Vzestup a pád Stanislava Křečka aneb Jak ochránit ochránkyni

Zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček těží popularitu z rozporů zákona o ombudsmanovi i z lhostejnosti ústavních a mediálních autorit. Podkopává tak instituci, do které byl zvolen. Je na čase se ozvat a důležitý demokratický úřad zachránit.

Foto2

Petr Bittner

30.12.2016 10:28

Související

Anna Šabatová působila jako zástupkyně prvního českého ombudsmana Otakara Motejla mezi lety 2001 až 2007. Veřejnou ochránkyní lidských práv se stala v únoru roku 2014, kdy jí Poslanecká sněmovna dala přednost před jejím protikandidátem Stanislavem Křečkem, kterého tehdy podpořil prezident Miloš Zeman. Křeček působil jako zástupce odcházejícího Pavla Varvařovského, kam byl navržen Senátem i s podporou tehdejšího prezidenta Václava Klause (z čehož už Varvařovský nebyl dvakrát nadšený). V nové konstelaci si Stanislav Křeček začal počínat způsobem, která poškozuje českou demokracii.

Úřad veřejného ochránce práv se stal trnem v oku části veřejnosti zhruba od chvíle, kdy rozšířil svou působnost o oblast diskriminace. Vinou vyhrocené politické situace u nás i v celé Evropě se právě otázka diskriminace stala zdrojem společenského napětí: jedni chtějí rozšířit české pojetí lidských práv o některé moderní aspekty běžné v západních demokraciích, druzí v nich začali spatřovat sofistikovaný způsob, jak šikanovat „normální“ většinu a rozvracet tradice.

Úřad ombudsmana se tak v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Vinou médií, politických autorit i vlastního zákona o ombudsmanovi to navenek vypadá, jako by se tento společenský konflikt už od „šátkové kauzy“ odehrával také přímo na půdě samého úřadu veřejné ochránkyně práv. Nic takového se však neděje už ze samotné podstaty úřadu. A komu záleží na instituci, která je důležitým výdobytkem naší krátké svobodné historie, ten by neměl mlčet…

Zrod Křečka
Ombudsmanka i její současný zástupce byli každý zvlášť navrženi Senátem a zvoleni Poslaneckou sněmovnou. Ta stejná Sněmovna může jediná rozhodnout o jejich odvolání. Pro fungování instituce je však klíčové, že navzdory dvěma nezávisle vznikajícím mandátům, je monokratická: má jasně zvolenou ombudsmanku a jen ona má rozhodující slovo v tom, jak úřad funguje a jaká stanoviska hájí navenek.

Úkolem zástupce ombudsmanky je ze zákona pouze to, co zástupce běžně dělá: zastupovat svou nadřízenou v jejích povinnostech, a případně spravovat vlastní agendu, kterou mu ombudsmanka přidělí. To znamená, že ombudsmanka mu žádnou agendu ani přidělovat nemusí - čehož by si Křeček, jak vzápětí doložím, možná ani nevšiml… Aktuální rozdělení působnosti je dostupné na webu kanceláře.

Stanislav Křeček by měl mít na starosti vše od stavebního práva přes životní prostředí či dopravu až po ochranu spotřebitele, právo na informace nebo ochranu osobních údajů. Ruku na srdce, kdo z vás by si Stanislava Křečka spojil s některým z těchto témat? Většina Křečkovy mediální prezentace je spíše snahou o zviditelnění.

Úřad ombudsmana se v podstatě ze dne na den proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti. Foto Saša Uhlová

Křeček se přitom nejčastěji stylizuje do role oponenta Anny Šabatové. Mediální mainstream tuto jeho vybájenou roli přijal a největší české deníky spolu s televizí Prima tak bohorovně vydávají Křečkovy polemiky s ombudsmankou pod jmenovkou „Zástupce veřejné ochránkyně práv“.

Křečkovi ani všem zúčastněným jako by nedocházelo, že polemikou s ombudsmankou polemizuje se stanoviskem vlastního úřadu. Každé prohlášení kanceláře je totiž i prohlášením Stanislava Křečka, a pokud se mu to nezamlouvá, demokracie nabízí pro takový případ vhodnou instituci: rezignaci.

Křeček se vyjadřuje jako záškodník a diletant
Editoři Práva nebo Lidových novin se dopouštějí několikanásobného pochybení. To profesní spočívá prostě v tom, že Křečkovi tisknou i komentáře, které vykazují do očí bijící známky naprostého právního diletantství.

Šátková kauza je asi nejkřiklavějším případem Křečkovy strategie. Úřad veřejné ochránkyně případ šetřil a vydal oficiální stanovisko. Křeček téma nikdy neměl na starosti, přesto se k ní od začátku hlučně vyjadřoval, a to bez elementární znalosti samého případu. Od prvních dní kauzy se Křeček veřejně staví na stranu ředitelky školy, u které přitom Křečkův vlastní úřad dle platných zákonů zjistil pochybení.

Veřejně napadá muslimskou dívku, která se na ochránkyni obrátila. To už není jen ztráta profesní, ale i lidské soudnosti. Sám Křeček přitom za celou dobu k případu nepřidal jakékoli doplňující právní teze. Mluví o „odlišnosti kultur“, nebo dokonce o „drzosti studentky“. Vysílá tím lidem v nesnázích vzkaz, že když se obrátí na ombudsmanku, mohou se stát terčem nevybíravých útoků jejího zástupce.

Druhým příkladem Křečkova odborné nezpůsobilosti je oblast diskriminace. Křeček opakovaně popírá její existenci, čímž současně popírá i platnost celého antidiskriminačního práva.

Každý, kdo se ozve proti diskriminaci, se podle Křečka domáhá „zvláštního zacházení“. Taková logika obrací lidskoprávní otázku naruby. I proto nemá takové pojetí oporu nikde jinde ve vyspělém světě. Ze Stanislava Křečka se tak paradoxně stává přesně ten člověk, před kterým má úřad veřejného ochránce práv chránit ostatní.

V návaznosti na berlínský útok se Křeček na svém facebookovém profilu nechal slyšet, že „jedinou záchranou naší svobody je její omezení“, a že „lidská práva vyžadují restart“. Je to vyústění Křečkova zvráceného pojetí lidských práv. Ta podle něj v moderním světě prodělávají jakousi inflaci – je jich údajně tolik, že ztrácejí na hodnotě. Křečkova populistická demagogie ignoruje princip nedělitelnosti lidských práv. Křečkova logika nedovede vysvětlit, kdy nastal v dějinách ten vzácný moment, kdy jsme měli lidských práv „tak akorát“: bylo to v době, než získaly ženy volební právo? Nebo bychom museli couvat až do časů, než se přestalo shazovat z útesu za homosexualitu? Nebo snad ten úpadek odstartovalo zrušení otroctví?

Lidská práva jsou nedělitelná. Navyšování práv jednoho nemusí znamenat omezení práv druhého. Není divu, že jakmile někdo argumentuje, že mu nové právo pro někoho druhého bere něco z jeho práv vlastních, odkazuje pouze k abstraktním pojmům jako „tradiční rodina“ nebo „evropská kultura“. Člověk, který o své právo bojuje, mluví konkrétněji, o hmatatelných svobodách – třeba k sňatku nebo odívání. Takové svobody přeci člověk sám získá, aniž by je ostatní ztratili.

Britský komik Ricky Gervais kdysi na twitteru reagoval na církevní kritiku homosexuálních sňatků způsobem, který přesně vystihuje pokrytectví, jehož se dopouští i Stanislav Křeček: „Homosexuální sňatek není privilegium, ale rovnost. Privilegium je třeba neplatit daně. Jako církev.“

Křečkovi parťáci
Konflikt na Ukrajině, uprchlíci, zákon o sociálním bydlení – to jsou jen některá z témat, ke kterým se zástupce ombudsmanky soustavně vyjadřuje, aniž by měla co dočinění s jeho postavením. 4. prosince píše Křeček pro Lidové noviny o šátkové kauze, i když dobře ví, že je to agenda ombudsmanky.

