Zembiš: vloni vznikl, letos se ho můžeme zbavit

Nejpozději v okamžiku, kdy Lidové noviny k prezidentskému vetu zákona o střetu zájmů napsaly „Zeman hájí Babišova práva“, vznikla tu nová politická srostlice, česká obdoba Trumpa: Zembiš. Letos se ho můžeme zbavit.

Jakub_cb

Jakub Patočka

03.01.2017 10:08

Související

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2016

O každých sněmovních volbách od roku 1992 se tu říkalo, že jsou osudovou křižovatkou. A o každých to svým způsobem platilo, v tom je princip demokracie.

V každých volbách jsme – někdy přitom jen bezděčně – osudově rozhodovali:

  • V roce 1992 o zániku Československa.
  • V roce 1996 o trvání dominance ODS.
  • V roce 1998 mezi Klausem a Havlem.
  • V roce 2002 o konci opoziční smlouvy.
  • V roce 2006 mezi antikomunismem a sociální demokracií.
  • V roce 2010 mezi vládou levice a vládou škrtů.
  • v roce 2013 o tom, s jakou většinou ČSSD sestaví vládu.
  • V roce 2017 nás čeká rozhodování o tom, jaká tu přetrvá demokracie.
S kolegyní Zuzanou Vlasatou se po dva roky věnujeme způsobům, jakými Andrej Babiš řídí své firmy: chtěli jsme přijít na kloub jeho sloganu „Řídit stát jako firmu“. V roce 2014 jsme se mu začínali věnovat s pracovní hypotézou, že jeho vstup do české politiky může být i prospěšný: věděli jsme o něm málo, přistupovali jsme k němu bez předsudků a s vědomím, že politická kultura se tu soustavně zhoršuje.

Totožnou pracovní hypotézu o něm dnes přechovává – a vzhledem ke stavu českých politických stran vlastně pochopitelně – stále ještě velká část našich spoluobčanů. Těžko jim to mít i vzhledem k výkonům zdejších médií za zlé. Navíc Babiš si rafinovaně část médií koupil a společnost na to nezareagovala dost bryskně jejich přeřazením do kategorie médií vyloženě stranických – ač právě takovými jsou.

Co jsme o Babišovi během minulých dvou let zjistili, jsme tu zčásti popsali a zčásti budeme vydávat letos. Jedná se ale jen o vrcholky ledovce, které jsme schopni doložit a před případnými soudy obhájit.

Mezi lidmi při naší práci vyslechneme řádově víc. Realita je tu dnes taková, že o Babišovi se lidé bojí veřejně promluvit podobně jako se báli mluvit v Baladě pro banditu Koločavští o Nikolovi Šuhajovi. Můžeme vyprávět historky o lidech, kteří, když přijde řeč na Babiše, vypadají, jako by se báli černé magie.

Za čtvrtstoletí práce novináře a občanského aktivisty, vždy na straně lidí na okraji společnosti, jsem se ještě nesetkal s takovým množstvím koncentrovaného strachu a s opakovaně vyslovovaným názorem, že to pro nás nemůže skončit dobře, že „nás Andrej zabije“.

Andrej Babiš není živnostník. Vůbec nic neví o tom, co to je živit se vlastní dovedností, umem či řemeslem, co to je snažit se přispět k zlepšení obce či pospolitosti, a nemá ani páru o tom, co jsou to živnostnické ctnosti lidí, kteří svým schopnostmi vytvořili něco kloudného pro ostatní. Takovým lidem nerozumí, necítí se mezi nimi dobře a potkali jsme jich spoustu takových, které zničil.

Čím je tedy Andrej Babiš? Je to obchodník, či řečeno postaru a snad přesněji, kupec: obchoduje s vlivem, s dotacemi a se strachem. Takto se dostal tam, kde dnes je. A rovněž kvůli tomu, že byl už před listopadem konfidentem tajných služeb. Umí si rychle představit, jak využívat slabin poměrů a svých konkurentů ve prospěch svůj a k nepoctivému získávání výhod. Proti lidem používá jako zbraň na své straně jejich důvěru.

