Deník Referendum Domov

Sedím na předzahrádce s několika ženami, a ony vyprávějí, jak se jim tu žije. Většinou se jedná o starousedlice, které zde bydlí už dlouho. Sedí tu pospolu Romky i etnické Češky, dělící čára zde totiž vede jinudy: mezi starousedlíky a nově příchozími.

Ani ta však není jasná. Třeba Růžena Dunková (40 let), která s námi sedí, a tudíž by mohla být brána jako starousedlice, bydlí v Kunčičkách teprve rok. Pracuje v diecézní Charitě a zároveň jako komunitní pracovnice v pilotním projektu Moravskoslezského kraje. Do stávající komunity se tudíž bez obtíží integrovala.

Z čeho tedy mají strach lidé, kteří tu bydlí už dlouhé roky? Jednoduše řečeno z toho, že se z jejich čtvrti stane ghetto.

Už teď se sem noví nájemníci nehrnou. I když to tu na první pohled vypadá hezky, místo má špatnou pověst. Je tu poměrně hodně volných bytů a společnost RPG je obsazuje lidmi, kteří nemají kam jít. Tedy Romy z ubytoven.

Problém ovšem není v tom, že sem přicházejí romské rodiny, nýbrž v tom, že přichází velký počet rodin, které dosud žily v sociální izolaci na ubytovně, kde panovala jiná pravidla. Což vadí i romským rodinám, které jsou zde integrované.

Než si nově příchozí stačí v novém prostředí uvyknout, přicházejí další a další. Místo tak získává ještě horší pověst a střední vrstvy ztrácejí o bydlení v Kunčičkách zájem.

Podle odhadu druhé komunitní pracovnice, čtyřiatřicetileté Ireny Štulíkové, tu bydlí v bytech RPG až devadesát procent Romů. To je z jedné strany problém. Z druhé strany to ovšem lze chápat jako příležitost pro konkrétní rodiny, které mají s bydlením potíže.

„Když jsem se snažila sehnat byty pro romské rodiny, nikdy to nešlo. I když jsem je třeba doporučovala s tím, že je znám a že s nimi nebudou problémy. RPG Romům byty pronajímá, nediskriminuje, na druhou stranu pak vytváří ghetto. Je to složité,“ říká Irena Štulíková. 

Po chvílí přemýšlení ovšem dodává, že diskriminace se projevuje právě v automatickém výběru lokality podle etnicity. „Romské rodině z ubytovny samozřejmě RPG nenabídne byt v nějaké lepší lokalitě, například v Porubě, ale soustředí je do předem určených míst, kde pak vznikají ghetta,“ vysvětluje.

Systém totiž funguje tak, že majitelé nemovitostí mohou zneužívat doplatku na bydlení, tedy toho, že stát doplácí nájemné sociálně slabým – děje se tak zejména v případě nechvalně známých ubytoven, kde se může pronájem jedné místnosti vyšplhat až na dvacet tisíc korun.

Podle Štulíkové jsou nájmy v bytech RPG mnohem nižší než v ubytovnách. V důsledku to znamená, že i když si původní obyvatelé Kunčiček stěžují, že se jedná o klasický obchod s chudobou, stát zde tratí méně.

Pro srovnání: pětičlenná rodina zaplatí na ubytovně ve velmi nevyhovujících a stísněných podmínkách jedenáct tisíc korun se vším všudy, v bytě v Kunčičkách pak za byt dva plus jedna zaplatí 6500 za nájem, plus tři tisíce za služby včetně energií.

Nájmy jsou pro obyvatele Ostravska, kde lidé vydělávají mnohem méně než třeba v Praze, drahé. Proto je třeba, aby nájemníky podporoval pomocí příspěvku na bydlení stát. Část příspěvků jde sice na energie, nicméně většina jde nájmy. Podle odhadů Sdružení nájemníků BYTYOKD.CZ putuje ročně z příspěvků na bydlení od státu do RPG až čtyři sta miliónů korun.

V této souvislosti je zajímavá i skutečnost, že Zdeněk Bakala je rovněž majitelem objektů, ve kterých jsou provozovány ubytovny, a to prostřednictvím své společnosti Asental group, již vlastní jeho nová samostatná skupina BM Management, kterou buduje se svou manželkou Michaelou. V současné době je podnikání s ubytovnami v krizi kvůli změně zákona, nicméně Asental stále vlastní několik objektů, ve kterých jsou ubytovny, mezi jinými Předvoj, nejproblémovější ubytovna v Karviné.

Útlum tohoto typu podnikání potvrzuje i současný mluvčí Asentalu Richard Kolibač, který navíc zdůrazňuje, že ubytovny neprovozují, pouze je provozovatelům pronajímají. „V současné době je Asental Group vlastníkem čtyř objektů, Kosmos a Předvoj v Karviné, Jilová v Ostravě a Impuls v Havířově, který je však už ve finální fázi prodeje,“ vypočítává Kolibač. Podle něj tyto objekty neslouží pouze jako ubytovny pro sociální případy, ale jejich služeb využívají rovněž studenti, smluvní zaměstnanci a společnosti pro občasné ubytovávání svých zaměstnanců.