Jde o pochybení Lidových novin i Křečka samého: Lidové noviny si pro komentování vybírají neadekvátního člověka; Stanislav Křeček narušuje monokratický charakter své instituce a ještě zanedbává svou vlastní agendu.

Křečkův argument, že práci Anny Šabatové komentuje „jako občan“, je v rozporu s argumentem médií, která ho titulují jako „zástupce ombudsmanky“. V první řadě jsou oba postoje vzájemně nekoherentní.

Lidové noviny přijímají nekriticky optiku, která vyhrocuje spor uvnitř úřadu ombudsmanky. Z monokratického charakteru instituce veřejného ochránce přitom vyplývá, že takový konflikt ani nemůže nastat. Média ho vytvářejí v souhře s Křečkem bez opory ve skutečném stavu věcí a podílejí se na podvracení demokratického právního řádu.

Také deník Právo, kam Stanislav Křeček pravidelně přispívá, jej označuje jako „zástupce veřejné ochránkyně práv“. Naposledy Právo dostalo do rozporu s monokratičností úřadu ombudsmanky v Křečkově textu „Zákon o islámu“ z 5. října 2016.

Opět v Právu publikuje Křeček už 30. září text s názvem „Diskriminace?“, ve kterém polemizuje se stanoviskem vlastního úřadu. Diskriminační agenda navíc spadá pod gesci ombudsmanky. 18. září je to pak text „Jak je to s imigranty“, ve kterém Křeček označuje za jediný motiv imigrantů „touhu po západním životním stylu“.

DVTV si v konfrontaci se Stanislavem Křečkem počínala zdaleka nejprofesionálněji. Internetová televize totiž neposkytla Křečkovi prostor nekriticky. Filip Horký upozorňoval na problematičnost Křečkova počínání, nesmiřoval se s jeho pokusy vybruslit obecnými frázemi a odkazy na laciné hlášky dnešního populistického slovníku.

I v podařeném rozhovoru byl však Křeček titulován jako „zástupce Veřejného ochránce práv“. Křeček tu označil diskriminaci za „virtuální problém“. A to přesto, že je to jedna z hlavních zákonem stanovených oblastí, ve kterých úřad Anny Šabatové operuje.

Filip Horký se v rozhovoru pokoušel Křečka nachytat na rozporu mezi jeho názory a názory jeho úřadu. Rozporem byl přitom už samotný rozhovor, ve kterém je Křeček titulován jako veřejný činitel, kterému nepřísluší vyjadřovat se k té části agendy, která spadá pod ombudsmanku, jeho nadřízenou.

Reportér DVTV se nemohl v přestřelce se Stanislavem Křečkem dobrat konce, protože sám vězel pasti, kterou i DVTV vytváří, když nabízí Křečkovi prostor nikoli jako občanovi, ale jako zástupci ombudsmanky. Pradox je přitom zjevný: protože dávat Křečkovi prostor jako občanovi by postrádalo smysl; ničím nepodložené tlachy, jakými se prezentuje on, se tu vypráví v každé hospodě.

DVTV si v konfrontaci se Stanislavem Křečkem počínala zdaleka nejprofesionálněji. I v podařeném rozhovoru byl však Křeček titulován jako „zástupce Veřejného ochánce práv“. Repro dvtv.cz

Křečka je zapotřebí odvolat
Významné deníky podporují Křečka v něčem, co se v podstatě přibližuje protiprávnímu jednání. Křeček neříká pouze svůj osobní názor, jak se sám v médiích často obhajuje, nýbrž pod hlavičkou svého úřadu veřejně se stanovisky úřadu polemizuje a zpochybňuje je.

V petici za Křečkovo odvolání, která v těchto dnech míří k rukám předsedy sněmovny, je uvedeno několik lehčích i těžších právních prohřešků, kterých se má Křeček soustavně dopouštět, a stejně tak několik měkčích i tvrdších právních principů, které by mohly doporučovat jeho odvolání z funkce:

  • překračuje zvyklosti
  • zpronevěřuje se poslání
  • nerespektuje rozdělení pravomocí
  • vytváří dojem, že je úřední autoritou v oblastech, které mu nebyly svěřeny
  • představuje falešnou interpretaci lidských práv, která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jež je součástí českého ústavního pořádku

Všechny tyto prohřešky vedou předkladatele petice k přesvědčení, že Křeček „je na újmu výkonu jeho funkce a ohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost jejího výkonu, jak stanoví § 3, odstavec 2) zákona o veřejném ochránci práv“, což by mělo být pro Sněmovnu dostatečným důvodem, aby Křečka zbavila funkce.

Jak to kdo myslí s demokracií?
Křečkovou výhodou je, že se dosud veze na vlně konzervativně-autoritářského opojení značné části veřejnosti. Strach politické reprezentace před tím, že si tuhle část společnosti znepřátelí, vede k paradoxní situaci: pokud už se poslanci a poslankyně k úřadu ombudsmana vyjádří kriticky, pak směřují svou kritiku na Annu Šabatovou, jež se ovšem striktně drží litery zákona.

Tahle servilnost vůči nízkým pudům bobtnajícím v části společnosti se bohužel netýká jen tradičních populistů. Naposledy se do ombudsmanky obuli i Markéta Adamová z TOP 09 nebo Petr Gazdík ze STAN (mimochodem autor výroku „ať se ombudsmanka zkusí projít v bikinách v Saúdské Arábii“). Ten se přitom staví takřka do čela lidskoprávního vzdoru vůči zemanovskému tahu na východ.

Možná by se měli tito poslanci a poslankyně zamyslet nad tím, jak to s lidskými právy a českou demokracií vlastně myslí. Pořádat sváteční koncerty, strašit ztrátou české demokracie a šermovat havlovskými slogany je jednoduché – a adekvátně tomu to vůbec k ničemu není. Demokracii je třeba bránit v institucích, které jsou pro ni zásadní.

Petr Gazdík řekl 5. prosince Týdnu, že „neví o žádné situaci, kdy by Křeček postupoval na hraně zákona“. Případná stížnost by se tak mohla obrátit i proti Šabatové: „Bedlivě sledujeme, co úřad ombudsmana dělá, a výsledkem toho je, že jsme neschválili zprávu za minulý rok,“ doplnil Gazdík s poznámkou, že poslanci nejsou s činností úřadu moc spokojeni.

Instituce, jako je kancelář veřejného ochránce, jsou podstatnější složkou liberální demokracie, než nám dnes může docházet. Z toho důvodu je postoj významných ústavních činitelů vůči dění na úřadu ombudsmanky trestuhodný.

V Polsku stačily jediné volby k ustanovení ultrakonzervativní většiny, která spustila plošné kácení institucí zajišťujících živorodost tamní liberální demokracie. Čím víc takových institucí budeme mít v případě, že něco podobného nastane i u nás, tím větší bude pravděpodobnost, že se to nikdy nepodaří.

A touhle optikou by se vůči Stanislavu Křečkovi měli vymezovat všichni, kdo chovají úctu k demokratickým pořádkům, a kdo mají moc jeho rozkladnou misi zastavit – novináři i ústavní a kulturní činitelé. Všichni, kdo dnes upínají svoje snahy o osvětu demokratické kultury směrem k Hradu, by měli vědět, že podobně temná síla, která zneužívá mezer zákona o hlavě státu, dělá to samé instituci, jejímž posláním je držet ochrannou ruku na lidskými právy každého z nás. Rozklad takového úřadu nás nakonec může všechny bolet víc, než kdyby na Hradě seděla dvojhlavá saň.

A co si myslíte vy? Diskuse (57 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Křeček se přitom nejčastěji stylizuje do role oponenta Anny Šabatové. Mediální mainstream tuto jeho vybájenou roli přijal..." Středa, 15.Ledna 2020, 11:55:46

Aniž bych hodnotil Křečkovo působení, není mi jasné proč by role oponenta měla být vybájená. Podle mě tím oponentem reálně je. Chce snad Petr Bittner tvrdit, že Křeček není oponentem Šabatové?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Možná by bylo dobré rozlišovat, zda se například Tomio Okamura do role rasisty stylizuje, Středa, 15.Ledna 2020, 12:23:23

nebo tím rasistou je.