Když s ním hovoříte, nikdy nemluvíte přímo s ním, vždy jen s nějakou jeho grimasou. Je obrazem pokřivenosti polistopadové české společnosti, pokřivenosti, na jejímž vzniku hlavní vinu nesou Klaus a Zeman, a která mu umožnila tvářit se dnes – jakkoli je jedním z nejobludnější symptomů marasmu, v němž vězíme – jako mesiáš.

Zembiš: dvojjediný český Trump. Fotomontáž Lukáš Senft, DR

Ke spojenectví se Zemanem musel tíhnout od první chvíle, v jeho koncepci totiž dává dokonalou logiku. Zeman dovedně – a podobně pokrytecky – osedlává tekutý hněv z velké části oprávněně frustrované společnosti. A také ho osedlává ve vlastní prospěch. V cynické mocenské hře mu tu není rovno a právě o takový typ politiky má zájem i Babiš.

Sám by na některé Zemanovy voličské segmenty dosáhl jen stěží, vykrývá zato jiné, včetně rozmanitých prostředí prostoduchých liberálů a aktivistů, jímž imponují lidé jako Stropnický, Zlatuška či Pelikán – lidé, kteří netuší, anebo vytěsňují, že tak pomáhají k moci česko-slovenskému Putinovi.

Babišova politická strategie je jednoduchá: vyjít liberálním elitám vstříc tam, kde ho to nic nestojí, a za kulisami zneužívat moci tam, kde to není vidět, ale slouží to jeho prospěchu, jako třeba na ministerstvu životního prostředí. A především: bezbřeze si přihrávat finance ze státní kasy všude, kde může, aniž by si toho někdo všiml, anebo se odvážil něco namítnout. Jak nedávno na Moravě utrousil jeden z jeho lidí: „Ministerstvo financí je prozatím naše největší akvizice.“

Zemana pohání touha po pomstě za to, že vidíme, co se z něj stalo
Vedle Babiše, který je ještě plný sil, působí Zeman dnes už jen jako zoufalá troska. Pohled na něj během vánočního projevu byl tak žalostný, že se jednalo o pořad, který měl být označen jako nevhodný pro děti. Vypadal jako oživlá figurka venkovského burana z Renčínových vtipů.

Zeman se nám dnes mstí za to, že vidíme, co se z něj stalo. Je géniem nedoceněnosti, veleknězem církve ukřivděných.

Jeho zbraní v politice je od prvopočátku podlost. Zapomíná se, že právě takovým způsobem se zmocnil v roce 1993 ČSSD proti lepším a slušnějším kandidátům.

Nejhorší podlosti se ovšem dopustil v roce 1998, když vytvořil s člověkem, o němž po celou svou předchozí dráhu předstíral, že je jeho úhlavním politickým nepřítelem, s Václavem Klausem, dodnes nechvalně proslulou opoziční smlouvu. Do Zemana tehdy celá společnost vkládala své naděje, že ji Klausova destruktivního vlivu definitivně zbaví.

Sliboval prošetření a nápravu privatizačních machinací, což tehdy ještě bylo možné. Upřednostnil ale klientelismem promořenou ODS před Havlem, Luxem a spol., upřednostnil osobně výhodné mocenské postavení. Sociální demokracii tím strašně ublížil, dal totiž všem okresním a místním funkcionářům osobním příkladem najevo, že jakákoli cesta k moci má být podstatnější než jakýkoli ideál či slib daný voličům.

Česká republika, která do té doby, jakkoli kulhavě, navazovala na své skvělé – a ve střední Evropě unikátní – tradice meziválečné demokracie, roku 1968 a Charty 77 se najednou začala sesouvat do postkomunistického marasmu, jejž dnes vidíme všude kolem, v Maďarsku, v Polsku a s výjimkou úkazu jménem Kiska i na Slovensku.

