Vládní krize otřásá Českou republikou dva týdny. Kromě úvah, kdo jí zavinil a kdy, se objevují samozřejmě i spekulace, jaké budou její krátkodobé i dlouhodobé důsledky. Ty krátkodobé se měří politickými kritérii stability a představují víceméně duální schéma: buď současná koaliční vláda nepřežije do voleb, a potom se naše země začne pomalu propadat do politické nejistoty, nebo navzdory všem vnitrokoaličním třenicím přežije až do voleb, které přinesou další výhled.

S tím jsou však spojeny i důsledky dlouhodobé, které přesahují politické aktéry a dotýkají se mínění suveréna, tedy českých voličů. Právě v tomto kontextu je pak třeba posuzovat i aktuální konstelaci na politické scéně.

Koalice konkurentů

Je vždy zdrojem potenciálního politického marasmu, když není jasné, kdo je kdo. Jinými slovy, pokud se nám politické spektrum nedělí na jasně definovanou vládu a opozici, respektive pokud se dominantní politický střet neodehrává mezi vládními a opozičními aktéry, znepřehledňuje se rozložení sil a destabilizuje veřejná moc.

Vnitrokoaliční rozmíšky a s nimi spojená vládní nestabilita jsou a byly trvalým koloritem českého koaličního vládnutí již od návratu demokracie do naší země po roce 1989, a je také pravidlem, že vládní krize snadno přerůstají do krizí politických a v několika případech dokonce ústavních. Bezprecedentním obdobím stability vlády byla jen éra tak zvané opoziční smlouvy, kdy však vládní stabilita rozhodně nebyla doprovázena stabilitou politickou a společenskou. Spíš naopak.

V uplynulých třech a půl letech působení stávající vládní koalice jsme si zvykli na podobný stav. Vládní kabinet držel pohromadě bez větších ohrožení. O to více se ovšem množily konfliktní situace na české politické scéně, neboť ty jsou důsledkem jednak vnitřních proměn české politiky, způsobených znásobením relevantních aktérů a jejich v některých případech zcela novou povahou, ale též vnějších poměrů, způsobených proměnou společenských nálad i mezinárodní situace.

Vnitřní stabilita vládní koalice i ministerské sestavy je paradoxně především důsledkem faktu, že stávající koaliční partneři jsou navzdory všem možným interpretacím prakticky odsouzeni společně vládnout. Pojítkem ideově značně heterogenní koalice sociálních a křesťanských demokratů s protestním populistickým hnutím jednoho velkopodnikatele, které se navíc minimálně na evropské úrovni přihlásilo k ideově rozbředlému liberálnímu středu, jsou dva podstatné faktory: zaprvé, počáteční společný odpor k neoliberální politice předchozí vlády, jejíž protagonisté skončili plně v opozici, a zadruhé skutečnost, že kromě těchto aktérů doplňují stávající vládu ve fragmentované Sněmovně pak už jen strany, které jsou nahlíženy jako antisystémové. Buď jak buď, toto je stav, který se až do řádných voleb v říjnu 2017 prostě nemůže změnit.

Poté, co však takto vyprofilovaní aktéři vstoupí do koalice, začíná boj o společnou kořist. Hnutí ANO dospělo k závěru, že skrze prakticko-politické kroky v zájmu svého „majitele“ již nelze dlouhodobě udržet image strany pravého středu s důrazem na podnikatelský étos, a je tak třeba voličsky expandovat doleva, přičemž využít přitom namočení sociálních demokratů do důsledků předchozí éry politiky „kmotrovských klanů“ a klientelistických sítí na centrální i nižší úrovni se přímo nabízelo.