Myslí si Petr Bittner, že Tomio Okamura se do role rasisty stylizuje? Je podle Bittnera Okamurův rasismus vybájený?

Pavel Kolařík - informatik

Středa, 15.Ledna 2020, 12:56:3

V článku je to poměrně jasně vysvětleno, ale jelikož pan Nushart nepřekvapivě opět nerozumí, tak ještě jednou: Křeček je podřízeným ombudsmanky, tudíž nemůže být jejím oponentem.

Jeho "oponentura" je jenom neloajálnost, za kterou se normálně dává výpověď.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Občan Křeček Středa, 15.Ledna 2020, 13:39:46

může být oponentem ombudsmanky Šabatové až poté, co odstoupí z jejího úřadu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nadřazujete lidské konvence nad existující realitu: Středa, 15.Ledna 2020, 13:52:23

Křeček je pochopitelně neloajálním oponentem Šabatové, čímž porušuje určitá lidská pravidla, pro tuto jím zastávanou pozici obvyklá.

Tvrzení, že není oponentem Šabatové, by odporovalo realitě.

Pavel Krupička - Bohnice

Středa, 15.Ledna 2020, 16:35:57

Stanislav Křeček je osoba pro výkon funkce ombudsmana nevhodná a jedná se zřejmě o další poťouchlost Miloše Zemana, nicméně co se týče jeho působnosti jako zástupce, tak háček je v tom, že je volený Poslaneckou sněmovnou a to pokud vím nezávisle na ombudsmanovi. To dává jeho funkci větší sílu a zřejmě i jistý mandát stavět se do role oponenta ombudsmana samotného. Stanovisko pana Bittnera, tak jak to udělal pan Nushart, je tedy snadné napadnout.

Možná by to chtělo novelu zákona o ombudsmanovi, tak aby si svého zástupce např. navrhoval sám a nějaký orgán ho následně schválil.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Ombudsman je instituce. Středa, 15.Ledna 2020, 16:47:51

Stanovisko paní Šabatové je stanovisko instituce. Co říká Křeček v rámci agendy, kterou není pověřený, nemůže ve své roli zástupce vydávat za oponentní názor. To mu nepřísluší. Jestli se se Šabatovou neshoduje, ať rezignuje a pak ať si povídá, co chce.
Kdo ho tam dosadil, nehraje roli.
Mně se to zdá jasné.

Pavel Krupička - Bohnice

Středa, 15.Ledna 2020, 18:17:27

Viz např.: "Úřad má 2 místopředsedy, které na návrh předsedy Úřadu volí a odvolává Senát." Paragraf 53 zákona č. 110/2019 Sb., zákona o zpracování osobních údajů pojednávající o Úřadu pro ochranu osobních údajů

Narychlo jsem také hledal a nenašel jsem zástupce jiného vedoucího úřadu, kterého by volila Poslanecká sněmovna.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Krupičko, já v tom článku s mnoha věcmi souhlasím Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 08:24:46

a když jsem ho začal číst, zdál se mi pohled pana Bittnera vzácně objektivní (viz "úřad ombudsmana se tak proměnil ve svodidlo zesilujícího kulturního střetu mezi liberálnější a konzervativnější částí společnosti"). Souhlasím s autorem článku i pokud jde o hodnocení předpokladů Stanislava Křečka být dobrým ombudsmanem.

To, že nemáme rádi Křečka, ale nemůže být důvodem k popření logiky vyjadřování: Křeček samozřejmě oponentem Šabatové reálně JE, i když by to tak být nemělo.

Autoritativní tvrzení, že "něco nějak není, protože to tak být nemá nebo nesmí", je směšné a vede k "potrestání jazyka" (protože jazyk - spolu s proletariátem - zradil levici a dal přednost vlastním zájmům).

Zarputilým trváním na nesmyslném vyjadřování, které je v rozporu s viditelnou realitou, ze sebe lidé dělají pitomce a ještě tomu pak sami ochotně přikyvují.

Pavel Kolařík - informatik

Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 09:29:41

Pitomce ze sebe děláte vy, pane Nusharte.

Nevychovaného fracka, který odmlouvá učitelce, budete nazývat "oponentem"?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Už mlčím, pane Kolaříku. Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 09:59:27

(Ale co na toho nevychovaného fracka řekne pan Karen? Nemohlo by jít nakonec o žáka, který se aktivně zapojuje do výuky?)

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Nushartovi Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 20:15:33

Nazve-li kdo žáka, u kterého není jisté, zda nevhodně vyrušuje ze zlomyslnosti nebo z upřimné, byť zcela nepřípadné snahy se aktivně zapojit do výuky, nevychovaným frackem, provádí nelichotivou diagnózu sama sebe.
Zatímco Křeček si zcela vědomě zvolil veřejnou stylizaci, a to ze zcela zištných důvodů -- hrál lacinou a výnosnou šmíru pro publikum, které chce pevnou ruku, přísnost na vagabundy, přivandrovalce a kavárenské existence. Změna v jeho postojích je vysledovatelná, podobně jako Jana Kellera i Křečka pamatuji ještě před tím, než se zavinul do takové mediální oslí kůží. Křeček je v osobním styku kultivovaný a milý člověk, nicméně označení "nevychovaný fracek" bych v souvislostí s jeho rolí zástupce ombudsmanky rozuměl.

Pavel Kolařík - informatik

Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 20:27:41

Zase jenom pro pořádek, i když rozumím tomu, že někteří lidé si své předporozumění pečlivě a účelově vybírají: nevím, kdo tady nazývá "žáka, u kterého není jisté, zda nevhodně vyrušuje ze zlomyslnosti nebo z upřimné, byť zcela nepřípadné snahy se aktivně zapojit do výuky, nevychovaným frackem", čímž "provádí nelichotivou diagnózu sama sebe".

Jsem rád, že tady nikdo takový není. Pod pojmem "odmlouvat učitelce" se totiž obyčejně nerozumí vyrušování ve vyučování.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 23:44:35

Máte pravdu, někteří si zde předporozumění pečlivě a účelově vybírají. Ti ostatní se prostě podívají na promluvu pana Nusharta, na kterého Vami citovaná věta explicitně reaguje a vidí, kdo mluvil žákovi aktivně se zapojujícím do výuky.

Pavel Kolařík - informatik

Martinu Profantovi Pátek, 17.Ledna 2020, 07:43:37

OK, omlouvám se.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Přeci jen, pánové... Pátek, 17.Ledna 2020, 09:30:21

Kdo zde mluvil o "žákovi aktivně se zapojujícím do výuky" je z diskuse samozřejmě zřejmé. Není to ovšem zdaleka tentýž člověk, který žáka, u kterého není jisté, zda nevhodně vyrušuje ze zlomyslnosti nebo z upřimné, byť zcela nepřípadné snahy se aktivně zapojit do výuky, nazve nevychovaným frackem. Náš hledaný člověk, který provádí nelichotivou diagnózu sebe sama, nám tedy bohužel stále uniká...

Na jeho dopadení musíme vynaložit mnohem větší úsilí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 17.Ledna 2020, 11:20:37

Je to sice trochu mimo vlastní téma, ale v souvislosti s kauzou H. Válkové (poté co byla podržena ve své funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva) vyslovil bývalý člen rady vlády pro lidská práva Daniel Kroupa konstatování s univerzální platností: totiž že dříve byli členy této rady ti, kteří za sebou měli vlastní osobní angažovanost v oblasti lidských práv. Zatímco dnes jsou tam většinou lidé, kterým se jedná už jenom o prosazení těch či oněch ryze politických zájmů.

