Šéfredaktor Respektu Erik Tabery vydal v týdnu mimořádně nepodařený komentář k vývoji české politiky v letošním volebním roce. Tvrdí v něm, že Andrej Babiš je v podstatě jistým vítězem nadcházejících parlamentních voleb, a proto by ostatní demokratické strany učinily lépe, kdyby se namísto snahy o principiální konfrontaci s ním už soustředily hlavně na nějakou strategii jeho povolební kultivace.

Podle Taberyho si Babiš získává obratně spojence v jiných stranách, v ODS si našel Klause juniora, v ČSSD Zimolu, na Hradě má Zemana, v KDU-ČSL Čunka. A to ještě zapomněl na komunisty — pánbů s námi a zlý pryč. Kdyby s nimi v Respektu mluvili, věděli by, že svou pátou kolonu, a dost možná tu nejslibnější, si politická divize Agrofertu buduje i tam. A také zapomněl na hlavní akvizici Agrofertu v KDU-ČSL, Mariána Jurečku, kterého by se to mohlo dotknout.

↗

Bývaly časy, kdy i v Respektu neměli iluze o tom, co je Andrej Babiš zač. Archivní kresba Pavla Reisenauera. Repro DR 

Taberyho psaní je tak sugestivní, že by člověk rázem mohl zapomenout na podružnou maličkost: politické strany mají pořád ještě i nějaké ty své předsedy. Tabery se dočkal kritiky z mnoha stran. Můžeme ji shrnout ve třech bodech. 1. Předjímá výsledek, který zdaleka není jistý. 2. Má o pravé povaze Andreje Babiše pošetilé představy. 3. Nekomentuje, ale konstruuje realitu — napomáhá vzniku nejhorší možné vlády, která by tu po letošních volbách mohla vzniknout.

Erik Tabery měl možnost kritiku zpracovat, zamyslet se nad ní, ba dokonce si třeba mohl o pravé podstatě podnikání a politického působení Andreje Babiše něco přečíst. Nemusel se hned kát, mohl mlčet; každému se ostatně tu a tam něco nepodaří. Namísto toho si ale zvolil suverénně nehorší cestu: rozhodl se prohloubit své neudržitelné stanovisko, hájit sebe; a také Babiše.

Publikoval druhý text, z nějž jsem se dověděli, že:

1. ANO posiluje, zatímco pravicová opozice slábne. (Realita je taková, že ANO jednorázově posílilo na úkor ČSSD, pravicová opozice setrvává dlouhodobě na totožných preferencích.)
2. Zeman se bude snažit, aby byl premiérem Babiš, a ne Sobotka. (Už minule Sobotku nechtěl, ale nepomohlo mu to.)
3. Všichni politici chtějí hlavně vládnout, tudíž lze předvídat, že nevěsty se Babišovi beztak jenom pohrnou. (Ale proč by nemohli ostatní chtít vládnout bez Babiše, kdyby jim to všem dávalo větší programový smysl a nadto garantovalo i větší vliv, což může být základní povolební situace?)
4. Když budou pravicové strany Babiše odmítat, najde si horší — rozuměj levicové — spojence. (Viz období 2006 až 2013.)
5. Taberyho postoj není mnichovanstvím, protože kdyby demokratické strany v roce 1948 zůstaly v Gottwaldově vládě, byli bychom na tom možná lépe. (Jak na to přišel, nechtějte vědět po nás.)
6. ODS a TOP 09 ukázaly, že umí Babiše kritizovat, a byly by mu tudíž přísnými koaličními partnery. (Proto si je jistě vybere.)
7. Lepší Babišova vláda s ODS a TOP 09, než Babišova vláda se Zemanem a přeběhlíky v zádech. (O tom Tabery leccos ví, protože právě takovou v roce 2006 vehementně podporoval.)
8. Nepředvídali jsme Brexit, nepředvídali jsme Trumpa. Předvídejme tedy Babiše a snažme se, aby byl co nejlepší. (Jak by předvídání Brexitu a Trumpa mohlo je polepšit, zůstává ovšem bohužel nevysvětleno.)
9. Nebude o Babišovi psát, že je gauner, jen proto, že to po něm někdo chce. (A co třeba kvůli způsobu, jakým Babiš lhal o příčinách smrti svého manažera v Hodicích?)
10. Kdo mě za můj text kritizuje, oddává se psychologii spiknutí. (Ale no tak.)

