Dekonstrukce Rekonstrukce státu: Andrej je naděje, viděl jen nadpisy

Kampani Rekonstrukce státu se nedaří dosáhnout deklarovaných cílů a s narůstající frustrací obrací svůj hněv na politiky. V dvoudílné analýze ukazujeme, proč kampaň úspěchem skončit nemohla a jaké má nezamýšlené důsledky.

Jakub_cb

Jakub Patočka

12.02.2015 14:35

Babi_rekonstrukce_st_tu

Rekonstrukci státu Babišovi seslalo samo nebe. Foto ANO

Ve včerejší první části analýzy jsme se zabývali vznikem kampaně Rekonstrukce státu, od radostných očekávání, která ji provázela kolem voleb, až k frustraci, do níže se noří dnes. Zabývali jsme se prvními dvěma problémy, které vedou k jejímu nezdaru. Druhá část analyzuje nešťastný vztah Rekonstrukce státu k politickým stranám a její nezamýšlené důsledky.

Problém číslo 3: rozumí antikorupční organizace potřebám státu lépe nežli politické strany?
Odpověď je zde jednoduchá: ne, nerozumí.

Bohužel se často chovají tak, jako by si to o sobě myslely. Pavel Franc, dle Hospodářských novin „duchovní otec Rekonstrukce státu“, své poslední jednání k tématu s premiérem Sobotkou komentoval takto:

„Včera jsme se setkali s Bohuslavem Sobotkou a Jiřím Dienstbierem. Pan premiér prohlásil, že nechce nezávislou kontrolu financování politických stran, přestože se k tomu on i ČSSD veřejně zavázali, když se přihlásili k Rekonstrukci státu.

Aby toho nebylo málo, pan premiér mi nebyl schopen odpovědět na otázku, kdy zařadí na jednání koaliční rady zákon o financování politických stran. Ani se nedivím, protože Andrej Babiš nám naopak řekl, že nezávislou kontrolu financování stran chce a podporuje.

To vše se děje za situace, kdy Ministerstvo vnitra má půl roku připravený zákon obsahující nezávislou kontrolu financování stran. Podle legislativního plánu má vláda poslat tento zákon do Sněmovny v březnu, ale pan Bohuslav Sobotka má čas. V únoru se o tom s koaličními partnery určitě bavit nebude – ujistil nás. Do médií (viz níže) říká, že v roce 2015 zákony budou. Ve skutečnosti však projednání zákona úmyslně oddaluje.

Takto se obelhávají občané.“

Jinde Franc chválí podnikatele Jančuru, jehož přepravní společnost de facto vydělává především parazitováním na tuzemské veřejné dopravě, za to, že Sobotkovo jednání vůči Rekonstrukci státu označil za jednání „slizkého hada“.

Je to výborná úroveň dialogu. Bohuslav Sobotka musí být hrozně hodný člověk, pokud neprohlásí Rekonstrukci státu za spolek politicky nekompetentních mudrlantů a nepoví jim rovnou, že s nimi už vůbec o ničem jednat nebude. Důvodů by k tomu našel dost.

Sobotka samozřejmě nikoho neobelhal, jen se pohybuje v politickém prostředí, které se vyznačuje mnohem komplikovanější strukturou a sítí vztahů, než si autoři kampaně Rekonstrukce státu představují. Zkratkovitost jejich myšlení se zrcadlila už v pompéznosti reakcí na výsledek voleb: Rekonstrukce státu totiž samozřejmě, jak jsme popsali v první části analýzy, nebyla jejich vítězem – a to nejen proto, že v nich nekandidovala. Témat bylo mnoho a jiná mohla mít a také měla pro ČSSD vyšší prioritu: například náprava nejhorších excesů Nečasovy vlády.

Bylo úplně jasné, že požadavky Rekonstrukce státu se stanou jednak součástí běžných demokratických procedur, ale také se ocitnou v nových politických souvislostech. Do debat vstoupily zájmy dalších aktérů. Ukázalo se, že návrhy ve skutečnosti deklarované problémy neřeší, či je řeší jen zčásti, ale naopak mohou vytvářet jiné hlubší. Anebo vyšlo najevo, že v něčem bude potřeba ustoupit, aby bylo možno prosadit něco jiného, podstatnějšího. Tak totiž funguje každá demokracie. Pořekadlo o nejlepším ze špatných způsobů vlády se nezrodilo zbůhdarma.

To je politika, taková je její podstata. Občany tak ve skutečnosti neobelhává Bohuslav Sobotka, nýbrž Pavel Franc a jeho kolegové, a to od samého počátku: vyvoláváním klamné iluze, že jejich kampaň splní něco, co se prostě vzhledem k zákonitostem fungování stranické politiky nemohlo podařit.

