Přesně za měsíc vyrazí občané českých zemí podruhé volit prezidenta. Jako před pěti lety i tentokrát je vysoce pravděpodobné, že o výsledku fakticky rozhodne už první kolo.

Kandidátů je přitom celkem devět jako minule. Je určitou hanbou české společnosti, ale vypovídající výmluvně o jejím zpozdile chlapáckém charakteru, že mezi kandidáty tentokrát není jediná žena. Druhou příznačnou ostudou je fakt, že úplně všichni kandidáti jsou z Prahy či z jejího nejbližšího okolí. O to víc můžeme litovat, že se o kontrast v kandidujícím poli nestará nějaká moravská osobnost typu Elišky Wagnerové.

Nicméně na takové úvahy je už pozdě. Soutěž je v chodu a uchazeči se měsíc před volbami seřadili celkem přehledně do čtyř skupin; přičemž dvě z nich jsou jednočlenné. První skupinu tvoří „hvězdná pěchota“, podnikatelé, jimž se kandidatura bude dobře vyjímat v životopise, ale nikdy ji snad ani sami nemysleli úplně vážně: ústecký mašíbl Petr Hannig, zbrojař Jiří Hynek a exmanažer Škody Vratislav Kulhánek. Jejich různými bizarními ornamenty ověnčené kandidatury mají jediný bezděčný smysl, kvůli němuž jim ale musíme být za jejich snažení vlastně vděčni. V samém závěru vysvětlíme proč.

Druhá skupina je mnohem pozoruhodnější, protože sestává výhradně z lidí, kteří kandidují s motivací vrátit Pražskému hradu typ důstojnosti, jenž se s ním pojil naposledy v době účinkování Václava Havla. Ačkoli jsme k Václavu Havlovi formulovali řadu výhrad, vždy budeme trvat na tom, že představoval v české politice postavu výrazně kladnou, narozdíl od obou svých nástupců.

Druhou skupinu tvoří kvartet uchazečů, které budeme označovat jako „občanské kandidáty“: akademik Jiří Drahoš, diplomat Pavel Fischer, lékař Marek Hilšer a dobrodruh Michal Horáček. Nad nabídkou nemusíme jásat, zajisté v ní chybí někdo pro úřad hlavy státu kvalifikovaný tak nesporně jako zmíněná Eliška Wagnerová či Petr Pithart. Ale na druhou stranu člověk i tak vyloženě pookřeje při představě, že kdokoli z uvedené čtveřice střídá na Pražském hradě jeho současného obyvatele, neboť více zostudit prezidentský úřad nežli současný hradní pán by snad nedokázal ani Spejbl ve své nejslabší formě.

Zbývající dvě skupiny jsou jednočlenné. Představují dvě varianty pekla, které na Pražském hradě trvá už patnáct let. Topolánek a Zeman. Mohou se spolu sejít ve druhém kole prezidentské volby právě oni dva? Zdá se, že právě to je hlavním účelem Topolánkovy kandidatury. A zplna by to odpovídalo současnému mimořádně ponurému stavu i zkrušující dynamice české politiky.

Topolánek není Zemanovou alternativou, nýbrž alternací

Mirek Topolánek se prezentuje jako profesně zdatná alternativa Miloše Zemana. V jistém smyslu jí i je. Jeho nesporná výhoda oproti čtveřici občanských kandidátů tkví v tom, že je politickým profesionálem s praktickými zkušenostmi s řízením státu. Řemeslná stránka politiky se v českých zemích notoricky podceňuje, což vede k opakovaným zklamáním z ochotníků, kteří vedeni nejlepšími úmysly páchají pak v úřadě víc škody než užitku, a prohlubují tím zklamání společnosti z politiky, což dále živí volání po rázných řešeních.

Topolánkovu barvitou osobnost tu před nedávnem dosti laskavě popsal Petr Pospíchal. Podpora expředsedy ODS spontánně vyrůstá z různých pravicových kruhů, jednak oprávněně zoufalých z Babiše i Zemana a jednak notoricky podceňujících temné stránky pravicových vlád z let 2006 až 2013. Logiku za přízní projevovanou Topolánkovi lze dobře sledovat v textech komentátorů protibabišovské pravice kolem internetových deníků Fórum 24 či Echo.

Tamější autoři mají hlubokou kulturně založenou nedůvěru vůči politické tendenci okatě navazující na Václava Havla, což vyvolává spontánní odtažitost k čtveřici občanských kandidátů. Ve své optice, v níž se jim Topolánek jeví jako zvláště disponovaný Zemana porazit, ale přehlížejí některé zásadní okolnosti, což je pro myšlení české protibabišovské pravice bohužel typické.