Na pozvání zlínského divadla jsme s Jiřím Pehem ve sváteční pátek 17. listopadu besedovali s publikem po představení Ovčáček Miláček. Kabaretně laděný kus se točí kolem posledního roku české politiky a končí zvolením Jiřího Čunka na Pražský hrad, což, jak se od vzniku hry ukázalo, je jedna z mála strašných možností, jež se aspoň prozatím neuskuteční.

I s mým liberálním kolegou a přítelem jsme po představení zákonitě debatovali o neutěšeném stavu a vyhlídkách české politiky. Poslední otázkou se moderátor zeptal, jaká je nejlepší myslitelná možnost stavu české politiky v listopadu 2018.

S výhradou, že jako mnohem pravděpodobnější se nyní jeví jen samé špatné a ještě horší možnosti, se ji pokusme popsat. Přijatelná varianta, kterou jsme načrtli před pár týdny, spočívající v menšinové vládě ODS, se už v mezičase ukázala — zejména vinou předvídatelně oportunistického postupu komunistů a Okamurových rasistů — jako nerealistická.

Nejhorší možnost

Přitom nadále platí základní premisa: suverénně nejhorší možností, která před námi dnes stojí, je menšinová vláda řízená Andrejem Babišem. Je selháním Respektu i řady postav na levici, pokud hrozbu Babišova nástupu k moci relativizují a naše varování před ním se pokoušejí shazovat nálepkováním našich novin jako antibabišovského média. Od pověstně doktrinářsky antikomunistických či antikapitalistických hlasů zní taková kritika zvláště zábavně.

Nejsme žádné antibabišovské noviny. Jsme svobodný humanitně-demokratický deník, který ve svém za celou svou existenci nejdůležitějším a široce oceňovaném novinářském projektu, souboru analýz a investigativních reportáží, shrnutých v knize Žlutý baron, prokázal, jak a v čem je Babišův podnikatelsko politický projekt nebezpečný a proč je řádově větší hrozbou než klasická pravice či jiné složky parlamentního provozu.

Nevycházeli jsme z předpojatosti vůči Babišovi, vycházeli jsme z analýzy a investigace. Je novinářským a intelektuálním selháním našich kritiků, pokud naše poznatky bůhví z jakých důvodů ignorují a pokoušejí se nám pro náš postoj podsouvat — ve shodě s Agrofertem — jiné nežli čestné pohnutky.

Babiš nemá o demokratickou politiku zájem, nerozumí jí. Chce složky veřejné správy integrovat do svých podnikatelských aktivit tak, jako to už v minulém období provedl s Českou inspekcí životního prostředí nebo Finanční správou.

Jen si chvilku představte, že Babiš řídí jednobarevný kabinet. Záhy vymění správní orgány státních podniků, aby šly na ruku jeho Agrofertu, což bude ale ještě to nejmenší. Především získá plnou kontrolu nad ministerstvem vnitra či tajnými službami. Jen si představte, že mezi „naše, kteří na ně zakleknou“, se zařadí také zaměstnanci Policie České republiky či tajných služeb. A jen si představte, jak se zúží prostor k jakékoli veřejné debatě a kritice, pokud veřejnoprávní média začne řídit kartel Babiše, Okamury a komunistů, k čemuž se dnes podle všeho směřuje.

↗

S Milošem Zemanem dali najevo, že vůbec nemají v úmyslu respektovat Ústavu. Repro DR

Můžeme se shodnout v tom, že problémy, jež tíží a ohrožují českou demokracii, přesahují osobu Andreje Babiše a jeho Agrofert. Můžeme se shodnout v tom, že je nutné poctivě se zabývat příčinami, z nichž vyrostl, a že je namístě je nacházet v katastrofálně zpackané české transformaci vedené pod taktovkou pravice v čele s ODS za neobratného přicmrndávání většiny ČSSD. Ale obelhává sebe sama i všechny kolem sebe každý, kdo si namlouvá, že Babiš není hrozbou úplně jiné kategorie, hrozbou potenciálně horší než Orbán či Kaczynski.

Česká republika se nalézá v zoufalé situaci bezprostředního ohrožení elementárních základů demokratického politického provozu. Skandalizační kampaně, likvidace nepohodlných oponentů, médií, institucí, kriminalizace disentu, to jsou věci, s nimiž je třeba počítat. A náběhy k nim v týdnech po volbách vystoupily ještě mnohem výrazněji nežli před nimi.

Přitom je jasné, že Andrej Babiš se právě na možnost menšinové vlády třese jak drahý psík před fenkou. S Milošem Zemanem navíc dali najevo, že vůbec nemají v úmyslu respektovat Ústavu. Její tvůrci samozřejmě počítali s tím, že každé pověření k pokusu sestavit vládu má vést k cíli opatřit takové vládě sněmovní většinu, byť by se nakonec mělo ve výsledku jednat o vládu menšinovou.

Sám předpoklad, že je možné po několik měsíců provozovat vládu bez sněmovní důvěry a vykonávat vládní pravomoci, jako by se nechumelilo, je sám o sobě de facto deklarací úmyslu provést ústavní převrat. A jedná se o celkově už asi patnáctý důvod, pro nějž by měl být Miloš Zeman výkonu své funkce zbaven — pro zjevnou nezpůsobilost ji vykonávat.