Možná je premiér Sobotka k Rekonstrukci státu čím dál chladnější a zdrženlivější i proto, že vidí její povážlivou přítulnost k Andreji Babišovi a jeho ANO. Co je to za protikorupční akci, která se tak něžně vine k podnikatelskému politickému projektu, jehož srdcem je v demokracii zhola neakceptovatelný a už na bazální systémové úrovni zákonitě korupční střet zájmů?

Pokud například Andrej Babiš podporuje návrh Rekonstrukce státu na úpravu financování politických stran, zatímco Bohuslav Sobotka je nyní proti, můžeme z toho vyvodit to, že návrh Rekonstrukce státu jde na ruku politickým silám, jako je ANO, a je tudíž principiálně špatný. Vždyť Andrej Babiš je zosobněním metody financování politických stran, která by měla být absolutně vyloučená.

Co je to za demokracii, v níž si jeden občan může koupit svým politickým projektem čtvrtinu míst ve Sněmovně? Lze tomu vůbec ještě říkat demokracie, nemluvíme už o oligarchii? A jak to, že to Rekonstrukce státu nevidí?

Aktivisté Rekonstrukce státu dnes sklízejí plody svého vlastního velikášství a neschopnosti světu politiky porozumět, naučit se jeho jazyk. Pavel Franc je právník, měl by mít tedy schopnost představit si, jak by asi pochodil u soudu, kdyby u něj argumentoval namísto paragrafů filosofickými citáty. I svět stranické politiky má svou řeč. Kdo jej chce ovlivňovat, měl by se jí nejprve pokusit naučit.

Základní princip politiky spočívá v tom, že je praktickým myšlením o společenském celku. Každá jednotlivost je vřazena do sítě komplexnějších vztahů. Politické strany, které demokratickou politiku vykonávají, navíc z podstaty věci nemohou být imunní vůči všem neblahým jevům, které společnost souží.

Sobotka se pohybuje v obtížném poli a přes všechny své nedostatky, představuje uvnitř české politiky i své strany výrazně příznivý fenomén. Každá dílčí kampaň – a protikorupční kampaň je dílčí – musí s vědomím „pravidel hry“, jichž se její partneři účastní, počítat.

Jakákoli vážně míněná snaha „rekonstruovat stát“ prostě musí brát v potaz stav a vývoj demokracie jako celku. Ale toho bohužel evidentně představitelé Rekonstrukce státu nejsou schopni.

Po volbách, v době pokusu o převrat v ČSSD, jeden z nich situaci komentoval tak, že je těžké předvídat, „jak se zachová sociální demokracie pod vedením Sobotkovců či Haškovců“. Autoři kampaně si hlavně libovali nad tím, že mají podpisy čtyřiceti z padesátky poslanců ČSSD, včetně Michala Haška. Na svém webu se radují i z podpisu Tomia Okamury. Svatá prostoto.

Bohužel nelze v tomto kontextu pominout další příklady fatálního neporozumění politice, jimiž se „duchovní otec“ Pavel Franc, v poslední době prezentoval. Nemuseli bychom brát ještě vážně, jak si nad Rekonstrukcí státu libuje poslanec Úsvitu Černoch: „Právě z těchto důvodů jsem velmi rád, že iniciativa Rekonstrukce státu vyhodnotila hnutí Úsvit jako parlamentní stranu, která skutečně prosazuje a podporuje protikorupční zákony,“ kdyby se nevyskytly daleko závažnější příklady názorové příchylnosti Pavla France k Okamurovým xenofóbním extrémistům.

Pokud se nezdráhá vyslovovat tak příkré soudy o předsedovi vlády, aniž by bral v potaz, v jakém prostoru a poli se Sobotka pohybuje, snad by měl i Pavel Franc strpět, pokud k podobnému přezkumu vynesme na světlo světa jeho vlastní názory. Uvažme například, že vyslovil sympatie pro legendární islamofóbní článek Tomia Okamury, v němž český protofašistický politik doporučoval venčit vepře poblíž mešit a bojkotovat prodejny kebabů.

