Jak se zbavit Babiše a nedoplatit na to
Filip OutrataStřet s Babišem by neměl zakrýt příčiny, které mu pomáhají k úspěchu: trvalou slabost a nevěrohodnost „tradičních“ stran, jakou v případě ČSSD ukázala kauza sportovních dotací na ministerstvu školství.
Při čtení knižního vydání reportáží Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky o okolnostech podnikání a politické a mediální dráhy Andreje Babiše se vnucuje na mysl, jak riskantní od ČSSD bylo vstoupit do koalice s tímto oligarchou a jeho profesionálně ukutým hnutím.
Jistě, byl tu všeobecný odpor proti předchozí pravicové vládě, ztělesněný jediným mocným slovem-zaklínadlem „Kalousek“, což vlastně jakékoli jiné varianty vlády vylučovalo. Majiteli Agrofertu se navíc podařilo velice umně spojit protikorupční étos a rétoriku s pragmatismem, který mu umožnil přitáhnout na svou stranu pravicové voliče zklamané především ODS, a zároveň si uchovat zdání středové strany, odmítající asociálnost „kalouskovské“ pravice.
A tak ČSSD spolu s lidovci, kteří právě oslavovali ojedinělý návrat do sněmovny, vytvořila koalici s politickým podnikatelem, jehož přístup k byznysu se dá označit za esenci toho nejhoršího na kapitalismu. Bezskrupulózní v prosazování svých cílů, bez sebemenších ohledů na sociální a jiné okolnosti svého podnikání. Velkopříjemce dotací, jejichž smysl je zcela jiný než vylepšovat bilanci miliardářského koncernu.
Opravdu mohl někdo čekat, že toto spojenectví skončí dobře? Leč stalo se, koalice byla uzavřena. Dnes namísto stabilní vlády, která v klidu účtuje své vládnutí a koaliční strany si připisují plusy a mínusy, tu máme drsnou krizi, jejíž vyústění je v nedohlednu. A není vůbec jisté, kdo z ní bude profitovat.
Změnit nejen důsledky, ale také příčiny
Souběžně s vládní krizí a střetem Sobotka — Babiš došlo k razii na ministerstvu školství zaměřené na dotace pro sport. Jejím výsledkem bylo zatčení a obvinění náměstkyně Simony Kratochvílové a předsedy Fotbalové asociace ČR Miroslava Pelty. Vyslýcháni byli také pražský zastupitel a poradce ministryně, někdejší ministr za ČSSD Karel Březina a vlivný právník a člen ČSSD, předseda Unie sportu, Miroslav Jansta.
Nedala by se vymyslet lepší ukázka toho, proč je dnešní ČSSD (a tradiční politické strany obecně) tak slabá a zároveň proč i člověk jako je Andrej Babiš dokáže přesvědčit veřejnost o tom, že právě on je alternativou k prohnilému systému politiků („těch, kteří nemakají“).
Rezignace ministryně Kateřiny Valachové byla správným krokem, vlastně krokem jediným možným. Pokud by Valachová zůstala ve funkci a premiér a předseda ČSSD by současně tlačil na odvolání ministra financí, těžko by se vyvracelo, že nejde o dvojí metr a účelový přístup. Takto má Bohuslav Sobotka a ČSSD alespoň příležitost přesvědčit veřejnost o tom, že Andrej Babiš v politice představuje skutečné ohrožení.
Nemělo by to být nemožné. Ministr financí, který se při nákupu dluhopisů dopustil daňových úniků ve výši stovek milionů, to je opravdu absurdní představa a mělo by to být v jakékoli normální zemi něco nepřijatelného. A je úplně jedno, jsou-li tyto úniky promlčené či nikoli. Vlastně by „potopit Babiše“ mělo být dost jednoduché.
Věc má ale i svou druhou stránku. Pokud se v ČSSD budou stále na vlivných místech objevovat lidé jako Březina (pravomocně odsouzený už na podzim 2014), nezíská sociální demokracie nic ani na případném odvolání ministra financí a propadu ANO v podzimních volbách. Problémy ČSSD se nedají svést na jednoho viníka zvenčí, jsou hlubšího rázu a boj Sobotky s Babišem by je neměl zakrýt.
