Vzestup a pád Stanislava Křečka aneb Jak ochránit ochránkyni

Zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček těží popularitu z rozporů zákona o ombudsmanovi i z lhostejnosti ústavních a mediálních autorit. Podkopává tak instituci, do které byl zvolen. Je na čase se ozvat a důležitý demokratický úřad zachránit.

Anna Šabatová působila jako zástupkyně prvního českého ombudsmana Otakara Motejla mezi lety 2001 až 2007. Veřejnou ochránkyní lidských práv se stala v únoru roku 2014, kdy jí Poslanecká sněmovna dala přednost před jejím protikandidátem Stanislavem Křečkem, kterého tehdy podpořil prezident Miloš Zeman. Křeček působil jako zástupce odcházejícího Pavla Varvařovského, kam byl navržen Senátem i s podporou tehdejšího prezidenta Václava Klause (z čehož už Varvařovský nebyl dvakrát nadšený). V nové konstelaci si Stanislav Křeček začal počínat způsobem, která poškozuje českou demokracii.

Úřad veřejného ochránce práv se stal trnem v oku části veřejnosti zhruba od chvíle, kdy rozšířil svou působnost o oblast diskriminace. Vinou vyhrocené politické situace u nás i v celé Evropě se právě otázka diskriminace stala zdrojem společenského napětí: jedni chtějí rozšířit české pojetí lidských práv o některé moderní aspekty běžné v západních demokraciích, druzí v nich začali spatřovat sofistikovaný způsob, jak šikanovat „normální“ většinu a rozvracet tradice.

Úřad ombudsmana se tak v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Vinou médií, politických autorit i vlastního zákona o ombudsmanovi to navenek vypadá, jako by se tento společenský konflikt už od „šátkové kauzy“ odehrával také přímo na půdě samého úřadu veřejné ochránkyně práv. Nic takového se však neděje už ze samotné podstaty úřadu. A komu záleží na instituci, která je důležitým výdobytkem naší krátké svobodné historie, ten by neměl mlčet…

Zrod Křečka
Ombudsmanka i její současný zástupce byli každý zvlášť navrženi Senátem a zvoleni Poslaneckou sněmovnou. Ta stejná Sněmovna může jediná rozhodnout o jejich odvolání. Pro fungování instituce je však klíčové, že navzdory dvěma nezávisle vznikajícím mandátům, je monokratická: má jasně zvolenou ombudsmanku a jen ona má rozhodující slovo v tom, jak úřad funguje a jaká stanoviska hájí navenek.

Úkolem zástupce ombudsmanky je ze zákona pouze to, co zástupce běžně dělá: zastupovat svou nadřízenou v jejích povinnostech, a případně spravovat vlastní agendu, kterou mu ombudsmanka přidělí. To znamená, že ombudsmanka mu žádnou agendu ani přidělovat nemusí - čehož by si Křeček, jak vzápětí doložím, možná ani nevšiml… Aktuální rozdělení působnosti je dostupné na webu kanceláře.

Stanislav Křeček by měl mít na starosti vše od stavebního práva přes životní prostředí či dopravu až po ochranu spotřebitele, právo na informace nebo ochranu osobních údajů. Ruku na srdce, kdo z vás by si Stanislava Křečka spojil s některým z těchto témat? Většina Křečkovy mediální prezentace je spíše snahou o zviditelnění.

Úřad ombudsmana se v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Foto Archiv redakce

Křeček se přitom nejčastěji stylizuje do role oponenta Anny Šabatové. Mediální mainstream tuto jeho vybájenou roli přijal a největší české deníky spolu s televizí Prima tak bohorovně vydávají Křečkovy polemiky s ombudsmankou pod jmenovkou „Zástupce veřejné ochránkyně práv“.

Křečkovi ani všem zúčastněným jako by nedocházelo, že polemikou s ombudsmankou polemizuje se stanoviskem vlastního úřadu. Každé prohlášení kanceláře je totiž i prohlášením Stanislava Křečka, a pokud se mu to nezamlouvá, demokracie nabízí pro takový případ vhodnou instituci: rezignaci.

