Čas od času se znovu vynoří, jako nějaká kalnost doby, přesvědčení, že Jan Masaryk v roce 1948 spáchal sebevraždu. Nevím, jaký smysl má takový nesmysl, když bylo dokázáno, prokázáno, prošetřeno, doloženo odborníky i v oboru kinetiky, že sebevražedným skokem by Jan Masaryk nemohl dopadnout tak, jak dopadl.

Poloha jeho těla na dlažbě pod Černínským palácem neodpovídala sebevražednému skoku, naopak odpovídala násilnému vystrčení z okna. Což kriminalisté v roce 1947 na místě vyšetřili, ale dříve, než o tom mohli podat zprávu, byli od případu odehnáni a šetření se ujala státní bezpečnost, řízená (již dlouho) komunistickým ministerstvem vnitra.

Násilnou smrt dosvědčila také pitva, ale patologie byla donucena pitevní zprávu přepracovat. O tom, že Jan Masaryk byl ze svého pokoje vystrnaděn do okna a z římsy pod oknem pak shozen, svědčí i jiné důkazy a úkazy a k dispozici byla i další přímá svědectví o dění v Černínském paláci té osudné noci.

Známo je také, že téměř všichni, kdo mohli dosvědčit, respektive prozradit tuto pravdu, sami špatně skončili takzvaně za nejasných okolností. Buď záhy po Masarykově smrti, anebo pak v roce 1968 při pokusu dobrat se pravdy o Masarykově smrti a o jeho „osudném kroku“.

Snad kromě Antonína Suma, jenž byl v roce 1947 Masarykovým tajemníkem. Sum si zachránil život tím, že lež o Masarykově sebevraždě pojal jako svědectví člověka, který měl v té době k Janu Masarykovi nejblíž, čímž se lež stala přijatelně důvěryhodnou verzí. Díky šíření lži o Masarykově sebevraždě Sum zůstal naživu.

Připomeňme, že JUDr. Antonín Sum byl v roce 1949 zatčen, 1950 pak odsouzen za velezradu na dvaadvacet let, díky amnestii byl v roce 1962 propuštěn a v roce 1968 plně rehabilitován. Sum si ovšem o své svobodě v totalitním mocenském systému, v chapadlech KGB, nedělal iluze. Věděl, že jeho svoboda závisí právě na tom, s jakou přesvědčivostí bude lživou verzi o Masarykově smrti šířit.

Svou verzi neodložil ani po převratu v roce 1989. Proč? Celý život, tedy od Masarykovy smrti, pracoval na tom, aby jeho lež, jeho verze o sebevraždě byla přijata jako skutečnost, takže teprve svoboda mu dala příležitost učinit ze lži pravdu — tak vidíte, nelhal jsem, přeci nyní bych už nelhal. V roce 2006 mohl spokojeně zemřít, protože dokázal splnit svůj úkol, a dokonce přestal být ze lži tak podezírán. A život Janu Masarykovi už stejně nikdo nevrátí.

Urputnost Sumova lživého svědectví je ovšem přesvědčivou výpovědí o krutosti minulého režimu. V jeho případě je to krajnost, ale obecně to tak trochu děláme všichni — lež je nám přijatelnější než přiznání strachu.

Před časem jsem měl možnost seznámit se — a patrně i vést rozhovor — s dcerou lékaře, jenž Jana Masaryka pitval. Mou vinou k tomu bohužel nedošlo a ani nevím, zda ta paní ještě žije. Vím však, jakému nátlaku musel její otec čelit a jaký to mělo vliv i na jeho (jejich) další osud.