Žijeme ve státě řízeném zločineckými organizacemi. Předvolební sliby omezení korupce jsou nedůvěryhodné, neboť „kapři si vlastní rybník nevypustí.“ V terminologii teorie her jsou takové sliby „neslučitelné s pobídkami“. Ve společnosti, kde lze spoléhat pouze na materiální pobídky, proto musí věrohodný slib omezení korupce zahrnovat strategii obohacení na úkor korupčníků, které bude lukrativnější než pokračování v rozkrádání státního majetku.

Většina debat o korupci v ČR často končí utěšováním, známým z filmu Samotáři: „Tahle země je zkurvená. Ostatně stejně jako každá jiná země.“ Útěcha, kterou posluchačům ordinoval Eric Best, nebere v potaz, že země mohou být zkurvené v různé míře a různým způsobem. V tomto příspěvku hájím tezi, že východoevropská forma korupce v igelitkách oproti tzv. sofistikované korupci zápádní provenience není pouze ornamentem východoevropské zaostalosti, ale má k ní i vzájemně příčinný vztah. Z toho vyplývají i rozdílné dopady a možnosti řešení.

Ještě za doby Helmuta Kohla adresovala skupina německých velkopodnikatelů otevřený dopis vládě, v němž žádala podporu opatření proti korupci v zahraničí. Argumentem bylo to, že německé firmy mají konkurenční výhodu v kvalitě svých výrobků, avšak v zemích, kde o vítězích tendrů rozhodují dobré kontakty s politiky, je tato výhoda anulována. Implicitně tak naznačili, že kdyby neměli technologickou výhodu, nic by proti zahraniční korupci nenamítali. Stejně tak mají němečtí průmyslníci zájem na udržování kvality domácích „lidských zdrojů“, bez nichž by nemohli svou technologicky náročnou produkci realizovat.

Bez fungující zahraniční politiky by zase byla podryta schopnost německých korporací prosazovat i v mezinárodním měřítku systém vztahů a regulací podporující jejich export. Jako třída proto mají zájem na akceschopné státní moci, jejíž fungování není ochromeno pokoutnou privatizací. Tento zájem na funkčním státu se pak mimo jiné projevuje v ČR nevídaným a těžko pochopitelným voláním majetných po progresivnějších daních. Regulovaná západní korupce umožňuje tamní vládnoucí třídě snáze překonávat koordinační selhání a prosazovat tak politiky sloužící zájmu třídy jako celku.

Srovnejme to se situací v České republice, kde se po listopadu 1989 slovy bývalého místopředsedy ODS Čermáka „rozdávaly majetky na tisíc let“. Problém je v tom, že tyto majetky jsou už rozdané, ale každá nová generace politiků se snaží finančně zabezpečit stejně jako generace předchozí. Náklady na vstup do odvětví jsou obrovské; nemáte-li k dispozici dostatek černých fondů k uspokojení své klientely, provoz strany a na nákup kompromitujících materiálu, konkurence „pozitivně či negativně“ namotivuje vaše poslance k přeběhnutí.

Politické strany tak musí fungovat jako zločinecké organizace, zaměřené na přeměnu peněz v politickou moc a obráceně. Průmyslovou organizaci korupce dovedla k dokonalosti ODS, fungující jako Amway na bázi multi-level marketingu: Politici na všech úrovních mají za úkol nakrást do stranické pokladny určitý podíl z obhospodařovaných prostředků; pokud se jim to daří, postupují do vyšší úrovně s rozsáhlejšími pravomocemi a korupčními příležitostmi (zde a zde). Jednoduchým výpočtem však dospějeme k závěru, že není možné každé čtyři roky rozkrást majetek na tisíc let dopředu, takže není divu, že českostánská stračena už dojí krev: Každá rodina byla v polistopadovém období korupčníky okradena o majetek v řádu milionů. Rumuni tuto situaci shrnuli heslem: „Omlouváme se. Nevyrábíme tolik, kolik kradete.“

Egon Bondy kdysi o minulém režimu napsal, že jeho výrobním způsobem je loupení. Na tom se nic nezměnilo. V ČR tak došlo k přirozenému výběru korupčníků: Kdo nebyl dostatečně zdatný v korupci, byl z trhu vytlačen. Tím, jak zároveň dochází k rozkladu institucí potřebných k udržování a vytváření konkurenceschopnosti, od vymahatelnosti práva až po školství, zůstává loupení jediným způsobem, který umožňuje českým velkokapitalistům obstát.