„Duchovní otec“ Rekonstrukce státu potom hájil takový svůj postoj slovy: „Byť s panem Okamurou převážně nesouhlasím, nemohu nesouhlasit s jeho pojmenováním příčiny problému, kterým je politický islám. Pokud veřejně neotevřeme debatu o tomto problému a o jeho řešení, budeme stádně ostrakizovat, všichni prohrajeme.“

Když jej v následné debatě kolegové upozornili, že svou sympatii nevyjádřil jen k nutnosti zabývat se – notně přeceňovaným a často pokrouceně interpretovaným  – problémem politického islámu, ale také k mnoha nechutným aspektům Okamurova textu, hájil své stanovisko třeba i tímto argumentem: „A pokud jde o kebaby, pak jsem to nebral jako něco úplně mimo, protože podle závěrů vyšetřování ve Španělsku, některé prodejny kebabů skutečně finančně podporují islámský terorismus.“

Nemusíme se kvůli tomu hned posmívat, že Rekonstrukce státu při analýze tématu korupce aplikuje podobně pronikavou metodu jako k analyzování islámu. Minimálně ale asi můžeme říct, že Pavel Franc je tu úplně mimo, suverénně a nebezpečně mluví o věci, o níž ví pramálo.

Především je očividné, že povýšenecký tón, s nímž se občanské organizace převelice často vyslovují o politických stranách, není vůbec na místě. Potrhlé názory i počínání se vyskytují v obou prostředích. A základní otázka zní, jak obě dvě kultivovat.

Poučení si lze z toho odnést asi takové: Nelze se pokoušet dosáhnout čehokoli ve světě stranické politiky, aniž by k němu člověk přistupoval s porozuměním, respektem, s vědomím jeho komplexnosti i reálných možností. A se snahou o jeho celkovou kultivaci, která by mimo jiné měla a priori vylučovat projevy sympatií k populistickým, podnikatelským, natožpak na eskalaci nenávisti založeným, projektům.

Problém číslo 4: nemá kampaň neblahé nezamýšlené důsledky?
A tím se dostáváme snad k nejzávažnějšímu důsledku od počátku předvídatelných a nyní skutečně přicházejících nezdarů Rekonstrukce státu. Tak jako v případě mnoha znamenitých úmyslů, jež však končí „tak jako obvykle“, jejím nejpodstatnějším dědictvím zůstanou její nezamýšlené důsledky.

Shrňme si. Aktivisté Rekonstrukce státu vstoupili do prostředí stranické politiky:

  1. S přesvědčením, že mohou obchvatem obejít demokratickou proceduru ve jménu požadavků, o nichž byli pošetile přesvědčeni, že by mohly „zrekonstruovat stát“.
  2. Se snahou prosadit opatření, o nichž sami neměli ve všem jasno, která neřeší základní problémy státu, a ani u těch, jež zamýšlejí řešit, často nemíří k jádru věci.
  3. A s bláhovými představami o zákonitostech jejího fungování.
Na frustraci z přicházejícího nezdaru ovšem nereagují tak, že by hledali chyby, jichž se sami dopustili, ale způsobem, který do značné míry zrcadlí zkratkovité počínání velké části české politické veřejnosti, jež zmámeně upíná naděje k falešným mesiášům typu Babiše či Okamury.

Krátce po volbách ještě Andrej Babiš celou Rekonstrukci státu komentoval se svou dobře propočtenou bezelstností způsobem, který obnažil přístup celku politické třídy ke kampani: „Před volbami jsme to podepisovali paušálně, oni mi to strčili na pražském mítinku, já jsem viděl jen nadpisy.“ Dnes Babiš naopak z tiskových zpráv Rekonstrukce státu vychází jako její hlavní naděje. Co se změnilo?

Dost. Andrej Babiš je totiž hráč úplně jiné třídy, než s jakými lidé v občanském sektoru vůbec kdy přicházejí do styku. Už dávno si jistě uvědomil, že takový soubor nadšených a namyšlených amatérů, kteří se těší vzhledem ke svým reálným výkonům zcela nezasloužené společenské prestiži, mu seslalo samo nebe. Kombinace dobré pověsti, ochoty k sebeklamu a politické pošetilosti je nakonec i dobrým kádrovým předpokladem pro kariéru v ANO, jak ukazuje příklad nové pražské primátorky.

Jiným zosobněním iluzí o možnostech oligarchy napravovat demokracii je Babišův propagandista Marek Prchal, který je současně autorem zmrzačení totožnosti sympatické organizace ekologických právníků sdružených v Ekologickém právním servisu v marketingovou šalbu jménem Frank Bold neboli Upřímný Drzoun.

Možná, že právě takováto posedlost tím, jak se postarat o to, aby věci vypadaly dobře, nutně vedla k tomu, že se ze zřetele začalo vytrácet, jak se věci skutečně mají. Buď jak buď, celá Rekonstrukce státu se dnes ocitla v roli prosťáčků, kteří pomáhají k moci Andreji Babišovi, patrně nejnebezpečnější postavě českého polistopadového vývoje, muži, jenž by si slovo „korupce“ mohl nechat úředně zanést do občanky jako své prostřední jméno. Podobnost aktivistů Rekonstrukce státu s komunisty, kteří slibujíce ráj na Zemi, stvořili peklo, se sama dere na mysl.