Vraťme debatu z hlavy na nohy

O druhém Taberyho textu už nemá smysl více mluvit. Základní slabina jeho prvního, mnohem závažnějšího, textu tkví v tom, že je myšlenkově neukázněný, teze se mu rozbíhají větami jako ovečky bez hlídacího psa; nedrží pohromadě, protiřečí si.

Tak například tu Erik Tabery za důkaz Babišovy „rostoucí neohrozitelnosti“ — pomiňme tu milosrdně otázku, jak může definitivní kvalita ještě nějak růst — vydává podporu Klause mladšího, o němž však vzápětí tvrdí, že „jeho politická kariéra je teprve na začátku a nemá ještě jisté místo na kandidátce do sněmovny“.

Situaci v ČSSD Tabery tradičně nerozumí vůbec, ale o to sebevědoměji o ní mluví. Za příklad „Babišových příprav na povolební vyjednávání“ dává Zimolovo hudrání proti Sobotkově kritice Anofertu. Ale Zimola remcá prostě proto, že si jako veškerá zpozdilá opozice v ČSSD hledá oporu u Zemana a snaží se přitom být zemanovitější než on sám. Nakolik to dnes v ČSSD zůstává marginální tendencí, ukáže se nejspíše zanedlouho: na sjezdu. Ale i kdyby nakrásně nebylo: před tím se máme opravdu ohnout?

Kolega z Respektu dále o Babišovi píše: „Problém spočívá zejména v tom, že u něj je možné naprosto cokoli. Nemá program a nemá hodnoty, je ochoten spolupracovat s každým, kdo ho ctí, stranu řídí autoritativně, jím vlastněná média mu slouží a jeho kolegové ho na slovo poslouchají.“

A pokračuje: „Není možné bez obav sledovat rostoucí vliv muže, který zájem státu hodnotí jen podle svého zájmu. A ty, kteří s ním nesouhlasí, vnímá jako nepřátele. Už po volbách se můžeme ocitnout v situaci, kdy tu bude jeden muž disponovat vlivem, jaký jsme od roku 1989 nezažili.“

Tady působí, jako kdyby přece jen věděl, s kým a s čím máme tu čest. V jednom z vánočních vydání DR jsme zveřejnili překlad rozsáhlého eseje šéfredaktora britského týdeníku New Statesman, v některých ohledech Respektu podobného. Taberyho kolega Jason Cowley se ve svém pronikavém, přemítavém a dosti kritickém reportážním portrétu Jeremyho Corbyna zastaví také u postavy Andreje Babiše.

Českého politika charakterizuje takto: „Vůdcem ANO je populistický miliardář Berlusconiho druhu, jménem Andrej Babiš, jenž je místopředsedou vlády, ministrem financí, a než si na to bezvadně vydělal, byl agentem komunistických tajných služeb. Sociálním demokratem není ani náhodou, patří mezi miliardářské velké figury v éře autoritářských velkých figur: Donald Trump, Vladimír Putin, čínský Si Ťin-pching, turecký Recep Tayyip Erdoğan, egyptský Abd al-Fattáh as-Sísí, Rodrigo Duterte na Filipínách a Narendra Modi v Indii: to je Babišův klub.“

Jeden by řekl, že třičtvrtě roku před volbami stojí za to přemýšlet především o tom, jaké strategie mohou zapříčinit, že se příštím českým premiérem nestane muž, který se podobá Trumpovi, má v zádech Zemana, buduje si agentury v jiných demokratických stranách, „je možné od něj čekat naprosto cokoli, neboť nemá program, nemá hodnoty“, „je ochoten spolupracovat s každým, kdo ho ctí, stranu řídí autoritativně, jím vlastněná média mu slouží a jeho kolegové ho na slovo poslouchají“. To by ale jeden nesměl být Erikem Taberym.

