Z politických zástupců si rozšíření pravomoci ombudsmanky očividně nepřeje nikdo. Pravicová opozice z principu, Úsvit a jeho pohrobci kvůli Anně Šabatové a část koaličních poslanců proto, že pod nimi vidí zřízení „civilní prokuratury“. A podle jeho přístupu se zdá, jako by o věc neměl zájem ani Jiří Dienstbier.

Na konci června nebyl ministr Dienstbier schopen protlačit svůj návrh na rozšíření pravomocí ombudsmanky sněmovnou v rámci třetího čtení. Poslanci zleva i zprava mu do vládního návrhu naházeli vidle v podobě mnoha pozměňovacích návrhů a cílem novelu účinně vykostit, včetně zavedení bezprecedentní možnosti odvolání ombudsmanky.

Procedura ve sněmovně nebývá vždy jednoduchá, ale to co předvedl zpravodaj zákona a Dienstbierův stranický kolega Pleticha se jen tak nevidí. Hlasování o pozměňovácích bylo natolik zmatené, že tuto nahrávku na smeč využila ODS a na její návrh se většina sněmovny rozhodla projednání zákona vrátit do druhého čtení. Fakticky tak zákon nabere další měsíce zpoždění.

Nejedná se ovšem o shovívavé „znovu a lépe“, ale spíš výsměšné „znovu a stejně špatně, prosím“. Jak jinak si vyložit slova předsedy TOP 09 Kalouska, kterými Dienstbiera po hlasování počastoval: „Na rozdíl od svých vládních kolegů jste jediný, který může říct, že vaše předloha nepoškodila žádného občana České republiky.“

Jediným poslancem TOP 09, který se na kastrování zákona nepodílel, byl osamělý Karel Schwarzenberg. Budiž mu to ke cti. Ostatním je to naopak ke škodě: čím to, že ani taková osobnost nedokázala přesvědčit byť jediného ze svých kolegů a kolegyň, že se nehlasuje o Šabatové, ale o konkrétních nástrojích pro nejohroženější skupiny obyvatelstva?

Miroslav Kalousek jakožto předseda TOP 09, tedy strany která se alespoň teoreticky hlásí k úctě k lidským právům, se totiž zásadně mýlí. Jsou to právě chybějící nástroje v rukou veřejného ochránce práv, které by mohly zásadně zlepšit život těm nejohroženějším, aniž by poškodily byť jediného občana.

Zákon totiž v první řadě pomáhá lidem se zdravotním postižením. Těm by totiž úřad ombudsmanky jako monitorovací místo pomáhal naplňovat jejich práva dle přijaté mezinárodní úmluvy OSN o právech lidí se zdravotním postižením.

Přistoupení k této Úmluvě parlament schválil v roce 2009, ale ani po sedmi letech není naplněna povinnost mít nezávislý monitorovací orgán. Poslanci a poslankyně tak ukazují, jak moc jim na právech lidí s postižením záleží.

Stejně tak se odpůrci zákona mýlí v tom, že by kohokoli poškodila možnost podávat antidiskriminační žalobu. Oběti diskriminace z řad seniorů, lidí s postižením nebo jiných menšin mají nyní sice teoreticky možnost svou situaci řešit soudně, ale kdo bude mít energii a peníze na dlouhé právní spory v situaci, kdy vás vyhodí ze zaměstnání a prvním zájmem bude si zajistit živobytí?

↗

Čím to, že ani Karel Schwarzenberg nedokázal přesvědčit jediného ze svých kolegů a kolegyň, že se nehlasuje o Anně Šabatové, ale o nástrojích pro nejohroženější skupiny obyvatelstva? Foto Michal Kalášek

Poslankyně TOP 09 Adamová v jednom materiálu s pozměňovacím návrhem, který možnost podat antidiskriminační žalobu ze zákona odstraňoval, argumentovala tím, že pro právní pomoc obětem jsou zde advokáti či organizace právníků, pracující pro bono, a lidé tak mají možnost se bránit. To je stejně absurdní argumentace, jako kdybychom nepotřebnost profesionálních hasičů odůvodňovali existencí těch dobrovolných.

Nadále tak trvá stav, kdy například organizace zastupující práva spotřebitelů možnost podávat žalobu ve veřejném zájmu mají, ale oběti diskriminace nikoli. Jak příznačné - když vám někdo prodá špatný jogurt, může se s výrobcem za vás soudit spotřebitelská organizace, když vás vyhodí na základě věku z práce, je to jen na vás.

A pravomoc veřejného ochránce práv podávat návrhy na zrušení zákona u ústavního soudu? Zde pak byl ze strany TOP 09 vidět špičkový argumentační faul. Jak jinak nazvat hned první větu tiskové zprávy místopředsedkyně Adamové s textem „Nesouhlasíme s rozšířením pravomocí veřejného ochránce práv, která by mu dala možnost rušit celé zákony“. Nic takového ta pravomoc nepřináší, ale kdo by se to namáhal rozlišovat… Pravomoc podat návrh zákona k projednání Ústavnímu soudu zdaleka neznamená, že ombudsmanka může nějaký zákon zrušit.

Pokud nechtějí odpůrci této pravomoci dát najevo svou nevoli vůči nestrannosti rozhodování Ústavního soudu, dávají ale zcela nepokrytě najevo, že oběti diskriminace, nesprávného postupu úřadů nebo nerovného zacházení si mají samotné projít nekonečným soubojem se všemi úrovněmi soudní soustavy, za cenu obrovských výdajů a nekonečného stresu. Protože tak je to tradiční a odpovědné. Zda je to lidské a spravedlivé, o tom se už nemluví.

Můžeme konkrétně vyčíslit, jak by tato pravomoc ulehčila situaci v nedávno skončeném řízení, ve kterém Ústavní soud zrušil ustanovení, které zakazovalo lidem žijícím v registrovaných partnerstvích adoptovat dítě. Zde byla ombudsmanka vedlejší účastnicí řízení a mít navrhovanou pravomoc, ušetřili by si všichni účastníci i stát celé dva roky soudních řízení. Co by tato pravomoc přinesla, je tedy zjevné. Ale poškodila by někoho, jak tvrdí Kalousek?

U TOP 09 je ale problém jen částečně. Strana svou úctu k lidským právům prokazuje už jen spektakulárním máváním tibetskou vlajkou, ale pokud jde o konkrétní příklady, které mohou ohroženým lidem pomoci, tak se neváhá postavit do jedné řady s ODS, pohrobky Úsvitu nebo třeba dvojicí Huml a Jandák z ČSSD.

Je to totiž právě nejsilnější vládní strana, která návrhy svého ministra pro lidská práva v oblasti lidských práv torpéduje tím, že pro ně není schopná zajistit ani hlasy vlastních poslanců, nemluvě o koaličních.

Je ale nutno přiznat, že ministr si o to svým přístupem přímo říká. V politice se totiž necení jen snaha prosazovat správné věci, ale také reálná schopnost je prosadit. A zákon o pravomocích ombudsmanky je konkrétním důkazem, že v tomto ministr Dienstbier selhává.