Babiš se Zemanem si padli kolem ramen skoro zákonitě. O Zemanovi s Klausem jsme svého času mluvili jako o Klauzemanovi, na sklonku loňského roku vznikl podobně Zembiš: vzájemnou fascinací z možnosti bez programu, bez ideálu či vize mocensky kontrolovat většinu společnosti. Vše vystihl titulek, který vyšel v Lidových novinách k prezidentskému vetu zákona o střetu zájmů 20. prosince na první straně: „Zeman hájí Babišova práva.“

Zeman i Babiš se snaží ochočit si pochopitelné rozhořčení lidí z úrovně politiky a z míry nespravedlnosti, jaká panuje u nás i ve světě. Zeman už nemá – naštěstí – mnoho sil, ale u Babiše cítí podobnou strategii, a tak srůstají v dvojjediného českého Trumpa: Zembiše.

Jak lze Zembiše porazit
Zembiše lze samozřejmě porazit jedině po částech: nejprve Babiše, pak Zemana. Pokud se nepodaří to první, to druhé bude skoro bezpředmětné. Porazit Babiše je řádově důležitější.

Lze toho dosáhnout dodáváním informací lidem, kteří jeho volbu zvažují, a přímou konfrontací s ním. Každá strana s výjimkou nácků Tomia Okamury je tu dnes lepší než Babišovo ANO. Pokud nevíte, koho volit, když ne Babiše, zůstaňte doma.

Pokud víte, běžte volit svou druhou volbu: klidně ODS nebo komunisty. Cokoli je lepší než Babiš, který se v české politice pohybuje jen proto, že má zcela konkrétní plán i schopnosti, jak ji přeorat způsobem, jenž mu bude co nejvíc vynášet.

O tomhle nemějte žádné iluze: je řádový, propastný rozdíl mezi nebezpečností Babiše a čehokoli, s čím jsme se tu dosud v politice setkali. V mimořádném textu, který jsme o vánocích vydali, šéfredaktor britského časopisu New Statesman Jason Cowley charakterizoval Babiše takto:

„Vůdcem ANO je populistický miliardář Berlusconiho druhu, jménem Andrej Babiš, jenž je místopředsedou vlády, ministrem financí, a než si na to bezvadně vydělal, byl agentem komunistických tajných služeb. Sociálním demokratem není ani náhodou, patří mezi miliardářské velké figury v éře autoritářských velkých figur: Donald Trump, Vladimír Putin, čínský Si Ťin-pching, turecký Recep Tayyip Erdoğan, egyptský Abd al-Fattáh as-Sísí, Rodrigo Duterte na Filipínách a Narendra Modi v Indii: to je Babišův klub.“ Takto se jeví Andrej Babiš reportérovi zvenčí.

Porazit ho samozřejmě můžeme. Příklady příznivých volebních výsledků jsou i v našem bezprostředním okolí známy: Kiska porazil Fica, Van der Bellen Hofera, Hubáčková Škromacha. Při správném postupu a shromáždění potřebné společenské energie lze samozřejmě porazit i Babiše.

Pokud se to podaří, pak už nebude nic snazšího než to, aby se nová vládní koalice, zajisté s účastí ČSSD a KDU-ČSL, zato bez Babiše, shodla na svém prezidentském kandidátovi, na někom jako je Petr Pithart. Ten pak Zemana porazí. Zásadním předpokladem ale je, aby si sociální demokracie uvědomila, na čí straně stojí Miloš Zeman v politickém střetu, který je i pro ni osudový: a aby přestala koketovat s obscenní ideou, že by mohl být jejím prezidentským kandidátem.

Zdejší poměry setrvají i pak v mnoha ohledech samozřejmě problematické, ale aspoň zůstaneme žít v demokracii podobnější Rakousku nežli třeba Maďarsku. Je to na nás: už letos o Vánocích nám buďto bude vládnout Zembiš. Anebo ho letos porazíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.