Zkrat

Klíčový odstavec textu Erika Taberyho totiž zní takto: „Jenže Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především — on to myslí dobře. Ať se to někomu líbí nebo ne, je naprosto evidentní, že chce Česku pomoci. A veřejnost to cítí. Babišovi není odměnou finanční zisk, ale co největší kontrola moci.“ Ony věty jsou zcela nevysvětlitelně předřazeny varováním citovaným v minulé pasáži.

Jako by Tabery chválu Babiše napsal večer v nějakém prudkém hnutí mysli, pak unaven usnul, ráno se probral, uvědomil si, jak se věci reálně mají, a pokračoval v psaní textu bez vnitřní spojitosti a bez kontroly už napsaného: „Nemá program a nemá hodnoty, je ochoten spolupracovat s každým, kdo ho ctí, stranu řídí autoritativně, jím vlastněná média mu slouží a jeho kolegové ho na slovo poslouchají... Ať se to někomu líbí nebo ne, je naprosto evidentní, že chce Česku pomoci. A veřejnost to cítí.“ Takto vypadá vpád post-pravdy do Respektu v přímém přenosu.

Jenomže ani sám odstavec protknutý nepochopitelnou chválou česko-slovenského Trumpa nedrží pohromadě nižádnou vnitřní logikou. Není zkrátka možné vedle sebe pronést výroky „Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe...“ a chtít být brán ještě vážně.

Jak se takovýto pád při vcelku jednoduché piruetě šéfredaktorovi Respektu přihodil? Snad i proto, že českou debatu o Babišově zneužívání moci kontaminuje pojem „konflikt zájmů“.

Taberyho patrně mate, že v takovém konfliktu zájmů vězí i jeho vlastní vydavatel. Zevrubně jsme tu doložili, že Zdeněk Bakala se zachoval k lidem v bytech OKD jako gauner, což ostatně stvrdil i soud. To nám ale nebrání uznat, že Hospodářské noviny jsou dnes u nás posledním a jediným solidně vedeným tištěným deníkem, byť se principiálně rozcházíme s jeho východisky; a nebrání nám to přičíst takovou kvalitu Bakalovi k dobru.

Bakala je zcela nesporně v konfliktu zájmů jako vlastník Economie. U Babiše ale už není na místě mluvit o pouhém konfliktu zájmů. Jeho postavení je mnohem nepřijatelnější.

Před pár týdny se v Berlíně konal seminář na téma legálních forem korupce. Už dříve jsme o Babišovi napsali, že jméno Korupce by mohl mít napsáno vedle jména Andrej v občance. Taberyho „využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe“ není ničím jiným než definicí jedné z legálních forem korupce: jinak řečeno kradení. A Babiš to v zájmu svých firem provozuje ve velkém. Zestručněna na svou ryzí podstatu, Taberyho konstrukce tedy zní: „Nepřišel krást, i když legálně krade.“

Na Babišovu mesiášskou rétoriku „Ano, bude líp“, „Nekecáme, makáme“, „Řídit stát jako firmu“ etc, etc ad nauseam... lze pak pohlížet buď očima Erika Taberyho jako na upřímně deklarovaný cíl, při jehož realizaci se tu a tam něco zvrtává, anebo očima našima jako na bohapustou propagandu, která cynicky zneužívá slabin mimořádně zpackané české verze kapitalismu, jejž Tabery se svými přáteli pomáhal budovat a hájit. Ale podíváme-li se blíže na figury Babišovy propagandistické mašinérie, Marka Prchala, Istvána Lekó, Marka Hanče, Jaroslava Plesla, Františka Nachtigalla a spol., budeme muset snad nakonec s Taberym uznat, že vypadají jako sbírka idealistů.

Pokrytectví

Je to historka natolik trapná, že se ji odhodláváme vynést na světlo boží jen s největším přemáháním. Stalo se ale to, že Erik Tabery nechal předloni vyhodit z jednoho čísla Respektu již připravené téma o brutálním způsobu, jímž se Andrej Babiš zmocnil Agra Jevišovice, protože text napsaný pro Respekt neobsahoval nic, co by už dříve nepublikoval Deník Referendum.