Jak spočítal bývalý slovenský ministr vnitra Lipšic na svém blogu, nebýt tunelování státního majetku, nebyla by skupina PENTA finančním žralokem, „ale malou sardinkou, ak by vôbec ešte existovala.” Tato „tvorba podhodnoty“ se pak musí někde projevit — nejprve odčerpáním polštáře státního majetku, poté růstem zadlužení, a nakonec zbídačením obyvatelstva a zhroucením infrastruktury. Snad jen tu geografickou blízkost k Německu nelze vytunelovat, leda že by byl realizován Baťův plán přesídlení obyvatelstva do Patagonie.

I když je tedy odstranění nejprimitivnějších forem korupce v zájmu kapitalistů, neboť přináší zvýšení ekonomické efektivity podmiňuje fungování státu jakožto entity hájící jejich třídní zájmy, naráží případná snaha o jeho realizaci na dvojí problém: v první řadě na koordinační selhání mezi kapitalisty, které však byli v jiných zemích schopni překlenout, a v druhé řadě na tu okolnost, že v České republice se největšími kapitalisty stali ti nejzdatnější korupčníci, neschopní obstát v tržní soutěži.

Babiš a Kellner žehrají na drahotu korupce stejně jako Janoušek: umolousaných pár desítek milionů za zvolení Klause prezidentem Janouška rozhořčilo jako vajíčka za šest korun. Na Babišově tvrzení o třech přidaných nulách je šokující to, za jak bagatelní obnosy se nechali korumpovat ti před Dalíkem a Topolánkem. Je docela dobře možné, že se Kočárník spokojil s pouhým pašalíkem, protože kdyby si ODS v 90. letech účtovala dalíkovské ceny, nebyl by Kellner tak bohatý.

Dalík z toho tedy vychází v relativně dobrém světle, neboť se alespoň řídí zásadou „když už kurva, tak drahá“. Při tom růst ceny korupce je jen důsledkem fungování nabídky a poptávky: dokud existoval převis nabídky korupčních příležitostí při privatizaci státního majetku a rozdávání úvěrů na věčnou oplátku, byla cena korupce nízká. Když už není co privatizovat, cena korupce roste.

Babiš by se možná rád vrátil do bájných devadesátých let, kdy ODS s ideovou vizí prvotní akumulace kapitálu rozdával majetky na 1000 let za dumpingově nízké úplatky. Zemědělství je odvětvím, které by bez dotací od státu zkrachovalo přes noc, a není tedy divu, že Babiš těžce nese „drahotu“ korupce a poslaneckých hlasů, ale i možnost pozastavení zemědělských eurodotací v případě pokračující devastace kontrolních mechanismů.

Vývoj v ČR nám může posloužit k aktualizaci technologického determinismu: Kapitalistický výrobní způsob plodí společnost s legalizovanou a regulovanou korupcí, loupežnická absence výrobního způsobu společnost s anonymními akciemi na doručitele a hotovostí v igelitkách. Bez rozbití korupčnických mafií nebude žádná vláda schopna vládnout. Změna poměrů však může přijít jen z politické sféry. Jejím vodítkem může být kořist uzrálá na zahraničních kontech korupčníků, ke které by se akceschopný státní aparát mohl dopracovat. Dnes už nikdo nevěří předvolebním slibům protikorupčních opatření. Jakmile se nová garnitura dostane k moci, je pro ni finančně výhodnější a existenčně nezbytné pokračovat v zajetém systému. Znovu je třeba připomenout, že jakmile by se některý politik pokusil skutečně omezit korupci, začnou proti němu okamžitě pracovat korupčníky placení úředníci, novináři, soudci i jeho vlastní straničtí kolegové.

