Na našem úřadě chodí to nějak takto. Když už má úředník pro samá školení konečně čas, nejdřív při ústním jednání nepochopí, co je mým záměrem, pak zkouší, jestli jsem na zadaný úkol nezapomněl, když mu to dám písemně, brání se, že nemá pro již existující agendu čas, načež, že to neumí zpracovat, následuje další vyčkávání a po opakovaných urgencích, poté, co pošlu vlastní návrh, sebere veškerou energii a podrobně mi větu po větě návrh vyvrací svými zkušenostmi a již platnými normami, aby mi dokázal, že změna není žádoucí, ba ani možná. Když pak konečně vypořádám já jeho připomínky a politicky změnu prosadím přes jeho odpor, utrápeně za mnou chodí s každou blbostí, aby mi ukázal, co mu to přineslo za neřešitelné komplikace.

Co vláda připravila v podobě zákona o státní službě, máme na úrovni obcí a krajů už jedenáct let. Po šesti letech opozice, kdy mi úředníci odpírali informace, na něž jsem měl právo, svádím s nimi dva roky boj ve vedení obce. Boj o to nerovnější, že opozici, i kmotry a rasisty, i měšťáky a asociály, mohu aspoň porazit ve volbách. Úředníka přeřadí z místa na místo, abych na něj nemohl ani metodicky.