Návrat z Londýna, mírumilovné mnohokulturní bubliny západního světa, do zastydlého postkomunistického pupku střední Evropy není jednoduchý. Londýnská osvěžující směs hidžábů, nikábů, sárí, obleků a džínů s tričky je střídána monotematickým proudem maločeských rytířů domnělých evropských hodnot.

Proč mluvím o bublině? Protože spíše než cokoli jiného ukazují multikulturní čtvrti v centru britské metropole na ekonomický aspekt mezikulturního soužití: v centru Londýna je nízká nezaměstnanost, největší části města bují komunitním životem a koneckonců bydlení v centru „nejdražšího města na světě“ je samo o sobě důkazem dobré ekonomické kondice místních. Na těchto základech zhmotňuje bohatší sorta Londýňanů sen o mírumilovném soužití v rozmanitém společenství.

… a Křeček začal z díry házet

Zástupce ombudsmanky Šabatové, Stanislav Křeček, napadá ve svých posledních komentářích jak samotnou svou nadřízenou (jejíž levičáckou úchylku prosazování Listiny nemůže jako sociální demokrat vystát), tak novinářku Ivanu Svobodovou z Respektu, kterou obviňuje z překrucování svých výroků. Ve všem tom plácání do vody okolo sebe se Křeček jakoby mimoděk zapomíná jakkoli distancovat od sprosté, militantní a nebezpečné lůzy, která mu v diskusních vláknech plive žlučovitou hmotu lidského hnusu:

„Z její mluvy je znát, že má hodně nízké vzdělání“, „Sama vypadá jako prototyp komunistické uklízečky“, „Hlavně zklidnit tu disidentku, ještě lépe ji zbavit koryta, už mlaská příliš“, „Kdo v Čechách podporuje islám v jakékoli formě, je škůdce této země, a měl by být za to souzen a odsouzen“, „A salámisti k Šabatové do ložnice - ať se holka vydovádí, a bude klid“.

Pro osvěžení toho správného „evropského slovníku“ je možné čerpat inspiraci k ostřejší dikci v rytířské iniciativě „Islám v ČR nechceme“ (IvČRN): „Jednoduché. Šabatovou kopnout do hlavy“, „Už by tu bábu měl někdo zastřelit“, a tak dále, a tak dále.

Stanislav Křeček nechápe účel úřadu, na nějž neúspěšně aspiroval a pro nějž momentálně pracuje. Jelikož Stanislav Křeček rád argumentuje poukazem na postoj většiny, lze si snadno představit jeho pozici při hilsneriádě: „Myslíte, pane Masaryk? Naštěstí si lidé myslí pravý opak toho co vy!“

Fakta a ostatní proměnné

Anna Šabatová se naproti tomu zachovala jako skutečný veřejný ochránce práv a svobod člověka. Je třeba držet se faktů. Fakta nám říkají, že Šabatová učinila jedinou věc: na základě českého právního řádu v souhře s českými mezinárodními závazky se jménem svého úřadu, do něhož byla legitimně zvolena Parlamentem, zastala práva jedné dívky na svobodný přístup ke vzdělání.

Takto silnému mandátu se dá čelit jedině ad hominem, osobními útoky, případně napadáním samotného právního řádu. Skutečnou argumentací a racionální kritikou postoj Anny Šabatové zpochybňovat prostě nelze.

↗

Zástupce ombudsmanky Šabatové, Stanislav Křeček, ve svých posledních komentářích napadá svou nadřízenou, jejíž levičáckou úchylku prosazování Listiny nemůže jako sociální demokrat vystát. Foto Saša Uhlová, DR 

Jelikož veřejná debata o šátcích trvá a radikálním hulvátům roste sebevědomí, je třeba znovu vyjasnit, kde se vlastně nacházíme. Od zveřejnění nálezu ombudsmanky v rozhodnutí ředitelky pražské zdravotnické školy se vlna odporu proti Šabatové stále zvedá.

