Dobré vládnutí se odkládá

Hlavním znakem vztahu občanů k politice a veřejné angažovanosti je dvacet pět let po listopadu 1989 nedůvěra. Bez širokého zapojení občanů se ale jen stěží podaří dosáhnout dobrého vládnutí, jak o něm hovoří odborníci a protikorupční aktivisté.

Blížící se 25. výročí listopadu 1989 nutně vybízí k bilancím. Jejich hlavním kritériem by měl být vztah občanů k veřejnému dění, k prostoru, který nás obklopuje, k politice a potažmo k Parlamentu a vládě. Důvěřuje veřejnost svým politickým představitelům? Záleží podle občanů na tom, zda se oni sami ve veřejném prostoru angažují? Myslí si, že mohou změnit to, s čím nejsou spokojeni? Je možné v tomto ohledu sledovat posun k lepšímu?

Výmluvnou odpověď na tyto otázky poskytuje nejenom velmi nízká volební účast ve všech typech voleb, specializované průzkumy veřejného mínění zaměřené právě na důvěru občanů v politiky a víru, že má smysl se občansky angažovat, ale také rozhovory s některými představiteli Rekonstrukce státu. Jejich očekávání byla větší. Je na nich znát únava. Kdoví, jak dlouho u podobných aktivit vydrží.

Ještě lepším dokladem toho, v jakém stavu se česká politika a veřejný prostor nachází, jsou billboardy a různé poutače před komunálními volbami. Naše okolí je jimi zahlceno. Přitom kde jinde než v komunální politice by si voliči měli vystačit pouze s vlastní zkušeností se zastupiteli a s tím, co na vlastní kůži zažívají tam, kde bydlí.

Zní to možná radikálně, ale jakou výpovědní hodnotu má jednoduché heslo a tvář politika? Zvlášť v komunální politice, kde by vazba mezi zastupitelem a občanem měla být mnohem bližší a intenzivnější než na celostátní úrovni. Čím to ale, že se kandidátům přesto vyplatí dávat velké finanční prostředky do politické reklamy? Pokud by billboardy občanům skutečně vadily, proč těm, kteří tuto formu propagace používají, přesto dávají své hlasy?

Celé se to zdá být jako začarovaný kruh: občané jsou zklamaní, nemají důvěru v politiku, nevěří, že kdyby projevili nějakou větší aktivitu, že by to k něčemu bylo. A politici jsou takoví, jací jsou, protože po nich nikdo nechce, aby byli jiní. A když na ně náhodou nějaký tlak začne doléhat, je to po více než dvaceti letech, kdy nám vládli a kdy se stihli zdiskreditovat tak spolehlivě jako dnes na okraji se potácející ODS.

Na pozadí toho všeho se minulý týden konala konference „Dobré vládnutí a Česká republika“ s podtitulem „Přinese služební zákon zlepšení státní správy?“ pořádaná Evropským hnutím v České republice a zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.


Představa, že politici sami od sebe vyslyší názory odborníků a protikorupčních aktivistů a ochotně schválí legislativu v podobě navrhované různými studiemi, je mylná. Repro z webu iniciativy

Bývalý předseda Českého statistického úřadu a někdejší vysoký kanadský státní úředník Edvard Outrata poukázal na to, že v případě zákona o státní službě se jedná o transformační akci, kdy státní správa je poslední oblastí, která po roce 1989 neprošla transformací. Výsledkem by měla být profesionální státní služba. Nejde ale jen o samotný služební zákon. Tím hlavním je celková změna kultury, pro kterou má tento zákon teprve vytvořit instituce a podmínky.

Co se týče aktuálního stavu služebního zákona, účastníci konference se na něm snažili hledat kladné stránky, přestože svůj hlavní smysl ztratil vyjmutím Generálního ředitelství státní služby a vytvořením sekce pro státní službu při ministerstvu vnitra. Pozitivní je, že Česká republika konečně od roku 2002, kdy byl služební zákon schválen, bude mít zákon, který zároveň nabude účinnosti. Vznikne jedno místo, pod které státní správa spadá, čímž se vytvoří možnost, že se časem zvýší i její kvalita.

Jako plus je možné hodnotit i to, že kdyby zákon byl schválen za zoufalého odporu opozice, existoval by velký tlak ho při výměně vládnoucí garnitury opět změnit. To, že došlo k dohodě vlády a opozice, je proto výhoda. Na druhou stranu Edvard Outratu připustil, že za několik let se bude muset celý systém probrat znova. Zákon jsme sice mohli udělat lépe už teď, později však alespoň bude o to snazší udělat jeho pořádnou reformu.

Popsaný stav je o to smutnější, že existuje celé řada dokumentů (od principů dobrého vládnutí OSN, přes Zprávu o globální konkurenceschopnosti 2013/2014, až po Analýzu aktuálního stavu veřejné správy z dílny ministerstva vnitra ze října 2011 a mnohé další studie například Transparency International), jak poukázal Radim Bureš z Transparency International, které obsahují množství doporučení, jejichž aplikace by vedla k systému dobrého vládnutí a nastolila onu kulturu, o níž hovořil Edvard Outrata.

Podle Radima Bureše diskuse, která probíhala nad přípravou služebního zákona, tyto dokumenty a jejich doporučení nereflektovala. Bureš zdůraznil, že odborná debata zde byla vynechána a rovnou se přešlo k debatě odborně-politicko-stranické, ve které šlo o to zachovat si politický vliv nad státními úředníky. Zásadní otázka, kterou Bureš položil, je, zda opravdu chceme hledat způsoby dobrého vládnutí a nebo uvíznout v bonmotech o úřednických citadelách a slimáčcích.

V tomto bodě se stojí zato vrátit k úvodu tohoto článku. Představa, že politici sami od sebe vyslyší názory odborníků a protikorupčních aktivistů a ochotně schválí legislativu v podobě navrhované různými studiemi, je mylná. Postupně se ukazuje, že nefunguje ani to, když se například Rekonstrukci státu podaří vzbudit širokou pozornost a pro daná zákonná doporučení získat i významnou část voličů, která na politiky vytvoří určitý tlak.

Něco takového může zabrat v předvolební kampani, kdy se politici zavážou k ledasčemu. Výsledné legislativní úpravy to už ale ovlivní podstatně méně. Je možné zkoušet označit viníka a následnou medializací voličům sdělit – toho už příště nevolte, své sliby nesplnil. I to se však může ukázat jako marný boj. Co když se pokaždé objeví nějaký nový vykuk, se kterým ještě negativní zkušenost udělána nebyla?

Otázka je, zda cesta expertíz, lobbingu a mediálních strategií není nakonec jen ztrátou času, kdy i ti největší protikorupčníci postupně vyhoří a odejdou dělat byznys. Jakou jinou strategii ale zvolit? Klíčové je nalézt odpověď na to, proč se občané nechtějí angažovat. Proč vrcholem jejich aktivity je, že si nechají zasílat newsletter?

Pocit občanů, že není možné dosáhnout změny, není jen náš problém. S podobnými jevy se potýká většina současných demokracií a pravděpodobně se jedná o krizi celého systému, ve kterém žijeme. A proto právě v něm je třeba hledat cestu, jak z toho ven. Je dnes opravdu veřejná angažovanost něco, co se na všech úrovních podporuje, co je bráno jako hodnota, k čemu jsou občané vedeni, aby to vnímali jako svou životní potřebu a na co jim také zbývá patřičný čas?


Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.