Křeček se vyjadřuje jako záškodník a diletant
Editoři Práva nebo Lidových novin se dopouštějí několikanásobného pochybení. To profesní spočívá prostě v tom, že Křečkovi tisknou i komentáře, které vykazují do očí bijící známky naprostého právního diletantství.

Šátková kauza je asi nejkřiklavějším případem Křečkovy strategie. Úřad veřejné ochránkyně případ šetřil a vydal oficiální stanovisko. Křeček téma nikdy neměl na starosti, přesto se k ní od začátku hlučně vyjadřoval, a to bez elementární znalosti samého případu. Od prvních dní kauzy se Křeček veřejně staví na stranu ředitelky školy, u které přitom Křečkův vlastní úřad dle platných zákonů zjistil pochybení.

Veřejně napadá muslimskou dívku, která se na ochránkyni obrátila. To už není jen ztráta profesní, ale i lidské soudnosti. Sám Křeček přitom za celou dobu k případu nepřidal jakékoli doplňující právní teze. Mluví o „odlišnosti kultur“, nebo dokonce o „drzosti studentky“. Vysílá tím lidem v nesnázích vzkaz, že když se obrátí na ombudsmanku, mohou se stát terčem nevybíravých útoků jejího zástupce.

Druhým příkladem Křečkova odborné nezpůsobilosti je oblast diskriminace. Křeček opakovaně popírá její existenci, čímž současně popírá i platnost celého antidiskriminačního práva.

Každý, kdo se ozve proti diskriminaci, se podle Křečka domáhá „zvláštního zacházení“. Taková logika obrací lidskoprávní otázku naruby. I proto nemá takové pojetí oporu nikde jinde ve vyspělém světě. Ze Stanislava Křečka se tak paradoxně stává přesně ten člověk, před kterým má úřad veřejného ochránce práv chránit ostatní.

V návaznosti na berlínský útok se Křeček na svém facebookovém profilu nechal slyšet, že „jedinou záchranou naší svobody je její omezení“, a že „lidská práva vyžadují restart“. Je to vyústění Křečkova zvráceného pojetí lidských práv. Ta podle něj v moderním světě prodělávají jakousi inflaci – je jich údajně tolik, že ztrácejí na hodnotě. Křečkova populistická demagogie ignoruje princip nedělitelnosti lidských práv. Křečkova logika nedovede vysvětlit, kdy nastal v dějinách ten vzácný moment, kdy jsme měli lidských práv „tak akorát“: bylo to v době, než získaly ženy volební právo? Nebo bychom museli couvat až do časů, než se přestalo shazovat z útesu za homosexualitu? Nebo snad ten úpadek odstartovalo zrušení otroctví?

Lidská práva jsou nedělitelná. Navyšování práv jednoho nemusí znamenat omezení práv druhého. Není divu, že jakmile někdo argumentuje, že mu nové právo pro někoho druhého bere něco z jeho práv vlastních, odkazuje pouze k abstraktním pojmům jako „tradiční rodina“ nebo „evropská kultura“. Člověk, který o své právo bojuje, mluví konkrétněji, o hmatatelných svobodách – třeba k sňatku nebo odívání. Takové svobody přeci člověk sám získá, aniž by je ostatní ztratili.

Britský komik Ricky Gervais kdysi na twitteru reagoval na církevní kritiku homosexuálních sňatků způsobem, který přesně vystihuje pokrytectví, jehož se dopouští i Stanislav Křeček: „Homosexuální sňatek není privilegium, ale rovnost. Privilegium je třeba neplatit daně. Jako církev.“

Křečkovi parťáci
Konflikt na Ukrajině, uprchlíci, zákon o sociálním bydlení – to jsou jen některá z témat, ke kterým se zástupce ombudsmanky soustavně vyjadřuje, aniž by měla co dočinění s jeho postavením. 4. prosince píše Křeček pro Lidové noviny o šátkové kauze, i když dobře ví, že je to agenda ombudsmanky.