Celá situace přerostla únosnou mez v momentě, kdy se oba zainteresovaní ministři (školství a zdravotnictví) vyjádřili proti postoji Šabatové. Tato servilita vůči xenofobním tendencím veřejnosti zkosila plochu, po které celá debata klouže do pekel.

V situaci, kdy se Anna Šabatová nedočkala podpory ani od svých stoupenců v řadách ČSSD (Jiřího Dienstbiera bohužel nevyjímaje), vystoupila v pondělním Hyde Parku, aby hájila svou pozici takřka proti všem. Už v úvodní reportáži začala dramaturgie pořadu pracovat s nebezpečným pojmem „většiny“.

Celý konflikt je tu rámován jako otázka legitimity požadavku většiny naproti možné diskriminaci. To naprosto zamlžuje princip úřadu ombudsmana, kterým je právě naopak zastání práva jednotlivce vůči tlaku větších celků, čímž se má na mysli pochybení úřadů či nátlak větších skupin osob. Ombudsman hájí jednotlivce, který se může stát obětí na první pohled legitimních machinací.

Ztráta legitimity

Lze se důvodně domnívat, že hlasy ministrů nejsilnější vládní strany „dodaly odvahy“ České televizi, která se nebála přizvat na pár trestuhodných minut do debaty jako legitimního člena dialogu demagogického sprosťáka Martina Konvičku coby člena petičního výboru iniciativy IvČRN, který označil pondělní Hyde Park s Annou Šabatovou za „interview s blbkou“.

Česká televize nese obrovský díl viny na tom, v jak odporných a nebetyčně stupidních intencích se u nás už několik měsíců vede debata o právu mladé azylantky na nošení šátku v demokratické zemi.

Rodištěm zavrženíhodné islamofobní iniciativy je pochopitelně moderní zpovědnice, zdroj virtuálních a symbolických identit a konečně i hlavní hromosvod všech strachů a frustrací - Facebook. Grafický design s přeškrtnutými entitami, zavádějící způsob argumentace, ostrakizující rétorika a salva obsprostlých výkřiků od nechutných čecháčků spolehlivě utváří z celé iniciativy zrcadlový obraz iniciativ namířeným proti Romům. Řada členů se jistě najde v obou skupinách.

Celá debata je o to nesmyslnější, pakliže si uvědomíme, že v České republice problémy s muslimskou menšinou nikdy nebyly. Podle oficiálních statistik se v roce 2011 k islámu hlásily 3000 lidí, oproti 3700 lidí z roku 2001.

Ke svým iracionálním varováním si tak čeští islamofobové neberou fakta, nýbrž poctivě uvařený guláš směšných znalostí svatých textů, jež používají jako empirickou berličku svojí xenofobie, hledání absurdních paralel mezi širokým fenoménem islámu a politickými totalitami a vizionářské věštění zkázy evropské kultury z křišťálové koule svého strachu z druhého.

Musíme hájit pozici Anny Šabatové, musíme jí vyjádřit podporu. Anna Šabatová ztělesňuje mízu disidentství, jakožto všudypřítomného zrcadla poměrů a iniciativy jejich změny. Ve svojí iniciativě je Šabatová zcela konzistentní. Vinou chování partaje, která ji do úřadu nominovala, je však její pozice nesmírně křehká. O to více si člověk s vůlí po demokracii musí vážit statečnosti, s jakou Anna Šabatová hájí samotnou náplň evropanství.

Ztotožníme-li totiž vizi Evropy s demokratickými hodnotami, je třeba mít na paměti, že demokracie z logiky věci nemůže být nikdy ohrožena zvenčí, nýbrž je jakožto princip pokaždé ohrožena zevnitř. Je totiž vždy určována výhradně jednáním svých participantů. Demokracie jsou demokraté a ty občas přestává být slyšet. Alespoň že jeden mimořádně silný demokratický hlas stále ještě zní z úřadu veřejného ochránce.