Výhodou programu vyvlastnění korupčníků je jeho věrohodnost, za předpokladu, že se jeho aktér obohatí přinejmenším stejně, jak by se obohatil na pokračujícím rozkrádání státního majetku. Madoffova pyramidová hra vcucla devatenáct miliard dolarů. Právníkům postižených se však již podařilo získat zpět více než polovinu, včetně části Madoffových sponzorských příspěvků. Srovnání s causou H-Systém a nemožností soudně vymoci ani majetek odkloněný k rodinným příslušníkům vyznívá tristně, ale kde je vůle, tam je i akce. Čeští korupčníci dávají na charitu méně než Madoff a nakradené obnosy spořádaně syslí na zahraničních kontech, v akciových podílech a v nemovitostech.

Je jasné, že při tenčícím se stavu rozkradatelného státníhu majetku a zhoršujících se možnostech kradení na státní úvěr v určité chvíli podíl na zisku z případného vyvlastnění majetku korupčníků, který je stále rostoucí stavovou veličinou, převýší podíl na korupci ze ždímání obyvatelstva, které je veličinou tokovou. Ta chvíle již patrně dávno nastala, ale stávající garnitura má tolik másla na hlavě, že ji korupčníci mohou držet v šachu hrozbou zveřejnění kompromitujících materiálů. Řada nástrojů umožňujících vyvlastňování korupčníků tak zůstává nevyužita. Občané budou ochotni přistoupit na férovou dělbu kořisti umožňující nové politické garnituře promazat soukolí státního aparátu, jehož jednotlivé složky je třeba zainteresovat na vyvlastnění korupčníků.

V 90. letech bylo možno rozkrást veškerý státní majetek, a proto bylo pro politiky výhodné zavést systém maximálně usnadňující korupci a rozkrádání. Dnes majetek korupčníků převyšuje zbývající státní majetek, a proto je výhodnější zavést systém umožňující korupčníky odsuzovat a vyvlastňovat.

Někdo by se mohl obávat, že nová garnitura vyvlastní korupčnícké biliony a v korupci bude dál pokračovat, anebo odepře občanům slíbený podíl z kořisti. Pojistkou zachování demokratických mechismů je okolnost, že k repatriaci ulitých majetků je třeba součinnosti zahraničních institucí, podmíněné posílením vymahatelnosti práva a funkčnosti státu, a tím i omezením prostoru pro divokou korupci. Politická ochota k součinnosti je u evropských byrokratů dána vědomím, že lokální lumpenburžoazie je nejhorším nepřítelem evropské integrace.

Podíl na zisku z případného vyvlastnění korupčníků převyšuje podíl na korupci z dalšího ždímání obyvatelstva, ale stávající garnitura má tolik másla na hlavě, že už nemůže z gangu odejít. Řada nástrojů umožňujících vyvlastňování korupčníků tak zůstává nevyužita (zde, zde, zde a zde). Občané budou ochotni přistoupit na férovou dělbu kořisti umožňující nové politické garnituře promazat soukolí státního aparátu, jehož jednotlivé složky je třeba zainteresovat na vyvlastnění korupčníků.

Ani paralela s osudem Bártova podnikatelského záměru není na místě. Bártovou chybou bylo to, že usiloval jen o podíl na korupčním koláči, nikoliv o vyvlastnění korupčníků. Nuzný Bárta doplatil na to, že v rámci daných pravidel hry nedisponoval na rozdíl od Kalousek dostatečnými zdroji, aby svým poslancům mohl učinit „opravdu velkorysou nabídku“. Jak řekl bývalý ministr Dobeš, dinosauři si namazali Věci Veřejné na chleba.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.