Jde o pochybení Lidových novin i Křečka samého: Lidové noviny si pro komentování vybírají neadekvátního člověka; Stanislav Křeček narušuje monokratický charakter své instituce a ještě zanedbává svou vlastní agendu.

Křečkův argument, že práci Anny Šabatové komentuje „jako občan“, je v rozporu s argumentem médií, která ho titulují jako „zástupce ombudsmanky“. V první řadě jsou oba postoje vzájemně nekoherentní.

Lidové noviny přijímají nekriticky optiku, která vyhrocuje spor uvnitř úřadu ombudsmanky. Z monokratického charakteru instituce veřejného ochránce přitom vyplývá, že takový konflikt ani nemůže nastat. Média ho vytvářejí v souhře s Křečkem bez opory ve skutečném stavu věcí a podílejí se na podvracení demokratického právního řádu.

Také deník Právo, kam Stanislav Křeček pravidelně přispívá, jej označuje jako „zástupce veřejné ochránkyně práv“. Naposledy Právo dostalo do rozporu s monokratičností úřadu ombudsmanky v Křečkově textu „Zákon o islámu“ z 5. října 2016.

Opět v Právu publikuje Křeček už 30. září text s názvem „Diskriminace?“, ve kterém polemizuje se stanoviskem vlastního úřadu. Diskriminační agenda navíc spadá pod gesci ombudsmanky. 18. září je to pak text „Jak je to s imigranty“, ve kterém Křeček označuje za jediný motiv imigrantů „touhu po západním životním stylu“.

DVTV si v konfrontaci se Stanislavem Křečkem počínala zdaleka nejprofesionálněji. Internetová televize totiž neposkytla Křečkovi prostor nekriticky. Filip Horký upozorňoval na problematičnost Křečkova počínání, nesmiřoval se s jeho pokusy vybruslit obecnými frázemi a odkazy na laciné hlášky dnešního populistického slovníku.

I v podařeném rozhovoru byl však Křeček titulován jako „zástupce Veřejného ochránce práv“. Křeček tu označil diskriminaci za „virtuální problém“. A to přesto, že je to jedna z hlavních zákonem stanovených oblastí, ve kterých úřad Anny Šabatové operuje.

Filip Horký se v rozhovoru pokoušel Křečka nachytat na rozporu mezi jeho názory a názory jeho úřadu. Rozporem byl přitom už samotný rozhovor, ve kterém je Křeček titulován jako veřejný činitel, kterému nepřísluší vyjadřovat se k té části agendy, která spadá pod ombudsmanku, jeho nadřízenou.

Reportér DVTV se nemohl v přestřelce se Stanislavem Křečkem dobrat konce, protože sám vězel pasti, kterou i DVTV vytváří, když nabízí Křečkovi prostor nikoli jako občanovi, ale jako zástupci ombudsmanky. Pradox je přitom zjevný: protože dávat Křečkovi prostor jako občanovi by postrádalo smysl; ničím nepodložené tlachy, jakými se prezentuje on, se tu vypráví v každé hospodě.

DVTV si v konfrontaci se Stanislavem Křečkem počínala zdaleka nejprofesionálněji. I v podařeném rozhovoru byl však Křeček titulován jako „zástupce Veřejného ochánce práv“. Repro dvtv.cz

Křečka je zapotřebí odvolat
Významné deníky podporují Křečka v něčem, co se v podstatě přibližuje protiprávnímu jednání. Křeček neříká pouze svůj osobní názor, jak se sám v médiích často obhajuje, nýbrž pod hlavičkou svého úřadu veřejně se stanovisky úřadu polemizuje a zpochybňuje je.