Toto konstatování D. Kroupy má jak řečeno v zásadě univerzální charakter; postihuje v podstatě celý proces transformace od porevolučního státu, který ještě žil určitými idejemi a ideály, ke "standardní" demokracii, kde jediným platným motivem jsou už jenom partikulární politické zájmy, zatímco mravní ideály byly definitivně vytlačeny na periferii veřejného zájmu. A jenom ve zcela výjimečných případech (jako je kauza Válková - Urválek) si na ně ještě vůbec někdo vzpomene.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Doba, kdy se někdo mohl angažovat v oblasti lidských práv, Pátek, 17.Ledna 2020, 11:51:6

odplouvá i s těmito lidmi do nám vzdálené historie (podmínkou pravdivosti takovéto autentické angažovanosti je totiž podstupování osobního rizika). Mravní ideál (dnes) není jediný (pro všechny stejný), pro různé skupiny lidí existují různé mravní ideály. Mravní ideál je tedy dnes bohužel jen (mnohdy neuvědomovaným) odrazem partikulárního politického zájmu. Mravní ideál tedy není vytlačen na periferii veřejného zájmu, ale je roztříštěn.

Martin Profant - Praha 7

Ach jo Pátek, 17.Ledna 2020, 13:52:23

a) Lidská práva nejsou mravní ideál. Jedná se o sada norem, které druhému přiznáváme proto, že je to lidská bytost.
b) Přístup k lidským právům, jejich naplňování a konformita se odehrává v různých politických společnostech různě, normy jsou situačně interpretovány.
c) Do oné situační interpretace se vždy promítají mocenské a ekonomické zájmy.
(Např. Daniel Kroupa zcela zapomíná, že tehdy, když tu vládnoucí interpretaci určovali "lidé, kteří za sebou měli osobní angažovanost v oblasti lidských práv", jsme v této zemi měli několik nevyšetřených a nešetřených smrtelných úrazů zadržených romských občanů střelnou zbraní, pod koberec zametenou kauzu Daniel (Písek), pár stovek lidí administrativní chybou při rozdělení Československa zbavených občanství, skandály s propouštěním zaměstnanců, kteří se pokusili založit odbory, skandální zneužívání lustračních zákonů atd. -- a že k tomu ti, kteří za sebou měli osobní angažovanost v oblasti lidských práv, vesměs mlčeli jak ryby.)
d) Bod c) nás nijak nevyviňuje, pokud nerespektujeme a neprosazujeme lidská práva.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 17.Ledna 2020, 18:10:24

Myslím, že tu nikdo ani netvrdí, že lidská práva jsou mravní ideál - například právo na život není jistě mravní ideál.

Součástí mravního ideálu je naopak představa člověka, který když si sedne třeba ke klávesnici nebo za volant, tak na internetu nikoho neprudí a na silnici ohleduplnou jízdou nikoho nezabije a tedy jakousi sadu norem, kterou požaduje sám pro sebe, přiznává i tomu druhému, se kterým se na internetu nebo na silnici setkává, protože oba dva jsou lidskými bytostmi.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Lidská práva a humanitní ideály Sobota, 18.Ledna 2020, 10:45:2

A to jsem si myslel, že si dnes dopřeji intelektuální oddech, a nebudu se pouštět do žádných náročnějších témat. - No, nedá se nic dělat, musíme se pustit do díla.

Napřed k těm "ideálům" porevolučního (bezprostředně) státu: ano, pane Profante, už když jsem to psal byl jsem si vědom že tady je určitá slabina Kroupovy argumentace; ale nechtěl jsem to ještě dále rozpitvávat. Tady je totiž zapotřebí rozlišovat dvě věci: humanitní revoluční ideály na straně jedné, a ze řetězu utržené pravičáctví v postkomunistické době na straně druhé. Reálné dějiny pak byly výslednicí právě aktuálního poměru obou těchto složek.

Zkrátka: na jedné straně je fakt že popřevratový režim se dopouštěl aktů (respektive přinejmenším víceméně mlčky trpěl určité excesy), které lze s obecným - humanistickým - pojetím lidských práv jen stěží srovnat. Ale - na straně druhé zde přece jenom ještě přežíval určitý revoluční étos. Zatímco dnes (a právě toto bylo smyslem mého vlastního komentáře dané záležitosti) se tento mravní étos dostává na periférii, je čím dál tím více vytlačován za prvé technokratizací a byrokratizací celé státní správy. Mravní étos přestává být relevantním společensko-politickým tématem; a "lidská práva" klesají víceméně na úroveň jakýchkoli jiných práv a nároků, to jest je z nich vlastně už jenom předmět takových či onakých soudních nálezů.

A za druhé: tato "lidská práva" jsou dnes politicky instrumentalizována, anebo jak to pan Nushart celkem přesně vystihl, "roztříštěna". Jak už jsem napsal minule, stává se z nich pouhý nástroj těch či oněch partikulárních politických zájmů respektive ideologií.

------------------------------------------------------------

Teď se věnujme ale základní otázce: jsou tato takzvaná "lidská práva" něčím objektivně jsoucím, prostě "sadou norem které druhému přiznáváme proto že je lidská bytost" - anebo jsou "mravním ideálem"? - Uvidíme asi brzy, že odpověď tu není nijak jednoduchá.

Problém totiž vzniká už s tím, koho jsme za tuto "lidskou bytost" ochotni uznat; a v jaké míře.

Například v Platónových "Zákonech": v jejich trestněprávním oddílu Platón zakazuje nejen vraždu a jiné fyzické útoky proti svobodným občanům - nýbrž i proti otrokům! Ovšem - na straně druhé tyto útoky na otroky jsou sankcionovány menším trestem, nežli ty proti svobodným občanům.

A tady nám hned vyvstává problém: uznává Platón otroky za "lidské bytosti", anebo ne? Na jedné straně zcela evidentně ano; neboť útoky na jejich tělesnou integritu pojímá principiálně jinak, nežli narušování vlastnických práv vůči dobytku a jinému inventáři.

Na straně druhé tu máme ovšem ten fakt, že Platón otrokům nepřiznává tak plnohodnotnou ochranu, jako svobodným občanům. Pokud bychom tedy i nadále vycházeli z toho, že Platón otroky uznává jako "lidské bytosti", nicméně svobodným občanům poskytuje vyšší právní ochranu, pak jediným logickým závěrem by bylo, že tito svobodní občané u něj mají status jakéhosi "nadčlověka". Což se ovšem jeví být velice málo pravděpodobné; daleko spíše naopak, naprostou většinu svých spoluobčanů Platón pokládal za d e f i c i t n í bytosti. (Viz níže.)

Takže pokud bychom naopak vycházeli z toho, že Platón svobodné občany uznává (alespoň právně) za plnohodnotné "lidské bytosti", pak by z toho muselo vyplývat, že otroky považuje za něco na půl cestě mezi "lidskou bytostí" a "nelidskou bytostí" - což je ovšem stejně tak zcela evidentně naprostý logický nesmysl. Člověkem, lidskou bytostí konkrétní subjekt buďto je, anebo není; nějaký "mezistav" není možný, stejně jako není možné například být kamenem, a zároveň nebýt kamenem.

Ukazuje se tedy naprosto zjevně, že celý ten konstrukt "lidských práv" není nějakou fixní, nadčasovou, transcendentální záležitostí, nýbrž jeho konkrétní pojetí a výklad je vždy výsledkem zcela určité historické, politické a světonázorové konstelace. A v daném smyslu je tedy naprosto právem možno tvrdit, že tato lidská práva jsou "humanitní ideál".

P.S. Abych předešel námitce, že ten stav otroctví je příliš specifický, připomínám že naprosto to samé platilo například i vůči cizincům: cizincům principiálně nebyla přiznávána stejná práva, jako domácím obyvatelům. A přesto dozajista nikdo těm cizincům neupíral jejich status "lidské bytosti".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kdy je člověk plnohodnotným člověkem? Sobota, 18.Ledna 2020, 11:34:37

Kant požaduje, aby všichni příslušníci lidského rodu byli respektováni jako stejně plnohodnotné bytosti, neboť jsou všichni "nadáni rozumem".

