Měsíc květen přinesl třítýdenní vládní krizi, charakterizovanou napřed otevřením okénka nejistoty v souvislosti s ohlášenou demisí vlády, posléze vnitropolitickým konfliktem a institucionální konfrontací, která doprovázela návrh na odvolání Andreje Babiše z vlády, a nakonec vyústěním, tedy jeho realizací. To ale neznamená, že spor skončil a jeho příčiny jsou zahlazeny. Spíše naopak.

Výsledkem je i to, že v květnu se oproti předchozímu dubnovému šetření masivně propadla důvěra jak ve vládu, tak v prezidenta republiky. Sympatie k Sobotkovu kabinetu se dostaly níže (23 procent) než dlouhodobá a víceméně konstantní nízká důvěra v Senát (27 procent). Důvěra občanů v prezidenta se pak propadla z dubnových nadpolovičních 56 procent na 41 procent.

Netřeba složitě spekulovat, nakolik tomu napomohlo jednání zmíněných aktérů v době vládní krize. Kauzalita mezi jejím průběhem a propadem důvěry v tyto dvě ústavní instituce je celkem zřetelná. Důležitější je však položit si dvě otázky: za prvé, zda poklesla důvěra v konkrétní aktéry, či spíše posílila obecná nedůvěra v politické instituce. Za druhé, jaké dopady mohou mít tyto tendence ve výhledu následujících tří čtvrtin roku, kdy ČR krátce za sebou čekají sněmovní i prezidentské volby.

Dejte pokoj s politikou

Reakce občanů na spor mezi premiérem Bohuslavem Sobotkou, respektive jeho ČSSD, a ministrem financí Andrejem Babišem, respektive jeho hnutím ANO, a posléze i mezi premiérem a prezidentem Milošem Zemanem, by se daly rozdělit do dvou základních schémat. Informovanější část veřejnosti byla schopna sledovat nejen časovou souslednost jednotlivých kroků zmíněných aktérů, ale též vnímat její příčiny, respektive dlouhodobě neřešené kolizní stavy, způsobené především počínáním Andreje Babiše na politické scéně i kontroverzemi kolem jeho podnikání. Tato část veřejnosti pak vzala více v potaz i podobu ústavních procedur, které musí jednající politický činitel dodržet. Především po hradním extempore s tiskovou konferencí o nepřinesené demisi vlády a následném premiérově odvolání demise pak tato část veřejnosti vyšla do ulic demonstrovat proti politickým krokům Andreje Babiše a Miloše Zemana a zrodila se takzvaná iniciativa Proč? Proto!

↗

Miloš Zeman, který v době vládní krize vystupoval nepokrytě ve prospěch jednoho stranického aktéra proti jinému, bude v konfrontaci s apolitickým protikandidátem v jasné nevýhodě. Repro DR

Jakkoliv by se mohlo zdát, že sympatie této části veřejnosti logicky získává Bohuslav Sobotka, vyvozovat z podobného předpokladu vzrůstající oblibu premiéra a jeho vlády nelze. Jednak mezi zaktivizovanými občany bylo přece jen velké množství těch, kteří jsou velmi kritičtí nejen vůči Babišovi a hnutí ANO, ale též vůči politice současné vlády jako celku. Podobný společenský pohyb by také musel mít nepoměrně větší společenský dosah, aby se dalo mluvit o zásadní proměně sympatií k jednotlivým politickým aktérům.

Druhá část veřejnosti pak zaujala v kontextu vládní krize principiálně odmítavé stanovisko k jednání všech zúčastněných, motivované spíše emocionálním (byť třeba pochopitelným) nesouhlasem s konfliktem tohoto typu jako takovým. Tato část populace se méně orientuje v příčinách i průběhu vládní krize i nuancích jednání příslušných aktérů. O to více je ale obecně znechucena faktem, že se na politické scéně podobný konflikt odehrává. Z toho vyplývá, že nejen zúčastnění aktéři, především tedy trojice Sobotka — Babiš — Zeman, ale taktéž obecně další političtí činitelé nemohli očekávat, že by sympatie těchto lidí vůči politikům vzrostla. Naopak jsme svědky právě toho, že krize posílila obecnou nedůvěru velké části populace v politiku jako takovou.