Babišovy odposlechy a jeho další problémy a nekalé praktiky mohou (ale rozhodně nemusejí) způsobit, že důvěra k němu prudce poklesne a jeho politický projekt, který přes veškeré úspěchy stále nemá pevné základy, se rozsype. To ale samo o sobě nemusí znamenat výhru, pokud příčiny, které přivedly k úspěchu Babiše a ANO, tu budou stále a nic se nezmění.
Může pak přijít další politik-velkopodnikatel, který se poučí z osudu Babišova ANO tak, jako se Andrej Babiš poučil z historie Věcí veřejných. A ČSSD a ostatní strany mohou být v tak špatném stavu, že se budou ještě méně schopny bránit než je tomu nyní.
Zeptal bych se autora, jaká byla v roce 2013 lepší varianta vládnutí než stávající koalice? Navíc jsme tu déle než tři roky měli jednu z nejlepších vlád v polistopadové historii (po Pithartovi, Špidlovi a snad i Paroubkovi). Babiše skutečně stvořilo vládnutí ODS, ČSSD, TOP09 a dalších stran establishmentu.
Která strana (hnutí) dokázala prosadit systém, který by vytvořil prostředí, ve kterém je normální platit daně? Kdo rozjel a odblokoval výstavbu dálnic a opravu těch stávajících tankodromů, kdy je najednou možné, aby stroje vyjeli i večer a o víkendu?
Není náhoda, že všechny kauzy proti Babišovi přišly přesně načasované, náhoda je mocná. A spojenectví ČSSD s novináři typu Slonková je historické vítězství sociálnědemokratického oportunismu.
Idealistům i oportunistům v soc. dem v čele s Chovancem přeji hodně štěstí v jednom šiku s Kalouskem a ODS. Už se od nich naučili, že manýry ve stylu Kubiceho zprávy nesmrdí ani sociálním demokratům, pokud jsou v jejich prospěch.
Poznámka na okraj: Dnes mi moje 90-letá babička do telefonu plakala, že při sledování zpráv se stydí za to, že je Češka a posteskla si nad tím, čeho se musela dožít.
Ale já prostě vidím v oligarchizaci politiky problém, není pro mě na stejné úrovni, když politik vlastní několik deníků, vlivné rádio a jednu televizní stanici, a když se strany "jen" pokoušejí média ovlivňovat, Podle mě je to rozdíl velký a zásadní.
Ano, tradiční strany stvořily Babiše. Ale to neznamená, že pokud se Babiš prosadí jako hegemon politické scény, a je to docela dobře možné, bude to lepší než za tradičních stran. V něčem to může být podstatně horší.
Uvědomuji si, že jakékoli spojení s Kalouskem, i kdybych se s ním, obrazně řečeno, shodl v tom, že už je teď v noci tma, je toxické. Podle mě ČSSD musí teď jasně vyprofilovat své sociální zaměření, aby byla odlišitelná jak od Kalouska, tak od Babiše.
Odposlechy jsou problematická věc. Osobně považuji za závažnější jiné věci, zejména nezdaněné dluhopisy, což je podle mě pro ministra financí zcela diskvalifikující. Pak taky řadu věcí o Babišově podnikání v zemědělství, zejména masové pobírání dotací, devalvaci pracovních podmínek v jeho závodech, celkově jeho asociální přístup.
Spíš než Slonková mě zajímá podle mě poctivá investigativní práce Z. Vlasaté a J. Patočky (a před nimi jiných) o Babišově podnikání a politické činnosti.
Pokrytectví je hold, který vzdává neřest ctnosti. A tak je ctnost alespoň nějak uznávaná. Kam bychom přišli, kdyby Přibil a jemu podobní nemohli svojí bezcharakternost prodávat na volném trhu a byli nuceni respektovat monopol majitele.
Babiš je oligarcha nebezpečný pro svobodu v této zemi a je potřeba se mu bránit. Jen by bylo hloupé zapomínat, že se přitom nebojuje za lepší noviny, jen za jejich právo prodávat se pokrytecky.