Dnešní, demokraticko-humanistické pojetí "základních lidských práv" jde vlastně ještě dále: tato práva přiznává nejen tomu, kdo je - reálně - nadán rozumem; nýbrž každému kdo se vůbec narodí jako člověk, a dokonce do značné míry i před narozením. (Přičemž se jak známo dodnes vedou rozhořčené spory o to, od kterého okamžiku má být plod považován za skutečnou lidskou bytost, a do kterého platí - právě jenom jako plod, čili fakticky jenom jako "něco". Nikoli jako "někdo", jako svébytný subjekt.)

Tato "základní lidská práva" jsou tedy přiznávána i tomu, kdo "rozumnou bytostí" vůbec není; buďto jí ještě není, anebo jí není principiálně, v důsledku masivní destrukce vlastního intelektu.

Toto až maximalistické pojetí "lidských práv" je bezpochyby úhelným kamenem novodobé, humanisticky orientované civilizace. Ale - na straně druhé ani toto humanistické pojetí není nijak bezproblémové.

Ten zásadní problém je v tom, že za "plnohodnotného člověka" je tu uznávána principiálně každá bytost, která na základě víceméně čistě f o r m á l n í c h znaků (být narozen lidským rodičům) má potenciál stát se skutečně plnohodnotnou lidskou bytostí v intelektuálním a mravním slova smyslu; zcela bez ohledu na to, zda tento svůj potenciál opravdu bude realizovat.

Že takovéto pojetí naprosto není samozřejmé a nezpochybnitelné, se nám nejlépe ozřejmí v kontrastu s pojetím Platónovým. Nyní ale v jiné rovině nežli té výše projednávané, která se týkala v zásadě jenom čistě tělesné integrity a její trestněprávní ochrany.

Klíčová otázka je, jak chceme hodnotit, jakou hodnotu chceme přiznat člověku "jak tady stojí a leží". Jestli ho tedy za plnohodnotného chceme považovat (a deklarovat) beze všech dalších nároků a charakteristik; anebo jestli budeme požadovat splnění ještě dalších podmínek.

Už bylo zmíněno výše, že Platón vidí celou záležitost zcela zásadně jinak. U něj je ten člověk "jak zde stojí a leží", principiálně d e f i c i t n í bytostí. Bytostí nevyvinutou, bytostí nehotovou; bytostí která ještě nerealizovala svůj vlastní potenciál, která se ve skutečnosti ještě nestala sama sebou. Daleko spíše nežli skutečným subjektem je ten bezprostředně jsoucí člověk pouhým objektem - totiž slepým objektem svých nevědomých, nekultivovaných vášní, emocí, žádostí svého těla.

Podle Platóna je plnohodnotnou, tedy nikoli deficitní lidskou bytostí vlastně pouze t r a n s c e n d o v a n ý člověk; tedy takový člověk, který se - silou svého ducha a silou svého mravního uvědomí - dokázal osvobodit z moci těchto prakticky animálních vášní a pudů, a který dokázal nahlédnout, rozpoznat a v sobě samém realizovat samotnou ryzí podstatu Dobra.

To soudobé, maximalistické pojetí lidských práv je sice na straně jedné velice vstřícné vůči člověku, zdánlivě mu přisuzuje tu nejvyšší možnou hodnotu; ale ve skutečnosti toho samého člověka tím samým aktem d e g r a d u j e, neboť ho zcela separuje od skutečné realizace všech jeho lidských potenciálů.

Jestliže Platón člověku fakticky říká: tvá bezprostřední existence je pouhým p o t e n c i á l e m tvé skutečné lidskosti, ale této skutečné lidskosti můžeš dosáhnout pouze tehdy, když překonáš tento svůj počáteční, vlastně pouze přírodní stav a vypracuješ se k nejvyšším - transcendentálním - hodnotám, pak to novodobé pojetí lidských práv člověku říká pravý opak: jsi úplnou, dovršenou, plnohodnotnou lidskou bytostí už pouze svou samotnou fyzickou existencí, a je naprosto lhostejné a bezvýznamné, jestli se dokážeš osobně, duchovně, mravně vypracovat na nějakou vyšší úroveň!

Jednou větou: to soudobé, maximalistické pojetí lidských práv člověka fakticky fixuje právě v tom stavu, který je podle Platóna principiálně deficitní, a kdy člověk fakticky ještě vůbec nerealizoval svůj potenciál být skutečně plnohodnotnou lidskou bytostí.

Opět se tedy potvrzuje: není nic, naprosto nic, co by bylo absolutně dobré jenom samo o sobě. Vždycky tady máme nějaký rub, odvrácenou stránku toho, co se napohled jeví být dokonalým a nezpochybnitelným.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

" 'Lidská práva' jsou dnes politicky instrumentalizována, anebo jak to pan Nushart celkem přesně vystihl, 'roztříštěna'." Sobota, 18.Ledna 2020, 11:49:42

Nenapsal jsem, že lidská práva jsou roztříštěna. Napsal jsem: "Mravní ideál tedy není vytlačen na periferii veřejného zájmu, ale je roztříštěn."

Ale ano, lidská práva mohou být praktickou aplikací mravního ideálu a mravní ideál zase může být neuvědomovaným odrazem partikulárního politického zájmu.

Nikdo pochopitelně nechce ztotožňovat "právo" s "ideálem".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Většinu svých spoluobčanů Platón pokládal za d e f i c i t n í bytosti." Sobota, 18.Ledna 2020, 11:55:35

V tom se Platón nijak nelišil od některých současných internetových diskutérů.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Kant požaduje, aby všichni příslušníci lidského rodu byli respektováni jako stejně plnohodnotné bytosti, neboť jsou všichni 'nadáni rozumem'." Sobota, 18.Ledna 2020, 11:59:36

V tom ale právě s Kantem někteří současní diskutéři nesouhlasí.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 18.Ledna 2020, 12:15:7

"Dnešní, demokraticko-humanistické pojetí "základních lidských práv" jde vlastně ještě dále: tato práva přiznává nejen tomu, kdo je - reálně - nadán rozumem; nýbrž každému kdo se vůbec narodí jako člověk."

------------------------------

Nejde o "dnešní" pojetí, jde o pojetí, které vychází z křesťanství. Důstojnost není v křesťanství člověku přiznána proto, že je (údajně) nadán rozumem (takovéto pojetí důstojnosti člověka by nutně vedlo k excesům), ale proto, že je to člověk. Někteří zastánci lidských práv (a bohužel někdy i křesťanství) se však otevřeně hlásí k "nutnosti pohrdat člověkem s odlišnými názory či postoji". V takovém případě jde samozřejmě o postoj vnitřně rozporný (ať už jde o zastánce lidských práv, nebo křesťanství, to je jedno).

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Kdo praví, že je nutné pohrdat Sobota, 18.Ledna 2020, 13:01:40

tím, kdo popírá rovná práva všech lidí, nebere nikomu žádné právo. Pohrdání je v takovém případě jedna z posledních možností obrany.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Vaše tvrzení je vnitřně rozporné, paní Zemanová: Sobota, 18.Ledna 2020, 17:00:34

Když člověk někým pohrdá, říká tím, že si s oním druhým člověkem nejsou rovni. Pohrdání tedy nemůže být obranou rovnosti, protože ji samo popírá.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Řeč je o rovných právech, Sobota, 18.Ledna 2020, 18:55:1

pane Nusharte, neboli o rovnosti před zákonem. To je něco, co se dá definovat, zaručit a hájit.
Rovnost mimo tuto oblast neexistuje. Bylo by to jistě krásné, ale je to nedosažitelné. Lidé si nejsou rovni mapříklad ve schopnosti hrát na flétnu nebo skákat na lyžích. Samozřejmě je nesmysl pohrdat někým, kdo to neumí. Já tu ale nemluvím o nešikovnosti nebo neschopnosti, za kterou dotyčný nemůže. Mluvím o lidech, kteří záměrně škodí jiným tím, že jim výše zmíněnou rovnost před zákonem upírají. Proto v mých očích nejsou rovni těm, kteří jiným neškodí. V mých očích, ne před zákonem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pohrdání jako prostředek rovnosti před zákonem? Sobota, 18.Ledna 2020, 20:17:48

Tvrdíte, paní Zemanová, že subjektivní pohrdání ("v MÝCH očích nejsou rovni těm, kteří jiným neškodí, ne před zákonem") má pomoci hájit objektivní rovnost před zákonem?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pak si tedy představte hypotetickou situaci, Sobota, 18.Ledna 2020, 20:29:14

že někdo může pohrdat Vámi, protože v jeho očích záměrně škodíte jiným tím, že jim výše zmíněnou rovnost před zákonem upíráte.