Ještě loni v září přitom tehdejší mluvčí RPG Petr Handl pro pro ostravskou mutaci iDnes uvedl: „Pět našich ubytoven už jsme prodali, některé zavřeli. Zbývajících šest ubytoven provozují nájemci, chceme je však také prodat.“ Trend je tedy zřejmý.

Od května letošního roku se výplata doplatku na bydlení lidem na ubytovnách neobejde bez souhlasu obce. Změna zákona měla vést k tomu, aby bylo snazší potírat obchod s chudobou. Rušení ubytoven, ale i častější odchod jednotlivých rodin, obyvatelé Kunčiček pociťují v posledních měsících, protože právě sem přicházejí rodiny, které se ocitly v nouzi.

Mezi savem a plísní
Je ještě jeden důvod, proč se do Kunčiček lidé, kteří mají šanci získat byt jinde, nehrnou. Podle nájemníků je zde hodně skrytých závad, byty jsou špatně rekonstruované, často jsou prolezlé již zmíněnými štěnicemi.

Vůbec nejhorší je plíseň — zejména v přízemí a nižších patrech. „Savuju, savuju, furt savuju, koukněte na to,“ ukazuje padesátiletá blondýna plísní pokryté zdi ve svém bytě. Když je oškrábe a nastříká savem, je na tři týdny klid. Pak plíseň zase vyleze.

Žena má výrazné zdravotní problémy, mimo jiné i lupénku a život mezi plísní a savem ji ničí. Peníze na to, aby se odstěhovala, ale nemá, a RPG jí jiný byt nenabídne: „Najděte si jiné bydlení, tím mě odbyli, když jsem tam byla a žádala, že bych to chtěla vyměnit za byt bez plísně.“

Jenže už když se stěhovala sem, zaplatila RPG padesát tisíc korun za to, že získala smlouvu, bylo to splacení dluhu předchozího nájemníka. Další takovou částku, kterou po ní prý vyžadují i jiní poskytovatelé bydlení, nemá.

Plíseň jde podle zdejších nájemníků ze sklepů, které jsou podmáčené, což se žádným vystříkáním trvale nevyřeší. Zástupci RPG se ovšem brání tím, že její příčinou je špatné větrání a topení a také to, že lidé v bytech vaří a suší prádlo. Nájemníci spolu s komunitními pracovnicemi se tudíž rozhodli, že požádají stavební úřad, aby nezávisle posoudil, jak plísně vznikají a jaký je stav bytů, a donutili tak majitele k tomu, aby dělal i něco jiného, než že zdi občas vystříká. 

Podle komunitní pracovnice Růženy Dunkové jsou navíc v RPG otevření hlavně tehdy, když jednají v obecné rovině. „Jakmile se dostaneme ke konkrétním kauzám, nemají odpovědi,“ tvrdí a vypráví o bytě, ze kterého sice vystěhovali rodinu kvůli plísni, ale za půl roku tam nastěhovali jinou, která se tak ocitla v naprosto nevyhovujícím prostředí. „Bude jen dobře, pokud stav posoudí někdo nezávislý, kdo také určí, z čeho plísně vznikají,“ dodává.

V obecné rovině je s představiteli RPG komunikace docela snadná, problém nastane, když nájemníci něco konkrétního chtějí, říká komunitní pracovnice Růžena Dunková.

Dalším problémem jsou v bytech RPG nová okna. Jsou trojdílná a dají se otevírat jen uprostřed, jsou tedy zřejmě určená spíš někam do vnitřních prostor budov, nikoliv na fasádu. „Dali nám sem ty nejlevnější okna, která ani nejdou nastavit na mikroklimatizaci. Nedají se také umývat zvenku, pokud člověk nevyleze na parapet. A víte, co mi řekli na RPG?“ rozčiluje se nájemnice, která bydlí ve třetím patře. „Mám si prý zavolat požárníky, ať mi to umejou!“

Pocit, že jsou odsouzení k tomu bydlet v místě, které se před očima proměňuje a i přes viditelnou revitalizaci spěje k tomu, aby z něj bylo ghetto, rozčiluje stávající nájemníky tak, že jejich stěžování nekončí. Vyprávějí historky o tom, co jim řekli na RPG, jak s nimi jednají povýšeně, jak je pro ně všechno problém a snaží se vyhnout jakýmkoli investicím do nevyhovujících bytů.

Přesto mnozí ve skutečnosti zatím odejít nechtějí. Bydlí tu už dlouho a rádi by tu dožili. Jen si přejí, aby se tu mohli cítit bezpečně a aby majitel řešil problémy jinak než jen na oko.

Napsali také petici městskému zastupitelstvu, kterou podepsalo přes sto třicet lidí a kde žádají o totéž. Komunitní pracovnice Irena Štulíková říká, že místní začínají mnohem více vnímat problémy v kontextu. „Začínají chápat, že sami za sebe ničeho nedosáhnou, že je třeba, aby vystupovali a vyjednávali kolektivně,“ pochvaluje si Štulíková.