V petici za Křečkovo odvolání, která v těchto dnech míří k rukám předsedy sněmovny, je uvedeno několik lehčích i těžších právních prohřešků, kterých se má Křeček soustavně dopouštět, a stejně tak několik měkčích i tvrdších právních principů, které by mohly doporučovat jeho odvolání z funkce:

  • překračuje zvyklosti
  • zpronevěřuje se poslání
  • nerespektuje rozdělení pravomocí
  • vytváří dojem, že je úřední autoritou v oblastech, které mu nebyly svěřeny
  • představuje falešnou interpretaci lidských práv, která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jež je součástí českého ústavního pořádku

Všechny tyto prohřešky vedou předkladatele petice k přesvědčení, že Křeček „je na újmu výkonu jeho funkce a ohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost jejího výkonu, jak stanoví § 3, odstavec 2) zákona o veřejném ochránci práv“, což by mělo být pro Sněmovnu dostatečným důvodem, aby Křečka zbavila funkce.

Jak to kdo myslí s demokracií?
Křečkovou výhodou je, že se dosud veze na vlně konzervativně-autoritářského opojení značné části veřejnosti. Strach politické reprezentace před tím, že si tuhle část společnosti znepřátelí, vede k paradoxní situaci: pokud už se poslanci a poslankyně k úřadu ombudsmana vyjádří kriticky, pak směřují svou kritiku na Annu Šabatovou, jež se ovšem striktně drží litery zákona.

Tahle servilnost vůči nízkým pudům bobtnajícím v části společnosti se bohužel netýká jen tradičních populistů. Naposledy se do ombudsmanky obuli i Markéta Adamová z TOP 09 nebo Petr Gazdík ze STAN (mimochodem autor výroku „ať se ombudsmanka zkusí projít v bikinách v Saúdské Arábii“). Ten se přitom staví takřka do čela lidskoprávního vzdoru vůči zemanovskému tahu na východ.

Možná by se měli tito poslanci a poslankyně zamyslet nad tím, jak to s lidskými právy a českou demokracií vlastně myslí. Pořádat sváteční koncerty, strašit ztrátou české demokracie a šermovat havlovskými slogany je jednoduché – a adekvátně tomu to vůbec k ničemu není. Demokracii je třeba bránit v institucích, které jsou pro ni zásadní.

Petr Gazdík řekl 5. prosince Týdnu, že „neví o žádné situaci, kdy by Křeček postupoval na hraně zákona“. Případná stížnost by se tak mohla obrátit i proti Šabatové: „Bedlivě sledujeme, co úřad ombudsmana dělá, a výsledkem toho je, že jsme neschválili zprávu za minulý rok,“ doplnil Gazdík s poznámkou, že poslanci nejsou s činností úřadu moc spokojeni.

Instituce, jako je kancelář veřejného ochránce, jsou podstatnější složkou liberální demokracie, než nám dnes může docházet. Z toho důvodu je postoj významných ústavních činitelů vůči dění na úřadu ombudsmanky trestuhodný.

V Polsku stačily jediné volby k ustanovení ultrakonzervativní většiny, která spustila plošné kácení institucí zajišťujících živorodost tamní liberální demokracie. Čím víc takových institucí budeme mít v případě, že něco podobného nastane i u nás, tím větší bude pravděpodobnost, že se to nikdy nepodaří.

A touhle optikou by se vůči Stanislavu Křečkovi měli vymezovat všichni, kdo chovají úctu k demokratickým pořádkům, a kdo mají moc jeho rozkladnou misi zastavit – novináři i ústavní a kulturní činitelé. Všichni, kdo dnes upínají svoje snahy o osvětu demokratické kultury směrem k Hradu, by měli vědět, že podobně temná síla, která zneužívá mezer zákona o hlavě státu, dělá to samé instituci, jejímž posláním je držet ochrannou ruku na lidskými právy každého z nás. Rozklad takového úřadu nás nakonec může všechny bolet víc, než kdyby na Hradě seděla dvojhlavá saň.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.