Který z origarchů měl "koule" vstoupit do politiky přímo? Bakala? Kellner?
Pokud jde o stabilitu, stabilnější byla jen Zemanova vláda, která vládla celé čtyři roky, před ní už jen první Klausova vláda.
Pokud jde o politiku a prosazené změny, za sebe považuji z této vlády za důležité zvýšení minimální mzdy, mrzí mě naopak neprosazení zákona o sociálním bydlení. Rozporuplné je podle mě EET i Babišova reforma výběru daní - zajišťovací příkazy, které de facto likvidují podnikatele, kteří nic neudělali. To je myslím vážný problém.
Tato vláda, také díky ČSSD, nebyla nejhorší, možná opravdu patří k těm nejlepším. Ale problém s oligarchou tam byl od počátku. Přes veškerou diskusi o tom si myslím, že je rozdíl mezi tím, když oligarcha "jen" ovlivňuje ze zákulisí, a když vstoupí přímo do politiky a začne vytvářet propojení byznysu - de facto monopolu - s mediální mocí a s mocí politickou.
Já nevidím v tom, že měl Babiš "koule" vstoupit do politiky, nic pozitivního.
----------------------------------------
Centrální problém je ovšem jinde: má být oligarchům principiálně povolen přístup k nejvyšší státní moci?
To je problém, kterým se velice podrobně zabýval už Aristoteles. A je možno krátce konstatovat: ani samotný Aristoteles nedospěl k nějakému zcela jednoznačnému závěru.
Na straně jedné Aristoteles uznává, že třída oligarchie má oproti třídě demokracie (kterou Aristoteles v daném smyslu ztotožňuje s chudým lidem) tu přednost, že je ekonomicky a i jinak zdatná. Její účast na řízení státu tedy může být v tomto ohledu docela prospěšná.
Na straně druhé je si ovšem Aristoteles stejně tak naprosto vědom i všech rizik, které vyplývají z vlády oligarchie. ("Oligarchie" je tu míněna jakožto sociální vrstva.) Znovu a znovu probírá ze všech stran a zvažuje výhody a nevýhody, jak by bylo možné tu účast oligarchie na správě státu umožnit, aniž by se přitom příliš projevily ty přirozené tendence oligarchie k tomu, správu státu zmanipulovat ve svůj vlastní prospěch.
Aristoteles zde například se zjevným souhlasem zmiňuje ustanovení v ústavě Kartága, kde byl vysloven principiální z á k a z z b o h a t n u t í po dobu vládnutí. (Ta pasáž je poněkud nejasná, ale zřejmě tím Aristoteles má na mysli právě to, že oligarchové, pokud se účastní vlády, po celou tu dobu nesmějí žádným způsobem rozmnožit svůj majetek.)
Je to nakonec ten samý princip, který v české legislativě našel svůj výraz ve známém "Lex Babiš"; ovšem jestliže dotyčný oligarcha po dobu své účasti na vládě svůj produktivní majetek formálně převede do jakéhosi "svěřeneckého fondu", přičemž je jasné že poté ho převezme zpět do svých rukou, pak není možno vyhnout se otázce po reálném smyslu takovéhoto opatření. (A jak se ukázalo ze zveřejněných nahrávek, Babiš naprosto neváhá s tím, svého vlastnictví v daném případě médií aktivně využívat ve svém vlastním zájmu.)
Takže, ta aristotelská otázka po vztahu oligarchie, demokracie a řádně vedeného státu zůstává nadále otevřená; a za daných poměrů se jeví sotva nějak principiálně řešitelnou.
Principiální řešení by nabídl Marx: zestátněte všechny velké produkční majetky, pak nebudete mít žádné oligarchy, a nebudete mít žádný problém.
Babiše si vážím za to, že měl odvahu udělat to, co garnitura nebyla schopna udělat po desetiletí (vybírání daní a manažerský systém řízení) a že šel do politiky přímo, s kůží na trh. Málokdo si vzpomene, co byl impulsem jeho vstupu do politiky. Na mnoha místech se říká, že to byla žádost o úplatek v řádu miliard z okruhu Klausovy administrativy.