Je příliš mnoho lidí, kteří vědí, že se to stalo, takže to patrně nebude chtít nikdo ani popřít. Vztahu Erika Taberyho k Babišovi lze tak rozumět i jako vztahu k selhání jím řízených novin při popisování toho, čím Babiš je. Jedině v takovéto perspektivě totiž jeho jurodivý tanec mezi vzájemně neslučitelnými výroky počíná dávat jakýs takýs smysl.

Babiš ovšem se slabinami, pokrytectvím a komplexy svých protivníků dokáže velmi dobře pracovat: skoro jako by na to měl nějaká školení. Jeden kolega, ideově nám nepoměrně vzdálenější nežli kdokoli z Respektu, jednou vyprávěl, jak se ho Babiš snažil získat pro práci ve své redakci: „Možná vám ty noviny jednou predám.“ V Babišově českoslovenštině to patrně znamená „předám“, nikoli „prodám“. Onen muž ale nechtěl čekat, až se to rozuzlí, a na „predaj“ osobně tedy rozhodně nebyl. Uvědomuje si třeba Tabery, jak moc je jeho postoj nekolegiální ke všem novinářům, kteří kvůli Babišovi přišli o práci?

Podobně jeden obratný politik líčil, jak mu Andrej Babiš mazal med kolem úst a povídal: „Kdybyste byl u mě, udělal bych z vás ministra spravedlnosti.“ Duchapřítomně mu odpověděl: „Doufám, že to ví Robert.“ A historek takového typu, které jsme vyslechli od Babišem zničených podnikatelů a zemědělců, jsou desítky. Možná by Taberymu prospělo vyrazit zas jako reportér mezi lidi. Těch Babišem zdecimovaných, u nichž zatím žádný novinář nebyl, je pořád víc než dost.

Jsou ale i jiné možnosti. Taberyho lachtaní naivita jistě nezůstala v analytickém oddělením propagandistické divize Agrofertu nepovšimnuta. Buď by se mohlo najít místo po boku Jana Macháčka v agrofertí Cisterně na myšlenky, anebo když věci dopadnou, jak Tabery předvídá a tím pomáhá stvořit, mohlo by být třeba brzy po volbách volné i místo ředitele České televize. Někdo schopný popřít sám sebe v jediném v odstavci několikrát a v jedné větě aspoň jednou, by se pak mohl hodit.

Pro nás ostatní tu stále ještě zůstává několik měsíců, během nichž si můžeme správně popsat politické souřadnice a uvědomit si, že nesvádíme zápas o nic menšího než o to, zda nás Babiš se Zemanem za rok povedou do nějakých orientálních sfér vlivu, anebo zda tu udržíme jakous takous demokracii pořád ještě, se všemi jejími neduhy, bližší Rakousku nežli Rusku.

Byly časy, kdy se v takovýchto dilematech i Erik Tabery orientoval přesně. Napsal slušnou knihu o povaze opoziční smlouvy Vládneme, nerušit. Je s podivem, že dnes tváří v tvář nebezpečí — i dle jeho vlastních slov — řádově horšímu, kolísá. Ale je to také fatální problém pro Respekt, který přes všechny výhrady, jež k němu máme, býval českým etalonem úctyhodného média. I citovanými Taberyho texty na téma Babiš takové postavení ztrácí, jeho éra končí.

Před pár dny jsme si připomínali výročí Charty 77. Každá generace našich předchůdců měla nějakou dějinnou příležitost se osvědčit, některé jich měly i více. Spontánně tu tanou na mysli roky 1948, 1968, 1977, 1989. Ne vždy bylo hned v lednu jasné, že se jedná o dějinný přelom.

Ani my nežijeme bez dějin; a zpětně se dost možná o letošku bude mluvit jako o roce, kdy se rozhodovalo o tom, zda české země ovládne „Zembiš“. Erik Tabery už bohužel ví, jak to dopadne. My ostatní si můžeme k budoucnosti pořád ještě podržet respekt. A zkusit se — v přítomnosti — osvědčit.