnosti, takže statisticky jejich společná politická vize příliš podložená není a poněkud visí ve vzduchu, ba někteří škarohlídi si myslí, že je ve hvězdách.

Otázek ohledně koalice S+L je přehršel. Přidejme k nim ještě jednu, nikoli nevýznamnou. Nakolik tato starost utlumuje, nebo naopak povzbuzuje zájem o prezidentskou volbu? Řekl bych přímo, že bez prezidentského kolbiště to nepůjde. Voličský potenciál obou stran dohromady činí něco kolem 10 procent, a to je málo. Koalice L+S musí získat nové voliče. Kde vzít a nekrást? Lze troškařit a luxovat menší strany, ale to je cesta do ztracena. Má cenu přebírat hlasy od TOP 09? Kolik jich je k mání? Anebo se přetahovat o hlasy Zelených? Nebo dokonce Pirátů?

Koalice S+L může uspět, jenom když nabourá stávající stranické rozložení. Koneckonců, na této vlně se tento politický koncept u nás poprvé objevil. Měla by to být třetí síla, o které svého času uvažoval Josef Lux, když chtěl dát lidovcům vyhlídky na budoucnost. Ani tehdy, ani nyní se to ale neobejde bez odvahy a politických vůdců, kteří na sebe strhnou pozornost a překreslí mapu českého politického smýšlení. Když třetí síla, tak bez distance od prezidenta Zemana, a bez vlastního kandidáta to nepůjde. Zatím je to jenom jednostranná linka.

Prezident Zeman prohlásil, že Starostové jsou strana podvodnická. Případná koalice o tom asi ještě přemýšlí, když to poslední, co jsme od starostů slyšeli, bylo, že by chtěli získat s lidovci 20 procent a že požadují změnu rozpočtového určení daní.

Plebiscitární prezident

Politické strany zřejmě mají pocit, že jsou z obliga, neboť máme přímou volbu prezidenta, a tak je na tahu lid a strany situaci pozorují. Takový postoj Miloš Zeman jistě ocení, o lidi má specifický zájem, vždyť je to plebiscitární prezident. Buduje si přímou linku k lidu. Parlament jej nezajímá. Když se v roce 2013 pokusil instalovat vlastní vládu proti vůli parlamentu, nakonec musel ustoupit, ale jak se říká, příležitost dělá zloděje. Prozatím by potřeboval jenom pravomoc navrhovat zákony. Vlastní strany se musel zříci, neboť mu dělala ostudu. Naštěstí si našel jiné kanály. Vliv na vládu si buduje zákulisně a má už po ruce docela účinné páky. Toto všechno ale může ztratit, pokud nebude mít moc. Tu ovšem nemá od parlamentu ani od stran, ale přímo od lidí, a tak, jak říká, může mluvit do všeho.

Plebiscitarismus z počátku 20. století, o němž mluvil Max Weber, byl docela náročný. Takový vůdce musel mít schopnost organizovat a mobilizovat velké masy voličů, což se bez masové strany nedalo zvládnout. Současný plebiscitarismus v čase, kdy jsou masové strany minulostí, má již jinou podobu. Našemu prezidentovi stačí objíždět hejtmanství, tu a tam vystoupit na náměstí a utrousit nějaký ten „dobrý vtip“, přitom ovšem brojit proti zkaženým stranám, které se odcizily lidu, a hlavně proti elitářům, kteří se povyšují. Vždy se přitom najde příležitost k nějaké té xenofobii, vulgarismu a protievropskému nacionalismu. Přímou linku k lidu lze budovat čistě mediálně, podmínkou je ovšem konflikt, z něhož se rodí moc nesnášenlivosti.

Občanská společnost a miliardáři