Miloš Zeman to nemá lehké. Na jednu stranu chce vypadat jako mluvčí „normálních lidí“, na stranu druhou peče s elitářskými obchodníky. Jeho kamarádíčci z byznysu se zkrátka musí nažrat a lidový prezident by měl zůstat celý. Kříženec jezevce a aligátora navíc začíná dělat chyby a jeho podbízivé piruety ztrácí švih.

Nejprve se prořekl jako elitář. To když prohlásil, že stovka zaplacená v nemocnici rozhodně nikoho nezabije. Lidé, kteří před výplatou počítají každou korunu, si ovšem podobná moudra spojují spíše s „Kalousky a pražskou kavárnou“. Zeman tímto vejšplechtem vybočil ze své osvědčené linie a překvapil. Vždy se přece vysmíval s lidem, nikoliv lidu. 

Pak jej vtáhl vír vládní krize. Najednou nebyl uštěpačný glosátor politických „tahanic“, stal se součástí jedné z nich. Lidový prezident přestal hájit běžné jedince a dral se za druhého nejbohatšího občana. Jistě, tah Kajínkem posléze vyšel — Zeman proměnil trestance v kouřovou clonu. Jako zkušený iluzionista vydal pokyn: „Myslete na novodobého Jánošíka a já nechám zmizet vládní krizi“. Nemusel u toho ani mávat kouzelnou hůlkou, s níž o několik dní dříve zaklínal Sobotku na Hradě.

Nicméně — vrtošivé události, z nichž obvykle těží politické body, mu nyní u jeho fanoušků zavařily. Podle průzkumů Zemanovi důvěřovalo v březnu a dubnu pětapadesát procent lidí, ale během květnového chaosu se tento počet snížil na jednačtyřicet procent.

Prezident lidového strachu, nikoliv lidu

Ve středu se Zeman znovu přihlásil ke svým kamarádům z nejvyšších pater. Na mezinárodním veletrhu zbraní IDET podpořil zbrojní export a zkritizoval licenční politiku. Ta prý přehnání svou snahu, aby vojenský materiál neskončil v pochybných rukou. „Já na toto vždy říkám, co je vám do toho,” zacitoval Zeman sám sebe v dalším auto-referenčním deliriu. „Vy vyvážíte do bezpečných zemí a co s tím ty bezpečné země udělají, to už je jejich a nikoliv naše věc.” Zbrojní byznys je podle něj průmysl jako každý jiný.

Zeman tím odkrývá faleš své úpěnlivé ochrany Čechů před „islámským hrozbou“. Mezi ty „bezpečné země“, do kterých futrujeme zbraně, totiž patří také Saúdská Arábie. Podle reportáže z minulého léta vyvezla Česká republika v minulých třech letech do tohoto státu vojenský materiál za miliardu korun. Jedná se přitom o politický režim, který prosazuje fundamentální podobu islámu. A ten je dle Zemana sám o sobě „náboženstvím nenávisti“.

A navíc: české zbraně poté putují do konfliktních zón Blízkého východu a část z nich slouží bojovníkům Islámského státu. Mezi těmito teroristy patří česká munice k té nejpopulárnější. Nebezpeční muslimové jsou zřejmě jen ti, co připluli zmáčení a chudí na nafukovacích člunech, ti s petrodolary a zbraněmi jsou naši obchodní přátelé. Zeman tedy nedělí stejnou měrou: přátelům z byznysu ukazuje Blízký východ jako obchodní příležitost, „obyčejným“ voličům jako důvod strachu.

Pochopitelně neexistují oficiální údaje o tom, jak na tento krok reagovali Zemanovi příznivci. Nicméně internetové prostředí vydalo překvapivě málo chvalozpěvů, které se jinak objevují téměř při každém prezidentově kroku, nadávce či výzvě k likvidaci novinářů a aktivistů. Zeman by měl být obezřetnější. I jeho nejvěrnější přívrženci by si mohli nakonec povšimnout, že si hlava státu našla jiné kamarády — kamarády v drahých oblecích a s telefonními čísly na arabské papaláše.

„Správný Zeman“ by totiž měl klábosit ve vesnickém kulturáku. Místo toho odjel na snobský veletrh, kde povzbudil vývoz zbraní do rukou těch teroristů, kterými zároveň pravidelně straší „normální lidi“. Místo aby naslouchal „touhám a snům“ svých voličů, odjel povzbudit jejich noční můry.

Pod úsměvem přátelského jezevce z lidu začíná pableskovat chřtán dravého aligátora, který jede na vlastní triko. Pokud bude přibývat takových přešlapů, odkryje se snad i prezidentova cinknutá hra: Zeman není prezidentem obyčejných lidí, je pouhým parazitem jejich obav.