Málokdo zná úřad ombudsmana lépe než vy — šest let jste působila na pozici zástupkyně Otakara Motejla a nyní se chýlí ke konci vaše vlastní úřadování. Co se za těch dvacet let z hlediska ochrany lidských práv změnilo?

Jsem přesvědčená, že dnešní společnost, jakkoli jsme pesimističtí, je daleko citlivější k otázce lidských práv než společnost v devadesátých letech. Respektive citlivost tehdy byla, ale pouze k ochraně politických práv ve vztahu k minulému režimu. Ovšem to, že zdravotní péče může být poskytována s paternalistickým přístupem, to, že sociální služby bývají necitlivé až restriktivní, to, že sociálněprávní ochrana může být velmi krutým zásahem do rodinného života — k tomu byla velmi malá citlivost ještě v roce 2000.

Některé věci musí ve společnosti uzrát. Je potřeba je dostávat do veřejné debaty, jak se o to snaží třeba ti nejprogresivnější v sociálních službách. Potom teprve procházíme reformami, které si společnost opravdu osvojí. Věřím, že jsme se jako instituce (kancelář) na této kultivaci podíleli, podobně jako Ústavní soud, nevládní organizace, Nejvyšší správní soud v některých oblastech, a další. V tomto ohledu se tedy situace zlepšuje.

Některé věci se ale samozřejmě zhoršily. Prohloubila se chudoba a sociální vyloučení. Když jsme v roce 2001 začínali pracovat, tak zdaleka nebylo tolik chudých nebo lidí bez domova a rozhodně nebyla tak velká část společnosti zadlužená. To jsou problémy, za něž už nemůžeme svalovat odpovědnost na dobu před rokem 89. Jde o selhání polistopadového vývoje.

Přese všechny reformy se ovšem zdá, že diskriminace neubývá. Ročně lidé přitom podají pouze zhruba šest žalob — to přece nikterak neodpovídá realitě, kdy se tady v podstatě celá skupina obyvatel setkává s diskriminačním chování dnes a denně.

Diskriminace Romů tu byla už v 90. letech, ale v některých aspektech se skutečně prohlubuje. Byla totiž de facto nepostižitelná až do přijetí antidiskriminačního zákona v roce 2009. Do té doby panovalo přesvědčení, nechť si každý dělá, co chce. Nepronajme, tak holt nepronajme. Pamatuju dokonce, že schválení zákona tehdy provázela velká nevole i mezi právnickou veřejností, která jej odmítala jako zásah do autonomie vůle.

Všimněte si, že až nyní padlo jedno velké téma, které jsme si celá ta léta nesli jako hlubokou ostudu: vepřín v Letech. Ještě před deseti lety bylo přitom nereálné prorazit, každá vláda vždy ustoupila argumentu peněz.

Netroufám si tedy říct, že diskriminace ubylo, ale rozhodně je větší povědomí o tom, jaké chování je diskriminační. A to je první krok k tomu přestat diskriminovat. Úřady i sami lidé se někdy chovají diskriminačně, abych tak řekla, ze zvyku: z toho, že věci nějak odjakživa nějak byly. Třeba že bylo normální, aby děti s hendikepem chodily do oddělených škol. To se mění, ale samozřejmě pomalu.

Ovšem jazyk prošel docela radikální proměnou.

Jazyk je určitě citlivější, alespoň u těch, kteří ho chtějí mít citlivější. Současně ale ti, kdo nechtějí — asi schválně — přiostřili.

To mě přivádí k době, kdy jste ono „přiostření“ sama výrazně pocítila, tedy k počátkům vašeho funkčního období a takzvané šátkové aféře. Zaskočilo vás tehdy, jakou pozornost jste vyvolala?

Zaskočilo. Vůbec jsem nevěděla, že už delší dobu na sítích probíhá jakási štvanice proti muslimům. Ze svého okolí jsem měla dojem, že islám je okrajové téma, které nikdo jako problém nevnímá. Nejsem na sociálních sítích, takže jsem netušila, že na facebooku existuje jakási stránka Islám v ČR nechceme, která má přes sto tisíc fanoušků.

Zpětně si myslím, že případ uvolnil cosi, co bylo dříve schováno pod pokličkou. A to, co vyvřelo, nebylo hezké.

Redaktor DR Petr Bittner tehdy napsal komentář pojmenovaný „Anna Šabatová proti všem“. A skutečně to tak působilo, že jste byla sama proti všem. Musel to být neskutečný politický tlak.

Dobře si ten komentář pamatuju. Ještě mi tehdy zatelefonoval jeden neznámý člověk, aby mi vyjádřil solidaritu, ale to byl ojedinělý hlas. Musím říct, že přišla určitá distanc, i když velmi kultivovaná, i od lidí, od kterých bych to nečekala.