Pomohl by svým pohrdáním takový člověk hájit objektivní rovnost před zákonem?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Rozporuplnost lidských práv Neděle, 19.Ledna 2020, 11:15:31

Stejně tak vnitřně rozporný je ovšem i ten koncept křesťanský, pane Nusharte. Na jedné straně skutečně křesťanství přiznává každému člověku plnou hodnotu "Bohem stvořené duše" - ale na straně druhé křesťanství toho samého člověka jednou provždy zatěžuje "dědičným hříchem", činí z něj tedy n e p l n o h o d n o t n o u bytost, která se může plnohodnotnou stát až zase teprve aktem Boží milosti.

Co se pak toho "pohrdání" týče: i tady je dozajista určitý rozpor, ale jinde než kde ho vidíte Vy.

My naprosto můžeme pohrdat někým, komu přiznáváme všechna tzv. "lidská práva"; respektive naopak, i tím komu přiznáme tato práva naprosto můžeme pohrdat pro jeho osobní vlastnosti (kromě jiného proto, že on tato práva upírá jiným).

V principu se jedná o rozdíl mezi formálním a materiálním (obsahovým) pojetím hodnoty člověka. Novodobá civilizace se rozhodla pro výlučně formální pojetí (těch "základních práv" se dostane každému, kdo splní formální znaky příslušnosti k lidskému rodu); na straně druhé je tím nevyhnutelně do pozadí zatlačována stránka obsahově-materiální, tedy otázka, zda dotyčná osoba je svým vlastním charakterem s k u t e č n ě plnohodnotnou lidskou bytostí.

Právě proto jsem poukázal na Platóna: v jeho pojetí je rozhodující nikoli formální, nýbrž obsahová stránka: za skutečně plnohodnotného člověka může platit jenom ten, kdo dokázal splnit určitá kritéria co se týče charakteru a dalších vlastností jeho osobnosti.

A ostatně znovu připomínám dávný výrok Ludvíka Vaculíka (z časů kdy se hroutil totalitní systém): "skoncovat s iluzí, že blbec je rovný nám".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pohrdání je prostě souzení a pokud člověk nechce, aby ho někdo soudil, ať tedy ani on sám nikým nepohrdá. Neděle, 19.Ledna 2020, 20:23:2

"My naprosto MŮŽEME pohrdat někým, komu přiznáváme všechna tzv. 'lidská práva'; respektive naopak, i tím komu přiznáme tato práva NAPROSTO MŮŽEME POHRDAT pro jeho osobní vlastnosti (kromě jiného proto, že on tato práva upírá jiným)."

-------------------------------------

Pane Poláčku, [opět je problém v neodsouhlasené vzájemné interpretaci] já [totiž] netvrdím, že pohrdat kýmkoliv NESMÍME nebo NEMŮŽEME - to bych si skutečně nedovolil - zakazovat někomu, aby pohrdal kýmkoliv se mu zlíbí. Ostatně takový zákaz pohrdání (podobně jako třeba "zákaz nenávisti") by byl zhola neuskutečnitelný - tedy spíše nevymahatelný (prožívání emocí totiž není možné vymáhat ani zakázat) a svědčil by tedy jen o úrovni rozumových schopností onoho vymáhajícího "zakazovatele".

Co tedy vlastně tvrdím a v čem spočívá rozdíl mezi mým tvrzením a Vaší interpretací mého tvrzení?

Tvrdím, že POHRDÁNÍ NENÍ PROSTŘEDKEM, KTERÝ BY MOHL POMOCI HÁJIT ROVNOST LIDÍ PŘED ZÁKONEM (viz tvrzení paní Zemanové).

---------------------------------

Pokud se totiž cítíte oprávněn pohrdat, pak samozřejmě ani Vy (v nějakém hypotetickém případě) "nejste oprávněn" se pozastavovat nad tím, když někdo (zcela hypoteticky) bude pohrdat zase Vámi, a to třeba z úplně stejného důvodu, ze kterého Vy pohrdáte jím, tedy například pro Vaše osobní vlastnosti nebo proto, že v jeho očích upíráte ta výše zmiňovaná lidská práva jiným).

Vy si pochopitelně budete myslet, že nikomu nic neupíráte, onen hypotetický člověk si bude myslet opak a oba si budete myslet, že řešením této situace je pohrdat tím druhým.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 19.Ledna 2020, 20:59:6

Nechci rozebírat, kdo si zaslouží či nezaslouží pohrdání, ale jen pro zajímavost uvedu srovnání starozákonního pojetí s křesťanským. V žalmu 15 se říká:
"Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře?
Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu,
nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu,
pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě,
nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí."
Z textu vyplývá, že spravedlivý člověk byl tehdy přímo povinen pohrdat někým, kdo si zasloužil zavržení.
A pro srovnání - v křesťanské modlitbě - písní "Soudce všeho světa, Bože" se zpívá:
"Nechť se ani pro dary tvé,
jež propůjčuješ z lásky své,
pyšně nikdy nevypínám
a svým bližním nepohrdám."
Čili - člověk prosí Boha, aby ho nenechal pohrdat druhými lidmi. Aby ho zbavoval pýchy. On totiž člověk mívá sklon k pýše. K hrdosti na to, jak je dobrý.
Je zde vidět jasný rozdíl mezi zákonem a milostí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Formální a materiální pojetí člověka Pondělí, 20.Ledna 2020, 14:06:32

Pane Nusharte, všechny ty Vaše zmatky vznikají z toho, že nedokážete rozlišovat mezi formou a obsahem.

Ta "lidská práva" jsou samozřejmě ve své podstatě ryze formální. To neznamená že by nebyla reálná; "formální" jsou v tom smyslu, že se vztahují jenom na formu, tedy na vnější znaky. Rovni jsou si všichni lidé už jenom pouhým splněním formálních znaků příslušnosti k lidskému rodu.

Zatímco to "pohrdání" - to se týká živoucího obsahu, konkrétního charakteru dané osoby.

Ten formalismus "lidských práv" je na straně jedné nutný a potřebný; ale na straně druhé zatlačuje konkrétní obsah lidské mravnosti zcela do pozadí. Celý ten lidskoprávní koncept novodobé demokracie je fakticky jenom binární: platí tu jenom jedna jediná alternativa, buďto jsi člověkem nebo ne. A za tímto vnějškovým binarismem mizí celá škála rozlišování mezi (mravně) hodnotnějším a méně hodnotným, respektive vůbec zavrženíhodným.

Zatímco ten mravně obsahový koncept, ten je plně zaměřen právě na toto (a to i zcela nejjemnější) rozlišování mezi dobrým a špatným, mezi mravným a nemravným. Ovšem - i tento koncept má svou slabou stránku: když zůstane omezen jenom sám na sebe, pak se velice snadno stane, že se to či ono pojetí mravnosti stane dogmatem. A pak namísto živoucího pěstování mravnosti nastupuje pravý opak, nemravnost vydávající se za (jedině správnou) mravnost.

Jediným oprávněným konceptem se tedy může jevit jenom takový, který v sobě integruje obě komponenty: jak tu formální, tak i tu obsahovou, v jedné vnitřně provázané jednotě.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Starozákonní a novozákonní pojetí mravního soudu Pondělí, 20.Ledna 2020, 14:19:32

Paní Hájková, ten rozdíl mezi starozákonním a novozákonním pojetím (ohledně souzení člověka) byl sám o sobě byl dozajista velmi zajímavý; kdyby ovšem nebylo té skutečnosti, že po celou dobu své existence křesťanská církev praktikovala naprostý opak toho, než co - verbálně - kázala.