To, co Česku (aristotelsky) chybí, je aristokracie, vláda menšiny ve prospěch všech. Češi se svou aristokracií nacionalisticky zatočili 3x během sto let a teď se musí smířit s oligarchií. Na demokracii nebyly položeny institucionální základy a byla přerušena tradice a úcta v lidech. Vzdělávací systém s nedostatečným rozpočtem a zatěžující byrokracií nás nevytrhne.
--------------------------
Co se týče - pravých - pohnutek proč se Babiš rozhodl ze sféry komerce přejít i do sféry politiky, pak by bylo skutečně velmi zajímavé, tyto pravé pohnutky poznat.
Nechci mu apriori podsouvat nějaké temné úmysly, je opravdu možné že jednou z těch pohnutek bylo skutečně i zhnusení nad mírou korupce v politické sféře. A že byl Babiš opravdu přesvědčen, že on to bude dělat lépe a správněji. A možná dokonce i poctivěji.
Jenže, jak známo, moc korumpuje; a velká moc korumpuje ještě více. A Babiš této velké moci dosáhl, právě tím že se u něj akumulovala moc politická a moc finanční, navíc ještě i moc mediální. A Babišovi tato moc evidentně zachutnala, a chce ještě více. Chce mít víceméně "totální moc": jako předseda vlády, v tiché dohodě se Zemanem, který mu jako prezident bude krýt záda.
Znovu opakuji, nechci Babišovi apriori podsouvat nějaké temné úmysly; a jeho daňovou reformu respektive kontrolu také pokládám za velice pozitivní počin. Ale Babiš na mě nakonec působí dosti podobně jako svého času baťovský klan ve Zlíně: jako víceméně monopolní zaměstnavatel ovládali život lidí v daném regionu, v jejich výchovných zařízeních vládl v podstatě kasárenský režim, a pro jistotu se jeden z nich nechal i zvolit primátorem. Takže, dokonalá kumulace ekonomické, osobní i politické moci.
------------------------------
Co se pak týče té "vlády menšiny ve prospěch všech": tady se ovšem nutně staví otázka, kdy v dějinách k takovémuto stavu došlo reálně; a nejedná-li se jenom o ryze teoreticky ideální stav.
Ještě jednou: moc korumpuje, a to prakticky vždycky. Výjimky z tohoto pravidla se týkají prakticky jenom jednotlivých, zcela výjimečných osobností, jako byl například Solón.
A ještě hůře: i kdybychom snad chtěli uvěřit tomu, že je možno nějakým způsobem ustanovit nezkorumpovanou "vládu menšiny ve prospěch většiny", tedy nějakým způsobem neutralizovat to pravidlo "moc korumpuje", pak stále ještě platí: moc o m e z u j e.
Moc omezuje v tom smyslu, že každý kdo je obdařen výlučnou a nekontrolovanou mocí, ten se nevyhnutelně postupem času uzavře sám v sobě: ve svém vlastním světonázoru, ve svém vlastním přesvědčení, co je a co není správné. Výsledkem je intelektuální, a poté i politická stagnace. Samopohyb společnosti, hledající stále nové a nové cesty a možnosti své existence, ustrne v jedněch a těch samých kolejích.
Tento stav nebyl tak zřetelný za dob feudalismu, kdy po celá staletí agrárního hospodářství a společně sdíleného světonázoru (náboženství) nedocházelo k žádnému významnému či přelomovému společenskému pohybu a proudění. Ale takovýto stav by se nevyhnutelně dostal do konfliktu s občanskou společností v časech moderních, založených na neustálém dynamickém rozvoji, na neustálém střetávání a vyrovnávání různých idejí a různých životních projektů.
Pokud by se tedy skutečně mělo podařit znovu nějakým způsobem obnovit princip "vlády menšiny ve prospěch většiny", pak by to musela být nějaká zcela nová forma, která by dokázala pozitivním způsobem vyřešit ten věčný konflikt mezi ("elitní") menšinou, a mezi širokou většinou.