Vinou všech, kdo se podíleli na zvolení Radka Vondráčka předsedou Sněmovny, bez ohledu na to, že Zeman s Babišem deklarovali záměr Ústavou se neřídit, tak Babiš získává fakticky všechny tři pokusy sestavovat vládu a vykonávat ji mimoústavně bez mandátu Sněmovny. A stává se také svrchovaným pánem nad tím, zda a kdy bude možno rozpustit Sněmovnu. Pokud by náhodou třeba znovu potřeboval imunitu...

Nejlepší možnost

Právě pod zorným úhlem takovéto situace je třeba pohlížet na formulaci „nejlepší možnosti“, která pořád ještě není vůbec dobrá, ale aspoň skýtá dostatek prostoru k spontánnímu příznivému vývoji české politiky. A především by odvrátila fatální hrozbu menšinové vlády Agrofertu pod Babišovým vedením.

Je plně srozumitelné, že všechny demokratické strany vylučují vstup do Babišovy vlády. Je to zásadovost, která nebývala v české politice úplně obvyklá a zasluhuje ocenění. S Babišem, důvodně podezřelým z krádeže v řádu desítek milionů, se do vlády opravdu jít nedá. Jenomže zásadové setrvávání mimo ni zase znamená, že Babiš může výhodně tvrdit, že mu vlastně nic jiného než se domluvit s rasisty a komunisty nezbylo.

Právě proto je patrně ze všech hlasování, které současnou Sněmovnu až do příštích voleb čekají, nejdůležitější už rozhodování o vydání Babiše a jeho pobočníka Faltýnka k trestnímu stíhání. A je asi nejpříznivější zprávou od voleb, že policie s jejím novým odesláním do Sněmovny neváhala ani den.

Všichni vědí, o jak mnoho jde a jak rychle běží čas. Pokud se většina pro vydání ve Sněmovně najde, symbolicky i fakticky se tím odblokuje situace. Nebude možné, aby se Babiš stal premiérem.

V takový moment se naskytne příležitost k tomu, aby se s politickým hnutím ANO na vládě dohodl blok pravicových demokratických stran. Jejich dohoda o spolupráci byla správným krokem, který k takovému jednání splnil základní podmínku.

Všechny čtyři strany, KDU, ODS, STAN a TOP 09 dohromady zastupují 26 procent voličských hlasů, mají podporu srovnatelnou s tou, jakou získalo ANO. Vzhledem k jejich počtu a síle by bylo zcela opodstatněné, aby požadovaly ve vládě premiéra a devět křesel, zatímco ANO by si jich ponechalo osm.

Vláda, ve které by se stal premiérem Petr Fiala a usedlo by v ní dále po dvou ministrech z každé ze čtyř pravicových stran a osm ministrů ANO, je skutečně tím nejlepším, co by tu mohlo vzniknout. Dohlédla by na spravedlivý proces s Babišem a Faltýnkem. V rozumné míře by mohla bránit bezuzdnému zneužívání veřejné moci Agrofertem.

Ve Sněmovně by byla přehledná opozice. Levice, která se opravdu potřebuje zotavit. Piráti, kteří jsou přes všechnu oprávněnou kritiku na jejich adresu v řadě ohledů užitečným fermentem politiky a jistě by kritizovali vládu v řadě důležitých bodů, aniž by se přitom museli zatěžovat správou státu, což jim evidentně vůbec nesvědčí. A konečně Okamurovi rasisté, které by v takovéto parlamentní konstelaci bylo možno izolovat, rozpustit a individuálně trestat za zjevné a hrubé porušování českých zákonů.

Podstatným prvkem v situaci se tu už samozřejmě stává volba prezidenta. Pokud by se na Hradě ocitl kdokoli, kdo svou roli pochopí jinak než jako úlohu podušky pod Babišovým razítkem a svou podporu ve společnosti si bude opatřovat jinak než zapšklým šířením nenávisti, cesta k dalším pokusům sestavovat vládu, případně rozhodovat svévolně o termínu předčasných voleb, se Babišovi zásadně zkomplikuje. Stejně tak jako se podvážou jeho možnosti pracovat s divokou kartou podpory získávané u rasistů.

Přitom, a to je třeba mít po celou dobu nastávající prezidentské kampaně na paměti, patrně jediným kandidátem, proti němuž by byl Zeman ve druhém kole ve výhodě, je Mirek Topolánek. Všechno, co bylo na minulých vládách pravice strašné, zosobňuje násobně větší měrou nežli Karel Schwarzenberg. S kýmkoli jiným nežli s Topolánkem Zeman skoro určitě ve druhém kolem prohraje, tak jako by byl prohrál už v roce 2013 s kýmkoli jiným kromě Schwarzenberga.

Jako málokdy po roce 1989 teď záleží na lidech, na schopnosti politické veřejnosti se zmobilizovat. Je jasné, že to, co tu píšeme, Babiš ví úplně stejně dobře jako my. Udělá všechno pro to, aby ho Sněmovna nevydala. Budou v ní v onen osudný den spousty poslanců motivovaných všemi myslitelnými způsoby, aby pro jeho vydání nehlasovali. Představujme si scény, jaké se odehrávaly před oběma volbami Klause prezidentem.

V den, kdy se bude o vydání Babiše a Faltýnka rozhodovat, by se měla konat největší demonstrace, jakou bude česká občanská společnost schopna uspořádat. Hlasující poslanci se totiž musí bát veřejnosti víc než Agrofertu. Bude to den, kdy se bez špetky nadsázky rozhodne o české demokracii.