To jest: křesťanská církev se vší samozřejmostí doslova kádrovala každého člověka v dosahu její moci na to, jak je který z nich "hříšný", a do jaké míry zaslouží či nezaslouží pekelné zatracení.

Takže na jedné straně se křesťané modlí ke svému Bohu "zbav nás pýchy" - ale na straně druhé ti samí křesťané neustále soudí jak sebe navzájem, tak i nekřesťany podle toho, jak dostojí či nedostojí "vůli Boží".

Tento rozpor mezi ideou a praxí je ovšem nevyhnutelný; tomu souzení bližních objektivně vůbec není možno se vyhnout. Nejen z důvodů ryze praktických; ale i z důvodů principiálních. Neboť jsou to právě a jenom tyto neustálé soudy, které nad sebou navzájem vynášíme, které jsou centrálním regulativem jednání lidí ve společnosti. Kdybychom toto vzájemné posuzování (a tedy i odsuzování) naprosto vzdali, pak tím společnost fakticky padne zpět do barbarských časů, kdy si každý mohl dělat co se jemu samotnému zlíbilo.

Totiž: já nechci nijak snižovat hodnotu toho, že křesťanství vyhlásilo boj lidské pýše; jenže i tady platí co jsem napsal výše, totiž že tu nebylo dosaženo skutečně provázané syntézy mezi formou a obsahem. Tedy mezi absolutním respektem vůči druhému (formální princip) - a zároveň mezi absolutní nutností vzájemné nápravy prostřednictvím hodnotících soudů (obsahový princip). Křesťanství nedokázalo tento protiklad pozitivně vyřešit; a proto je jednou tam, a podruhé zase na straně zcela opačné. Jednou káže naprosté vzdání se jakékoli "pýchy" - a na straně druhé se cítí svrchovaně oprávněno soudit všechno a všechny.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 20.Ledna 2020, 15:20:39

Vždyť je to přece jasné. Křesťan soudit nemá. Ale protože je zároveň člověkem (a lidé ty soudy o druhých zkrátka dělají) tak se tomu většinou nevyhne ani on. Proto musí neustále prosit Boha o pokorné srdce. A proto bude stále nedokonalým křesťanem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pane Poláčku, nevím vlastně, zda je správné, abych dal najevo své emoce. Pondělí, 20.Ledna 2020, 18:15:26

Pro mě je to, co píšete, šokující. Rozlišovat hodnotu lidí, to je podle mě jasná cesta k tomu vůbec nejhoršímu, s čím už existují i nějaké historické zkušenosti, ale dá se bohužel předpokládat, že realita budoucnosti by eventuálně mohla být i ještě horší. Doufám proto, že Vám nerozumím, a odpovím raději ve stylu Haškova Švejka:

S pohrdáním jako prostředkem k rovnosti lidí před zákonem to máte trochu podobné jako s těmi politickými procesy - kdyby nebylo těch procesů, tak by si Slánský s Horákovou před zákonem rovni být nemohli.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 21.Ledna 2020, 05:43:22

K tomu, aby člověk dokázal pohrdat druhými, nemusí být kdovíjaký filozof a nepotřebuje ani umět rozlišovat mezi obsahem a formou.

Pohrdat - to prostě bez problémů zvládne i obyčejný blbec, řekl bych dokonce, že blbcům jde pohrdání úplně nejlépe ze všech.

Jestli je tedy pohrdání skutečně tak potřebné a prospěšné, tak potom buďme rádi, že je na světě tolik blbců, kterým pohrdání jde tak dobře.

Já sám ale nevím, jestli mám teď prosit Boha, aby mě nenechal pohrdat druhými, nebo se mám spíše přiklonit k tomu progresivnímu křídlu a ze všech sil pohrdat ostatními lidmi, aby se tím svět stával stále lepším a lepším.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 21.Ledna 2020, 10:29:22

No právě, paní Hájková, to je to co na křesťanství konstatuji znovu a znovu: že nedokáže organicky propojit sféru absolutna se sférou přirozeného lidského žití. Výsledkem je faktické "ode zdi ke zdi", jednou tak a podruhé zase úplně jinak.

Ale vlastně jste stejně sklouzla někam úplně jinam. Tady se nejedná o to že křesťanská doktrína ("nesuď druhého") je dobrá, a to že jenom jednotlivý křesťan je "slabý". Tady jde o to že samotná křesťanská církev zcela p r o g r a m a t i c k y jedná v rozporu se svou doktrínou. Doktrína nakazuje "nesuď" (pyšně) - ale zároveň veškerá existence křesťanské církve je spojená s neustálým souzením (a odsuzováním) takzvaných "hříšníků".

Ono to tak v zásadě není špatně, oba tyto momenty - jak už jsme si ukázali - jsou o sobě správné a nutné; ale jde o to že v rámci křesťanství není možné tyto oba momenty spojit v jeden bezrozporný celek, a proto zde přetrvává onen rozštěpený dualismus.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 21.Ledna 2020, 10:46:11

Pane Nusharte, svého času se vyjádřila vedoucí nějakého německého výchovného ústavu pro problematické děti k tomu, jakým způsobem se k nim zachovat, když něco provedou: "Na straně jedné je nutno je nikdy nezatratit, dát jim znát že je samotné i nadále bereme jako "své". Ale na straně druhé je nutno jim dát na vědomí nepřijatelnost jejich činu."

Tohle je přesně to, o co běží. Pokud toto téma přeneseme do oblasti jednání osob dospělých, pak se na straně jedná o principiální respekt k dané osobě jako takové - ale na straně druhé je stejně tak zcela legitimní, ale i nutné dané osobě dát zcela zřetelně na vědomí, že její činy či postoje jsou z mravního hlediska zcela nepřijatelné.

Pokud to chcete pak mít vyjádřené přímo prostřednictvím slova "pohrdání", pak to znamená toto: nepohrdat osobou, ale pohrdat jejími zavrženíhodnými činy. (To je ten rozdíl mezi "formou" a "obsahem".)

Ovšem - v praxi je to mnohdy krajně obtížné to takto striktně rozlišit. Každá osoba které se dopouští zavrženíhodných činů či zastává zavrženíhodné názory, se tím sama umaže. Ten zásadní respekt vůči ní pak přetrvává právě už jenom z oněch čistě formálních důvodů.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Humanisté mají často plnou hubu solidarity, ale nakonec mají pro člověka jen pohrdání. Středa, 22.Ledna 2020, 09:37:59

Nikdo totiž nedokáže naplnit jejich představu o jejich (vlastní:-) dokonalosti - aby se v zrcadle druhého sami viděli ke své vlastní spokojenosti. Respekt (úcta) vůči člověku je u nich tedy "už jenom formální".

Bůh není solidární formálně, je solidární skutečně, nepohrdá žádným člověkem, nevyžaduje (jako onen humanista) od člověka dokonalost, nepožaduje po člověku, aby byl "zrcadlem mravní krásy", ve kterém se tak rád shlíží "ostatními nedokonalými lidmi" pohrdající humanista.

Bůh, pane Poláčku, nepožaduje dokonalost, požaduje autenticitu(!) - vůli vidět sebe sama pravdivě takového, jaký ve skutečnosti jsem - ne jako sebeobelhávající "dokonalé" mravní hogo fogo, ale jako často zlého a chybujícího člověka, ignorujího utrpení druhých lidí - těch lidí, v nichž právě existuje Bůh. Člověk si toto zlo v sobě [které by nemohl mít, kdyby byl pouhým "robotem Boha" - které je tedy následkem svobody] mnohdy vůbec nedokáže připustit a uvědomit (je skryto mimo vlastnímu pohledu přístupný obraz sebe sama), jindy si namlouvá, že na to zlo "má právo". Nemožnost zbavit se zla v sobě je obecně lidská vlastnost ("dědičný hřích"). "Dědičný hřích" tedy neznamená, že "kdysi údajně nějaký člověk udělal něco, co možná vlastně nebylo ani tak špatné a co je teď naprosto neprávem vyčítáno mně samotnému a nikoliv jemu - jak by to alespoň 'logicky' mělo být".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 22.Ledna 2020, 10:36:12

Tak mi tedy povězte, pane Nusharte, jak je ten Váš křesťanský Bůh "skutečně solidární" třeba s takovým Hitlerem.