Vedle paradoxní podpory nejkorupčnější formace v české politice, se dalším pravděpodobným nezamýšleným důsledkem Rekonstrukce státu stane prohloubení nedůvěry mezi stranickou politikou a občanským sektorem. A dost možná také prohloubení nedůvěry v tradiční politické strany, jež však bude dláždit cestu ještě horším populistickým projektům.

Jak se mohlo stát, že se liberální segment české občanské společnosti ocitl na takovém scestí? Je v tom jistě nutno vidět aspekt celkového sesuvu českého veřejného prostoru.

Hlavní česká polistopadová politická strana, honosící se navíc přívlastky občanská a demokratická ve svém názvu, se postupně proměnila v polomafiánskou organizaci přisátou na stát systémem institucionalizované korupce, jejž stvořila. Tato sněť v různé míře zachvátila i ostatní tradiční politické strany. Jejich pověst tak pochopitelně upadla.

Jenomže nikdo, kdo míní vážně svou snahu „rekonstruovat stát“ a napravovat veřejné poměry prostě nemůže přehlédnout, že sesuv politických stran je prostě příznakem chřadnutí demokracie pod tlakem finančního kapitálu, který se pokouší prokorumpovat si – legálně i nelegálně – svou cestu k tvorbě politických rozhodnutí.

V tomto kontextu si všimněme, že před takovými patnácti lety byl Andrej Babiš z řady vesměs dobrých důvodů v českém veřejném prostoru páriou, s nímž se nikdo z české politické třídy nechtěl ukazovat na veřejnosti, ani jeho tehdejší partneři v politice jako Ivan Langer či Stanislav Gross. Dnes je Babiš nejpopulárnějším politikem a být viděn se současnými párii Grossem či Langerem by patrně naopak nikde nechtěl být on.

To ale neznamená, že Gross a Langer se tak změnili k horšímu, zatímco Babiš se tak zlepšil, to znamená, že české politické poměry se sesunuly natolik, až jsme schopni pošetile spatřovat naději v někom tak fatálně vadném a zhola bezperspektivním. Problém je v pozorovatelích, nikoli v pozorovaném.

Jakékoli pokusy o nápravu veřejných poměrů musí vyjít z poznatku, že tradiční politické strany jsou v posledku ochránkyněmi veřejného zájmu před zájmy privátními. Pokud toho jsou dnes schopny jen v omezené míře, je to důsledkem jejich poškození tlakem finančního kapitálu, jehož je Babiš představitelem: strany jsou narušené právě v takové míře, v jaké je narušený veřejný prostor sám.

Politická kompetence ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a snad i TOP 09 ovšem potud naštěstí zůstává větší, nežli je kompetence liberálního segmentu občanské společnosti, nadšených a namyšlených amatérů z Rekonstrukce státu, projevujících pochopení pro Okamuru a ochotně nadbíhajících Babišovi. Rovněž pustnutí politických kompetencí občanského sektoru je příznakem úpadku. A je to také politický problém.

Tradiční politické strany by o občanském sektoru měly uvažovat – podobně jako o veřejnoprávních médiích – jako o prostředí, jež skýtá potenciál ke kultivaci politické veřejnosti, ale jen za předpokladu, že se mu k tomu vytvoří podmínky. K nim patří vedení soustavného otevřeného dialogu a péče o pluralitu občanských iniciativ i podněcování jejich kultivace a vývoje.

Jenomže příznakem slabosti tradičních politických stran je i to, že o tématu politického působení občanského sektoru se v nich takto koncepčně nepřemýšlí. Babiš se tak může spokojeně uculovat: vlastně si ho všichni svou pošetilostí, nekompetencí a neschopností uvažovat v souvislostech vysluhujeme.

Není to ale tak, že by se občanský sektor nemohl měnit i sám od sebe, zvyšovat svou politickou kompetenci, tříbit své schopnosti. Mohl by si například ze zjevného a zákonitého nezdaru Rekonstrukce státu vzít ponaučení. To základní tkví v poznatku, že do všech politických aktivit je nutno zahrnout širší sociální a ekonomickou analýzu i porozumění tomu, jak ve společnosti vzniká a reprodukuje se moc.

Odtud bude už jen krůček k opuštění předsudků vůči prostředí stranické politiky: zvlášť, když po následovaníhodných příkladech už nemusíme pokukovat jen do Latinské Ameriky, ale máme je za humny, a to nejen ve Španělsku a v Řecku. Ani Syriza či Podemos nepředstavují alternativu ke stranické politice, jedná se o pokusy o její rehabilitaci. Což potřebujeme i u nás.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.