Krize a volební vyhlídky

Popsaný dvojí projev krize, vládní konflikt a jím způsobená krize důvěry v politiku obecně, pak zavdává podnět k zamyšlení, jak tento stav ovlivní vyhlídky volebních výsledků dvou nadcházejících voleb. V obou případech jde už vzhledem k předpokládané, respektive v minulosti empiricky potvrzené vyšší volební účasti o volby prvního řádu. Už z toho důvodu se dá předpokládat, že obecné oslabení důvěry v politiky může přinést pokles volební účasti. Pokud by však tradičních asi 60 procent voličů k urnám dorazilo, musí se zmíněná frustrace nějak promítnout do volebních výsledků.

Již několik květnových průzkumů volebních preferencí odhalilo propad voličské podpory dvou nejsilnějších vládních stran. Hnutí ANO začínají opouštět ti voliči, kteří vnímali Babišův politický projekt jako příležitost k „sanaci státu“ a očistě orgánů veřejné moci od destruktivních projevů korupce, klientelismu a nepotismu. Těmto voličům začalo po Babišových vleklých kauzách docházet, že v jeho podání žádná očista nenastává. Problém však je, že pokud tito voliči nebudou ochotni vzít „na milost“ tradiční strany pravého středu či alespoň nově utvořivší koalici Lidovců a Starostů, není pro ně na politické scéně v pásmu relevance adekvátní alternativa.

Ti ostatní pak hnutí ANO preferovali především jako protestní platformu proti tradičním politickým elitám. U nich lze očekávat především zvýšenou ochotu hlasovat pro otevřeně antisystémové formace v podobě KSČM a SPD Tomia Okamury. Vzrůst jejich preferencí, byť prozatím velmi mírný, květnový průzkum taktéž zachytil. V případě ČSSD je pak propad ještě masivnější, neboť zmíněné dva faktory se v jejím případě kumulují. Nesouhlas s vládní politikou i znechucení průběhem vládní krize se propojuje s obecnou nedůvěrou v tradiční politiky, jež premiér Bohuslav Sobotka po více než dvaceti letech sezení v poslanecké lavici více než dokonale ztělesňuje. Voličské přesuny od ČSSD pak nastávají v podobném směru jako v případě hnutí ANO.

V případě lednových prezidentských voleb pak může oslabení důvěry v prezidenta Miloše Zemana znamenat zvýšenou ochotu těch voličských skupin, které tvoří pomyslný „jazýček na váze“ směrem k jeho protikandidátům, respektive protikandidátovi ve druhém kole. Jakkoliv voličská podpora Miloše Zemana zůstává i nadále bezprecedentně vysoká a v květnovém šetření agentury Median zaznamenala zisk 35 procent, je i s ohledem na výsledky minulých prezidentských voleb zřejmé, že volby rozhodují voliči, kteří ve druhém kole volí „menší zlo“. Vedle sociálně-populistického pólu, který ztělesňuje stávající prezident, se pak při téměř úplném vyklizení prostoru politickými stranami rýsují coby jeho protikandidáti zatím výlučně osobnosti v podstatě apolitické, kandidáti, kteří za sebou nemají politickou kariéru, nebyli angažováni v politických stranách a nenesou zátěž předchozích politických kroků a kontroverzí s nimi spojených.

V momentě, kdy se Miloš Zeman stal v době vládní krize celkem neoddiskutovatelně jednou stranou otevřeného politického konfliktu a jako hlava státu začal navíc vystupovat ve prospěch jednoho stranického aktéra proti jinému, je jasné, že konfrontace s apolitickým, obecně přijatelným a zároveň politickým obsahem nenaplněným sdělením libovolného protikandidáta může být pro stávajícího prezidenta značně svazující. Pokud se posiluje obecná nedůvěra v politiku a politiky, nelze si myslet, že by někoho mohlo v prezidentských volbách zásadně diskvalifikovat, že doposud nebyl politikem. Úkolem Zemanových protikandidátů je tak v zájmu úspěchu především vyvarovat se jakékoliv, byť třeba i toliko symbolické politické partikularizaci sebe sama.

Jak z toho ven

Zmíněná krize důvěry a propad sympatií k vedoucím politickým činitelům může být příčinou budoucích velkých otřesů, hraničících s ohrožením liberální demokracie, avšak může být také, jako koneckonců vždy, pobídkou a výzvou k principiální očistě našeho politického života. Může přinést zvýšenou ochotu občanů participovat, ale též posílit negativní projevy nesouhlasu. Úkolem politických aktérů a veřejných autorit je tak především uklidnit situaci a informovat v širších souvislostech. Musí se tak ale dít osobně a s neskrývanou empatií vůči osudům konkrétních lidí. Jinak se krize důvěry může snadno překlopit v krizi systému jako takového.