Podle toho podvojného přístupu, který Vás natolik dráždí, kdyby se Hitler dnes dostal před soud, pak by s ním - v rámci formálního respektu - bylo až do ukončení soudního řízení zacházeno jako s plnoprávnou a v zásadě plnohodnotnou lidskou bytostí.

Ovšem - právě že výhradně, jenom a pouze v rámci tohoto ryze f o r m á l n í h o určení.

Zatímco po stránce obsahově mravní by se tento člověk stal - a to zcela oprávněně - předmětem všeobecného (alespoň ze strany všech soudných lidí) pohrdání a odporu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Podle mého přesvědčení, pane Poláčku, Středa, 22.Ledna 2020, 17:58:36

je Bůh solidární s každým. Záleží tedy na každém, zda to přijme či odmítne. Člověk je svobodný (není "robotem Boha") a ani Bůh na tom nic nezmění. Pokud tedy člověk tuto solidaritu odmítne, ani Bůh nemůže na tomto svobodném rozhodnutí člověka nic změnit.

Jak se rozhodl Hitler mi není známo.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 22.Ledna 2020, 18:45:16

Bůh přijme každého, kdo upřímně lituje svých špatných činů (hříchů). Je známo, že odpustil i lotrovi na kříži, tedy odsouzenci k smrti, který litoval toho, že vedl špatný život.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jsem prostě tak zvláštní tvor, Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 08:15:22

že se sice mohu snažit být pokorný, ale za chvíli začnu být kupodivu pyšný i na to, jak jsem úžasně pokorný (pěkně to vystihl C. S. Lewis). Jestli to tedy myslím vážně a nechci být parodií sebe sama, nezbývá mi než prosit Boha, aby parodii změnil zase v drama. A když se mi něco obzvlášť povede a mám chuť říct "seš prostě dobrej", ona mě zase podvede a já svlíknu plášť - té pýchy již trochu pobledlé - a řeknu "seš Bože prostě dobrej".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 10:32:1

S tou "boží solidárností" je to ovšem velmi podivná věc. Na straně jedné Bůh "přijímá každého" - na straně druhé ale celé zástupy uvrhává na věčné časy do pekelných muk.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 10:44:2

Jen jestli si to peklo lidé nezpůsobují sami, pane Poláčku.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 23.Ledna 2020, 13:20:24

A nemohlo by to, pane Poláčku, být jejich vlastní svobodné rozhodnutí, které ani Bůh nemůže změnit?

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 24.Ledna 2020, 07:30:46

Stalo se před dvaačtyřiceti léty. Šel jsem se synem na procházku. Sotva se naučil chodit. Chytil se kočárku a chtěl jej tlačit. Křičel: Já sám, já sám. Nestačil na to. Už se začínal rozčilovat, že mu to nejde. Co mi zbývalo? Plácl jsem jej přes kalhoty, strčil do kočárku a jeli dál. Dnes je tu pan Poláček. Křičí: Já sám, já sám. Co má milý Pán Bůh dělat?

Pavel Kolařík - informatik

Pátek, 24.Ledna 2020, 08:18:43

Připomeňme si opět jenom, že náš žvanílek zde výslovně napsal, že si přeje přijít do pekla.

Myslím, že když už s ním někdo stále “diskutuje”, neměl by na to zapomínat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 24.Ledna 2020, 09:29:37

Takže Vy jste si v tu chvíli zahrál na Boha, pane Pospíšile, jestli tomu dobře rozumím.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 24.Ledna 2020, 09:32:23

Takže, pane Nusharte, Bůh je milosrdný a milostivý a vstřícný jenom k tomu, kdo se "svobodně rozhodně" ho ve všem poslouchat a být mu ve všem po vůli.

S tím "věčným zatracením" je to potom tak: okamžikem smrti zřejmě pro hříšníka končí možnost se ještě nějak napravit. A i kdyby v tom pekelném ohni strávil třeba ještě i miliardy let, tak stejně bude muset donekonečna trpět za to, co spáchal během několika desetiletí svého pozemského života.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 24.Ledna 2020, 10:01:28

Toto jsem si včera dala na Facebook:
"Bůh nechtěl stvořit živou loutku, svoji věc, ani šťastného a poslušného živočicha, ale bytosti "k svému obrazu a nám podobné" (Gn 1, 26). Chtěl stvořit boha, jak říká Písmo: "řekl jsem: jste bohové" (Žl 82,6)
Bůh nemůže potřebovat povolné otroky, ale bytosti schopné podílet se na jeho životě, na jeho tvoření.
Důvodem stvoření, důvodem existence tvořivých a svobodných osob je - zbavíme-li tento výraz vší literárnosti a patosu - láska. Tato láska vyžaduje autonomní osoby, neboť jenom ty na ni mohou odpovědět." (C. Tresmontant: Bible a antická tradice)

On tam předtím ještě popisuje otce, respektive uvádí podobenství o otci, který s veškerou láskou vybudoval nějaký podnik. Musel pro to hodně obětovat, namáhat se, trpět, odříkat si. Rád by ten podnik jednou předal synovi a rád by, aby syn byl jednou takový jako je on. Předá mu jen tak beze všeho svůj závod, až dospěje, aniž by ho pro to nějak připravil? Kdyby od něj nic nevyžadoval, připravil by ho o nejlepší stránku života, o radost tvořit a být svobodný. Otec chce mít syna, který se mu ve všem podobá, člověka s nímž by mohl jednat jako rovný s rovným, jako s přítelem, který si to zasluhuje. Právě láska otce k synovi tedy vyžaduje, aby syn svým důmyslem a svou prací vlastně znovu vytvořil celé dílo svého otce, které je tu pro něho, aby se v jistém smyslu stal sám původcem toho díla, a tak aby si zasloužil, co mu připadne.

Ivo Horák - Praha 3

Pane Pospíšile, Pátek, 24.Ledna 2020, 10:05:16

když už odepsal pan Poláček, napíšu k Vaší vzpomínce-ilustraci také pár slov.

Děti jsou v určitém věku "jájínci" správně. Přes starosti s nimi, i trapné chvilky, bývá rodič přece rád, když jeho dítě v pravý čas zrovna takové aspoň trochu je. Ani Vy byste určitě nebyl kdysi (i později) potěšen, kdyby Váš syn místo předčasného tlačení kočárku, se chtěl nechávat dál a dál jen vozit.

Nakonec Bůh, jemuž se říká Otec (byla tady o tomhle také řeč), má podle různých křesťanských myslitelů, nikoli náhodou, v oblibě podobné ze svých dětí.

Nejinak tomu ostatně bude i v případě změn v běhu vývoje dějinného, tedy v případě lidstva jako celku.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 24.Ledna 2020, 17:46:53

Nešlo o potlačení individuality a růstu. Je i nezralé jájájá. Dnes je syn aktivní, jak já bych nikdy nedokázal. Pane Poláčku, já věřím, že si Bůh k Vám najde cestu a nebude Vás muset plácnout...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Bůh je milosrdný a milostivý a vstřícný jenom k tomu, kdo se 'svobodně rozhodně' ho ve všem poslouchat a být mu ve všem po vůli." Sobota, 25.Ledna 2020, 00:05:26

Vaše představy, pane Poláčku, neodpovídají mému přesvědčení a mým představám o lidském vztahu s Bohem. Člověk může Bohu odporovat - bude-li totiž z každé takové hádky s Bohem zbaběle couvat, tak vlastně nemůže s Bohem navázat ani žádný vztah.

"Svobodným rozhodnutím člověka, které ani Bůh nemůže změnit" jsem, pane Poláčku, neměl na mysli "být ve všem Bohu po vůli". Měl jsem na mysli to rozhodnutí, které Vám zde připomněl pan Kolařík. Liberální instituce ale vyžadují tzv. informovaný souhlas. Proto zde vedeme tuto debatu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.