Žijeme ve státě řízeném zločineckými organizacemi. Předvolební sliby omezení korupce jsou nedůvěryhodné, neboť „kapři si vlastní rybník nevypustí.“ V terminologii teorie her jsou takové sliby „neslučitelné s pobídkami“. Ve společnosti, kde lze spoléhat pouze na materiální pobídky, proto musí věrohodný slib omezení korupce zahrnovat strategii obohacení na úkor korupčníků, které bude lukrativnější než pokračování v rozkrádání státního majetku.

Většina debat o korupci v ČR často končí utěšováním, známým z filmu Samotáři: „Tahle země je zkurvená. Ostatně stejně jako každá jiná země.“ Útěcha, kterou posluchačům ordinoval Eric Best, nebere v potaz, že země mohou být zkurvené v různé míře a různým způsobem. V tomto příspěvku hájím tezi, že východoevropská forma korupce v igelitkách oproti tzv. sofistikované korupci zápádní provenience není pouze ornamentem východoevropské zaostalosti, ale má k ní i vzájemně příčinný vztah. Z toho vyplývají i rozdílné dopady a možnosti řešení.

Ještě za doby Helmuta Kohla adresovala skupina německých velkopodnikatelů otevřený dopis vládě, v němž žádala podporu opatření proti korupci v zahraničí. Argumentem bylo to, že německé firmy mají konkurenční výhodu v kvalitě svých výrobků, avšak v zemích, kde o vítězích tendrů rozhodují dobré kontakty s politiky, je tato výhoda anulována. Implicitně tak naznačili, že kdyby neměli technologickou výhodu, nic by proti zahraniční korupci nenamítali. Stejně tak mají němečtí průmyslníci zájem na udržování kvality domácích „lidských zdrojů“, bez nichž by nemohli svou technologicky náročnou produkci realizovat.

Bez fungující zahraniční politiky by zase byla podryta schopnost německých korporací prosazovat i v mezinárodním měřítku systém vztahů a regulací podporující jejich export. Jako třída proto mají zájem na akceschopné státní moci, jejíž fungování není ochromeno pokoutnou privatizací. Tento zájem na funkčním státu se pak mimo jiné projevuje v ČR nevídaným a těžko pochopitelným voláním majetných po progresivnějších daních. Regulovaná západní korupce umožňuje tamní vládnoucí třídě snáze překonávat koordinační selhání a prosazovat tak politiky sloužící zájmu třídy jako celku.

Srovnejme to se situací v České republice, kde se po listopadu 1989 slovy bývalého místopředsedy ODS Čermáka „rozdávaly majetky na tisíc let“. Problém je v tom, že tyto majetky jsou už rozdané, ale každá nová generace politiků se snaží finančně zabezpečit stejně jako generace předchozí. Náklady na vstup do odvětví jsou obrovské; nemáte-li k dispozici dostatek černých fondů k uspokojení své klientely, provoz strany a na nákup kompromitujících materiálu, konkurence „pozitivně či negativně“ namotivuje vaše poslance k přeběhnutí.

Politické strany tak musí fungovat jako zločinecké organizace, zaměřené na přeměnu peněz v politickou moc a obráceně. Průmyslovou organizaci korupce dovedla k dokonalosti ODS, fungující jako Amway na bázi multi-level marketingu: Politici na všech úrovních mají za úkol nakrást do stranické pokladny určitý podíl z obhospodařovaných prostředků; pokud se jim to daří, postupují do vyšší úrovně s rozsáhlejšími pravomocemi a korupčními příležitostmi (zde a zde). Jednoduchým výpočtem však dospějeme k závěru, že není možné každé čtyři roky rozkrást majetek na tisíc let dopředu, takže není divu, že českostánská stračena už dojí krev: Každá rodina byla v polistopadovém období korupčníky okradena o majetek v řádu milionů. Rumuni tuto situaci shrnuli heslem: „Omlouváme se. Nevyrábíme tolik, kolik kradete.“