Českou republikou i Slovenskem otřásají korupční skandály, včetně skandálů týkajících se financování politických stran. Z uniklých spisů, nahrávek a dalších informací se nám rýsuje obraz o propojení těchto jednotlivých negativních jevů — korupce, klientelismu a skrytých penězovodů do soukromých kapes i partajních pokladen. Mezi laickou i odbornou veřejností tak rostou obavy a znechucení z toho, komu politici a politické strany slouží — zda spíše než veřejnému zájmu to není k obohacení sebe sama, svých členů, svých klientelistických sítí nebo korporací.

Tak jako není zcela nový tento jev, není nová ani otázka, co s tím. A vzhledem k povaze problému není ani překvapivé, že jednou ze základních součástí navrhovaných řešení je i úprava pravidel financování politických stran a jejich účinnější vymáhání. Modelů financování a způsobů jejich právního podchycení je mnoho. Stejně tak již existuje i řada doporučení, například od Rady Evropy. V souladu s těmito doporučeními se v České republice i na Slovensku rýsuje (přinejmenším veřejně deklarovaný) mezistranický konsensus o potřebě větší transparentnosti, intenzivnější veřejné nezávislé kontrole a silnějším vymáhání pravidel. Nedávno předložený návrh ČSSD také obsahuje zavedení stropů na výdaje v kampaních platných pro všechny strany.

Vedle opatření týkajících se procedur spojených se stranickým financováním je ale také klíčová otázka CO a do jaké míry může být zdrojem financování. Kolik má na fungování stran přispívat stát? Kolik sami členové strany? Kolik soukromí dárci? Mohou být anonymní? Může strana sama podnikat a zisk využívat ke svému financování? Mohou na provoz stran přispívat soukromé firmy?

Ne firemním „darům“